Dokonalý konec

Ztemnělý pokoj prosvěcuje jediná svíčka. Z přehrávače se linou tóny jejích oblíbených skladeb. V tuto chvíli hraje jedna z méně známých sonát Beethovena. Ona sedí před zrcadlem a černým hřebenem si češe vlasy. Pokoj je precizně uklizený až do nejzazších detailů. Odloží hřeben a prohlíží si svůj odraz v zrcadle, načež si zlehka přejede konečky prstů po tváři. Není zase tak ošklivá. Na pleti nemá jediný pupínek, vlasy má husté, leckterá dívka by jí je mohla závidět. Oči jasně modré a rty plné. Na sobě má černé tričko a dlouhými síťovanými rukávy a tmavě modré upnuté rifle. Pomalu nanáší pudr, oční stíny, černou tužkou zvýrazní oční linky a vše doladí řasenkou. Do vlasů si vplétá rudou růži a ještě notnou chvíli pozoruje svůj odraz.

Pokojem se line Mozartova Lacrimosa a ona se přesunuje k posteli.

Vezme z nočního stolku prášky a po jednom je spolyká. Usedá na lůžko a do rukou vezme dopis na rozloučenou, který si řádek po řádku pročítá. Nikam nespěchá. Nikdo dnes nemá být doma. Rodiče jsou na nějakém plese a mladší bráška je u babičky. Nic tedy nemůže vyrušit tuto nádhernou chvíli. Dopis vkládá do obálky, kterou ovšem nechá rozlepenou. Ulehá na karmínově červenou deku a nechává si probíhat hlavou vzpomínky, sny, myšlenky a důvody, proč se rozhodla k tomuto osvobozujícímu, pro někoho možná i drastickému, kroku.

Přehrávač došel k Liebestraum od Liszta.

U každého člověka nastane chvíle, kdy jej jeho život přestane bavit. Kdy jej vlastní život nenaplňuje, ale pouze rozdává rány a nechává padat na kolena. U každého tato chvíle přijde v jinou dobu. U ní přišla dřív, než stačila dovršit svých osmnáct let života, jež by měly být tou nejkrásnější částí života, na kterou budeme až do stáří vzpomínat. Ona mohla vzpomínat pouze na neustálé ponižování ať přímé či nepřímé. Na věčnou samotu a odmítání z těch nejrůznějších stran. Na neopětovanou a pošlapanou lásku. Na bezesné noci strávené pláčem. Je tohle snad život? V hlavě jí znějí věty, které jí mnohdy tolik ublížily. Poslední z nich nebolela tak moc jako jiné, ale přesto dost na to, aby se konečně odhodlala ke svému rozhodnutí. A nebyla to pouhá věta, ale celé dva večery, které jí v tomto rozhodnutí utvrdily. Když si chtěla konečně poprvé připadat jako princezna a možná i normální dívka, když se chtěla konečně bavit tak jako ostatní, byla krutě sražena na kolena.

CD se přepnulo na Chopinovu skladbu Nocturne E Flat Major Op.9 No.2.

Její šaty, které si tak dlouho a pracně promýšlela. U nichž si vybírala látku i střih, byly zhodnoceny jako kus hadru. Po každém pokusu někoho vyzvat k tanci byla odmítnuta. Její jediná láska, se zamilovala do dívky, kterou mu představila. Doteď jí zní v hlavě věta, pronesená jedním z těch, kteří její vyzvání k tanci odmítli. "Abych s tebou vůbec mohl tančit, musel bych být hodně ztřískaný." Spoustě lidem se to zdá jako naprosto podřadná věc, kvůli které by se neměl nikdo trápit, jenže když člověk podobné věci zažívá každý den, není pro něj snadné vzít to s humorem.

Pokojem se rozléhají tóny Sonaty "Tempest" od Beethovena.

Cítí, jak jí cosi bodá do srdce. Dýchá se jí čím dál hůř a pomalu nevnímá svět okolo. Zavírá oči, protože sledovat strop je namáhavé. Točí se jí hlava a v uších jí nahlas cosi hučí. Pomalu se propadá do tmy, která jí začíná obklopovat. Hudba k ní doléhá ze stále větší dálky.

Ve ztemnělém pokoji doznívají poslední tóny linoucí se z přehrávače, až hudba utichne docela. Plamen svíčky zhasne a po tváři dívky, ležící na lůžku, steče jediná slza.

Inspirace

"Co ode mne žádáš, ty má krásná neznámá, když vkrádáš se mi do snů a můj život obracíš naruby?"…

Lepší otázkou by možná bylo: "Kdo jsi, ty má krásná neznámá?" Po kolikáté již dnes čtu tuto pasáž a uvažuji nad ní? Po sté? Milionté? Proč mne to tak deprimuje? Dívka, jež se stala jakousi platonickou láskou či spíše inspirací. Vysoká dívka s krátce střiženými rudými vlasy, s milým úsměvem a zvláštníma očima, jejichž barva mi doposud uniká. Dívka, jež byla mou druhou inspirací, i přesto že jsem ji vůbec neznala. I přes to, že jsem s ní v životě neprohodila jediné slovo. I přesto že ji pouze míjím na školních chodbách. Neznám její povahu, koníčky, zvyky, kamarády, sny ani trápení. Přesto jsem na ni myslela, když jsem psala. Tak jako předtím na svou první inspiraci, jíž se stala bolest ze zlomeného a dosud nezhojeného srdce. Jíž se stal člověk, kterému jsem toužila nějak ublížit. Nějak jej ranit. Pošlapat jej. Ale já jsem moc slabá na to, abych něco takového dokázala doopravdy udělat. Tak jsem svůj vztek, bolest, trápení, hysterii a pláč promítla do své práce. Myslela jsem, že už nikdy nenapíši nic veselého a tím trapným happy endem, ale zmýlila jsem se. Hned jakmile jsem ji spatřila, jsem jí, dá se říct, propadla. Nevnímejte to nijak špatně ani si nic nedomýšlejte. Stala se pouze novou inspirací, která mi byla ovšem nedávno naprosto roztříštěna. Stalo se to na taneční půl koloně, jíž jsem se i přes můj odpor musela zúčastnit. Nakonec to nebylo tak špatné a já si to, dá se říct, svým způsobem i užila. Kolikrát za život ještě půjdu do tanečních? Doufám, že po koloně, pro mne bude tato kapitola uzavřena.

Ale vrátíme se k ní. Byl to jen okamžik, a přesto dokázal vše změnit. Má Inspirace tam byla také, ale ne sama. Ne, nebyla s dívkou, v což jsem doufala. Přivedla si s sebou chlapce. Jejich polibek zničil mou záchranou inspiraci a já měla zlomené i své druhé srdce. Autorské srdce. Srdce, které mi dodávalo sílu jít dál. Sílu překonat zdánlivou samotu. Sílu překonat proslzené noci a dny s falešným úsměvem na tváři. Zničila se část mého druhého světa, kde jsem trávila více času než v tom reálném. Svět, v němž vnikla Kitsune, jež měla předtím více jmen a více příběhů, které se navzájem neprolínají. Odmalička jsem tento svět milovala a dá se říct, že si doteď ani neuvědomuji, ve kterém světě se právě nacházím. Občas prostě vypnu a až po notné chvíli si uvědomím, že se na mne lidé zvláštně dívají. Ani se jim nedivím, když před sebou vidí dívku, jež se baví sama se sebou a ksichtí se do prázdna. Naštěstí z mých rtů nevychází pražádný zvuk, protože by se divili ještě víc, kdyby věděli, co vlastně říkám. Do tohoto světa jsem zařadila i obě své poslední inspirace a předělala si je podle svého.

Jenže co teď, když se má poslední inspirace rozpadla jako domeček z karet? Vrátit se k té staré? Přisypat sůl do rány? Chtít zpátky dopis, jež by mohl tento bolestivý kolotoč znovu připomenout či uzavřít? Nechci se k tomu vracet jako k inspiraci. Myslím na to každým dnem, ale pokud to opět pustím do svého lepšího světa, tak se zhroutí úplně a napůl zlomené autorské srdce se zlomí úplně. Takže, kde mám začít hledat novou inspiraci? Spadne jen tak z nebe? Udeří mne do tváře? Nebo mne bude pomalu pronásledovat? Přijde vůbec? Mám si pro ni jít sama? Jak mohu dokončit své dvě poslední "díla", s jinou inspirací? Jak je mohu dokončit bez ní? Mám pocit, že duševně umírám a mé oči se pomalu klíží. A pak už je všude kolem mne jen tma, ze které prozatím nebude úniku.

Dopis dceři

Ahoj Terezko,

právě sedím v mé pracovně a koukám se z okna na barevné listí, jež tančí ve větru jako baletky, či jako víly na paloučku. Kdybys tak mohla vidět jaká je to nádhera, skoro jako kouzlo z úplně odlišného světa. Ale ty ho uvidíš až příští podzim a já doufám, že tvůj podzim bude rok od roku kouzelnější a tajuplnější, než je teď ten můj. I když tento podzim pro mne určitě bude tím nejkrásnějším, jaký jsem kdy zažil. A víš proč? Protože ty se do mého nejmilejšího ročního období zítra narodíš. Ano už je to tak. Zítra se stanu otcem. Věřila bys tomu? Určitě ano, protože si právě tento dopis čteš. Určitě se právě usmíváš a říkáš si, jak jsem vůbec mohl tento text napsat. Mohlo by ti být tak sedmnáct nebo osmnáct let. Je neuvěřitelné, že tohle píšu den před tvým narozením. Vlastně si právě teď ani nedokážu představit, že bys jednou mohla vyrůst, dospět a mít vlastní děti. Ta doba se mi zdá tak strašně v nedohlednu, že to zkrátka a dobře není možné. Ale jak mě již můj bratr ujistil, ta doba přijde dřív než se naději a já si pak budu říkat: "Jak to jenom mohlo tak rychle uběhnout?"

Ale abych nepřeskakoval do mých představ o tvé budoucnosti. Maminka se na tebe už strašně moc těší. Dokonce už ti nakoupila růžové dupačky, šatičky a botičky. Říkal jsem jí, ať to s tou růžovou tolik nepřehání, protože si k ní časem vytvoříš odpor, ale jen nad mými slovy mávla rukou. Ostatně jako vždy. Toto gesto využívá pouze na mé připomínky vůči jejím nápadům. Je zábavné sledovat její reakce, když se nakonec ukáže, že já mám pravdu a ona ne. Nikdy nepřizná, že se zmýlila. Právě její vzpurnost a výbušnost je to, co na ní tak miluji. Obávám se, že budeš celá po ní a já tak budu mít doma místo jedné časované bomby dvě. Ale myslím, že je to nějak přežiju, protože je to malá cena za to, co jsem si vždycky přál. Dceru. Dceru, která mě bude vždy ohromovat a na kterou budu moci být pyšný. Dceru, která rozjasní šedivé dny a vdechne podzimu zcela nové kouzlo. Dceru, kterou budu milovat nade vše. Dceru, jež možná pochytí moje zvyky, jako je na příklad mazání másla na chleba vidličkou. Ano, uznávám, že je to zvláštní zvyk a tvoje maminka mi ho stále vyčítá, ale já to dělám automaticky. Prostě se toho nezbavím. Jednou ti vysvětlím svůj důvod k tomuto počínání a ty na mě budeš nevěřícně hledět jako tvoje maminka.

K tomu, jak si tě vlastně představuju do budoucna. Nemám žádnou určitou představu a ani ji mít nechci. Nechci, aby ses řídila mými vizemi tvé budoucnosti ohledně zaměstnání, koníčcích, atd. Přeji si spíše to, co každý rodič. Abys byla šťastná a překonala zlé časy, které tě určitě čekají. Nikdo se překážkám nevyhne, ale otázkou je, jestli je překoná nebo se jimi nechá zlomit či zastrašit. Jistě, každý má své životní strasti, které se od sebe různě liší. Já si přeji, abys ty své překonala a neutíkala před nimi, protože si tě časem najdou.

Tak, to je asi vše co jsem ti chtěl říct. Vlastně netuším, co mě k napsání tohoto dopisu vedlo. Možná ta atmosféra kolem porodu. Možná ten podzim za okny. Svou lásku k podzimu ti určitě vysvětlím, stejně jako spoustu dalších nepochopitelných věcí týkajících se mé osoby. Možná jim porozumíš a možná taky ne a budeš nad nimi jen nevěřícně kroutit hlavou jako tvoje maminka. Pořád nechápu, jak mohla takovému podivínovi, jako jsem já, říct své "ANO". Ale jsem za to rád a miluji ji celým svým srdcem, stejně jako budu milovat i tebe.

S láskou Táta

Sen vs realita 4/4

To, že jsou její rodiče rozvedení jsem věděla už dávno, i když o tom moc nemluvila. Já znala pouze její matku a otčíma, jež mi právě otevřel, a s udiveným výrazem mě pustil dál.

"Je doma…" ani jsem tu otázku nestačila doříct, když mě vyrušilo vrznutí dveří. Myslela jsem, že se v nich objeví její tvář, ale byla to pouze její matka. "Jela na dva týdny ke svému otci. Ona ti o tom neřekla? Asi jenom zapomněla," vykouzlila na tváři úsměv a ve mně hrklo. "Kdy odjela?" vychrlila jsem ze sebe a zapomněla jsem na veškeré vychování. Udiveně se na mě dívali.

Běžela jsem, jak nejrychleji to šlo k autobusové zastávce. Tak, tak jsem stihla autobus jedoucí na nádraží. Měla odjet vlakem. Mezi jejími rodiči, bylo zvláštní napětí plné sváru a vzteku, takže se další hádce mezi nimi chtěla vyhnout. Rozvody byly vždycky těžké, a ne každý je zvládal s chladnou hlavou. Obdivovala jsem její sílu a až teď si uvědomila, jak těžký musela mít život a já jí to zrovna dvakrát neulehčovala. Až teď mi konečně začalo všechno docházet. Teď teprve všechno do sebe zapadlo. Jak jsem mohla být tak hloupá? Tak slepá? Tak nevšímavá? Nervózně jsem poklepávala nohou. Cesta se dneska vlekla snad víc než obvykle. Konečně jsem dorazila na určenou zastávku a vyletěla jsem z autobusu jako raketa. Když jsem doběhla k nástupišti, vlak z něj zrovna vyjížděl. Běžela jsem chvíli vedle něj a vyhlížela v oknech červenou hlavu, ale nenašla jsem ji. To už vlak nabral rychlost a já se jen dívala, jak mi mizí v dáli. Nestihla jsem to. Propásla jsem možná poslední šanci, která mi zbyla. Sedla jsem si na nejbližší lavičku a tvář skryla do dlaní. Tak takhle bolí doopravdy zlomené srdce? Bylo mi do breku, ale nemohla jsem přece bulet na veřejnosti. "No tak holka. Seber se!" opakovala jsem si stále do kola.

"Co tady děláš?" vytrhl mě z myšlenek známý hlas a já ztuhla. Zvedla jsem hlavu a podívala se na tu, jíž onen hlas patřil. Stála tam s kufrem na kolečkách a koukala na mě tím smaragdovým pohledem, v němž jsem se ztratila už ten první den v nemocnici a v němž se ztrácím i teď. "Tys neodjela?" zachraptěla jsem a ona si mě změřila pohledem. "Ne, ještě ne. Vlak mi jede až za půl hodiny. Ale co tu děláš ty?" v hlase jí zněl vztek smíšený se smutkem. Na nic jsem nečekala a popadla ji za zápěstí. Druhou rukou jsem popadla kufr a táhla ji spolu s ním za sebou. Kupodivu se nebránila a odevzdaně mě následovala. Bylo mi v tu chvíli fuk, že se na nás lidé dívají a kroutí hlavami. Bylo mi jedno, že někteří utrousili nejapné poznámky. Teď pro mě totiž existovala jenom ona a nikdo jiný. Právě teď měla nastat ta chvíle, kdy nechám sny navždy za sebou a plně se ponořím do reality. Do jediné reality, kterou uznávám a to je realita s ní po boku. Dotáhla jsem ji za roh, kde nikdo moc nechodil a opřela ji o stěnu. Ruce jsem položila vedle její hlavy z obou stra, aby jí nenapadlo mi utéct. Hlavu jsem měla skloněnou a chvilku tam mlčky stála, než jsem se odhodlala promluvit.

"Nenávidím tě," zašeptala jsem a zvedla k ní svůj pohled. Dívala se na mě s mírným náznakem bolesti v srdci. Tohle zřejmě nečekala, ale já jí to musela říct. Říct jí všechno.

"Nenávidím sebe. Nenávidím to, kdo jsem a nenávidím to, čím jsi ty. Nechápu vůbec nic. Proč si mě nemohla nechat na pokoji? Proč si mě nenechala umřít? Proč si mě neopustila jako všichni ostatní. Proč?" po tváři mi stekla slza a ona se na mě dívala s jakýmsi pochopením. "Proč jsi mi vždycky povídala o naprostých blbostech, místo aby ses svěřila se svými problémy? Proč jsem já byla tak slepá? Proč sis kvůli mně přebarvila vlasy na červenou a vzdala se tak těch nádherných blond vlasů," slova mi z úst vycházela a pro mnohé by nedávala smysl, ale pro ni, pro ni smysl měla. Konečně jsem se jí otevřela a všechno jsem ze sebe vysypala. Když jsem svůj dlouho potlačovaný citový výlev ukončila, opřela jsem si čelo o její rameno a chvíli jsme tam tak stály, než jsem zašeptala ty dvě slova. "Miluju tě."

Její vlak odjel už před pěti minutami a ona tam přesto stála se mnou a objímala mě. Když jsem k ní konečně znovu zvedla svůj pohled, usmívala se. Nemohla jsem to vydržet a políbila ji. Její rty byly měkké, poddajné a chutnaly po jahodách. Celým tělem mi projela zvláštní vlna a já si ji za boky přitáhla blíže k sobě. Líbaly jsme se dlouho a upřímně mi bylo jedno, kolik lidí nás přitom mohlo vidět. Byla jsem šťastná jako už dlouho ne. Konečně jsem našla svou spřízněnou duši a doufám, že i životní lásku, i když kdo ví, co nám zítřek nachystá. Ale já teď nehodlám řešit, co bylo a bude. Já žiji touto chvílí, která se mi vryje do paměti navždy. A i kdyby to jednou byla pouhá vzpomínka, tak to stojí za to, protože je to realita a ta není nikdy tak zlá, jak se může zdát. Sny jsou sice krásné, ale nejsou skutečné a ten kdo jimi žije, nežil nikdy doopravdy. To je to, co jsem se naučila a co si zapamatuju do konce svých dní. A doufám, že si to zapamatují i ti, kteří právě dočetli příběh, jedné naprosto neznámé dívky.

Sen vs Realita 3/4

Stála jsem před ní málem s otevřenou pusou a nebyla jsem schopna vydat jedinou hlásku. V hlavě jsem měla totální guláš a nechápala jsem, jak se tohle mohlo stát. Ona jen nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou a koukala se do země.

"Co sis to udělala s vlasy?" zeptala jsem se jí, když jsem ten šok konečně rozdýchala.

"Ty sis všimla?" pípla jenom. Byla hrozně napjatá a mírně vystrašená.

"Toho bych si nevšimla jedině, kdybych byla slepá. Ta červená svítí na kilometr daleko," nemohla jsem si odpustit poznámku s mírně pobaveným tónem. Musela jsem tuhle situaci nějak odlehčit, protože jinak bych se asi zbláznila. "Proč ta náhlá změna? Já myslela, že máš svoje vlasy ráda," pokračovala jsem a ona ke mně zvedla svůj smaragdový pohled.

"Chtěla jsem prostě jenom změnu," už se tolik nebála.

"Úplně by stačil nějaký melír. Nemusela jsi je mít hned rudé."

"Ale já jsem tě jenom chtěla překvapit,"zněla trochu zklamaně.

"No tak to ti teda gratuluji. A zítra si je přebarvíš na černou? Vím, že máš můj deník a taky vím, o co se tu snažíš." Ano, byla jsem pořádně vytočená. Taky jsem měla důvod. Nesnášela jsem, když se někdo vrtal v mých záležitostech. Obzvláště, když se ona snažila proniknout do temných zákoutí mé mysli a mého života. Bála jsem se totiž, že by mě pak zavrhla, což bych nepřežila. Tentokrát bych svou smrt dotáhla až do konce. Už jen její blízkost mě ubíjela, jen jsem nechápala proč.

"Ty víš?" zeptala se udiveně s mírným ruměncem na tvářích.

"Ano vím, ale tohle ti vážně nevyjde. Vím, že máš můj deník a jestli tohle má být cesta, jak ze mě vydolovat, proč jsem se chtěla zabít, tak je to vážně hodně uhozené. Tohle citové vydírání na mě ale nezabírá, takže sis vlasy zničila úplně zbytečně. Měla jsem za to, že ti to došlo. Téma "MOJE SEBEVRAŽDA" je tabu," poslední větu jsem málem zakřičela a ona se lekla. Sklopila pohled a cosi zašeptala. "Co říkáš?" zeptala jsem se se vztekem v hlase. "Že vůbec nic nechápeš," zakřičela, otočila se a spěšně zamířila pryč. Nechala mě tam stát s vyjeveným a nic nechápajícím výrazem. Bylo to poprvé, co jsem ji slyšela křičet a poprvé, co jsem ji viděla plakat. Alespoň mi připadalo, že jí po tváři jedna slza stekla, když se otáčela. Bodlo mě při tom pohledu u srdce. Co to bylo za pocit? Vracela jsem se domů a celou dobu o tom přemýšlela. Vlastně ještě než jsem šla spát, probíhaly mi hlavou všechny vzpomínky na ní. Víčka se pomalu zavírala a já se propadala do říše snů.

"Takže ses vrátila?" pronesla jsem s jistou dávkou arogance v hlase a otočila se na dívku s černými vlasy, jež stála za mnou.

"Myslela jsem, že mě uvidíš ráda," usmála se nevinně a posadila se a já jsem si sedla vedle ní. Hleděly jsme mlčky na hladinu azurového jezera, ve kterém se odrážel krvavě rudý západ slunce. Přímo vedle mě byla ONA. Vrátila se a se mnou to ani nehnulo. Myslela jsem totiž na někoho úplně jiného.

"Víš, že jsi úplně slepá?" zasmála se po chvíli černovláska a já jen zvedla koutky úst v náznaku úsměvu. Ano byla jsem naprosto slepá. Tak slepá, že jsem neviděla ty velmi podstatné věci a všechno jsem tím zkazila. "Vím, ale co mám teď dělat?" nevěděla jsem si s tím rady. Nejenže jsem ignorovala city někoho, kdo mi byl nejblíže, ale já ignorovala dokonce vlastní city. Tolik jsem se jim bránila, tolik jsem se jich bála. A k čemu to bylo? K ničemu. "No měla bys jí rychle najít. Myslím, že si obě máte co vysvětlovat," měla pravdu. Ještě chvíli jsme tam seděly mlčky, než se sen začal rozplývat. "Děkuji ti," řekla jsem a podívala jsem se na ní. Ona se jen usmála, políbila mne na čelo a pak zašeptala pouhé "Sbohem," než se rozplynula stejně jako celý sen. Tentokrát už navždy.

Mě ještě čekala jedna důležitá věc, která nesnesla odkladu. Už jsem si byla svými city k ní jistá a byla jsem si jistá i jejími city ke mně. Psala jsem jí zprávy, abychom se sešly, ale neodpovídala na ně. Volala jsem jí, ale pokaždé mi to položila. Takhle se to táhlo celý týden a já už byla bezradná. Rozhodla jsem se proto jít rovnou k ní domů a nenechat se odbýt, protože jinak budeme nešťastné obě. Když mi ovšem otevřel její otčím, čekalo mě nemilé překvapení.

Sen vs Realita 2/4

Uběhly již tři týdny ode dne, kdy jsem se rozhodla skoncovat se svým životem. Neúspěšně, musím podotknout. Stalo se to, že mě někdo našel a zavolal sanitku. Proč se jenom musí ostatní lidé plést do mých věcí? Tehdy jsem to nechápala, až později…

…Probudila jsem se až v nemocnici, kde jsem se také dozvěděla, kdo byla ta "dobrá duše" jež mne zachránila před tou nádhernou smrtí. Nejprve jsem ani neotevřela oči a poslouchala pípání nemocničního přístroje. Pípal v pravidelných intervalech a to mě pomalu opět kolébalo do nádherného spánku, když tu náhle se ozval jiný zvuk. Vrznutí židle. A právě onen nečekaný zvuk mne donutil otevřít oči. Vedle mého lůžka spala na židli dívka. Hlavu měla položenou na mé posteli jen kousek od mého obličeje. Blond vlasy jí spadaly do tváře, takže jsem vůbec nepoznala, o koho jde. Působila na mě tak klidně a nevinně, jako anděl, jež se snesl z nebe. Neklidně se zavrtěla a pomalu otevřela své oči. Nyní jsem se ztrácela v nádherných očích barvy smaragdu, které na mě koukaly s čímsi skrytým. Usmála se na mě a já odvrátila tvář. Zřejmě až moc zbrkle, protože se mi zatočila hlava a opět jsem se propadla do hlubokého spánku…

V té nemocnici jsem strávila 14 dní, kdy za mnou každý den docházela. Byla na můj vkus až moc "živá". Ta radost a optimismus z ní jen sálali. Byla hrozně ukecaná a neodbytná. Vlastně mluvila jenom ona, protože už první dva dny bylo jasné, že ze mě nevydoluje jedinou větu. Nijak jí to nevadilo ani nebránilo v tom, aby mi o sobě řekla i ty nejmenší nejnepodstatnější detaily. Začínala mi už lézt krke, a když mi řekla, že chodí na stejnou školu jako já, zhrozila jsem se a v duchu žádala všechny svaté, ať mě ušetří. Jenže první týden pobytu už jí došla téma "JÁ" a začala mi povídat o věcech naprosto odlišných než ty předchozí. Dokonce z ní vylezly i inteligentní věty hodné zamyšlení. Můj názor na ni se úplně změnil a já jí poprvé začala odpovídat na její dotazy. Ovšem téma "Můj pokus o sebevraždu" bylo zcela tabu. Nosila mi úkoly, se kterými mi oddaně pomáhala, takže když jsem za další týden nastoupila do školy, byla jsem na tom s učivem o dost lépe než mí spolužáci. Myslela jsem, že s vrácením se do školy, zanikne i přátelství mezi mnou a onou blondýnkou, ale nestalo se tak. Vlastně byla téměř jediná, kdo se se mnou na naší škole bavil. Když už se jednou pokusíte obrat se o svůj vlastní život, ostatní vás mají za blázna, kterému je lépe se vyhnout. To jsem poznala, už když jsem vešla do třídy a všichni ustali v rozhovoru, hledíc na mě a cosi si našeptávajíc. Pro dobro všech ostatních i své vlastní jsem se posadila do té nejposlednější lavice u okna. Koukala jsem na svět tam venku a přemýšlela o nesmrtelnosti brouka, když tu se ozval známý hlas: "Ahoj, myslela jsem, že nepřijdeš." Přímo přede mnou stálo to sluníčko a na tváři jí hrál zářivý úsměv. "Nemůžu pořád zameškávat." Odpověděla jsem jí a pohled opět stočila k oknu. Neměla jsem právě teď moc náladu se vykecávat. Obzvláště, když na nás hleděla asi polovina třídy myslíc si bůhví co…

Nevím proč ani jak, ale staly se z nás … jak to nazvat … Best Friends? Či jak se tomu v dnešní době říká? Už to tak asi bylo. Vlastně ani nechápu, jak k tomu mohlo dojít a proč se někdo jako ona začal bavit s někým, jako jsem já. Od příchodu na střední jsem neměla žádné kamarády a s těmi ze základky jsem ztratila veškerý kontakt. Asi jsem byla vážně společensky úplně mimo. No řekněme, že jsem byla šťastná, i když jsem to nedávala moc znát. Šťastná. Ale pouze do té doby, než objevila u nás doma můj deník. Moje zápisy o snech s NÍ. S tou, kvůli jejíž ztrátě jsem se rozhodla zahodit svůj život. Nevěděla jsem, že ho našla. Byla jsem zrovna v kuchyni a připravovala něco k jídlu a pití. Měly jsme si pustit film. Když jsem se vrátila do mého pokoje, ona jen zaraženě seděla, a když jsem jí zamávala rukou před obličejem, trhla sebou a začala se omlouvat. Připadala mi během filmu taková zahloubaná. Podle mě ten film ani nesledovala. Hodinu po jejím odchodu mi připadalo, jako by mi z pokoje zmizelo něco důležitého. Když jsem otevřela vrchní šuplík svého stolu, přišla jsem na to co. Chyběl mi můj deník. Mé zápisy o dívce se střídavě rudými a černými vlasy. O dívce jež byla z mých snů, která se mi vryla do paměti i srdce. Zvláštní bylo, že jsem na ni tak nějak zapomněla. Jako by nikdy neexistovala. Ale k čemu by byl mé blondýnce deník o snech? Moment, vážně jsem řekla mé blondýnce? Už mi zřejmě hrabe. Ale proč mi vzala ten deník? Tohle mi vrtalo hlavou ještě dlouho do noci a dlouho poté, než jsme se opět setkaly. Něco se ale změnilo a já už z dálky poznala co…

Sen vs Realita 1/4

Co ode mě žádáš, ty má krásná neznámá, když vkrádáš se mi do snů a můj život obracíš naruby? Proč jsi mi doposud neprozradila své jméno? Řekni, proč mne tak moc trápí vědomí, že nejsi skutečná? A proč po tak dlouhé době, v níž si mne naprosto uchvátila, žádáš, abych tě nechala jen tak být a zapomněla? Pověz mi to v jednom z těch úžasných snů, které mi pomalu splývají s realitou natolik, že se vše ostatní zdá být pouhým snem. Není, ale kéž by to bylo skutečné. Vím, že když se těm snům plně poddám, realita jako taková pro mě přestane existovat. Vím taky, že bych neměla sen upřednostňovat před realitou, ale odolat životu s tebou je těžké. Tak proč mi to ještě více ztěžuješ? Proč si za mnou vůbec přišla, když nyní žádáš, abych zapomněla, abych se tě vzdala a opustila tě navždy? Víš, že to nezvládnu, i přes tvá slova, jež se mi snaží vysvětlit následky mého jednání. Snažíš se mne přesvědčit, že mě NÁŠ sen jednoho dne úplně zničí. Ale už teď zažívám nesnesitelná muka, když nejsem s tebou. S mým nádherným chameleonem, který mění barvu svých vlasů z červené na černou a zase zpátky. Tak mi řekni, proč stále nechápeš, že jsi to TY. Můj sen, má noc i den, můj život, má smrt a ano, i má láska.

"Měla bys na mě zapomenout. Vyhnat mě ze svých snů. Vždyť já ani nemám stálou podobu," řekla jsi a já se snažila uklidnit. Nechápeš snad, jak moc mě vytáčí, když takhle mluvíš? Jak moc mě tím trápíš? "Víš moc dobře, že tě nemůžu nechat jít. Milu-" "NE! Neříkej to. Víš vůbec, co říkáš?" přerušila si mě rozčileně, "jsem jenom sen. Pouhá fikce, ke které si city pouze nalháváš, protože se bojíš milovat. Milovat skutečného člověka. Uzavíráš se do sebe a skrýváš se tak před okolním světem…" "Ale…" "ŽÁDNÉ ALE! Když mě nevyženeš ty. Když TY neopustíš mě, tak to udělám já," poslední větu téměř zašeptala a mě bodlo u srdce. "Ne," řeknu tiše s roztřeseným hlasem, "tohle mi nesmíš udělat." V mém hlase jde jasně slyšet zoufalá naléhavost. "Je mi to líto, ale ty musíš žít skutečný život a na mě prostě zapomenout. Už jsem ti jednou řekla, že jsem skutečná, ale tys mě zatím nenašla. Tys mě ani nezačala hledat. Upínáš se k tomuto snu, ale mě to ničí. Já jsem pouhým obrazem dívky, se kterou bys měla být šťastná. ONA je skutečná. A až tu pravou najdeš, setkáme se ještě jednou naposledy a ty se rozhodneš. Nehledej dívku s červenými či černými vlasy. Nehledej dívku mé povahy. Hledej lásku. LÁSKU, ROZUMÍŠ? Teprve pak budeš doopravdy šťastná." Pomalu se zvedla a otočila se k odchodu. Mizela mi v dáli a já slyšela už jenom vzdálený šepot: "Sbohem."

Uběhlo již mnoho dní od doby, kdy jsi odešla. V mém životě zůstalo prázdné místo, které jsi ty vyplňovala. Jak jsi mi to mohla udělat? Vždyť já byla tak šťastná. Bylo mi jedno, zdali jsi pouhým snem, nebo tolik přeceňovanou realitou. Vůbec mi na tom nezáleželo. Odešla si a to je důvodem, proč tu nyní sedím na lavičce ve vylidněném parku a v ruce svírám lahvičku, jež v sobě skrývá jediné osvobození od těch muk, která právě v tuto chvíli zažívám. Omlouvám se, ale nemohu splnit tvé přání. Prostě to nejde. A já chci raději zemřít, než žít bez tebe. Mlží se mi před očima a pomalu se propadám do propasti bezvědomí, když najednou slyším čísi hlas, jak bezradně volá mé jméno.

Panenka

Dlouhé sametové vlasy barvy havraních křídel, oči ranní oblohy, pleť jako z alabastru a nečitelný arogantní výraz ve tváři. Stěží byste uvěřili, že se jedná o lidskou bytost a ne o porcelánovou panenku, jež sedí ve výloze a čeká až si jí někdo koupí. Ne. Tato panenka byla živá, i když tak moc nevypadala. Byla to dívka, jejíž city byly uvězněné hluboko pod tou neprostupnou maskou. Dívka, jež strnula jako panenka bez srdce a emocí. Mohli bychom ji přirovnat i k diamantu. Chladnému, ale za to až nelidsky krásnému. Její slova jsou ostrá jako břitva a zařezávají se hluboko do vašeho nitra, takže vám mohou i vaši duši roztrhat na kousíčky. Přesto je tu někdo, kdo se dostal k této panence blíže než ostatní. Někdo, jehož úsměv září na všechny strany. Někdo energický a obětavý. Někdo komu slova Panenky neublíží, protože slyší i to, co je ukryté za těmi slovy. Volání o pomoc. Strach z lásky. Strach z pocitů, které mnohdy společnost odsuzuje.

Dívka s krátce střiženými vlasy hrajícími všemi odstíny červené a smaragdovýma očima, stála na autobusové zastávce a hleděla do svého mobilu. Uslyšela kroky a koutkem oka zahlédla černovlásku, jež právě přišla. Musela se pro sebe pousmát, protože měla ve tváři stále ten neměnný arogantní výraz. Vlastně si stěží vzpomněla, kdy ji naposledy viděla usmívat. Autobus přijel přesně na čas, takže obě dívky mlčky nastoupily a sedly si vedle sebe na nejbližší volná sedadla. Černovláska si vytáhla z batohu knihu a rusovláska vytáhla sluchátka, ze kterých o chvíli později vinuly slova její oblíbené písničky. Hleděla na ubíhající domy a následně krajinu. Čekala je zdlouhavá cesta, kterou jako vždy promlčely. Vlastně spolu nikdy moc nemluvily, až na pár vzácných chvil, jichž bylo opravdu pomálu. Rusovlásku to zezačátku ubíjelo, ale časem si zvykla na její chování a ticho. Znaly se od páté třídy, kdy obě nastoupily na totéž víceleté gymnázium, a na kterém je příští rok čekají maturitní zkoušky. I když bydlely blízko sebe, do příchodu na školu se vůbec neznaly. Možná proto, že černovláska nechodila do školky a nevytáhla paty z domu. Byla vždycky zvláštní dítě. Za tu dobu se celkem sblížily. Jedna o druhé věděla téměř vše i beze slov, přesto se na první pohled zdálo, že si jsou úplně cizí. Každý, kdo je viděl spolu, nedokázal dost dobře rozpoznat vztah mezi nimi. Ba právě naopak se každý domníval, že se ty dvě navzájem vůbec neznají.

Autobus zastavil a obě dívky vystoupily. Opět šly mlčky, když černovláska nečekaně prolomila ticho jako první. "Co se ti stalo?" zeptala se narážejíc na natrhlý ret rusovlásky. Rusovláska se pobaveně uchechtla: "Páni ono to umí i mluvit. Nehoda o přestávce. Vrazila jsem do dveří." "Jako vždy nemotorná a nesoustředěná," pronesla jen tak černovláska. "A kdo by se soustředil, když po chodbě kráčela samotná "Ledová královna" na jejíž krásu by byl hřích nepohledět," začala rusovláska provokovat a čekala nějakou reakci, které se jí nečekaně nedostalo. Nebo ano? "Ty se červenáš? A to na tvé tváři je úsměv, nebo mám halucinace?" pošeptala černovlásce do ucha a vtáhla ji do jedné z postraních uliček kde ji přitiskla ke zdi. Nahnula se k ní tak blízko, že mohla cítit její zrychlený dech a slyšet pravidelný tlukot jejího srdce. Chvilku si jen hleděly do očí, než se svými rty jemně otřela o ty její. Čekala, že ji jako vždy černovláska odstrčí s dost nepěknými slovy o nejapných vtipech a ona nad tím zase pouze zakroutí hlavou. Tentokrát se tak ovšem nestalo. Černovláska jí stále hleděla do očí a výjimečně bylo v těch studánkách i něco jiného, než pouhá arogance. Ne. Ona tentokrát zavřela oči a sama své rty přitiskla na ty rusovlásčiny. Chvíli je jen tak jemně otírala, ale pomalu a nejistě, polibek prohlubovala. Rusovláska si ji přitáhla za vlasy a sama převzala iniciativu. Konečně se dočkala alespoň nějakých citů. Na tohle čekala tak strašně dlouho, až se domnívala, že tato chvíle snad nikdy v životě nenastane. Když už jim pomalu docházel kyslík, odtáhly se. Oči ovšem nechaly ještě chvíli zavřené a užívaly si pocit ještě doznívajícího polibku. Najednou sebou černovláska trhla a pokusila se vysmeknout z rusovlásčina sevření. Avšak to jí nebylo dovoleno, tak tam prostě jen stály v objetí a nevnímaly svět okolo. "Už vážně musím jít," zašeptala nejistě černovláska a rusovláska ji poslechla. Propustila ji ze své náruče a sehnula se pro tašku, která jí sklouzla z ramene. Ještě jí vtiskla jemnou pusu do vlasů, než se černovláska otočila k odchodu.

Bolest, vztek a slzy

Sedím v prázdné místnosti polorozpadlého domu. Na zemi leží střepy vybitých oken a zbytky nábytku, jež kdysi velebil tuto místnost. Všude kolem je plno prachu, který při každém závanu větru, vytváří mohutná oblaka, jež každého dusí. Možná byla kdysi tato budova něčím domovem. Mohla tu žít velká rodina, nebo i ta menší. Mohli tu žít mladí milenci. Také zde mohli žít manželé, kteří spolu prožili i pár desetiletí a překonali všechny překážky v jejich společném životě a vzájemné lásce. Možná tu i pokojně ve stáří zemřeli. To už se ale nedovím. A možná to nechci vědět. Mohli tu žít i lidé nešťastní, kteří svém životě udělali mnoho chyb a tím zničili to vzácné pouto mezi nimi. Mohlo se zde odehrát tolik příběhů, o kterých nikdo neví.

Nyní už ovšem tento dům slouží jako pouho pouhá skládka a úkryt bezdomovců před nečasem venku. "Alespoň někdo ji na chvíli využije jako svůj domov," pomyslím si a musím se nad svými úvahami pousmát. Opírám se o polorozpadlou zeď, na které zůstaly poslední zbytky drolící se omítky. Vzduchem se nese pach hniloby a kouře z nedalekých komínů. Vzduch se proto stává nesnesitelným. Naslouchám tichu všude kolem, které občas protrhne motor auta projíždějícího po blízké cestě. Hlavou mí víří nekonečně mnoho myšlenek, které splývají v jedno jediné zmatené tornádo. Nevím které se věnovat nejdřív. Vzpomínkám? Vizím o budoucnosti? Úvahám o tom, co jsem měla udělat jinak? Sama nevím. Je toho prostě moc.

Prohlížím si odřeniny na mých kloubech a snažím se vybavit si ten den, kdy jsem k nim vlastně přišla. Ten den jsem se vrátila domů ze školy. Vyzula jsem si boty, bundu pověsila na věšák. Čas jako by se zastavil a já si jako už několikrát předtím uvědomila, že jsem na něj myslela celý den. Proč to musí být stále jen on? Vztek, který jsem v sobě dusila už tak strašně dlouho, se prodral na povrch. Vztek na něj, vztek na sebe, vztek na lásku, vztek na svět. Prošla jsem domem až do otcovy "posilovny" a oči upřela na velký boxovací pytel. Potřebovala jsem ze sebe tu zlost nějak vybít. Zatnula jsem ruce v pěst a vší silou do pytle začala bušit. V hlavě mi stále zněl hlas opakující jeho jméno dokola a dokola. Kamkoliv jsem se podívala, tam jsem viděla jeho tvář. Jeho oči, úsměv. Štvalo mě to. Nepřestávala jsem mlátit do pytle hlava nehlava, až mi z kloubů tekly malé kapičky krve. Ignorovala jsem je, stejně jako slzy, které se mi draly do očí. Nemohla jsem přestat. Nakonec jsem se sesula na podlahu a tvář zabořila do dlaní. Nevnímala jsem pálivou bolest ani kovový pach krve. Bylo mi to v tu chvíli jedno. Měla jsem chuť řvát z plných plic, vykřičet ze sebe ten vztek a bolest, které způsobují bezesné noci, plné slz a smutku. Svůj křik jsem zadusila v ručníku, který jsem vytáhla z blízké skříně.

Z onoho dne zbyly pouhé odřeniny. Z oné nešťastné lásky rány na srdci i na duši, do kterých jako by mi stále sypali sůl. Vír myšlenek pomalu utichá, až zanikne úplně. Po tváři mi steče první slza. Nechávám ji, ať zdobí mou tvář. Po chvíli ji ovšem následují další. Přitáhnu si kolena blíže k hrudi. Přestávám vnímat vše kolem a soustředím se na jediný vjem. Tlukot svého srdce, které tluče stále ve stejném rytmu. Snažím se zklidnit svůj dech i třas v rukou, který postupně prostupuje celým tělem. Klid je ovšem tuto chvíli něco naprosto nereálného. Zprudka vstanu, popadnu cihlu ležící poblíž a mrsknu s ní vší silou na protější zeď. Otřu si slzy rukávem mikiny, kapuci si dám přes hlavu a vycházím z polorozpadlé budovy do šera tam venku. Obrátím obličej na chvíli k obloze. Přestane to vůbec někdy? Budu někdy zase šťastná? Jak dlouho budu ještě muset předstírat smích, zatímco srdce bude krvácet? Skolím hlavu, zabořím ruce do kapes a vracím se domů.

Bolest, vztek a slzy. To je to, co nyní tvoří můj život. A já stále věřím, že jednou přijde den, kdy mi někdo ukáže lásku z úplně jiné perspektivy. A doufám, že ten den nastane dřív, než bude pozdě.

Ledová princezna

Tam za horami a lesy, kde zamrzá tráva,

žije v království princezna o níž se mi zdává.

Království ukryté pod bílým sněhem,

princeznino srdce jest pouhým ledem.

Když sevřete ji v náručí,
nahrnou se vám slzy do očí.
Neucítíte totiž její křehké srdce bít,
je jí souzeno ledovou sochou být.

Já se jí však nehodlám jen tak vzdáti,
chci jí všechnu lásku světa dáti.
Chci jí i modré z nebe snésti,
hvězdy z noční oblohy do vlasů vplésti.

Princezna by prý měla chladnou zůstati,
chtejí tu chudinku držeti v oprati.
Království prý mělo by kostkou ledu být
a nikdy nepoznati krásný slunce třpyt.

Já však věřím, že sníh a led roztaje,
až princezna ledová pozná lásky taje.
Pak sluce jasné bude její tváře hřát,
na louce s motýli, budou si naše děti hrát.

Vzkaz profesorce-rýmovačka

Ty básně dle Vás překrásné,

zdály se, být rýmem.

V zahradě lží Vás ovšem,

opily silným vínem.

Projevení skrytých citů?

Pouze jedna velká fraška.

Které skočila jste snadno na špek,

právě tak, jak to chtěl Raška.

Podle vás básnické střevo v něm dřímá,

v tomto dojde k rozporu.

Střevo pouze tlusté, tenké, slepé má,

jak vyšlo z jednoho hovoru.

To jsou verše jedné z davu,

co čas od času rýmuje.

V poezii spíše plavu

a sonet pro mě těžký je.

Sloku z jiné básně Své,

nyní použiji podruhé.

Končí nám to představení,

kdy každý jinou roli hrál.

Z krále se stal zase šašek

a z šaška se stal zase král.

Provokace? Ani trochu.

Baví mě si s rýmy hrát.

Jestli Vás to pohoršilo,

omlouvám se nastokrát.

Vzkaz pro kamarádku-rýmovačka

Verše jsou to věru krásné,

že upravím je, bylo jasné.

Snad nevadí těch oprav pár,

vždy nutkání k opravě mám.

Tvá báseň Pro Něj shořela.

Tohle se vážně nedělá.

Psát to bylo k ničemu,

Zlinčujme ho ničemu.

Já často přemýšlím, když vítr fouká,

proč mě nikdo neposlouchá.

Snad poučíš se z tohoto,

já ti věřím a doufám v to.

Končí tohle představení,

kdy každý jinou roli hrál.

Z krále se stal zase šašek

a z šaška se stal zase král.

Pro tebe

Pravý pocit lásky,

hledal jsem snad tisíc let.

Když poprvé jsem spatřil tebe,

rozbušilo se mé srdce

a zatajil se dech.

Cit, který mi dosud nebyl znám,

poprvé jsem poznal lásku,

která rozbila kámen u srdce

a z očí strhla černou pásku.

Navždy vryly se mi do paměti,

tvé oči, úsměv tvůj i hlas.

Každý večer ve snu mém,

objevíš se zas a zas.

Nechci tě už nikdy ztratit,

to je konec básně mé.

Mé city jsou v ní chované,

snad zasáhly i srdce Tvé.

Příběh lásky aneb beze smyslu

1: Kapky rosy se třpytí v trávě,

krátký příběh v sobě skrývají.

O lásce a její ztrátě,

stromy tiše zpívají.

Trojúhelník má hrany tři,

stejně jako počet postav.

Ocitneme se v rozepři,

O lásku chlapce…

2: …Tak tady zastav!

Tento příběh nudným zdá se být,

upravíme jej podle představ mých.

1: Tento příběh krásný jest,

líbil se lidem mnoha měst.

2: Právě! Je čas na změnu,

z chlapce uděláme Ozvěnu.

1: Ozvěnu? To hloupé je

a co z dívky, jež chlapce tajně miluje?

2: Němotu,

jelikož touží po něčem, co nemůže mít.

1: A co dál se bude dít?

Co s dívkou, jež je s chlapcem zasnoubená?

2: Bude z ní Hlas, sestro moje milá.

1: Nemá smysl, co teď díž.

2: Ale má!

Jen počkej a uvidíš.

Ozvěna s Hlasem ruku v ruce,

vyšli ze svého domu v Maloluce.

1: Maloluce?! To je šprým?

2: Nekomentuj! Došel i rým.

Pokračuji.

Němota je pozoruje zpoza stromu,

už na cvokárnu zralá je.

No řekněte, kdo v dnešní době,

svou tajnou lásku sleduje.

1: Ale sestro! To je zlé.

2: Už buď ticho dvojče mé!

Němota byla vzteky bez sebe

pokaždé, když ty dva viděla.

Její vztek už zatemnil i nebe…

1: …Tohle se přece nedělá!

Němota měla dobré srdce,

tohle není v původním příběhu.

2: "Nevdám se tak lehce!"

Řekla Němota a dala se do běhu.

Utíkala domů a chystala plán, jak zničit lásku těch dvou.

Však po pěti hodinách klesla jí víčka únavou

a plány nechala ležet na stole pod sebou.

Nepočítala totiž s nečekanou návštěvou.

Ozvěna z dobré vůle své,

zavolala do Opavy.

Tam kde bydlí bláznové,

tam, kde se pouští do jejich nápravy.

Hlas byl ten, co za nitky tahal,

obrovský stín na Němotu vrhal.

Žárlil na čas, který s ní trávila Ozvěna…

1: Tohle už je velká změna!

2: Nepřerušuj pořád!

Ještě není příběhu konec.

Jaký byla Ozvěna neřád,

dozvíš se také přec.

Ozvěna byla starý záletník,

již s mnoha lidmi Hlas podvedla.

Když na to Hlas přišel, vyházel si šatník,

sbalil kufr, s pláčem utek a zcvoknul se z toho, co Ozvěna provedla.

S Opavou vpředu,

věřte nebo ne,

setkal se s Němotou

ještě v tu středu.

1: Tahle verze příběhu je dosti šílená.

Uvážila jsi to dobře, sestro má?

2: Neboj se, závěr stejný to má.

Ty kapky rosy patří Hlasu.

Jsou to slzy, jež skanuly,

když zjistil, že jeho láska budoucnost nemá.

1: I tak je ten příběh přehnaný.

Já mám stále radši ten starý.

1,2: Tohle nebyl výmysl,

ale holý fakt.

Láska zmate mysl,

žárlivost rozum zatemní pak.

Však nevěra za všechno může,

nebýt jí kvetly by místo bodláků růže.

Myšlenky před smrtí

Kolem mě se pomalu stmívá,

pocity mizí spolu se světlem.

Už necítím bolest ani žal,

vše co mne tížilo, odlétá v dál.

Proč má Láska oblíbence své?

A proč se odvrací od jiných?

Proto krvácí srdce mé,

a já nyní umírám s bolestí.

Ostrý to předmět projel mi tělem,

odnesl vše, co neslo se s žalem.

Polibek jediný, který kdy dostanu,

bude mrazivý a děsivý.

Přesto nebojím se smrti,

spíše čekám na ni,

aby ukončila mé trápení.

A tu je postava tajemná,

Své paže rozpíná

a polibkem jediným

ukončila Lásky trýznění.

Další slunce svit, další nový den

a paprsky, co hřejí tváře kolemjdoucích.

Jen dva si všimli dívky na lavičce,

jak sní svůj nekonečný sen.

Sen

Padla mlha, která se kolem mne rozprostřela.

Zemi prazvláštní jsem před sebou zřela.

Tato země fantazií a krásou dýchá,

není zde cítit zlost ani pýcha.

Odlehlá krajina na konci světa,

sníh jako mouka na hladko mletá,

med co se na jazyku rozplývá

a tůně, která za jasných večerů tenounce zpívá.

Příjemný pocitu srdce, co celým tělem se míhá,

mírný vánek, který ke mně nádherné zvuky přivolá.

Vůně ve vzduchu,

nádherná louka,

kde všechno rozkvétá z podzimu do jara a z jara do léta.

Bílý kůň

Je večer,

půlnoc po vánocích.

Já čekám ve stáji své,

kterou už připravenou mám.

Stále čekám, že jen zapomněl, že mi dárek předá.

Kde jenom může být, kůň bílý jako sníh?

Pořád čekám na záblesk zázraku.

Zatím neztrácím naděje,

nespouštím oči z oblaků.

Mrznu pod dekou pro koně mého,

usínám ne sněhu, jen hříbě to zřelo.

Snaží se mě probudit,

bohužel bez úspěchu.

Když vyje nový den, spím navždy v krystalech ledu.

Nesmrtelnost

Seděla jsem ve ztemnělé místnosti. Jediné světlo, které se sem dostalo, procházelo skrze malý otvor ve zdi vysoko nade mnou. Mým lůžkem byla studená podlaha a děravá deka. Mým oděvem zase strhaná košile sahající ke kolenům. Nevím, jak dlouho jsem tam byla. Možná měsíce, možná léta. Přemýšlela jsem o minulosti. O době kdy jsem bývala šťastná, což bylo už tak strašně dávno. Čas se mě netýká. I kdybych prožila celá staletí, nic se nezmění. Já se nezměním. Jaký to démon posedl mé tělo, abych nestárla? Jaký to satan mi daroval nesmrtelnost? Lidé se ode mě odvrátili. Má vlastní rodina mne označila za kacířku a čarodějnici, kterou je hodno poslat na hranici. Utekla jsem a mnoho let se skrývala, než se objevili ONI.

Přivázaná k lůžku a zkoumána. Pitvy dělané za živa. Díky mému "daru" rychlého zhojení ran je mohli provádět častěji a častěji. Byli doslova posedlí mým výzkumem a já musela snášet stále větší a větší muka. Jediné čemu se při výzkumu vyhýbali, bylo srdce. Místo, které bylo mou "achilovou patou".

Jedné bezesné noci se z venku ozývaly příšerné zvuky. Střelba a bolestné skřeky lidí. Pak výbuch a zase střelba. Zacpala jem si uši a schoulila se do klubíčka na studenou podlahu. V hlavě mi zněla jediná věta: "Ať už s tím přestanou!" Slzy nešlo zastavit stejně jako zběsilý tlukot srdce a zrychlený dech. Měla jsem příšerný strach. Náhle se dveře mého "pokoje" otevřely a dovnitř vešli nějací muži se zbraněmi v rukou. Něco na mě křičeli, ale já jim nerozuměla jedinému slovu. Vše kolem se ničehož nic začalo točit a já upadla do bezvědomí.

Probudila jsem se na místě, které mi bylo povědomé. "Ne, to není to místo," ozval se tichý hlas v mé hlavě. Přesto bylo velice podobné místu, se kterým jsem si ho spletla. Lišilo se jen v malých detailech. Jeho účel byl ovšem stejný. Opět jsem byla připoutána řemeny k lůžku a čekala, až přijdou ONI. Chvíli na to se skutečně otevřely dveře a dovnitř vešli lidé v bílých pláštích. Viděla jsem úplně nové tváře, ale výraz v jejich tvářích prozrazoval, že přišli ze stejného důvodu, jako ti předešlí. Opět stejně nesnesitelná muka. Nebylo kam utéct.

Čas běžel dál a svět se postupem času měnil. Vznikla spousta vynálezů a proběhlo spoustu válek. Já se stěhovala z jedné laboratoře do druhé. Výzkum se stal snesitelnějším. Ztemnělý sklep s jediným oknem nahradila místnost s bílými stěnami bez oken. Strhanou a ušmudlanou košili zase bílá nemocniční. Studenou podlahu pak měkčí matrace a teplá deka. Princip ovšem zůstával stejný. Jestli jsem někdy bývala alespoň z části člověkem, ONI tu část zabili.

V zámku zachrastily klíče. Schovala jsem se za dveře a čekala, až vejde muž se zbraní, který mi nosí jídlo. Hned jakmile vešel, skočila jsem po něm a povalila ho na podlahu. Rukou jsem zašmátrala po jeho zbrani. Šlo to ztěžka, protože byl silnější než já. Nakonec se mi to stejně podařilo a já dřímala v rukou věc, která už usmrtila nejednoho člověka. Zamířila jsem a vystřelila. Mou bílou košili nyní zdobily rudé kapky krve. Vyběhla jsem z místnosti a za zvuku sirén se hnala chodbou. Na schodech jsem narazila na muže v bílém plášti. Pokusil se mě zastavit, ale já ho strčila ze schodů. V tu chvíli jsem měla v hlavě jedinou věc. Útěk. Před hlavními dveřmi už na mě čekala malá armáda připravená k útoku. Srdce mi zběsile bušilo a dech se zrychlil. Zavřela jsem oči a naposledy si v hlavě přehrála svůj život plný bolesti a utrpení. Zatnula jsem zuby a s očima stále zavřenýma se rozběhla proti nim. Ozvala se palba a já cítila bodavou bolest u srdce a kovovou pachuť krve v ústech. Tak takhle chutná svoboda?

Imaginární

Každý den procházet chodbami školy a míjet lidi, kteří by o mě nezavadili ani okem. Sklopený pohled, divný pocit od žaludku a snaha projít chodbou co nejrychleji. Tak dlouho dokud nenarazím na někoho, kdo už do mého života patří. Takhle se to táhne dlouhou dobu. Řekla bych, že už od příchodu na střední. Nové prostředí, lidé, systém. Změny nesnáším moc dobře. Cítím se pak, jako v pasti, ze které se nemůžu dostat. Hledám odpovědi na otázky, které se mi hromadí v hlavě. Nahromadilo se jich už tolik, že mám v hlavě chaos a nevím, odkud začít. Stejně jako ve vzpomínkách a minulosti, na kterých podle ostatních až přehnaně lpím. Ale jsou mou součástí, tak na ně zkrátka nemůžu jen tak zapomenout, vymazat je ze svého života. Kdykoliv mě svět kolem začne děsit, zkrátka vypnu příjem a zavřu se ve svém malém světě, kde jsem opravdu šťastná. Ve světě, který se od reality tak strašně liší. Uvědomuju si ty velké rozdíly, absurdnost své fantazie, ale přesto bych se do něj zavřela navždy. Do malého světa, který mě nenutí pozdě v noci, když už všichni spí, brečet a rvát si vlasy. Nenutí mě doprostřed pole nebo mýtiny daleko od lidí tak, aby se k nim nedostala ani hláska a řvát do toho ticha kolem.

Mnozí nazývají imaginární přátele za projev mentální nevyzrálosti, ale jak chcete přežít realitu, když se smíte bavit pouze s reálnými lidmi? Mám jednoho přítele, mohla bych říct, že už od dětství. Za těch pár let změnil už nesčetněkrát podobu, jméno i povahu, ale stále je se mnou. Když člověk cítí, že se blíží ke dnu, nebo je už dávno na samém dně, kdo mu pomůže? Realita? Můžete mě mít za blázna, ale já volím imaginární svět. Imaginárního přítele, který vždy když potřebuju, přijde, otře slzy z tváří a utiší "bolest", kterou v danou chvíli prožívám. Mnohdy ani nepotřebuje slova. Jeho obětí ovšem nehřeje. Necítím dotek, jenom vzduch, proto si v realitě vážím každé vzácné chvilky, kdy někoho doslova dokopu k tomu, aby mě objal. Toto objetí vždycky trvá jen pár vteřin. Pár, pro ostatní naprosto bezvýznamných, vteřin. Proto mě realita tak moc bolí. A proto se uzavírám do svého malého světa.

Můžete mě označit za snílka, blázna, mešuge, pošuka, idiota a nevím, co ještě, ale já se svého imaginárního světa nevzdám. Vždycky zůstane alespoň malá částečka.

Duet II.

Na splnění úkolu jsme měli týden. S Hirokim jsme cvičili každou volnou chvíli. Stydlivost ze mě trochu opadla a tak jsem neměl problém vést s ním normální konverzaci. Napadlo mě, že bych se mu mohl konečně vyznat, ale byl tu jeden problém. Noriko si nás pokaždé přišla poslechnout. Nezpozoroval jsem sice nic, co by znamenalo, že spolu něco mají, ale i tak mě její přítomnost jistým způsobem ohrožovala. Měla takový vševědoucí pohled. Jako by člověku videla do sdce. Měl jsem zvláštní povit, že ví mé malé tajemství.

Poslední den, kdy jsme mohli zkoušet, se Noriko neukázala. "Kde je vůbec Noriko?" zeptal jsem se Hirokiho, když jsme skončili se zkoušením. "Co? Noriko? Říkala, že nemůže přijít, protože jde ven s Takashim," odpověděl mi a začal se hrabat v tašce. "Takashim?" v mém hlase bylo slyšet značné překvapení. "Jo Takashim. Jejím přítelem," mrkl na mě Hiroki a zase se hrabal v tašce. Já jsem opět zrudnul a sklopil pohled. "Nemrzí tě, že má přítel?" zeptal jsem se a on ztuhl. Napřímil se a probodl mě svým pohledem. "Samozřejmě mi do toho nic není, ale připadá mi, že se k sobě hodíte," snažil jsem se to trochu zaobalit, aby to nevypadalo divně. Výsledkem byl udivený pohled a pak mírné zasmání. "No je to možné, ale má to dva háčky. První je, že má přítele," řekl a znova se začal hrabat v tašce. Asi našel, co hledal, protože následoval radostný pohled, vytáhnutí oné věci z tašky a hlasité: "Ha, ha!" "A ten druhý?" byl jsem zvědavý. Modlil jsem se jenom, aby nebyl do nikoho zamilovaný. "Co?" "Co je ten druhý háček," zdůraznil jsem. "Ah tak. No ten druhý je, že jsem se zamiloval," usmál se. "Aha," řekl jsem sklesle. Takže tohle je konec snění, protože o Hirokiho přijdu nadobro. A to jsem se mu za ten týden tolik přiblížil. No, zbydou mi nejspíše jenom nádherné vzpomínky na to, jak jsem mohl strávit nějaký čas v přítomnosti milované osoby. "Co je?" pozvedl jedno obočí. "N-nic," pokusil jsem se o úsměv o podíval se na něj. Ve tváři měl nečitelný výraz. "Chceš něco zahrát, než půjdeme domů?" jeho otázka mě překvapila. Přikývl jsem. Vzal jednu židli a položil ji před piano. Pokynul mi, ať si sednu a sám se posadil na druhou židli. Položil ruce na klávesy a začal hrát Love me od Yirumy. Sledoval jsem nejdříve jeho ruce, ale pak se můj pohled stočil k jeho tváři. V hlavě myšlenky jak by to bylo krásné se jej teď dotknout. Políbit ho. Ale rozum hned zatrhl všechny tyhle nápady. Nevím proč, ale do očí mi vhrkly slzy. Sklopil jsem pohled, zvedl se ze židle, popadl tašku a vyběhl ze dveří. Melodie utichla. "Pro Shinigamiho, co se to teď stalo? Proč bulím? Nejsem přece holka. Ale když ono to tak bolí," myšlenky byly jako vodopád, který se měnil v slzy.

V místnosti s klavírem seděl chlapec hledící na dveře. Povzdechl si a zaklapl klavír. Malou krabičku, kterou před nějakou chvílí tak pracně hledal, schoval do své tašky, kterou si hodil přes rameno. Rozhlédl se po místnosti a jeho pohled se zastavil na cellu, které bylo opřené o stěnu. Pak se otočil ke dveřím a vydal se domů.

A bylo tu pondělí. Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, co se stalo. Když jsem Hirokiho uviděl, nevěděl jsem co udělat. Co říct. Spíše jsem se mu snažil vyhnout. Celý den jsem strávil tak nějak v "temných uličkách" naší školy, aby mě nenašel, dokud zvonění neohlásilo poslední hodinu. Sevřel se mi žaludek. Co teď? Byli jsme první na řadě. "Co když to pokazím?"v hlavě mi zněla jenom tato otázka. Nejistě jsem se podíval na Hirokiho a ten se na mě jenom povzbudivě usmál a začal hrát. Přidal jsem se. Jakoby ze mě spadl velký balvan. Nebylo teď nic než hudba. Dohráli jsme, uklonili se a za potlesku našich spolužáků sešli z malého podia, abychom tak dali prostor ostatním. Kouzlo hudby pominulo a já měl opět slzy na krajíčku. Spěšně zamířil na záchod, kde jsem se zamkl do kabinky. Cestou jsem se snažil rozmrkat slzy, ale moc se mi to nedařilo. Ani jsem si nevšiml, že mě někdo následoval. Ozvalo se zaklepání na dveře kabinky a následně někdo řekl: "Yuki? Vylez ven. Chci s tebou mluvit." Hirokiho hlas, bych si nemohl splést nikdy. "J-di, p-p-pryč," snažil jsem se zformulovat pár slov mezi vzlyky. "Polez ven. Potřebuju si s tebou promluvit. A záchodky nejsou zrovna nejlepším místem na rozhovor,"jeho slova se mi zabodával do srdce a trhala ho na kousky. "Prosím, běž pryč. Neubližuj i ještě víc," křičelo. Zabořil jsem hlavu do dlaní a nechal slzy volně téct. "Budu čekat venku. Až si to rozmyslíš, přijď za mnou," povzdechl si Hiroki a odešel. V jeho hlase byl slyšet… "Smutek? Zklamání? Žal? Bolest? Mohlo by… ale ne to přece… to nemůže být pravda. Určitě jsem se spletl. Musel jsem se splést," pomyslel jsem si. "Ale, co když ne?" zašeptal tichý hlásek ve mně. Otřel jsem si uslzené oči a pomalu vyšel ven ze svého úkrytu. Podíval jsem se do zrcadla. Nikdy jsem nepochopil, proč je na chlapeckých záchodech zrcadlo, ale v tuto chvíli jsem za něj byl rád. Moje oči i tváře byly rudé, ale v tuto chvíli s tím nešlo nic víc dělat. Otevřel jsem dveře a na chodbě se přímo naproti mně opíral o zeď Hiroki. "Půjdeme se projít?" "Um," zamručel jsem na souhlas. Šli jsme mlčky. Bylo to nepříjemné ticho plné napětí, kdy nevíte, co v další chvíli čekat. V hlavě se mi odehrávaly ty nejhorší scénáře. Zrovna když jsem došel k variantě, že se mi začne smát a nadávat do buzerantů, se stalo něco nečekaného. Popadl mě za ruku, vtáhl do jedné z prázdných učeben a přirazil na zavřené dveře. Hleděli jsme si teď vzájemně do očí. Neodvážil jsem se tentokrát sklopit zrak a napjatě očekával, co přijde. Pomalu se začal přibližovat, až se naše rty střetly v cudném polibku. Spíše to bylo takové otření rtů než polibek, ale i to mě donutilo zavřít oči. Vnímal jsem jeho dech. Po chvíli se odtáhl a opřel se o lavici. Pomalu jsem otevřel oči a hleděl na něj s jasnou otázkou vepsanou ve tváři. "Proč?" On se jen usmíval. Zatnul jsem ruce v pěst a hned je zas povolil. Konečně jsem se odhodlal přistoupit k němu. "Teď nebo nikdy,"šeptal hlásek uvnitř mě a mé rty se přitiskly na ty jeho. Přitáhl si mě za pas a převzal iniciativu. Jazykem se mi dobyl přes hradbu zubů do úst a snažil se ten můj vyburcovat k reakci, které se mu taky dostalo.

Šli jsme ruku v ruce domů, když mě po chvíli zastavil a vytáhl malou modrou krabičku. "Utekl si, než jsem ti to stačil dát," usmál se a vytáhl z krabičky černou polovinu JingJang na řetízku, který mi připnul na krk. Poté zalovil pod svým tričkem a ukázal mi bílou polovinu. Zčervenal jsem a zašeptal: "Arigato." Jenom se uchechtl a asi po milionté za tento den, mě políbil.

Duet I.

Každý den sedím za zavřenými dveřmi a poslouchám ten nádherný zvuk piana linoucí se z místnosti za nimi. Zprvu jsem si myslel, že miluju jen to, jak hraje. Až později jsem si uvědomil, že je to celá jeho existence, co mě tak přitahuje. Jeho hnědé oči, vlasy, jeho úsměv, který mě vždy zahřeje u srdce, i když nepatří mě. Hiroki. Ano jsem na kluky. Uvědomil jsem si to už dávno. Moji rodiče to vzali celkem v klidu, za což jsem rád, protože bych si nerad hledal nové bydlení. I když to otec musel chvíli rozdýchávat a matku mrzelo, že se nedočká vnoučat. Ale teď odbočujeme od toho hlavního faktu, že jsem se beznadějně zamiloval do chlapce, hrajícího jen pár metrů ode mě na piano. Chodím spolu s ním na konzervatoř už tři roky. Jsem s ním ve třídě, a přesto jsem se za tu dobu nebyl schopen vyznat ze svých citů k němu. Mám pocit, že jsem s ním snad za tu dobu neprohodil jediné slovo. Myslím, že si ani nevšiml, že existuju. Nejvíce se baví asi s Noriko. Dívkou s dlouhými havraními vlasy, bílou pletí, pronikavě zelenýma očima a opravdu nádhernou postavou. Díky tomu si vysloužila přezdívku "Sněhurka". Vůbec se tomu nedivím. Úplně na ten popis v pohádce sedí. Nikdy bych se jí nemohl rovnat. To jsem pochopil už první od prvního dne, kdy jsem ji poznal. Noriko také hraje na piano, ale krom toho ještě na příčnou flétnu a harfu. Báječně se k sobě hodí. Já hraji na housle, violu, violoncello a kontrabas. Smyčcové nástroje mě odjakživa fascinovaly nejen svým zvukem, ale i vzhledem. Tak strašně jsem si přál zahrát si s ním duet. Tohle přání se mi brzo splnilo.

"Rozdělím vás do dvojic, v nichž pak zahrajete nějaký duet. Je jedno co si vyberete. Upozorňuji, že z toho bude známka, která na 100% ovlivní závěrečnou. Takže to neberte na lehkou váhu," oznámil nám Senci hnedna začátku hodiny. "Nyní přečtu dvojice. Hoshiyama Yuki a Kuichi Hiroki, Kurosaki Noriko a …" jakmile přečetl mé a jeho jméno, strnul jsem. "Vážně můžu mít takové štěstí? Konečně se mu dostanu blíž," proběhlo mi v tu chvíli hlavou. Chtělo se mi radostí vyskočit, ale ovládl jsem se. Když sensei dočetl jména, rozhlédl se po třídě. Mohl tak vidět jak potěšené tak i zklamané tváře. "Má někdo nějaké námitky?" zeptal se. Hrklo ve mně. "Co když se Hiroki přihlásí?" Ale on se nepřihlásil. Nikdo se nepřihlásil. Senci se naposledy rozhlédl po třídě: "Dobrá tedy. Začneme s výukou."

Když konečně zazvonilo poslední zvonění a všichni vyběhli ven, já zůstal jako vždy ve třídě. Měl jsem ještě trochu času, než bude Hiroki hrát na klavír. Vždycky jsem si dával záležet na tom, abych přišel těsně po něm a odešel těsně před ním. Nechtěl jsem, ať si něčeho všimne. Nerad to přiznávám, ale možná jsem se i styděl. Opravdu jsem miloval, když hrál. A chtěl mu to říct, jenže jsem k tomu nikdy nenašel odvahu. Zavřel jsem oči a pokusil se představit si jak hraje. Jakoby mezi námi nebyly žádné dveře. Žádná stěna. Jak sedím vedle něj a poslouchám. Jak mě jeho vřelý úsměv hřeje u srdce. Ano, jeho úsměv jsem už mnohokrát spatřil. Bohužel, nikdy nepatřil mě. Ale možná jednou přecejen ano. Bylo to pár týdnů zpátky. Zasněně jsem na něj koukal při hodině, když tu do něj Noriko dloubla loktem a pokynula hlavou směrem ke mně. On se otočil. Naše pohledy se střetly a on se hned na to usmál. Sklopil jsem zrak a zrudnul tak, že bych mohl konkurovat rajčeti. Je mi trapně, když si na to vzpomenu. Musel si o mě myslet Shinigami ví co. Celý den jsem se mu pak obloukem vyhýbal. Musel jsem se nad tím pousmát. Ne. Nedělal jsem si žádné naděje. Uslyšel jsem mírné zaťukání na dveře od třídy. Otevřel jsem oči a spatřil toho, koho vídám ve svých snech. "Promiň, že tě ruším. Máš teď čas? Musíme probrat ten úkol," vlídně se usmál a já cítil, jak zase rudnu. Radši jsem odvrátil pohled. "Jo. Mám čas," skoro jsem to zašeptal. Měl jsem knedlík v krku a můj hlas se div netřásl. "Prima," uslyšel jsem pár spěšných kroků, pak mě popadl za ruku a táhl z učebny pryč. Sotva jsem stihl popadnout batoh. "Hele, co to děláš?" vykřikl jsem polekaně. "No musíme pohnout, pokud chceme ještě dneska něco stihnout," obrátil na mě hlavu, na tváři stále ten úsměv. Dotáhl mě přímo do učebny, u které jsem jej za dveřmi tajně poslouchal. Otevřel dveře a vtáhl mě dovnitř. Přisunul mi k pianu další židli, na kterou mě posadil. Sám se posadil na tu druhou. Nikdy jsem nedoufal, že bych mohl být vedle něj takhle blízko. "Tak jo. Napadlo mě pár skladeb, které bychom mohli zkusit a ty mi pak řekneš, ke které se hodí housle, viola, nebo violoncello. Basa se podle mě k pianu nehodí vůbec. Pokud by se teda nejednalo o jazz," řekl a začal hrát. "On věděl, na co hraju? Myslel jsem, že jsem pro něj vzduch," prolétlo mi šokovanou hlavnou. První skladba bylo "Kiss the rain" od Yirumy. Zavřel jsem oči a zkusil si k tomu v hlavě přiřadit, co by bylo nejlepší variantou. Tak jsem to udělal i u dalších skladeb jako Měsíční sonáta od Beethovena a asi nejznámější melodii Secret Garden. Když dohrál, zavládlo na chvíli trapné ticho.

"Tak?" zeptal se Hiroki po chvíli nervozně. "No, k té první mi nejvíce sedí cello, k měsíční sonátě bych dal taky nejradši cello a Secret Garden bych úplně vyškrtl, protože tu si beztak vyberou všichni, co mají v páru houslie a klavír," otevřel jsem oči, ale hleděl do země. B tuto chvíli mi podlaha připadala jako ta nejzajímavější věc na světě. "Dobře. Takže kterou si vybereme?" zeptal se a já se na chvíli zamyslel. "Nejvíc se mi asi líbí Kiss the rain," koutky úst se mi zvedly v mírný úsměv. Musel jsem vypadat jako idiot, když jsem furt jenom hleděl do země. "Prima. Takže, chceš začít cvičit? Hele, je něco zajímavého na podlaze?" zeptal se posměšně. Zrudl jsem, ale přecejenom jsem se konečně odhodlal zvednout hlavu. "Ne, vůbec nic," pokusil jsem se o úsměv, ze kterého musel vyjít spíše škleb nahánějící hrůzu. "Tak chceš cvičit?" zeptal se mě znovu a já jsem zavrtěl hlavou. "Nemám tu cello. Zítra si ho přinesu." "Ok. Chceš už jít domů?" Přikývl jsem. Vzal jsem si batoh a vyšel jsem ze dveří. Z místnosti se ozvala další z nádherných melodií. Tentokrát jsem ale odešel domů.

Jak jsem se bála

Strach je něco, co mě provází celým životem. Bojím se mnoha věcí, ale tyto fóbie s postupem času slábnou. Jako fóbie ze schodů, z pavouků, myší, bubáků pod postelí a hadů. Jeden strach ovšem zůstává stále.

Probudila jsem se na velmi temném místě. Neviděla jsem nic, jen tmu kolem sebe. Necítila jsem horkost ani chlad. Neslyšela jediný zvuk. "Haló! Je tady někdo?" formulovaly rty bez jakékoliv hlásky. Vlastní hlas mě zradil. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Po tvářích mi začaly stékat slzy. "Kde jste kdo? Nenechávejte mě tu," volala jsem v duchu o pomoc. Schoulila jsem se do klubíčka a nechala slzy volně dopadat do temna. Temnota a samota. To jediné mi bylo v tu chvíli známé, kromě neuvěřitelného strachu. Třásla jsem se a nebyl nikdo, kdo by mě utěšil. V tom jsem uslyšela od někud z dáli známou melodii. Postavila jsem se a šla za tím zvukem. Na konci mé cesty byly dveře. Jen tak, uprostřed temnoty. Sesbírala jsem zbytky odvahy a otevřela je. Ocitla jsem se v bílé místnosti bez oken. Uprostřed seděla dívka s maskou na obličeji a v ruce držela hrací skříňku, ze které se linula ona melodie, jež mě sem přivedla. Maska, kterou měla na sobě, byla bez výrazu. Měla pouze dva otvory na oči. Zaklapla hrací skříňku a dveře za mnou se samy zavřely. Splynuly s bílou všude kolem, takže nebylo cesty zpět. Dívka mlčela a otočila hlavu mým směrem. Jen jsme se na sebe mlčky dívaly. Nic víc. Ale už jenom díky tomuto mě strach pomalu opouštěl. Ze snu mě vytrhlo zvonění budíku.

Můj život je dokonalý. Mám milující rodinu, přátele a žádné problémy. Možná proto se tak často zabývám prkotinami, až je to trapné. Jsem takový ten typ člověka, který je závislý na okolí a neschopný udělat cokoliv sám. Vyklepaný snad z úplně všeho, i když to na první pohled mnohdy není vidět. Bojím se, že se tento můj dokonalý život rozplyne. Že se něco pokazí. Nejvíce se ale bojím právě samoty. Toho, že nezbude nikdo, kdo by tu se mnou zůstal.

Cirkus

Sedím v přeplněném šapitó. Lidé a skoro vše okolo mě je rozmazané. Slyším pouze jásot a tleskání obecenstva. Uprostřed se houpe na hrazdě akrobatka. Všichni žasnou nad její ladností. Jásot utichl a všichni teď s napětím a očekáváním sledují její představení. Rozhoupe se a skočí salto. Těsně před tím než dopadne na zem, se vše kolem změní. Pomalu si uvědomuji, že tohle bude nejspíš jen sen.

Najednou sedím u stolu a naproti mně sedí dívka, kterou jsem nikdy dřív nespatřila. V ruce držíme kelímky s nějakým nápojem. Necítím jeho teplotu, necítím jeho vůni. Mohu jen odhadovat, že je to horký čaj, vzhledem k tomu, že z něj jde menší pára. Díky tomuto zjištění jsem se znovu ujistila, že sním. O něčem si povídáme, ale já vůbec netuším o čem. Jako bych neovládala vlastní tělo. Nevnímala svět okolo. Pouze tvář té dívky. Občas se mi zdá, že kolem nás projde známá tvář, ale okamžitě zapomenu která. Z ničehož nic si k nám přisedla další dívka. Podívala se na mě neutrálním pohledem, ze kterého vás ovšem mrazilo. "Já ji miluju," pronesla a zase odešla. Jsem tak zmatená. Druhá dívka, jako by ani nepostřehla vyrušení, pokračovala v naší debatě. Začala jsem si jí prohlížet. Měla černé vlasy. Počkat! Černé? Proč mě to tak udivilo? Zcela nečekaně se ke mně ta dívky naklonila a políbila mě. Rty jsem měla sevřené. Odtáhla se. "Ještě jsem to nezkoušela," sklopila jsem zrak. Ona se jen usmála. Zvedla se, posadila se vedle mě, dvěma prsty mi nadzvedla hlavu a zašeptala: "Jen otevři pusu a zbytek nech na mě". Opět spojila naše rty. Byl to zvláštní pocit. Už jsem ho jednou cítila, jen si nedokážu vybavit kdy. Líbaly jsme se opravdu dlouho a přesto se to zdálo jako chvilka. Když se naše rty rozpojily, ona se usmála a řekla: "Musím už jít". Zvedla se z lavičky a pomalu odcházela někam pryč. Bleskově jsem se zvedla, doběhla jsem ji, vzala za ruku a otočila ji čelem ke mně. Podívala jsem se jí do očí a pomalu začala přibližovat své rty k jejím, až se spojily ve vášnivém polibku. Ona se pomalu začala rozplývat stejně jako svět okolo. Bleskla jsem do jiného snu. Ona tam už ovšem nebyla.

Ráno mě probudil zvuk budíku. Líně jsem ho zaklapla a otočila jsem se na záda. V myšlenkách jsem zabloudila do včerejšího snu a podvědomě jsem přejela prsty po svých rtech. Ten polibek byl až neskutečně živý. Jako by byl skutečný. Kdo byla ta dívka s černými vlasy? Moment! Černými? Bleskově jsem si sedla a chytla se za hlavu. Neměla ta dívka z minulého snu červené? Proč má teď černé? Nebo je to snad jiná dívka? Nebo je jedno jak ta dívka, kterou hledám, vypadá? Co se to se mnou děje? Podívala jsem se na hodiny. Bylo tři čtvrtě na sedm. Vystřelila jsem z postele, bleskově se oblékla, vyčistila si zuby, popadla tašku a běžela na autobus. Stihla jsem to. Dokonce jsem měla ještě něco málo času. Oddechla jsem si, když v tom jsem koutkem oka zahlédla plakát na cirkus. Zarazila jsem se. Je to náhoda? Nebo to má nějakou souvislost? Mohou ty sny skutečně něco znamenat, nebo je to jen má fantazie? Souvisí spolu vůbec tyhle dva sny? Mohou se stát skutečností, nebo je to jen mé nejvnitřnější přání? Mohou spolu oheň a cirkus vážně nějak souviset? Mohou spolu souviset ty dvě dívky? Nebo je snad jen jedna? Jaký to má vlastně smysl?

Oheň

Už jako malou mě bavilo sledovat oheň v krbu, plamínek svíčky nebo hořící zápalku. Oheň mě fascinoval, ale nikdy jsem nepřišla na to, čím. Jestli kvůli jeho žáru nebo proto, že se roztančil pokaždé, když zafoukal vítr…

Všichni napjatě sledovali polykače ohňů, jak si nechává oheň volně klouzat po rukou a ženu, jež právě jakoby z plic vyfoukla ohromný plamen. Na konci svého představení pak zapálili hranici, kolem které začali všichni přítomní tancovat. Byl to spíše takový větší táborák. Pozorovala jsem lidi kolem, až jsem zahlédla dívku s červenými vlasy. Její pronikavé oči se setkaly s mými. Nespouštěla ze mě oči ani po tom, co jsem uhnula pohledem. Lákala mě k sobě. Odhodlala jsem se a šla k ní. Ona se jen zasmála a utekla. Vše klem mě se začalo točit. Najednou jsem se ocitla v jakémsi parku. A právě tam seděla na lavičce ona. "Kdo jsi?" zeptala jsem se jí. Ona mi však neodpověděla. Sedla jsem si tedy vedle ní. "Je tu krásně nemyslíš?" promluvil poprvé. "To tedy je," řekla jsem a pozorovala tu nádheru kolem. Všude byly květiny všech barev. "Znám tvoje tajemství," otočila pohled směrem ke mně. Nechápavě jsem se na ní podívala. "Jaké?" zeptala jsem se a ona se na mě provokativně usmála. "Chceš mě políbit. Mě! Holku," začala se smát. Ale nebylo to jako posměch. Byl to roztomilý smích. Takový ten radostný. Zahleděla jsem jí do očí. Přestala se smát. Místo toho se ke mně začala pomalu přibližovat. Zavřela jsem oči. Otřela se jemně svými rty o ty mé. "Tak udělej to, po čem tak toužíš," špitla. Otevřela jsem oči, přitáhla jsem si jí za zátylek a dravě jí políbila. Nijak se nebránila ani se nelekla. Právě naopak. Polibky mi začala oplácet. Cítila jsem něco nového. Něco, co jsem necítila snad nikdy v životě. Samozřejmě jsem se už předtím líbala s klukem, ale tohle bylo jiné. Bylo to zvláštní. Když se naše rty rozpojily, zeptala se mě s jiskřičkami v očích: "Líbilo se ti to?" "Ano. A moc," zašeptala jsem, "škoda že jsi jenom sen." Sklonila jsem hlavu. "Nejsem jenom sen," usmála se. Zvedla jsem hlavu s nadějí a očekáváním ve tváři. "Jsem skutečná," pokračovala, "stačí mě pouze najít." "Kde tě mám hledat?" Než mi ovšem stačila odpovědět, probudila jsem se.

Nepamatuji si už tvář dívky ze snu. Ani barvu jejích očí. Jediné co mi zůstalo v paměti, jsou její červené vlasy a oheň, který je s ní spojený. Je možné zamilovat se do snu? A je možné, aby se ten sen pak stal skutečností? Já zatím doufám, že ji jednou najdu. Že znovu ucítím její rty, uslyším její smích a zahledím se do jejích očí. Snad se toho jednoho dne dočkám…

Ten pocit

Mladí dělají spoustu blbostí. Nejčastěji se chtějí stát co nejdříve dospělými. Zkouší různé věci. Touha po poznání je zcela pohltí. A neříkejte, že je něco za vámi a je to minulost. Ten fakt tu stále bude. Možná nebudete litovat své chyby. Možná si dokonce budete připadat jako největší borec světa. Možná vás to ale bude užírat celý život. Stačí jediný večer, kdy ztratíte kontrolu a uděláte něco, čeho budete litovat. Kdy zajdete ven, kde budete čekat na to, co přijde. Ani si nepředstavíte, kam to zajde. Touha po poznání vás dožene až sem. Kdy nenápadně zajdete za roh, aby vás nikdo z kolemjdoucích nezahlédl s druhou osobou, která před chvílí přišla. Kdy s ní odejdete do stínů, kde si malinkou chvíli povídáte. Kde je vám vše jedno. Když cítíte rty toho člověka na svých. Kdy cítíte ruce tam, kde by být neměly, pokud mu to nedovolíte. Kdy pomalu rozepne zip na vaší bundě a pokračuje, když jej odstrčíte. Svádíte svůj vnitřní boj, kde nakonec prohrajete a poddáte se. Není vám to příjemné ale ani nepříjemné. Vlastně skoro nevnímáte, co se děje. Když tomuto všemu chybí city. Když slyšíte šeptat slovo "neboj se", ale neuklidňuje vás to. Kdy se odhodláte sami něco udělat a zeptáte se co. Kdy to skutečně uděláte. Když si kleknete. No právě v tuto chvíli, ztrácíte sami sebe. V tu chvíli si to ani neuvědomujete, ale po čase, vám to dojde. Po čase si uvědomíte, co se vlastně stalo. Můžete říkat, že je to minulost. Že to nic není. Ale ten pocit zde zůstane. Ten pocit, že to nikdy nezmizí. Ten pocit, že to uděláte znovu. Že nezvládnete říct ne. Ten pocit, že jste nevnímali člověka, který tam byl. Ten člověk pro vás byl v tu chvíli naprosto cizí. Ten pocit, když už tohle neznamená lásku, ale naprosto všední věc. Ten moment, kdy pro vás láska už vlastně nic neznamená. A láska fyzická se nedá nazývat láskou…

Tak nadné

Sedím na zábradlí mostu a shlížím na koleje pod sebou. Kolik lidí už přišlo o život tím, že skočilo. Zbavili se tím bolesti, která je tížila. Stačí skočit a zbavím se jí taky. Ta bolest, kterou cítím dnes a denně. Bolest z posměchu lidí okolo mě. Zlomené srdce, které se nikdy úplně nezahojí. Stále na něm zůstane jizva, která nezmizí. A kvůli čemu? Kvůli tomu že nejsem dokonalá. Kvůli tomu, že nesplňuji kritérium na lásku, které je v dnešní době tak vysoké. Slzy na polštáři ještě nestačily zaschnout. A každou noc přibývají nové. Bolest, kterou stvořila láska. Pocit, který by měl hřát a dávat radost, bodá a trhá duši na kusy. Zůstala už jen nenávist. Zavírám oči a v hlavě si přehrávám slova, která mě tak ranila. Slzy mi začínají stékat po tváři. Pomalu otevřu oči a podívám se na oblohu posetou hvězdami. Čím jsem si tu bolest zasloužila? Marně hledám ve vzpomínkách důvody. Přehoupnu nohy na opačnou stranu a seskočím ze zábradlí. Nohami dopadnu na most. Opráším se, otřu slzy a vydám se domů.

Bylo by tak snadné vzít si život. Ovšem až příliš snadné. Já se rozhodla bojovat. Bojovat s bolestí a smutkem. Protože o tomhle je život. Musíme bojovat, nebo ztratíme mnohem víc. Musíme otevřít dveře novým zítřkům a milovat každý další den. Brát si život, který nám byl dán, nedává smysl. Já se rozhodla žít…

Slzy

Ležím v posteli a dívám se strop nade mnou. V sluchátkách mi zní pianové skladby, které jsem si nedávno stáhla do mobilu. V ruce svírám věc, kterou jsi mi dal. Najednou mi tváři steče slza. Setřu ji. Bože, já myslela, že je to za mnou. Vzpomínky se znovu vracejí. Vím, že si za vše můžu sama. Když se snažím utěšit tím, že i ty na tom máš svůj podíl, nejde to. Já můžu za to, že jsem se do tebe zamilovala. Bylo to bez důvodu. Nic jsi neudělal tak, že by mě to nutilo na tebe myslet. Prostě se to stalo. Já jsem si tu bolest z odmítnutí zavinila sama. Znova a znova. Stále jsem zkoušela, jestli se něco nezměnilo. Jestli si mě nezačal přece jenom milovat. Když jsem věděla, že ne. Dělala jsem jednu blbost za druhou. Hlavně když jsem ti napsala dopis. Ta byla ze všech největší. Bylo to k ničemu ještě víc, než cokoliv jiného, co jsem do té doby udělala. Ranila jsem se tím ještě víc, protože jsi to stejně nečetl. Místo tebe si to přečetli jiní a ti se nad tím velmi bavili. Řekni, proč si tak vědomě ubližuju ještě víc? Nenávidím se za to. Měla bych už z pohádek vyrůst. Nemyslíš? Na nějaký čas jsem ty pocity přebila něčím jiným. Něčím co mě na krátkou dobu velice naplňovalo. Začala jsem psát. Radost z toho, že se lidem má tvorba libí na chvíli zalepila tu ránu. Zahnala probrečené noci. A teď? Ty slzy a pocity jsou zase zpátky. Náplast se odlepila. Tu chvilkovou radost přebily staré pocity. Z celé té jednostranné lásky mi zbyly pouze ty slzy, které nyní dopadají na polštář…