Sen vs Realita 2/4

Uběhly již tři týdny ode dne, kdy jsem se rozhodla skoncovat se svým životem. Neúspěšně, musím podotknout. Stalo se to, že mě někdo našel a zavolal sanitku. Proč se jenom musí ostatní lidé plést do mých věcí? Tehdy jsem to nechápala, až později…

…Probudila jsem se až v nemocnici, kde jsem se také dozvěděla, kdo byla ta "dobrá duše" jež mne zachránila před tou nádhernou smrtí. Nejprve jsem ani neotevřela oči a poslouchala pípání nemocničního přístroje. Pípal v pravidelných intervalech a to mě pomalu opět kolébalo do nádherného spánku, když tu náhle se ozval jiný zvuk. Vrznutí židle. A právě onen nečekaný zvuk mne donutil otevřít oči. Vedle mého lůžka spala na židli dívka. Hlavu měla položenou na mé posteli jen kousek od mého obličeje. Blond vlasy jí spadaly do tváře, takže jsem vůbec nepoznala, o koho jde. Působila na mě tak klidně a nevinně, jako anděl, jež se snesl z nebe. Neklidně se zavrtěla a pomalu otevřela své oči. Nyní jsem se ztrácela v nádherných očích barvy smaragdu, které na mě koukaly s čímsi skrytým. Usmála se na mě a já odvrátila tvář. Zřejmě až moc zbrkle, protože se mi zatočila hlava a opět jsem se propadla do hlubokého spánku…

V té nemocnici jsem strávila 14 dní, kdy za mnou každý den docházela. Byla na můj vkus až moc "živá". Ta radost a optimismus z ní jen sálali. Byla hrozně ukecaná a neodbytná. Vlastně mluvila jenom ona, protože už první dva dny bylo jasné, že ze mě nevydoluje jedinou větu. Nijak jí to nevadilo ani nebránilo v tom, aby mi o sobě řekla i ty nejmenší nejnepodstatnější detaily. Začínala mi už lézt krke, a když mi řekla, že chodí na stejnou školu jako já, zhrozila jsem se a v duchu žádala všechny svaté, ať mě ušetří. Jenže první týden pobytu už jí došla téma "JÁ" a začala mi povídat o věcech naprosto odlišných než ty předchozí. Dokonce z ní vylezly i inteligentní věty hodné zamyšlení. Můj názor na ni se úplně změnil a já jí poprvé začala odpovídat na její dotazy. Ovšem téma "Můj pokus o sebevraždu" bylo zcela tabu. Nosila mi úkoly, se kterými mi oddaně pomáhala, takže když jsem za další týden nastoupila do školy, byla jsem na tom s učivem o dost lépe než mí spolužáci. Myslela jsem, že s vrácením se do školy, zanikne i přátelství mezi mnou a onou blondýnkou, ale nestalo se tak. Vlastně byla téměř jediná, kdo se se mnou na naší škole bavil. Když už se jednou pokusíte obrat se o svůj vlastní život, ostatní vás mají za blázna, kterému je lépe se vyhnout. To jsem poznala, už když jsem vešla do třídy a všichni ustali v rozhovoru, hledíc na mě a cosi si našeptávajíc. Pro dobro všech ostatních i své vlastní jsem se posadila do té nejposlednější lavice u okna. Koukala jsem na svět tam venku a přemýšlela o nesmrtelnosti brouka, když tu se ozval známý hlas: "Ahoj, myslela jsem, že nepřijdeš." Přímo přede mnou stálo to sluníčko a na tváři jí hrál zářivý úsměv. "Nemůžu pořád zameškávat." Odpověděla jsem jí a pohled opět stočila k oknu. Neměla jsem právě teď moc náladu se vykecávat. Obzvláště, když na nás hleděla asi polovina třídy myslíc si bůhví co…

Nevím proč ani jak, ale staly se z nás … jak to nazvat … Best Friends? Či jak se tomu v dnešní době říká? Už to tak asi bylo. Vlastně ani nechápu, jak k tomu mohlo dojít a proč se někdo jako ona začal bavit s někým, jako jsem já. Od příchodu na střední jsem neměla žádné kamarády a s těmi ze základky jsem ztratila veškerý kontakt. Asi jsem byla vážně společensky úplně mimo. No řekněme, že jsem byla šťastná, i když jsem to nedávala moc znát. Šťastná. Ale pouze do té doby, než objevila u nás doma můj deník. Moje zápisy o snech s NÍ. S tou, kvůli jejíž ztrátě jsem se rozhodla zahodit svůj život. Nevěděla jsem, že ho našla. Byla jsem zrovna v kuchyni a připravovala něco k jídlu a pití. Měly jsme si pustit film. Když jsem se vrátila do mého pokoje, ona jen zaraženě seděla, a když jsem jí zamávala rukou před obličejem, trhla sebou a začala se omlouvat. Připadala mi během filmu taková zahloubaná. Podle mě ten film ani nesledovala. Hodinu po jejím odchodu mi připadalo, jako by mi z pokoje zmizelo něco důležitého. Když jsem otevřela vrchní šuplík svého stolu, přišla jsem na to co. Chyběl mi můj deník. Mé zápisy o dívce se střídavě rudými a černými vlasy. O dívce jež byla z mých snů, která se mi vryla do paměti i srdce. Zvláštní bylo, že jsem na ni tak nějak zapomněla. Jako by nikdy neexistovala. Ale k čemu by byl mé blondýnce deník o snech? Moment, vážně jsem řekla mé blondýnce? Už mi zřejmě hrabe. Ale proč mi vzala ten deník? Tohle mi vrtalo hlavou ještě dlouho do noci a dlouho poté, než jsme se opět setkaly. Něco se ale změnilo a já už z dálky poznala co…