ASP x SHM cesta k přátelství a ... 2/2

Během těch let jsme o sobě věděli první poslední. O svých rodinách, o svých snech, tajemstvích, i když já Scorpiusovi neřekl všechna. Zejména to, které si schovávám hluboko ve svém srdci a doufám, že on sám jednou zaslechne tichý šepot mé mysli, která se točí jen a jen kolem něj a sám pozná mé city k němu. Mým největším snem je, že ten šepot uslyší a že já uslyším stejný šepot jeho mysli a srdce. Ale to se nikdy nestane.

                Dlouhou dobu jsem poslouchal narážky na mé přátelství se Scorpiusem. Samo sebou o mé lásce k němu neměl nikdo nejmenší ponětí.

„Je to jen arogantní blb, který se potatil.“

„Nad všechny se povyšuje.“

„Malfoy se v něm nezapře.“

„Je to příšerný parchant. Absolutně nechápu, jak ses mohl s někým jako je on spřátelit.“

„Vždyť je ze Zmijozelu. Už to o něčem vypovídá.“ Tak tato věta byla poslední kapkou v mém poháru trpělivosti. Tohle už strýček Ron fakt přehnal. I když vlastně konečně řekl to, co si v naší rodině beztak mysleli všichni, ale báli se to říct nahlas. Zmijozel je kolej tvořená jen z potencionálních Smrtijedů, Černokněžníků, Vrahů a vlastně všeobecně zločinců. Proč nás tak všichni berou? Co je na nás tak moc hrozného, že jsme takhle odsuzováni?

Nadechl jsem se, nahodil kamennou masku, kterou jsem odkoukal od Solomonové a se zcela ledově děsivým a tichým hlasem, který bylo slyšet, aniž bych si musel nějak vynutit pozornost, protože po strýčkově větě zavládlo trapné ticho a všechny pohledy se stočily ke mně, jsem začal:

„Od rána do večera neposlouchám nic jiného, než vaše narážky na Scorpiuse a celkově Zmijozel. Takže bych k tomuto taky rád něco pověděl.“
„A-a-a-albusi?“ matce se třásl hlas. Ani se jí nedivím. tento způsob komunikace s okolím je kupodivu velice účinný.

„Takže za prvé. Scorpius se od Draca Malfoye, jak ho znáte ze svých školních let, naprosto liší. A pan Malfoy, je v ohledu našeho přátelství mnohem tolerantnější než vy. Za druhé. Pokud je mi dobře známo, naše rodinná historie taky neoplývá zrovna čistými hrdiny. Třeba děda Potter šikanoval jednoho slabšího studenta spolu s dalšími Poberty. Jeden z Pobertovkých vtípků málem skončil smrtí. Nemluvím ani o neustálém porušování školního řádu, kterých jste si, drazí rodičové, strýcové a tety, užili také dosytnosti. Nehledě na to, že díky Jamesovi přišel váš milovaný Nebelvír o nespočet bodů a to ani nemluvím o ukradnutém plášti a ztraceném Pobertově plánku, který je momentálně v rukou bůhví koho,“ na chvíli jsem přestal a všechny pohledy se stočili ke stále se více krčícímu Jamesovi. Chvíli jsem si užíval ten jeho výraz naprosté bezbrannosti a strachu, co přijde. Když už se otec nadechoval, aby něco řekl, přerušil jsem ho. S Jamesem si to mohou vyřídit později, kdežto já bych už slovo nemusel nikdy dostat.

„Za třetí. Mám jedno z jmen po studentovi Zmijozelu, jež se stal dokonce ředitelem školy, i když ne zrovna normální cestou. Navíc ho máte za hrdinu. Za čtvrté, bych chtěl jen podotknout, že i já patřím do této koleje. Kolej, kterou tak nenávidíte, aniž byste znali příběhy těch, co do ní patří. Nemusíte mi říkat, že vám nevadí, v jaké jsem koleji. Vadí vám celkově ta kolej. Mimochodem jsou v MÉ koleji studenti na vyšší intelektuální koleji, než ten váš slavný Nebelvír, plný takzvaných „chrabrých srdcí“. Nikdo z vás doopravdy nezažil to, co studenti Zmijozelu. Nikdo z vás nezažil tvrdou výchovu, rodiče Smrtijedy, rodiče v Azkabanu, taranii nečistokrevných. Vidíte jen rozmazlené aristokratické spratky, ale tak to není. My prostě neřešíme naivní zamilovanosti do idolu školy, který nám neopětuje city. Neřešíme jak co nejlíp obejít školní řád, kdo sní nejvíce knedlíků, kdo udělá největší výbuch v hodině lektvarů, kdo nejlépe podpálí Solomonové hábit, tak jako například Jamese se svou partou. Nemáte nejmenší tušení, s čím se musí každý jednotlivý student Zmijozelu potýkat. Jaké problémy řeší MÍ přátelé,“ měl jsem co dělat abych si udržel kamennou masku. Chtělo se mi brečet, z těch příběhů, co jsem ve Zmijozelu slyšel.

„Přesto všechno si dokážou zachovat tvář. Neukazovat svou bolest světu. Proto jsou jedněmi z nejzranitelnějších a nejkřehčích lidí v celém kouzelnickém světě.“

Domluvil jsem a odešel do svého pokoje, nechávaje tak za sebou celou rodinu v naprostém tichu. Jakmile za mnou zaklaply dveře, moje maska spadla a po tváři jsem nechal stéct těch pár slz, které se až zoufale draly na povrch. Nechápu, jak to Solomonová zvládá čtyřiadvacet hodin denně. Sedl jsem si za stůl a začal si vypisovat věci, které si musím sbalit do Bradavic. Nějak jsem se musel odreagovat.

********

                Čím déle jsem v přítomnosti Scorpiuse Malfoye, tím více se cítím nesvůj. Den ode dne ho miluji stále víc a víc. Ani nevím, jak je to možné. Jak může být hloubka lásky nekonečná. Jak strašně spalující je má touha jej chránit, sevřít v náručí, líbat a mnohem, mnohem víc …

„Nazdar,“ ozval se u ucha černovlasého chlapce sametový hlas. „Co si to tu píšeš?“

„Vůbec nic,“ vyštěkl černovlásek a zaklapl sešit v pevné vazbě. Blonďatý mladík si jej změřil podezřívavým pohledem od hlavy až k patě.

„Jasně. Jsi rudý jako ředkvička, takže to muselo být něco děsně perverzního,“ ušklíbl se mladý Malfoy. Nejmladší muž z rodu Potterů jej počastoval zlobným pohledem.

„Jen klid. Nikomu to na tebe nepovím,“ zvedl Scorpius ruce ve smířlivém gestu, „Už víš, koho pozveš na ples?“

„Cože to?“

„Na závěrečný ples, jako oslavu našeho úspěšného ukončení studia. Albuse Severusi Pottere, poslouchal jste proslov naší ředitelky, nebo jste jako vždy létal s hlavou v oblacích?“

„Ne neposlouchal, protože mám poslední čtyři roky plnou hlavu tebe, ty jeden idiote,“ pomyslel si Albus v duchu, ovšem nahlas by to nikdy nevyslovil.

„Hele, být tebou pozvu tu, která ti už nějakou tu dobu leží v hlavě. Možná je to poslední šance jí o svých citech říct,“ usmál se na něj Scorpius vstřícným úsměvem.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ odsekl opět Albus a vydal se k hradu.

„Samozřejmě že ne. Nedáváš pozor v hodinách, chodíš věčně s hlavou v oblacích, stále si něco čmáráš do toho svého deníku, nebo co to je, červenáš se, když na toto téma přijde řeč. Je to jasné. Do někoho ses nám zakoukal. Ale velice mě pohoršilo, že mi nevěříš natolik, abys mi řekl, o koho jde.“

„O tebe. Copak to nevidíš?“

„Hele jestli mi to neřekneš, budu muset hádat. Takže. Tvá sestřenka Rose?“

Albus přimhouřil oči ve vražedný pohled.

„Tak asi ne. A co třeba Solomonová?“ vyplázl na něj blonďák jazyk a černovlasý se držel, aby jej na místě nezabil.

„Jsi vážně idiot. Právě kvůli tomuto se to nikdy nedozvíš! I kdybys mi vyjmenoval celý seznam všech žijících žen a dívek, nikdy ti ani nenaznačím, o koho se jedná!“

„Protože žena to není, ty můj hlupáčku.“

„Hmmm. Takže je to kluk?“

„Děsně vtipné Malfoyi.“

„Jasně že ano!“ chtěl vykřičet do světa, ale nemohl.

„Takže my jsme přešli na oslovování příjmením? No to už je vážné.“

„Uděláš nejlíp, když zmlkneš.“

„Dobře, dobře. Už mlčím.“

„No proto.“

Černovlasý si nevšiml, jak se na tváři blonďatého chlapce mihl úzkostný stín. Ani nemohl. Nejmladší z Malfoyů si dával na skrývání citů dost záležet. Byl v tom nejlepší. Tedy až po Solomonové.

ASP x SHM cesta k přátelství a... 1/2

Zmijozel. Kolej, do níž jsem byl první den v Bradavicích přidělen. Otec říkal, že to nevadí, že z každé koleje vycházejí velmi dobří kouzelníci a čarodějky. Já sám mám jedno jméno po krátkodobém řediteli školy, jenž patřil do Zmijozelu. Jestli jste ještě nepoznali, kdo jsem, tak se jmenuji Albus Severus Potter. Syn slavného „chlapce-který-přežil-a-zabil-Voldemorta“.  Občas není jednoduché být synem hrdiny a legendy kouzelnického světa. A ještě horší, je mít staršího bratra, jehož všichni z Nebelvíru, Havraspáru a Mrzimoru, mají za boha. Nikdy jsem nechápal proč vlastně. Ve svém pobytu v Bradavicích porušoval školní řád, ve známkách byl holý průměr, i když vlastně v Obraně proti černé magii celkem vynikal, ale ne zase nějak extrémně a střídal dívky jako na běžícím páse. Mám dokonce pocit, že je měnil častěji než ponožky. Scorpius mi jednou říkal, že „hajzlíci“ měli vždycky velký úspěch a štěstí. ANO! Čtete správně. Nebojte se, nemáte nic s očima. Já a Scorpius Hyperion Malfoy jsme se stali nejlepšími přáteli. Samo sebou až postupem času. Ze začátku jsem byl pouhým synem slavného Harryho Pottera a on zase synem Draca Malfoye. Synové těch největších rivalů minulé generace. Vlastně nás dalo dohromady, jen několik náhod. I když si vlastně nejsem úplně jistý, jestli bylo vše jen náhoda, nebo tomu někdo pomohl, abychom se k sobě dostali. Učitelé nás v každé hodině posadili k sobě, protože si nejspíše byli jistí, že jim nebudeme narušovat hodinu mluvením. A měli pravdu. I přes to, že jsme patřili do stejné koleje a já se tím prakticky odcizil vlastní rodině, tu stále zůstával problém „Harry  vs.  Draco“. Většinou jsme se snažili spíše navzájem ignorovat, ale někdy jsme spolu prostě museli prohodit, alespoň pár holých vět ohledně učiva. Zejména pak v hodině lektvarů. Jelikož od druhého ročníku zavedli skupinové referáty a nás dva dali (zcela nečekaně) vždy dohromady, nezbylo nám, než se začít bavit i v souvětích, i když se konverzace stále týkala jen učiva. Dohromady, ve smyslu přátelství (nic víc, nic míň, k mé nezměrné smůle), jsme se dali až někdy v březnu třetího ročníku. Mohl za to můj bratr Jamese, což byla jediná věc v dosavadním životě, za kterou jsem mu neskonale vděčný, i když v onu chvíli jsem ho měl chuť spíše zabít.

********

Nedařilo se mi usnout, tak jsem si řekl, že se trochu projdu po školních chodbách. Jelikož jsem neměl k dispozici ani neviditelný plášť ani Pobertův plánek (na rozdíl od Jamese, který ho o Vánocích ukradl z tátovy skrýše, Salazar ví kde), byl to celkem risk. Věděl jsem, že dozor má profesorka Solomonová, která učí lektvary a ta body kolejím za toulání se po večerce nestrhává. Strhává je ovšem hojně v jiných situacích. Jako je používání silnějších kouzel mimo vyučování, šikana, ničení školního majetku, útok na její osobu ať už slovní nebo fyzický. Přímý nebo nepřímý. Ovšem ve školních trestech se vyžívá. Je vás schopná poslat do Zapovězeného lesa, jen když se s ní srazíte na chodbě. Ale zejména proto se studenti snaží spíše nedělat problémy. Jak jsem si všiml, nikoho ani tak moc nezajímá, zdali jeho kolej vyhraje školní pohár, nebo přijde porušováním školního řádu o body, které pracně vybojovalo famfrpálové družstvo jeho koleje. Ne. Téměř všechny studenty pouze zajímá, jak se vyhnout osobnímu pykání za své činy, jako je uklízení kabinetů, hlídání Protivy, práce pro Hagrida, pitvání čehokoliv k hodinám lektvarů, atd. Samo sebou se na škole najde i pár těch studentů, kterým na vítězství a prospěchu koleje záleží, ale je jich poskromnu. Zejména to jsou členové famfrpálových družstev. Tím, že Solomonová trestá obzvláště jednotlivce a kolejím strhává jen minimální počty bodů, mají z ní studenti daleko větší respekt, než ze samotné ředitelky, Minervy McGonagallové. Solomová doslova nenávidí Potterovy a Weasleovy, včetně těch, co jsou s těmito rodinami nějak pokrevně spříznění. Nejvíce ze všech ovšem Jamese mám pocit, že ona přímo vyhledává příležitosti, jak jej potrestat. Zavařil si to sám, když jí v každé hodině dává až přejasně najevo, že jsou mu lektvary i ona kompletně ukradené. Vysmívá se jí do očí, ale pouze před publikem. Když se jí ocitne tváří v tvář sám, je jako krotké vyděšené štěně. Ona tak děsivě na lidi působí tou svou ledovou, děsivou, neměnnou maskou. Nikdo ze studentů ji nemá rád, teda až na mě a Scorpiuse. Má dlouhé, lesklé, rovné havraní vlasy, které nosí nejčastěji rozpuštěné a oči tak černé jako samotná nejtemnější temnota. Pleť bílou jako čerstvě padlý sníh, což nádherně ladí v kontrastu s tmavým oblečením, vlasy a očima. Černou nosí s velkou oblibou. Občas ji oživí rudou, modrou, fialovou či zelenou. Na jejích rtech nemáte šanci zahlédnout úsměv, což je jediná chybička v její jinak dokonalé kráse. Až jsem se mnohdy divil, že se zatím žádný muž nepokusil tuto chladnou „Sněhurku“ získat. Možná za to mohla právě její chladná odměřenost, ale kdo se dneska bere z lásky? Tím tuplem aristokraté, kteří mají své manželky spíše na ozdobu, než k lásce. Myslím, že Solomonová by přijala nabídku váženého a bohatého muže s gentlemanským chováním. Přece jenom sama působí dojmem, že láska je pro ni naprosto cizí a nepotřebný pojem.

                Ale abych neodbočoval od vyprávění. James šel zřejmě také na noční procházku, stejně jako Scorpius, u nějž mě to více než překvapilo. Šlo vlastně o souhru náhod. James nejspíše někam spěchal, a když se za běhu snažil vyhnout Scorpiusovi napálil to přímo do nejblíže stojícího brnění. (Samo sebou že měl na sobě neviditelný plášť. Tak jsem se vlastně dozvěděl, že ho má.) V tu chvíli jsem do stejné chodby zabočil. Rán byla tak hlasitá, že klidně mohla probudit celý hrad. James ležel mezi jednotlivými částmi brnění a Scorpius na něj hleděl jak zjara. 

„C-co- ja-ja-jak…?“ zeptal se vyplašený Malfoy. Ano čtete správně. Malfoy byl vyplašený. Dobře si to zapamatujte, protože tohle se neděje každý den. O neviditelném plášti nejspíš ještě neslyšel. Ležel tam hned vedle Pobertova plánku. Ozvaly se spěšné kroky a Jamese na sebe hodil neviditelný plášť. Parchant jeden. Na rozloženém plánku jsem viděl, jak míří pryč. Rychle jsem ho sebral ze země a schoval do kapsy hábitu.

„K-k-k-kam z-z-z-zmizel?!“ ptal se stále zmatený Malfoy, ale to už k nám dokráčela Solomonová.

„Odebírám Zmijozelu dvacet bodů. Zároveň jste si oba vysloužili měsíc školního trestu!“ spustila hned zostra. „A teď ukliďte to brnění.“ Počkala, než brnění složíme a poté nás odvedla k naší koleji. Všechno proběhlo mlčky.

********

„Pitomý Jamese,“ řekli jsme sborově, když jsme sundávali žvýkačky zpod laviček na fanfrpálovém hřišti.

„Nechápu, jak vy dva můžete být příbuzní. On je takový idiot zatímco ty …“ Scirpius se zasekl.

„Zatímco já?“ nedalo mi to. Prostě jsem se musel zeptat, v čem jsem lepší než populární Jamese Potter.

„Jsi v celku v pohodě. Navíc se ani nevyžíváš v porušování školního řádu a na Solomonovou jsi milý, na rozdíl od Jamese, který si snad dal za cíl, jí totálně zlikvidovat nervy. Obdivuji její umění zachovávat si kamennou masku a vše řešit s ledovým klidem. Až z toho jde hrůza.“

„Máma ji za to nesnáší. Stejně jako zbytek naší rodiny. A že ji máme sakra velkou, když k tomu připočítáš všechny máminy bratry. Říkají, že je jako Snape v sukních.“

„No ona vlastně tak trochu je.“

„Počkej, jak to myslíš?“

„Znáš Prince-Lloydovy?“

„Něco mi to říká, ale přesně nevím…“

„Jeden z prastarých vážených aristokratických a čistokrevných rodin v kouzelnickém světě. Z tohoto rodu pocházela matka Severuse Snapea, která si vzala mudlu, tudíž byl Severus jakožto pouhý polokrevný čaroděj, rodem zavržen. Stejně jako jeho matka. Iris Solomonová je čistokrevným a také posledním potomkem Prince-Lloydů. Je to dcera jakého si bratrance Severuse přes pár kolen, takže vlastně ani moc příbuzní nejsou.“

„Jak o tomhle víš?“

„No. Vychovávala mě od mých pěti let, když se táta na nějakou dobu sesypal a nebyl schopný postarat se ani sám o sebe.“

„Proč se o vás nepostarala tvoje máma?“

Scorpius pozvedl obočí nad mou otázkou.

„Moje máma odešla, když mi bylo pět. Proto se otec sesypal. Bývalý Smrtijed, svědek mnoha hrůz, kterých byli všichni kladní hrdinové ušetřeni, a ještě mu odešla žena s milencem kamsi do Ameriky- dost na sebevraždu z šílenství, ale on to ustál.“

„To jsem nevěděl.“

„Vážně ne? Je to docela rozšířená informace. Divím se, že jste to ve vaší rodince nedali jako bezvadnou historku na rodinných sešlostech.“

„To si jako myslíš, že si užíváme neštěstí druhých?!“ vybuchl jsem.

„Proč by ne? Tvůj děda se trápením slabších opravdu bavil. Jeden z důvodů, proč Solomonová Pottery nenávidí. Protože i přesto, že se se Snapem prakticky nikdy nebavili, zuřila, když se dozvěděla, jak mu bylo ubližováno. Je div, že má ráda tebe.“

„Můj děda?“

„Tvůj táta ti nikdy nevyprávěl, co viděl ve vzpomínkách Severuse Snapea?

„Ne. Jak ses k nim dostal ty?“

„Jednoduše. Měla je u sebe Solomonová. Náhodou jsem je našel v jejích věcech. Vlastně i její vzpomínky. Nevím, proč si je vytahuje z hlavy a ukládá do lahviček. Možná je to ale proto, že si něco nechce pamatovat, nebo na to myslet. Zbytečně si pak ubližuje.“

„Táta tam viděl jen jeho vzpomínky ohledně jeho práce zvěda pro Brumbála  a že bývali s babičkou nejlepší přátelé.“

„Hmmm. Tvůj táta ti toho asi neříká hodně co? Alespoň co se historie vaší rodiny týče. Třeba jak tvůj děda Snapea šikanoval a že jedním vtípkem Siriuse Blacka Snape málem přišel o život? Kdyby tvému dědovi neruply nervy a nespočítal si, že za vraždu by bylo nejen vyloučení ale také Azkaban, bylo by po Snapeovi.“

„Ale proč by mi to táta tajil?“

„Třeba ti nechtěl kazit idol výborného čaroděje a hrdiny Jamese Pottera. Nebo nechtěl, aby se vědělo, že se tvůj bratr jmenuje po dvou bastardech. Nebo vás prostě jen nechtěl zatěžovat zbytečnými detaily vaší rodinné historie. Co já vím.“

„Dobře. Chápu. Co nechápu je tvoje domněnka, že mě má Solomonová ráda. Pottery nenávidí, tak kde jsi vzal takovou blbost? Teda jasně. Nedává mi školní tresty a nesráží body v takovém měřítku jako Jamesovi, ale to bude spíše tím, že neporušuju školní řád a nekazím lektvary.“

„Nenech se zmást. Má tě ráda, to už za těch několik let co u nás žije, poznám.“

„Ona u vás žije?“

„Jo. Od mých pěti, jak už jsem ti prve říkal. Poté co se díky ní táta zase vzchopil, už u nás zůstala. Problém byl pouze ve chvíli, kdy se vrátila matka. Ten její jí odkopl kvůli mladší a ona najednou pocítila mateřský a manželský pud. Teda alespoň tak to tvrdila. Rozhodla se, že tu osobu, jež kazí mravní výchovu jejího čistokrevného a aristokratického syna, a snaží se svést ženatého muže, protože je bohatý, musí z našeho domu prostě vyhodit.“

„A jak to dopadlo?“

„No jak asi, když u nás stále bydlí a matka si trajdá po světě s jiným milencem? Otec se nechal rozvést. Matka nedostala ani scvrček z rodinného majetku Malfoyů. Hele, pro dnešek už bych to zabalil. Žvýkačky už jsou pryč a čeká nás ještě ta esej o vlkodlacích,“ Scorpius vstal, oprášil si kalhoty a vydal se k hradu. Pak se náhle zastavil a otočil směrem ke mně.

„Tak jdeš?“

„Jo. Jasně.“

            Hned další den jsme šli spolu chodbou na snídani a nadšeně o něčem diskutovali. Vlastně už si ani nepamatuji o čem. Co si ale jasně pamatuji, jsou ty pohledy, které se k nám nevěřícně obracely a to nejen pohledy studentů. Stará McGonagalová (kdysi pouhá profesorka, nyní již ředitelka Bradavic) se zastavila v chůzi a zírala na nás málem s otevřenou pusou, stejně jako zbytek učitelského sboru. Ovšem kromě Iris Solomonové, protože tu snad nevyvede z míry vůbec nic. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že v jejím výrazu není ani minimální náznak překvapení. Budila spíše dojem, jako by to už dávno čekala. V hodinách jsme samoskou svou debatu zastavili, ale o přestávkách jsme opět pokračovali. Je zvláštní, že si nepamatuji, o čem jsme se bavili. Možná o více věcech, na tom nesejde. Ke konci třetího ročníku, se z nás stali nerozluční přátelé a celá škola si na to tak nějak zvykla. Naše debaty byly stále velmi rozvinuté, protože i když jsme se bavili víckrát o té samé věci, nacházeli jsme stále nové postřehy a řešení. Není podstatné, jaká témata jsme probrali. Důležité je, že už tehdy jsem byl schopen vnímat zejména jeho sametový hlas, než co mi ten hlas říká. Obdivoval křivky jeho těla, překrásnou tvář, nádherné oči, rty vyzívající k polibku. A tehdy jsem si to uvědomil. Já se zamiloval do Scorpiuse Malfoye. Samosebou jsem mu to tehdy neřekl ani nenaznačil. A vlastně je to tak dodnes. Ani nevím, jak mu tuto důležitou věc sdělit. Bojím se, co by následovalo.