Dnes se mi zdálo, že jsi umřel, víš? Byl to zvláštní sen, kde jsem byla zmatená a vyděšená. Procházela jsem chodbou obklopena bílou a vše kolem se zvláštně vlnilo, jako bych procházela mezi hladinami rozbouřeného moře. Šla jsem a slyšela šepot tisíce hlasů, ale nerozuměla jsem jim. Šla jsem dál a svět kolem se motal. Všechny dveře byly zavřené a skoro splývaly se stěnami, ale zvláštní záře z těch posledních se nedala přehlédnout. Skoro mě to oslepilo. A vevnitř, za těmi dveřmi, jsi byl ty, ležel jsi na zářivě bílé posteli s bílým povlečením, v bílém pokoji. Tvá tvář byla bledá, jakoby se snažila splynout s tou všudypřítomnou bílou, ale řasy, vlasy a obočí jí v tom bránily. Jedinou černou v pokoji, krom tvých vlasů, byl display přístroje, který byl k tobě napojený a pravidelně pípal. Pomalu jsem došla k tobě. Vypadal jsi tak klidně, uvolněně. Chtěla jsem tě chytnout za ruku, ale něco mě zarazilo. V té zářivě bílé byla kapka rudé. Pomalu jsem tvé ruce otočila dlaněmi vzhůru a zděsila se. Čerstvé rány po celé délce a rudá stékala na bílou a prosakovala. Rozhlédla jsem se a po bílých zdech stékala rudá. Stékala pomalu a já se začala bát. Čím víc jsem se bála, tím rychleji rudá stékala po stěnách a prosakovala povlečením, dokud bíla zcela nezmizela. Ani nevím, kdy se to stalo, ale stojím po kotníky v rudé lázni, šepot tisíců hlasů zesiluje stejně jako táhlý zvuk přístroje.
Najednou už nejsem v rudé místnosti. Jsem někde blízko lesa. Kapky začínajícího deště mi dopadají na tvář. Vítr šumí v listí. Chci někam jít, ale nedaří se mi to. Ať dělám kolik kroků chci, stojím stále na místě. Snažím se zrychlit, ale stále jsem na stejném místě, jako by přede mnou byla neviditelná zeď. Déšť i vítr sílí a já se snažím zrychlovat svou chůzi a zvyšovat sílu, kterou do ní dávám. Skoro už běžím, jen na místě. Hromadí se ve mně vztek, vítr už ohýbá stromy a déšť bolestivě dopadá. Oblohu protne blesk a zazní dunivý rachot. Snažím se utíkat, ale stále to nejde. Můj vztek je čím dál větší, než zakopnu a spadnu do bláta. Blesky lítají oblohou, hrom duní téměř bez ustání. Vítr již ohýbá i ty nejsilnější kmeny a déšť už není o kapkách, ale o dlouhých provazech vody se silou vodopádů.
Zase rudá místnost, ty na posteli. Rudou už mám u kolen, je hustá a těžká, nemohu se hnout. A pak jsem zase v blátě, smáčená od hlavy až k patě. Bahno mě drží u země a můj vztek se stále stupňuje. Zase rudá místnost, rudá dosáhla až k tobě. Bouře sílí, není slyšet víc než hrom. Šepot sílí a tebe pomalu pohlcuje rudá. Blesk opět proťal oblohu a vítr zlomil jeden z kmenů. Rudá už tě skoro pohltila, už jen malý kousek a šepot se mění v tichý smích, vše se točí dokola a dokola. Blesk zapálil strom hned vedle mě a jeho plameny se málem dotýkají černého nebe. Rudá už je u tvé tváře, smějící se šepot, rozmazaný svět ve víru, jako bychom byli v oku tornáda. Tvou tvář už nevidím a rudá stoupá dál. Bouře a vztek. Strach a šepot. A pak už jen cítím, jak se mi z hrdla dere bolestný výkřik zoufalství.
Probouzím se hodnou chvíli před budíkem, venku už je světlo. Jen koukám do stropu a snažím se znovu vrátit do říše snů, ale nejde to. Dnes se mi zdálo, že jsi umřel, víš?
