Co ode mě žádáš, ty má krásná neznámá, když vkrádáš se mi do snů a můj život obracíš naruby? Proč jsi mi doposud neprozradila své jméno? Řekni, proč mne tak moc trápí vědomí, že nejsi skutečná? A proč po tak dlouhé době, v níž si mne naprosto uchvátila, žádáš, abych tě nechala jen tak být a zapomněla? Pověz mi to v jednom z těch úžasných snů, které mi pomalu splývají s realitou natolik, že se vše ostatní zdá být pouhým snem. Není, ale kéž by to bylo skutečné. Vím, že když se těm snům plně poddám, realita jako taková pro mě přestane existovat. Vím taky, že bych neměla sen upřednostňovat před realitou, ale odolat životu s tebou je těžké. Tak proč mi to ještě více ztěžuješ? Proč si za mnou vůbec přišla, když nyní žádáš, abych zapomněla, abych se tě vzdala a opustila tě navždy? Víš, že to nezvládnu, i přes tvá slova, jež se mi snaží vysvětlit následky mého jednání. Snažíš se mne přesvědčit, že mě NÁŠ sen jednoho dne úplně zničí. Ale už teď zažívám nesnesitelná muka, když nejsem s tebou. S mým nádherným chameleonem, který mění barvu svých vlasů z červené na černou a zase zpátky. Tak mi řekni, proč stále nechápeš, že jsi to TY. Můj sen, má noc i den, můj život, má smrt a ano, i má láska.
"Měla bys na mě zapomenout. Vyhnat mě ze svých snů. Vždyť já ani nemám stálou podobu," řekla jsi a já se snažila uklidnit. Nechápeš snad, jak moc mě vytáčí, když takhle mluvíš? Jak moc mě tím trápíš? "Víš moc dobře, že tě nemůžu nechat jít. Milu-" "NE! Neříkej to. Víš vůbec, co říkáš?" přerušila si mě rozčileně, "jsem jenom sen. Pouhá fikce, ke které si city pouze nalháváš, protože se bojíš milovat. Milovat skutečného člověka. Uzavíráš se do sebe a skrýváš se tak před okolním světem…" "Ale…" "ŽÁDNÉ ALE! Když mě nevyženeš ty. Když TY neopustíš mě, tak to udělám já," poslední větu téměř zašeptala a mě bodlo u srdce. "Ne," řeknu tiše s roztřeseným hlasem, "tohle mi nesmíš udělat." V mém hlase jde jasně slyšet zoufalá naléhavost. "Je mi to líto, ale ty musíš žít skutečný život a na mě prostě zapomenout. Už jsem ti jednou řekla, že jsem skutečná, ale tys mě zatím nenašla. Tys mě ani nezačala hledat. Upínáš se k tomuto snu, ale mě to ničí. Já jsem pouhým obrazem dívky, se kterou bys měla být šťastná. ONA je skutečná. A až tu pravou najdeš, setkáme se ještě jednou naposledy a ty se rozhodneš. Nehledej dívku s červenými či černými vlasy. Nehledej dívku mé povahy. Hledej lásku. LÁSKU, ROZUMÍŠ? Teprve pak budeš doopravdy šťastná." Pomalu se zvedla a otočila se k odchodu. Mizela mi v dáli a já slyšela už jenom vzdálený šepot: "Sbohem."
Uběhlo již mnoho dní od doby, kdy jsi odešla. V mém životě zůstalo prázdné místo, které jsi ty vyplňovala. Jak jsi mi to mohla udělat? Vždyť já byla tak šťastná. Bylo mi jedno, zdali jsi pouhým snem, nebo tolik přeceňovanou realitou. Vůbec mi na tom nezáleželo. Odešla si a to je důvodem, proč tu nyní sedím na lavičce ve vylidněném parku a v ruce svírám lahvičku, jež v sobě skrývá jediné osvobození od těch muk, která právě v tuto chvíli zažívám. Omlouvám se, ale nemohu splnit tvé přání. Prostě to nejde. A já chci raději zemřít, než žít bez tebe. Mlží se mi před očima a pomalu se propadám do propasti bezvědomí, když najednou slyším čísi hlas, jak bezradně volá mé jméno.
