Vlastní tvář již v zrcadle nepoznávám. To nejsem já. Mezi mnou a démony jen tenká zeď z křehkého skla. Bojíš se mě? Utiš svůj pláč, zklidni svůj dech, zpomal srdeční tep. Mé srdce se změnilo v kámen, co se rozpadl na prach. Nyní na jeho místě zeje prázdnota. Vím, že tady byl vždy. Se mnou. Schovaný ve stínech, objímal mne ve spánku, mluvil se mnou v těžkých chvílích, poskytoval útěchu, zatemnil mysl, vytvořil prázdnotu v mém nitru. Tajně našeptával slova, co spálila má křídla. Jejich ohořelá pírka dopadla na pustou pláň, po které nyní kráčíme bok po boku. Svádíme anděly svou zkažeností, trháme jim křídla, s cynickým úsměvem slavíme jejich pád.
Pojď blíž, jinak tě chtíč spálí. Cítíš ten žár? Teplo, co kolem sálá? Poskytneme ti rozkoš, jakou jsi dosud nepoznal. Pojď blíž pro ten lehký dotek, co ti krade dech ze rtů. Cítíš krev, co ti bubnuje ve spáncích? Nebojuj s tím. Odolávat je marnější než lístek, co se snaží porazit vichřici. Neplač, nezakrývej si rukama tvář. Andělé občas ztrácejí svou zář.
Vlastní tvář již nepoznávám, můj odraz je jako Dorianův portrét v podkroví. Tak s ďáblem bok po boku kráčíme pustou plání, olizují nás plameny, spálená pírka kolem nás. Milujeme anděly, mučíme jejich nevinnost, vystavujeme pokušení, trháme jim křídla. S cynickým smíchem sledujeme jejich pád.
Žádné komentáře:
Okomentovat