Ve vzdáleném koutě seděla a přála si být blíž. Byť ve víru dění, izolovaná od vnějšího, nabyla by vědomí, ale přesto tak vzdálená seděla v koutě. Nacvičený úsměv, všichni odhalí, že falešný, však když přestane hrát, tak zas zjeví se ta hrubá stěna mezi ní a zbytkem světa. Neumí to jinak, i když náhodou cítí se vážně šťastná a veselá, maska nepropustí pocit dál. Tak nezbývá než spolehnout se na ten nepřirozený škleb, jež v každém vzbudí jiný dojem, než si přála. Možná bude navždy sama, už naučila se s tím žít a budoucnost plánuje mimo dění světa. Někde v tichu, ve svém vlastním malém království, stráví i ta poslední léta a donutí se být v samotě jako doma, i když by tak ráda sdílela ten vzácný prostor s dalšími. Stačila by jedna zbloudilá duše, co přehlédne nacvičenou mimiku.
