Ztemnělý pokoj prosvěcuje jediná svíčka. Z přehrávače se linou tóny jejích oblíbených skladeb. V tuto chvíli hraje jedna z méně známých sonát Beethovena. Ona sedí před zrcadlem a černým hřebenem si češe vlasy. Pokoj je precizně uklizený až do nejzazších detailů. Odloží hřeben a prohlíží si svůj odraz v zrcadle, načež si zlehka přejede konečky prstů po tváři. Není zase tak ošklivá. Na pleti nemá jediný pupínek, vlasy má husté, leckterá dívka by jí je mohla závidět. Oči jasně modré a rty plné. Na sobě má černé tričko a dlouhými síťovanými rukávy a tmavě modré upnuté rifle. Pomalu nanáší pudr, oční stíny, černou tužkou zvýrazní oční linky a vše doladí řasenkou. Do vlasů si vplétá rudou růži a ještě notnou chvíli pozoruje svůj odraz.
Pokojem se line Mozartova Lacrimosa a ona se přesunuje k posteli.
Vezme z nočního stolku prášky a po jednom je spolyká. Usedá na lůžko a do rukou vezme dopis na rozloučenou, který si řádek po řádku pročítá. Nikam nespěchá. Nikdo dnes nemá být doma. Rodiče jsou na nějakém plese a mladší bráška je u babičky. Nic tedy nemůže vyrušit tuto nádhernou chvíli. Dopis vkládá do obálky, kterou ovšem nechá rozlepenou. Ulehá na karmínově červenou deku a nechává si probíhat hlavou vzpomínky, sny, myšlenky a důvody, proč se rozhodla k tomuto osvobozujícímu, pro někoho možná i drastickému, kroku.
Přehrávač došel k Liebestraum od Liszta.
U každého člověka nastane chvíle, kdy jej jeho život přestane bavit. Kdy jej vlastní život nenaplňuje, ale pouze rozdává rány a nechává padat na kolena. U každého tato chvíle přijde v jinou dobu. U ní přišla dřív, než stačila dovršit svých osmnáct let života, jež by měly být tou nejkrásnější částí života, na kterou budeme až do stáří vzpomínat. Ona mohla vzpomínat pouze na neustálé ponižování ať přímé či nepřímé. Na věčnou samotu a odmítání z těch nejrůznějších stran. Na neopětovanou a pošlapanou lásku. Na bezesné noci strávené pláčem. Je tohle snad život? V hlavě jí znějí věty, které jí mnohdy tolik ublížily. Poslední z nich nebolela tak moc jako jiné, ale přesto dost na to, aby se konečně odhodlala ke svému rozhodnutí. A nebyla to pouhá věta, ale celé dva večery, které jí v tomto rozhodnutí utvrdily. Když si chtěla konečně poprvé připadat jako princezna a možná i normální dívka, když se chtěla konečně bavit tak jako ostatní, byla krutě sražena na kolena.
CD se přepnulo na Chopinovu skladbu Nocturne E Flat Major Op.9 No.2.
Její šaty, které si tak dlouho a pracně promýšlela. U nichž si vybírala látku i střih, byly zhodnoceny jako kus hadru. Po každém pokusu někoho vyzvat k tanci byla odmítnuta. Její jediná láska, se zamilovala do dívky, kterou mu představila. Doteď jí zní v hlavě věta, pronesená jedním z těch, kteří její vyzvání k tanci odmítli. "Abych s tebou vůbec mohl tančit, musel bych být hodně ztřískaný." Spoustě lidem se to zdá jako naprosto podřadná věc, kvůli které by se neměl nikdo trápit, jenže když člověk podobné věci zažívá každý den, není pro něj snadné vzít to s humorem.
Pokojem se rozléhají tóny Sonaty "Tempest" od Beethovena.
Cítí, jak jí cosi bodá do srdce. Dýchá se jí čím dál hůř a pomalu nevnímá svět okolo. Zavírá oči, protože sledovat strop je namáhavé. Točí se jí hlava a v uších jí nahlas cosi hučí. Pomalu se propadá do tmy, která jí začíná obklopovat. Hudba k ní doléhá ze stále větší dálky.
Ve ztemnělém pokoji doznívají poslední tóny linoucí se z přehrávače, až hudba utichne docela. Plamen svíčky zhasne a po tváři dívky, ležící na lůžku, steče jediná slza.
