Poslední den na Zemi

Alexandra se probudila časně zrána. Slunce ještě nestačilo vyjít, dá-li se zbytku naší největší hvězdy stále říkat "Slunce". Vzduch kolem byl cítit po síře a spálené mase. Mrtvoly z ulic a cest se nikdo neobtěžuje odklízet. Koho zajímá důstojný pohřeb padlých? Lidé se upřeli k jediné myšlence. Přežít. Touha přežít udělala z lidí nezvladatelná stvoření. Pryč je přátelství, láska, loajalita či empatie. Každý jede sám za sebe. Jednotlivci se sobeckostí, která nezná hranic. Nezáleží, jestli jsou ve skupině nebo se uchýlili k životu "vlka samotáře". Pro každého je důležitá pouze jeho vlastní existence, jeho prázdný žaludek a pocit zimy. Možná to tak ale bylo vždycky.

Alexandra se zatoulala ve svých myšlenkách až k osudnému dni. Dni, kdy se vše změnilo. Seděli tehdy u stolu v kuchyni. Máma udělala bábovku, táta seděl za stolem a četl si noviny z projekčních hodinek. Komentoval zrovna nejnovější objev starých tisků z roku 2017, když vtom se to stalo. Ohlušující rána a propadající se strop. Všechny je to zasypalo a než se Alexandra stihla zpod cihel a trámů vyhrabat a zjistit, zda jsou rodiče v pořádku, nastal chaos. Lidé pobíhali po ulicích a křičeli. K Alexandře tyto zvuky doléhaly jakoby z velké dálky skrze táhlé pískání v uších. Do očí jí padal prach a zdivo, takže viděla rozmazaně. Slzela a snažila se mrkáním zbavit mlhy před jejím zrakem. Pak se přímo před ní objevili. Nevypadali jako lidí, ani jako zvířata. Byli o hodně vyšší, oči měli prázdné, lebku vzadu prodlouženou a celé tělo pokryté lesklými, zeleno-černými šupinami. Jeden šel přímo k ní. Nedokázala odtrhnout oči od toho zvláštního tvora, ze kterého by měla mít strach. Něco v ní jí ovšem říkalo, že není čeho se bát. Cítila klid, snad největší ve svém životě a čekala jen na to, co přijde. Tvor se k ní sklonil a vydechl jí přímo do tváře. Neuhnula pohledem ani nenakrčila nos, přestože byl jeho dech cítit rybinou. Nevěděla, zda ji tvor prázdnýma očima vidí, nebo pouze cítí její teplo. Ještě dlouhou chvíli měli tváře blízko u sebe. Nevydali žádný zvuk, nepohnuli se ani o píď, dýchali mělce. Tvor se pak opět narovnal a odešel. Nechal ji žít. Proč? To nikdy nezjistila.

Zatřásla hlavou, aby se zbavila vzpomínek. Vylezla ze svého úkrytu v někdejší knihovně. Byla možná jediná, kdo se rozhodl zůstat na povrchu a neschovávat se ve sklepech a ostatních částech podzemního prostoru. Rozhlédla se kolem a zaposlouchala se. Neslyšela vůbec nic. Šelest, borcení zdí, praskání ohně ani tiché bzučení mechanických chobotnic, které sloužily k hlídání venkovního světa a likvidaci přeživších. Hrobové ticho vládlo touto částí světa a Alexandře poskytovalo útěchu. Znamenalo, že kolem není ani armáda povstalců, kteří se bláhově pokoušeli s vetřelci bojovat. Myslí si, že snad odporem lidstvo spasí. Lidstvo se odepsalo už dávno a pomoc vetřelců nepotřebovalo. Z přírody nám nezbylo téměř nic. Rostliny se uměle vytvářely ve sklenících, ze zvířat zbyly jen vzpomínky předků zaznamenané na listech knih, které už nikdo nečetl. Co zmůže odpor, když nám nezbylo nic?

Beze zbraně v rukou a s nejasným cílem procházela někdejšími ulicemi. Nebe pokryly temné mraky a vzduchem vířil prach. Pálenív zarudlých očích a těžký tlak na plicích přestala vnímat už dávno.

Šla dál a ignorovala blížící se bzučení mechanických chobotnic i dusot nohou běžících povstalců spolu s jejich válečným pokřikem. Šla dál a nevnímala okolní dění. Ucítila ostrou bolest, ale nevěnovala jí pozornost. Šla dál a nohy jí těžkly, cítila vlhkost kolem rány v hrudníku a kovovou chuť na jazyku. Šla dál, dokud nezakopla a nesvalila se na špinavou zem. Ještě z dálky k ní doléhal zvuk bitvy. Pak už vše pohltila tma a pocit úlevy.

Potkali se dva ...

Potkali se dva
a je tomu již řada let.
Potkali se náhle,
zničili jeden celý svět.

On jen stál a čekal,
Ona blížila se čím dál víc,
On jen stál a sledoval ji
Oba tragicky se dívajíc.

Nevěděli, co si říct,
byl to jenom moment krátký,
stáli naproti sobě
spojoval je život vratký.

Stáli spolu v tichu,
oba věděli, co přijde,
Neb ona tuto pouť začala
A on až na její konec dojde.

Zpomaluje se srdeční tep
Minuty dál běží
oči se pomalu zavírají,
dýchat lze stěží.

Pak políbila jej na čelo
a rozplynula se v čas
Ona byla samota
On smrti hlas

S ďáblem po boku

Vlastní tvář již v zrcadle nepoznávám. To nejsem já. Mezi mnou a démony jen tenká zeď z křehkého skla. Bojíš se mě? Utiš svůj pláč, zklidni svůj dech, zpomal srdeční tep. Mé srdce se změnilo v kámen, co se rozpadl na prach. Nyní na jeho místě zeje prázdnota. Vím, že tady byl vždy. Se mnou. Schovaný ve stínech, objímal mne ve spánku, mluvil se mnou v těžkých chvílích, poskytoval útěchu, zatemnil mysl, vytvořil prázdnotu v mém nitru. Tajně našeptával slova, co spálila má křídla. Jejich ohořelá pírka dopadla na pustou pláň, po které nyní kráčíme bok po boku. Svádíme anděly svou zkažeností, trháme jim křídla, s cynickým úsměvem slavíme jejich pád.

Pojď blíž, jinak tě chtíč spálí. Cítíš ten žár? Teplo, co kolem sálá? Poskytneme ti rozkoš, jakou jsi dosud nepoznal. Pojď blíž pro ten lehký dotek, co ti krade dech ze rtů. Cítíš krev, co ti bubnuje ve spáncích? Nebojuj s tím. Odolávat je marnější než lístek, co se snaží porazit vichřici. Neplač, nezakrývej si rukama tvář. Andělé občas ztrácejí svou zář.

Vlastní tvář již nepoznávám, můj odraz je jako Dorianův portrét v podkroví. Tak s ďáblem bok po boku kráčíme pustou plání, olizují nás plameny, spálená pírka kolem nás. Milujeme anděly, mučíme jejich nevinnost, vystavujeme pokušení, trháme jim křídla. S cynickým smíchem sledujeme jejich pád.

ASP x SHM - smrt je možná jen dalším začátkem - alternativy konce

Zdravím, jelikož jsem nedávno objevila další dvě alternativy konce této povídky, rozhodla jsem se, že je přepíšu a dám sem, jako možnost výběru. Traický konec a Smutný konec s divným závěrem se liší pouze v posledním úryvku.

OF Kitsune

Happy End

Smutný konec s divným závěrem

Tragický konec

ASPxSHM - 2.2 Smrt je možná jen dalším začátkem

                Tmavovlasý chlapec s brýlemi stál nad propastí.

„Ahoj, já jsem Albus Severus Potter, a ty?“ „Malfoy. Scorpius Hyperion Malfoy.“

„Pitomý Jamese,“

„Nechápu, jak vy dva můžete být příbuzní. On je takový idiot zatímco ty … Jsi vcelku v pohodě“

„Je to jen arogantní blb, který se potatil.“
„Nad všechny se povyšuje.“
„Malfoy se v něm nezapře.“
„Je to příšerný parchant. Absolutně nechápu, jak ses mohl s někým jako je on spřátelit.“
„Vždyť je ze Zmijozelu. Už to o něčem vypovídá.“

„Na závěrečný ples, jako oslavu našeho úspěšného ukončení studia. Albuse Severusi Pottere, poslouchal jste proslov naší ředitelky, nebo jste jako vždy létal s hlavou v oblacích? Hele, být tebou pozvu tu, která ti už nějakou tu dobu leží v hlavě. Možná je to poslední šance jí o svých citech říct.“ „Nevím, o čem to mluvíš.“ „Samozřejmě že ne. Nedáváš pozor v hodinách, chodíš věčně s hlavou v oblacích, stále si něco čmáráš do toho svého deníku, nebo co to je, červenáš se, když na toto téma přijde řeč. Je to jasné. Do někoho ses nám zakoukal. Ale velice mě pohoršilo, že mi nevěříš natolik, abys mi řekl, o koho jde.“

„Nikdo z vás doopravdy nezažil to, co studenti Zmijozelu. Nikdo z vás nezažil tvrdou výchovu, rodiče Smrtijedy, rodiče v Azkabanu, taranii nečistokrevných. Vidíte jen rozmazlené aristokratické spratky, ale tak to není. My prostě neřešíme naivní zamilovanosti do idolu školy, který nám neopětuje city. Neřešíme jak co nejlíp obejít školní řád, kdo sní nejvíce knedlíků, kdo udělá největší výbuch v hodině lektvarů, kdo nejlépe podpálí Solomonové hábit, tak jako například Jamese se svou partou. Nemáte nejmenší tušení, s čím se musí každý jednotlivý student Zmijozelu potýkat. Jaké problémy řeší MÍ přátelé. Přesto všechno si dokážou zachovat tvář. Neukazovat svou bolest světu. Proto jsou jedněmi z nejzranitelnějších a nejkřehčích lidí v celém kouzelnickém světě.“

„No tak, Albusi, je to přece tak snadné. Raz, dva, tři. Raz, dva, tři. Jak chceš jít na ples, když ani nezvládneš valčík?“  „Na žádný ples nechci!“ „Ale no tak. Propásneš příležitost s tou holkou.“ „Žádná holka není!“

„A není jediný, kdo si té změny všiml. Ale jako jediný kápl na to, čím to je.“„Na nic nekápl!“ „Ale jo. Červenáš se.“ „Dobře tak jo, ale jinak než si myslí.“ „Miluješ jeho, že je to tak?“ „pssst! Někdo by tě mohl slyšet.“ „Takže mám pravdu.“ „K mé nezměrné smůle ano.“ „Co s tím budeš dělat?“ „Nic.“ „Jak to myslíš, že nic? Měl bys mu to říct. Promluvit si s ním.“ „A k čemu by to bylo? Jen bych ztratil to, co už s ním mám.“ „A co s ním máš?“ „Pevné, dlouholeté přátelství. Jestli sis toho nevšimla, tak zrovna moc přátel nemám.“ „Já jen nechci, abys byl nešťastný Albusi.“ „Já vím, ale to už dávno jsem.“ „A nemůžu ti nějak pomoct?“ „Pomůžeš mi jedině tak, že o všem budeš mlčet.“

„Co je to vlastně za sešit?“ „Co prosím? Jaký sešit?“ „Ten, do kterého si pořád něco píšeš. A učivo to rozhodně není.“  „To je tajná věc.“ „Nevěříš mi?“ „Věřím, ale nechci, aby to kdokoliv četl.“ „Takže je to deník?“ „Jo. Něco takového.“ „A co tak nevýslovně tajného nesmím vědět?“ „Kdybych ti to řekl, už by to nebylo tajné.“ „Štveš mě. Kdysi jsme se se vším svěřovali.“ „Jednou ti to povím. Nebo líp, dám rovnou přečíst, ale teď ne.“ „A kdy?“ „Až budu připraven.“ „Na co?“ „Na to ti to říct. A až i ty budeš připraven to slyšet.“  „To je to tak strašné?“ „Víc, než si myslíš.“

„BUZERANTA VE SVÉM DOMĚ NESTRPÍM! TÁHNI! TÁHNI Z MÉHO DOMU! TO JE JEHO VINA! TOHO PARCHANTA ZMIJOZELSKÉHO! TÁHNI“  „Ale tati, není na tom nic špatného, já ...“ „TAK ODPORNÉ! TAK NECHUTNÉ! JAK JSEM NĚCO TAKOVÉHO MOHL SPLODIT! ZMIJOZELA A NAVÍC BUZERANTA! NE TO ROZHODNĚ NEMŮŽE BÝT MOJE VINA! TO JEHO!“

„Mami?“ „Sbal si věci a vypadni odtud.“ „I ty?“ „A co myslíš, že jako udělám? Že tě pochválím? Že budu skákat radostí  do vzduchu, že je moje dítě úchyl?“ „Ale mami, to není ...“ „Ty taky sklapni Lily.“ „Mami, nechcete to ještě s tátou nějak zvážit?“ „Jamesi a co chceš jako zvažovat? Jsme Potterovi, váš otec porazil největšího černokněžníka všech dob. Nemůžeme si dovolit, aby naše jméno spojovali s touhle ... touhle ... zrůdností.“ „Mami, nemyslíš, že ...“ „SKLAPNI JAMESI A BĚŽ DO SVÉHO POKOJE! LILY TY TAKY! ALBUSI SBAL SI, CO POTŘEBUJEŠ, VYPADNI A UŽ SE NIKDY NEVRACEJ!“

„Albusi, musím ti něco říct. Budeš mě nenávidět, ale já prostě musím. I když to znamená, že tě ztratím.Jednoho z posledních dvou lidí, které mám. Víš ... já ... já tě miluju“„Já tebe taky, Scorpiusi. A už hodně dlouho“

Jeden krok vpřed, který naučil duši ztěžklou temným stínem plným předsudků, bolesti, utrpení a zármutku opět létat. 

******************** 

          Na hřbitově panovalo naprosté ticho. Zamračená obloha a silný vítr všemu dodávali mrazivý pocit prostupující celým tělem až k srdci. Uklidňující ticho, teskná atmosféra a jediná postava v černém hábitu naproti mramorovým dvěma mramorovým náhrobkům. Zlaté písmo na nich hlásala „Draco Malfoy“ „Albus Severus Potter a Scorpius Hyperion Malfoy“. Žena v černém hábitu, v rukou kytice lilií svázané černou stuhou. Nečitelný výraz ve tváři, jediná osamělá slza.

Položila květy k náhrobkům a pomalu se rozplynula ve větru. Místo ní zůstal jen černý krkavec, který vzlétl do začínající bouře. Letěl vysoko. Letěl až k mrakům. Letěl v silném dešti. Letěl dokud jej nezasáhl blesk.

ASP x SHM - 1.2 smrt je možná jen dalším začátkem

Smutný zvuk kostelního zvonu se nesl po větru. Zástup černo-oděnců doprovázel zesnulého na jeho poslední cestě. A že jich nebylo moc. Solomonová, Scorpius H. Malfoy, Potterovi, nejmladší Weasleyovi (tj. Ron, Hermiona a jejich děti), Luna Laskorádová a Neville Longbottom. Bylo velkým překvapením, že se zde sešli. Možná, že Draco nebyl zas až tak nenáviděný, jak si všichni mysleli. A možná, že zde byli pouze ze slušnosti. 

***

V sídle Malfoyů panovalo tíživé ticho. Prázdnými studenými chodbami profukoval ledový vánek, který připomínal všudy přítomné utrpení, dávné časy zla a černé magie. Meluzína vyprávěla hrůzyplné příběhy o Voldemortových stoupencích, blonďatém chlapci plačícím tajně ve svém pokoji, který často nosil masku pýchy. Stovky nečitelných výrazů na portrétech, majestátně vystavených na stěnách, které jakoby zamrzly, ztratily své kouzlo a ...

***

„Někde jsem slyšel, že se duše zemřelých může proměnit a zůstat tak s těmi, co po něm zůstali. Ukázat jim cestu, nenechat je samotné“ prohlásil zničehožnic Scorpius.

Ležel s Albusem Severus v trávě nedaleko propasti. Milovali toto místo, bylo tu ticho a klid. Byl to jejich vlastní svět, kam se nikdo neodvážil kvůli teskné atmosféře. Těm dvěma nevadila, protože jejich vlastní nitra s okolní atmosférou splynula. Doplnila ji a vytvořila překrásnou symfonii emocí.

„V co se promění?“ zašeptal Albus Severus.

„To nelze říct přesně. Někdo ve zvíře, jiný v lehký vánek.  Záleží asi na tom, ve které kultuře se nacházíš.“

„Takže je to jen výplod něčí fantazie?“

„Možná ne. Kdybys zemřel, v co by ses chtěl proměnit, abys své blízké navedl správným směrem?“

„Nevím. Vážně nevím. Myslíš, že se ti něco snaží naznačit tvůj otec ze záhrobí, nebo proč o tom chceš mluvit?“

„Nevím, jestli by mi měl můj otec, co sdělit. Své city k tobě už jsem vyznal a přineslo ti to jen bolest,“ řekl Scorpius a pohlédl Albusi Severusovi do očí.

... „Albusi, musím ti něco říct. Budeš mě nenávidět, ale já prostě musím. I když to znamená, že tě ztratím.Jednoho z posledních dvou lidí, které mám. Víš ... já ... já tě miluju“ ...

„To neříkej. Cítím to samé asi stejně dlouho a zavržení mé rodiny, není tvá chyba. Alespoň můžeme být spolu.“

... „Já tebe taky, Scorpiusi. A už hodně dlouho“ ...

„Ne, když si budeš dělat takové věci,“ zašeptal Scorpius a konečky prstů přejel přes malé jizvičky na Albusově zápěstí. Albus rukou ucukl a odvrátil pohled.

„Přestal jsem, to přece víš. Poté co jsi mě nachytal a od té doby kontroluješ a počítáš, jestli nějaká nepřibyla kdekoliv na těle.“
 

... „ALBUSI! PRO MERLINA! CO SIS TO UDĚLAL, TY JEDEN IDIOTE! TO NA MĚ VŮBEC NEMYSLÍŠ? CO BYCH DĚLAL, KDYBYS UMŘEL?“ řval Scorpius na Albuse, z jehož zápěstí stékala krev. Křičel a plakal zároveň ...

„Krkavcem,“ prohlásil zničehožnic Albus Severus.

„Cože?“

„Že kdybych chtěl někomu z pozůstalých něco sdělit, chtěl bych být krkavcem.“

„Tak krkavcem ...“

... „Nepřipadají ti krkavci nádherní?“ zeptala se najednou Iris sedící u okna a hledíc na černého ptáka ve sněhu. „Proč myslíš?“ zeptal se nechápavě Scorpius. „Protože se přesně hodí k našim duším.“
„Myslíš k lidským? A čím?“ „Ne, lidským. K té mé, tvé, Dracově a Albusově. Mohou létat, jsou svobodní, ale jejich černá barva je až příliš nápadná pro okolí v té všudypřítomné bílé. Dokážou však vydržet nepřízeň svého okolí. Vytrvat. Také jsou to nesmírně inteligentní ptáci.“  „Když myslíš.“ ...

***

„Crucio! Někdo jako ty je ostudou pro celou kouzelnickou společnost. Měl bys zhebnout Malfoy, tak jako tvůj fotr, jsi jenom odporný póvl. Crucio! Dokonce jsi zkazil jednoho z Potterovic dětí! Nakazil jsi ho tou nechutností, vymyl mu mozek, prokazuji celému světu službu.“

Tělo blonďatého chlapce se svíjelo v neúprosné bolestné agónii. V očích prázdný, zastřený pohled. V myšlenkách pouze jedna osoba. Už ani nekřičel, neplakal, nebyl toho schopen. Jen zíral do prázdna.

„Avada Kedavra!“

V sídle Malfoyů panovalo tíživé ticho. Prázdnými studenými chodbami profukoval ledový vánek, který připomínal všudy přítomné utrpení, dávné časy zla a černé magie. Meluzína vyprávěla hrůzyplné příběhy o Voldemortových stoupencích, blonďatém chlapci plačícím tajně ve svém pokoji, který často nosil masku pýchy. Stovky nečitelných výrazů na portrétech, majestátně vystavených na stěnách, které jakoby zamrzly, ztratily své kouzlo a ...

... zemřely spolu s posledním dědicem vznešeného rodu Malfoy. 

Pokračování

ASP x SHM - 2/2 smrt je možná jen dalším začátkem

„Také bych chtěla přivítat nového člena našeho sboru. Jamese Siriuse Pottera, který nastoupí na místo učitele Létání na koštěti a také rozhodčího Famfrpálových utkání,“ ředitelka McGonagalová měla svůj obvyklý proslov k profesorům na schůzi před zahájením školního roku. Všichni napjatě poslouchali, jen dva lidé nevnímali okolní dění.

                Iris Solomonová se změnila. Už nebyla tou přísnou učitelkou lektvarů. Nyní působila spíše jako tělo bez duše. Vše vykonávala mechanicky. Nebyl nikdo, kdo by si té změny nevšiml. Její oči byly prázdné. První rok po Scorpiusově a Albusově smrti byly doplněny zarudnutím a slanými stopami po slzách. Nyní už byly jen prázdné. Podle závěti byla poslední žijící dědic bohatství Malfoyů. Nechtěla to, peníze věnovala Sv. Mungovi a pár výzkumným projektům v oblasti Lékouzelnictví. Sídlo Malfoyů přenechala Ministerstvu kouzel. Sama se přestěhovala do menšího domku daleko od civilizace.

                James Sirius Potter pozoroval svou někdejší profesorku lektvarů a nedokázal uvěřit, že se tohle stalo z ženy, kterou vždy tolik provokoval porušováním řádu. Nechával si udělovat školní tresty. Svým způsobem, se tak snažil v jejích očích zviditelnit. No, a když nedokážete oslnit intelektem, začnete dělat naschvály. Jeho někdejší platonická láska nyní seděla přímo naproti němu a vypadala, že vůbec netuší, co se kolem ní děje. Pohled na tu sochu, by zneklidnil snad každého.

                Poté, co zemřel jeho bratr, změnil se život od základů. Slavný chlapec, který zůstal naživu a porazil lorda Voldemorta, nebyl již nikdy spatřen ve střízlivém stavu, Ginny Potterová nacházela zalíbení ve vztazích na jednu noc. Po pár měsících se rozvedli. Harryho Pottera už přes dva roky nikdo nespatřil a Ginny si založila novou rodinu. Jeho sestra Lily v tomtéž roce ukončila studium v Bradavicích a utekla z domova. Našla si práci a byt někde na severu Ameriky a žije se jí celkem dobře. Je jediná s kým udržuje nějaký kontakt. Přestože je rodina milovala, nezapadali už do vzorce „Albus Severus Potter  je minulost, nikdy neexistoval. Nic z toho se nestalo.“ Ani jeden nechtěl hrát hru, že jejich otec ani bratr neexistovalo. Že neexistoval Draco Malfoy a Scorpius Malfoy. Že se Scorpius a Albus Severus milovali. Že zemřeli.

Vlastně se tak nějak rozpadla většina rodiny. Charlie Weasley, který si v životě nenašel manželku, důvod nebyl znám, už do Anglie na rodinné setkání nejezdil, přestal odpovídat na sovy. Percy Weasley se oženil a odstěhoval se kamsi do Asie. Nikdy neměl rád přetvářku a jeho žena také ne. Manželé Bill a Fleur Weasleyovi , Teddy a Victorie Lupinovi, Molly a Artur Weasleyovi, Ron a Hermiona Weasleyovi a George s Angelinou Weasleyovi se spolu s dětmi stýkali pravidelně. Občas se stavila Ginny s novou rodinou na návštěvu, ale čase přišly výmluvy, proč se nemohou sejít.

„To je vše, můžete jít.“ Zakončila McGonagalová svůj monolog. Spousta profesorů se mezi sebou dala do řeči, jiní se doptávali ředitelky na věci ohledně svého předmětu. Jen Iris se automaticky zvedla a odcházela do sklepení. Nevšimla si, že ji někdo následuje.

„Slečno Solomonová?“ ozval se hlas Jamese Siriuse, když za ní vešel do jejího kabinetu. Až v tu chvíli trhla hlavou.

„Ano?“

„Víte, chtěl jsem s vámi mluvit.“

„Tak mluvte,“ prohlásila tichým hlasem Iris. V tu chvíli se jí na rameno snesl krkavec. Bezděky jej podrbala na hlavě.

„Máte mazlíčka?“ pousmál se James Sirius. „Jak se jmenuje?“

„Přišel jste se bavit o zvířatech?“

„Ne, chtěl jsem vám říct, že ...“ ustrnul v řeči, protože jej přerušilo ťukání. Iris si povzdechla, vstala a otevřela okno. Dovnitř vletěli dva Krkavci. Jeden se okamžitě vydal s Jamesovi Siriusovi.

„Ahoj,“ prohlásil James, „dlouho jsme se neviděli, nevěděl jsem, že lítáš do Bradavic.“

„Ty ho znáš?“

„Jasně znám oba. Létali za mnou docela často. Poznám je, protože tenhle má na krku jizvu. Vymotal jsem ho z drátu, co byl pohozený na zemi, zatímco támhle ten řval jak smyslů zbavený a lítal kolem něj. Vypadá to, že se od sebe nehnou. Ale toho, co máte na rameni, neznám. Je větší než ti dva. A taky klidnější.“

„Tak jako se ti dva nehnou od sebe, tak se tenhle nehne ode mě. Ti dva za mnou často lítají, ale tenhle se nevzdaluje.“

„Aha.“

Nastalo ticho. Zvláštní, rozpačité a napjaté ticho. Iris si mezitím začala rovnat učebnice a papíry na stole a v poličkách. James Sirius stále stál a koukal na ni. Nevnímala jeho pohled. Mechanicky vykonávala práci, oči sklopené k materiálům.

„AU!“ zařval James Sirius, když jej krkavec na jeho rameni klovnul do ucha.

„Říkal jste něco?“ zvedla Iris hlavu. Jejich pohled se střetl.

„Ne, jen jsem tak přemýšlel. Jak moc nevhodné by bylo pozvat svou bývalou profesorku a mou platonickou lásku ze školy, které mě dosud nepřešla, na máslový ležák ke Třem košťatům.“

Iris opět sklopila pohled k materiálům a pokračovala v práci.

„Velice nevhodné, vzhledem k tomu že je té profesorce o 12 let víc, než vám.“

„Ale pořád je to o dva roky menší rozdíl, než mezi vámi a Dracem Malfoyem.“

„Nevím, jaké se k vám donesly informace, ale u Malfoyových jsem bydlela jako vychovatelka Scorpiuse.“

„A proto vás uvedl v závěti.“

„Mezi námi nic nebylo. A navíc, když je muž o 14 let starší než žena, není to tak zavrženíhodné, jako když se starší žena.“

„Proč vám to tak přijde? I vztah mého bratra a vašeho nevlastního syna nebyl zrovna podle měřítek společnosti, ale byli, alespoň doufám, nějakou dobu šťastní. A co se týče toho, co bylo a nebylo mezi vámi a Dracem. Co jsem slyšel od bratra, tak něco mezi vámi bylo, jen to nevyplulo na povrch, a pak už bylo pozdě. “

„Bude lepší, když odejdete.“

„To asi ano, ale kdybyste si to rozmyslela, víte, kde mě najdete. A garantuji vám, že tohle není mé poslední pozvání. Já se nevzdávám tak snadno,“ dořekl James Sirius a vydal se ke dveřím. Krkavec sletěl z jeho ramene a přisedl si ke svému druhovi. Jakmile se dveře zaklaply, všichni tři krkavci vrhli upřený pohled na Iris.

„Co je? Přestaňte s tím,“ pronesla Iris a dál pokračovala ve své práci. Když tu ji Krkavec na jejím rameni klovl.

„AU! Nech toho,“ setřásla jej z ramene a snažila se ho ignorovat. Krkavci to ovšem nevzdali. Začali jí dělat bordel na stole, lítat jí kolem hlavy a klovat do rukou.

„FAJN! TAK DOST!“ rozkřikla se. Krkavci si sedli před ni a koukali na ni korálkovýma očima. Iris rozrazila dveře svého kabinetu s úmyslem navztekaně nakráčet za Potterem, když se s ním srazila hned za nimi.

„Páni! To je první emoce, co jsem u vás viděl. Sice je to vztek, ale to je jedno. Takže jste si to rozmyslela?“

„Dobře, jeden máslový ležák a pak mi dáte do konce života pokoj.“

„To nemohu slíbit.“

Tři krkavci vylétli oknem ven a ještě nějakou dobu pozorovali vzdalující se dvojici, která mířila do Prasinek, než máchli křídly a rozplynuli se ve světle vycházejícího měsíce. Jen pár černých pírek se vznášelo ve větru, jako důkaz, že zde někdy byli.

ASP x SHM - 1/2 smrt je možná jen dalším začátkem

Smutný zvuk kostelního zvonu se nesl po větru. Zástup černo-oděnců doprovázel zesnulého na jeho poslední cestě. A že jich nebylo moc. Solomonová, Scorpius H. Malfoy, Potterovi, nejmladší Weasleyovi (tj. Ron, Hermiona a jejich děti), Luna Laskorádová a Neville Longbottom. Bylo velkým překvapením, že se zde sešli. Možná, že Draco nebyl zas až tak nenáviděný, jak si všichni mysleli. A možná, že zde byli pouze ze slušnosti. 

***

V sídle Malfoyů panovalo tíživé ticho. Prázdnými studenými chodbami profukoval ledový vánek, který připomínal všudy přítomné utrpení, dávné časy zla a černé magie. Meluzína vyprávěla hrůzyplné příběhy o Voldemortových stoupencích, blonďatém chlapci plačícím tajně ve svém pokoji, který často nosil masku pýchy. Stovky nečitelných výrazů na portrétech, majestátně vystavených na stěnách, které jakoby zamrzly, ztratily své kouzlo a ...

***

„Někde jsem slyšel, že se duše zemřelých může proměnit a zůstat tak s těmi, co po něm zůstali. Ukázat jim cestu, nenechat je samotné“ prohlásil zničehožnic Scorpius.

Ležel s Albusem Severus v trávě nedaleko propasti. Milovali toto místo, bylo tu ticho a klid. Byl to jejich vlastní svět, kam se nikdo neodvážil kvůli teskné atmosféře. Těm dvěma nevadila, protože jejich vlastní nitra s okolní atmosférou splynula. Doplnila ji a vytvořila překrásnou symfonii emocí.

„V co se promění?“ zašeptal Albus Severus.

„To nelze říct přesně. Někdo ve zvíře, jiný v lehký vánek.  Záleží asi na tom, ve které kultuře se nacházíš.“

„Takže je to jen výplod něčí fantazie?“

„Možná ne. Kdybys zemřel, v co by ses chtěl proměnit, abys své blízké navedl správným směrem?“

„Nevím. Vážně nevím. Myslíš, že se ti něco snaží naznačit tvůj otec ze záhrobí, nebo proč o tom chceš mluvit?“

„Nevím, jestli by mi měl můj otec, co sdělit. Své city k tobě už jsem vyznal a přineslo ti to jen bolest,“ řekl Scorpius a pohlédl Albusi Severusovi do očí.

... „Albusi, musím ti něco říct. Budeš mě nenávidět, ale já prostě musím. I když to znamená, že tě ztratím.Jednoho z posledních dvou lidí, které mám. Víš ... já ... já tě miluju“ ...

„To neříkej. Cítím to samé asi stejně dlouho a zavržení mé rodiny, není tvá chyba. Alespoň můžeme být spolu.“

... „Já tebe taky, Scorpiusi. A už hodně dlouho“ ...

„Ne, když si budeš dělat takové věci,“ zašeptal Scorpius a konečky prstů přejel přes malé jizvičky na Albusově zápěstí. Albus rukou ucukl a odvrátil pohled.

„Přestal jsem, to přece víš. Poté co jsi mě nachytal a od té doby kontroluješ a počítáš, jestli nějaká nepřibyla kdekoliv na těle.“
 

... „ALBUSI! PRO MERLINA! CO SIS TO UDĚLAL, TY JEDEN IDIOTE! TO NA MĚ VŮBEC NEMYSLÍŠ? CO BYCH DĚLAL, KDYBYS UMŘEL?“ řval Scorpius na Albuse, z jehož zápěstí stékala krev. Křičel a plakal zároveň ...

„Krkavcem,“ prohlásil zničehožnic Albus Severus.

„Cože?“

„Že kdybych chtěl někomu z pozůstalých něco sdělit, chtěl bych být krkavcem.“

„Tak krkavcem ...“

... „Nepřipadají ti krkavci nádherní?“ zeptala se najednou Iris sedící u okna a hledíc na černého ptáka ve sněhu. „Proč myslíš?“ zeptal se nechápavě Scorpius. „Protože se přesně hodí k našim duším.“
„Myslíš k lidským? A čím?“ „Ne, lidským. K té mé, tvé, Dracově a Albusově. Mohou létat, jsou svobodní, ale jejich černá barva je až příliš nápadná pro okolí v té všudypřítomné bílé. Dokážou však vydržet nepřízeň svého okolí. Vytrvat. Také jsou to nesmírně inteligentní ptáci.“  „Když myslíš.“ ...

***

„Crucio! Někdo jako ty je ostudou pro celou kouzelnickou společnost. Měl bys zhebnout Malfoy, tak jako tvůj fotr, jsi jenom odporný póvl. Crucio! Dokonce jsi zkazil jednoho z Potterovic dětí! Nakazil jsi ho tou nechutností, vymyl mu mozek, prokazuji celému světu službu.“

Tělo blonďatého chlapce se svíjelo v neúprosné bolestné agónii. V očích prázdný, zastřený pohled. V myšlenkách pouze jedna osoba. Už ani nekřičel, neplakal, nebyl toho schopen. Jen zíral do prázdna.

„Avada Kedavra!“

V sídle Malfoyů panovalo tíživé ticho. Prázdnými studenými chodbami profukoval ledový vánek, který připomínal všudy přítomné utrpení, dávné časy zla a černé magie. Meluzína vyprávěla hrůzyplné příběhy o Voldemortových stoupencích, blonďatém chlapci plačícím tajně ve svém pokoji, který často nosil masku pýchy. Stovky nečitelných výrazů na portrétech, majestátně vystavených na stěnách, které jakoby zamrzly, ztratily své kouzlo a ...

... zemřely spolu s posledním dědicem vznešeného rodu Malfoy.

***

                Tmavovlasý chlapec s brýlemi stál nad propastí.

„Ahoj, já jsem Albus Severus Potter, a ty?“ „Malfoy. Scorpius Hyperion Malfoy.“

„Pitomý Jamese,“

„Nechápu, jak vy dva můžete být příbuzní. On je takový idiot zatímco ty … Jsi vcelku v pohodě“

„Je to jen arogantní blb, který se potatil.“
„Nad všechny se povyšuje.“
„Malfoy se v něm nezapře.“
„Je to příšerný parchant. Absolutně nechápu, jak ses mohl s někým jako je on spřátelit.“
„Vždyť je ze Zmijozelu. Už to o něčem vypovídá.“

„Na závěrečný ples, jako oslavu našeho úspěšného ukončení studia. Albuse Severusi Pottere, poslouchal jste proslov naší ředitelky, nebo jste jako vždy létal s hlavou v oblacích? Hele, být tebou pozvu tu, která ti už nějakou tu dobu leží v hlavě. Možná je to poslední šance jí o svých citech říct.“ „Nevím, o čem to mluvíš.“ „Samozřejmě že ne. Nedáváš pozor v hodinách, chodíš věčně s hlavou v oblacích, stále si něco čmáráš do toho svého deníku, nebo co to je, červenáš se, když na toto téma přijde řeč. Je to jasné. Do někoho ses nám zakoukal. Ale velice mě pohoršilo, že mi nevěříš natolik, abys mi řekl, o koho jde.“

„Nikdo z vás doopravdy nezažil to, co studenti Zmijozelu. Nikdo z vás nezažil tvrdou výchovu, rodiče Smrtijedy, rodiče v Azkabanu, taranii nečistokrevných. Vidíte jen rozmazlené aristokratické spratky, ale tak to není. My prostě neřešíme naivní zamilovanosti do idolu školy, který nám neopětuje city. Neřešíme jak co nejlíp obejít školní řád, kdo sní nejvíce knedlíků, kdo udělá největší výbuch v hodině lektvarů, kdo nejlépe podpálí Solomonové hábit, tak jako například Jamese se svou partou. Nemáte nejmenší tušení, s čím se musí každý jednotlivý student Zmijozelu potýkat. Jaké problémy řeší MÍ přátelé. Přesto všechno si dokážou zachovat tvář. Neukazovat svou bolest světu. Proto jsou jedněmi z nejzranitelnějších a nejkřehčích lidí v celém kouzelnickém světě.“

„No tak, Albusi, je to přece tak snadné. Raz, dva, tři. Raz, dva, tři. Jak chceš jít na ples, když ani nezvládneš valčík?“  „Na žádný ples nechci!“ „Ale no tak. Propásneš příležitost s tou holkou.“ „Žádná holka není!“

„A není jediný, kdo si té změny všiml. Ale jako jediný kápl na to, čím to je.“„Na nic nekápl!“ „Ale jo. Červenáš se.“ „Dobře tak jo, ale jinak než si myslí.“ „Miluješ jeho, že je to tak?“ „pssst! Někdo by tě mohl slyšet.“ „Takže mám pravdu.“ „K mé nezměrné smůle ano.“ „Co s tím budeš dělat?“ „Nic.“ „Jak to myslíš, že nic? Měl bys mu to říct. Promluvit si s ním.“ „A k čemu by to bylo? Jen bych ztratil to, co už s ním mám.“ „A co s ním máš?“ „Pevné, dlouholeté přátelství. Jestli sis toho nevšimla, tak zrovna moc přátel nemám.“ „Já jen nechci, abys byl nešťastný Albusi.“ „Já vím, ale to už dávno jsem.“ „A nemůžu ti nějak pomoct?“ „Pomůžeš mi jedině tak, že o všem budeš mlčet.“

„Co je to vlastně za sešit?“ „Co prosím? Jaký sešit?“ „Ten, do kterého si pořád něco píšeš. A učivo to rozhodně není.“  „To je tajná věc.“ „Nevěříš mi?“ „Věřím, ale nechci, aby to kdokoliv četl.“ „Takže je to deník?“ „Jo. Něco takového.“ „A co tak nevýslovně tajného nesmím vědět?“ „Kdybych ti to řekl, už by to nebylo tajné.“ „Štveš mě. Kdysi jsme se se vším svěřovali.“ „Jednou ti to povím. Nebo líp, dám rovnou přečíst, ale teď ne.“ „A kdy?“ „Až budu připraven.“ „Na co?“ „Na to ti to říct. A až i ty budeš připraven to slyšet.“  „To je to tak strašné?“ „Víc, než si myslíš.“

„BUZERANTA VE SVÉM DOMĚ NESTRPÍM! TÁHNI! TÁHNI Z MÉHO DOMU! TO JE JEHO VINA! TOHO PARCHANTA ZMIJOZELSKÉHO! TÁHNI“  „Ale tati, není na tom nic špatného, já ...“ „TAK ODPORNÉ! TAK NECHUTNÉ! JAK JSEM NĚCO TAKOVÉHO MOHL SPLODIT! ZMIJOZELA A NAVÍC BUZERANTA! NE TO ROZHODNĚ NEMŮŽE BÝT MOJE VINA! TO JEHO!“

„Mami?“ „Sbal si věci a vypadni odtud.“ „I ty?“ „A co myslíš, že jako udělám? Že tě pochválím? Že budu skákat radostí  do vzduchu, že je moje dítě úchyl?“ „Ale mami, to není ...“ „Ty taky sklapni Lily.“ „Mami, nechcete to ještě s tátou nějak zvážit?“ „Jamesi a co chceš jako zvažovat? Jsme Potterovi, váš otec porazil největšího černokněžníka všech dob. Nemůžeme si dovolit, aby naše jméno spojovali s touhle ... touhle ... zrůdností.“ „Mami, nemyslíš, že ...“ „SKLAPNI JAMESI A BĚŽ DO SVÉHO POKOJE! LILY TY TAKY! ALBUSI SBAL SI, CO POTŘEBUJEŠ, VYPADNI A UŽ SE NIKDY NEVRACEJ!“

„Albusi, musím ti něco říct. Budeš mě nenávidět, ale já prostě musím. I když to znamená, že tě ztratím.Jednoho z posledních dvou lidí, které mám. Víš ... já ... já tě miluju“„Já tebe taky, Scorpiusi. A už hodně dlouho“

Jeden krok vpřed, který naučil duši ztěžklou temným stínem plným předsudků, bolesti, utrpení a zármutku opět létat. 

Pokračování

Anděl

V bouřkové noci spatřila jsem anděla,

Oči upírající se k obloze, kolem něj temný svět

V bouřkové noci spatřila jsem anděla,

Ruka beznadějně natažená v touze vrátit se zpět.

Bouřková noc, jejíž hlas přehluší nevyřčené,

Bolest ze ztráty, stesk po vzdáleném domově,

Bouřková noc, jejíž slzy kanou za odsouzené,

Jejichž těla tlí na mramorovém hřbitově.

Zmučený anděl s kamennou tváří,

Upírajíc zrak a natahujíc dlaně marně k obloze,

Zmučený anděl se slzami na tváři,

Jako panenka z porcelánu ve skleněné výloze.

Panenka z porcelánu, jež ustrnula v čase,

Ústa jí navždy zamkli, oči však mnohé křičí,

Panenka z porcelánu, jež ustrnula v čase,

Krása jí nechybí, však srdce se v koutě krčí.

Anděl pomalu ruce k tělu spouští,

Smysl pozbylo každé marné gesto,

Anděl pomalu ruce k tělu spouští,

Ví, že naděje už není, a přesto...

V bouřkové noci jsem spatřila anděla,

V očích stesk a bolest, kamenná tvář,

Rudá krev bělostná křídla zkrápěla,

Žal se rozplynul, zhasla navždy svatozář.