Dopis pro Hannibala

Stát nad propastí, bát se kroku vpřed či zpět,

Siluety démonů tančí ve stínech svíčky,

Sny se mění, splývají, začínají práchnivět

Slyšet ticho, nutí šeptat do tmy prosby.

Dej smysl ubohé tělesné schránce,

Dotkni se jí, jako nikdo předtím,

Duše její, buď vznešený zachránce,

Daruj jí zcela nový rozměr, najdi nové využití.

Sněz mě, vypij mě, je to tak snadné,

Duši mou vysvoboď z vězení,

Strhej mi žíly, vyrvi srdce z hrudi,

Dílo své pak vystav jako umění.

Nemoc naší doby

V labyrintu slov vzdávám hold básníkům,
snad nezaniknou v kulminaci času.
Přestaňme dávat významy otazníkům,
když osud se houpe na šedivém vlasu.
Jsme jak sochy z mramoru, jako loutky bez výrazu,
múzy se vytrácí. Jak zvrátit tuhle nákazu?
Houpe se koráb v bouři, když hledá rovnováhu,
Jen umělci a snílci mají lék na naši nemoc v dosahu.
Jenže i oni se vytrácí jako ty múzy zrádné,
nákaza je dostihla v ten nejhorší čas,
pozor dej blíží se pohroma v nás,
těžko se vznáší, když pugét našich snů vadne …