Podzim a Zima

Kolik je to dní? Kolik měsíců? A kolik let? Čas běží stále rychleji a rychleji, vzpomínky splývají, hudba ztrácí melodii a vše je ztraceno ve změti melancholie. Jak jsme došli až sem? Kdy se všechno pokazilo?

Ležíš na posteli a já pozoruji tvůj spánek. Přesně takto si tě chci zapamatovat. Spícího se zavřenými víčky. Ne s očima plnými bolesti a smutku. Ne s výrazem plným soucitu, který vidím pokaždé, když se na mě podíváš. Žádné starosti, žádná slabost, žádná znechucenost vlastním životem.

Beru si sbalený kufr, oblékám si kabát. Odcházím. Nenechám žádný dopis. Vím, že prázdná skříň poví své. Potichu, abych tě nevzbudila, zamknu byt a klíče hodím do poštovní schránky. Venku je ještě tma a hvězdy jasně svítí na nebi. Procházím temnou ulicí a naslouchám šelestu stromů.

Je to zvláštně snadné udělat za vším tlustou čáru. Možná je to tím, že životem proplouvám jako koráb na rozbouřeném moři. Ztracena v oceánu času. Času, který jsme spolu strávili. Připomíná mi to čas, kdy jsem chtěla utéct z domova. Jen tak. Bezdůvodně. Sbalila jsem si kufřík s hračkami a vyrazila ven. Šla jsem dlouho, předlouho, bylo to jako věčnost. Došla jsem až na nádraží a čekala na první vlak, který pro mě přijede. Seděla jsem a hleděla do dálky, až tam, kde se koleje ztrácely v mlze. Tehdy bylo sychravo. Podzim. Všude bylo spadané listí a vítr si s ním pohrával. Nádraží bylo prázdné. No, nádraží. Spíše taková menší vlaková zastávka. Rostly u ní jabloně s velkými červenými jablky. Na jedno jsem dostala chuť, tak jsem vylezla na strom a snažila se nějaké utrhnout. Byly moc vysoko, a jak jsem se natahovala stále víc a víc, zavrávorala jsem, pustila se větve a spadla rovnou dolů. Trochu jsem si natloukla a odřela si koleno, ale v podstatě se mi vlastně nic vážného nestalo. Hromada žlutého listí můj pád zbrzdila. Měla jsem na krajíčku a snažila se co nejvíce potlačit pláč. Přece jsem byla velká holka. Sedla jsem si zase na lavičku, otevřela svůj kufřík a vytáhla z něj panenku. Malým hřebenem jsem jí pročesávala vlásky a pak do nich vplétala žluté listy, které jsem tady našla. Vypadal nádherně. Jako nějaká víla. Podzimní královna. Vládkyně Podzimního království jezdící v dřevěném kočáře s kaštany místo kol, nosící dlouhé šaty utkané z babího léta a starající se o svůj Podzimní lid. Silný vítr jí cuchá rezavé vlasy a šeptá jí tajemství. Co se skrývá ve vodopádu, kam až dosáhne slunce, kde končí duha a jak daleko je blízko. Malí skřítci shazující lístky ze stromů, víly připravující zvířátka ke spánku, ti všichni se jí klaní a ona vše připravuje na nástup Zimního krále, jejího chotě.

Čekala jsem dlouho do noci, než mi došlo, že žádný vlak nepřijede a neodveze mě daleko ani blízko. Vzala jsem si kufřík a vrátila se domů. Jen tak. Stejně, jako když jsem odešla.

Zimní král. Muž, který dělá věci jinak. Který se nesměje obyčejným vtipům, který nemá rád novodobou hudbu a nedívá se na filmy. Podivín zavřený v pracovně a bušící do starého psacího stroje, protože počítač pro něj není dost osobní. Pracující na nových knihách plných záhadných stvoření, hlubin moří, ztracených ostrovech, ukrytých říší, starých domů, nalezených dětí, smutných milenců, rozlehlých zahrad a melancholie. Melancholie, kterou mám v sobě zakořeněnou už od útlého dětství a která mě mým životem neustále provází.

Otáčím se na podpatku a mířím zpátky domů. Odemknu dveře, vyzuji boty, pověsím kabát, vybalím kufr. Proč jsem šla vlastně zase pryč? Z kuchyně se line vůně jablek a skořice. V posteli nikdo neleží. Sednu si ke stolu a přede mnou přistane hrnek s čajem. Sedíš naproti mně avšak schovaný ve svém vlastním světě. Najednou ke mně vzhlédneš a po dlouhé době se mi zahledíš do očí. Dneska je to ovšem jinak. Vidím v nich radost, úlevu a vděčnost. Tvé oči něco slibují, než však přijdu na to co, odvrátíš tvář.

"Vrátila ses," zašeptáš, zvedneš se a odcházíš do pracovny. Gestem mi naznačíš, ať tě následuji.

Podzim a Zima. Podzim plný barev, Zima plná čistě bílé. Obě spojuje snad jen všudypřítomná melancholie.

Stvoření z Divoříše

Na odlehlé mýtině v lese,

Potkal jsem stvoření z Divoříše,

Všiml jsem si, že se celé její tělo třese,

Zimou ne. Strachem spíše.

Něco si sama pro sebe mumlala

A v očích duhových měla pohled pátravý.

Ach, jak moc se záhadným bytostem podobala,

Snad jsem jí připadal taky tak zajímavý.

Její šaty měnily často barvu a někdy dokonce i tvar.

Někdy viděla jen přítomno a někdy dohlédla mnohem dál.

Hodinky kapesní nosila, aby nezapomínala na čas,

Cylindr vysoký měla na křivo, prý se jí tak nosí snáz.

Balíček karet tahala s sebou, ty srdcové však postrádala,

Svým přívěskem se šklebící kočkou, se mi ráda vychloubala.

Pocházela z jiného světa, kde prý žádná pravidla neplatí.

Mluvila často o bráně v zemi, kam jí prý zavedou Ušatí.

A tak dál chodí, od města k městu

A hledá Ušaté v korunách stromů.

Aby jí zavedli na jedinou cestu,

Po které dojde zpátky domů.

Zimní stín

Uprostřed hlubokých a temných lesů,

kam se neodváží nikdo z našich řad,

jdu ve tmě noci a zimou se třesu,

najednou přede mnou mohutný hrad.

Znám to tu již dlouhý čas,

od doby, kdy jsem se dovnitř vplížila,

vracím se sem zas a zas,

jako by mě sem podivná síla vábila.

V jedné z komnat jsem cosi zahlédla,

v té co se do chodby leskla,

ze zvědavosti dovnitř nahlédla

a spatřila rakev ze skla.

Vlasy barvy křídel havraních,

rty rudější než krev,

pleť jako ten nejčistší sníh,

prazvláštní z pohádky zjev.

Další z princezen zakletých v čase,

čekající na procitnutí z dlouhého spánku.

Kdo probudí k životu smutnou schránku,

s jedinou stříbrnou slzou na řase?

Poslední zimní křišťálová noc,

Zlomení kletby již déle nepočká,

svítání dne má magickou moc,

naděje roztála ve sněhových vločkách.

Zakletá růže

Když slzy andělů k zemi se snáší

a obloha temnější zdá se být,

tvá přítomnost světlo do duší vnáší,

já toužím nablízku stále tě mít.

Zlato, co slunce vpletlo ti do vlasů,

běloba ve tvářích, jimž barvu spánek vzal,

krása neposkvrněná krutostí času,

kéž by teď úsměv tvůj na rtech ti hrál.

Kéž já směla bych je okusit alespoň na chvíli.

Sevřít tě v náručí jako křehké dítě.

Prošla bych trním i míli za mílí,

jen kvůli pocitu že znovu zřím tě.

Jak zlomit kletbu, když zachráncem nesmím být já?

Jak najít prince, co ti polibek z pravé lásky dá?

Koukám z okna komnaty a usmívám se trpce.

Sluneční paprsky probouzí celý svět.

Pohlédnu na postel a málem zastaví se srdce.

Místo krásné dívky zde leží šípkové růže květ.

ASP x SHM - smrt je možná jen dalším začátkem ...

Kitsune stále ještě žije. Jelikož jsem to slíbila Chroně, tak zde je poslední část povídky ASP x SHM. Chtěla jsem původně všechny zabít a udělat z toho odpornou tragédii, ale nakonec jsem tomu dala až moc veselý konec. Je to asi proto, že chci věřit, že i já jednou potkám někoho, kdo se mnou zůstane v dobrém i zlém. Holky občas můžou snít, no ne? A jelikož se v mém životě žádná láska neodehrává, tak ji alespoň chci dát sem. Do svých povídek. :D :D :D Hezké počtení.

OF Kitsune

Smutný zvuk kostelního zvonu se nesl po větru. Zástup černo-oděnců doprovázel zesnulého na jeho poslední cestě. A že jich nebylo moc. Solomonová, Scorpius H. Malfoy, Potterovi, nejmladší Weasleyovi (tj. Ron, Hermiona a jejich děti), Luna Laskorádová a Neville Longbottom. Bylo velkým překvapením, že se zde sešli. Možná, že Draco nebyl zas až tak nenáviděný, jak si všichni mysleli. A možná, že zde byli pouze ze slušnosti. 

***

                Scorpius sklízel nádobí ze stolu a odnášel do kuchyně Solomonové, aby jej umyla. Mohli použít kouzlo, nebo využít domácího skřítka, ale neudělali to. Manuální činnost, i když primitivní, jim pomáhala vyrovnávat se se smutkem. Byla spousta času na přemýšlení a příležitostí na rozhovor.

„Jak jsi na tom se Severusem?“ protrhla tíživé ticho Solomonová.

„Jak to myslíš?“

„Už si se mu přiznal?“

„Ne. Nemělo by to cenu.“

„Mělo.“

„Jak ty to můžeš vědět?“ utrhl se na ni „Za celé ty roky jsi ani jednou otci neřekla, že ho miluješ. Ani ses nepokusila mu to říct!“

Iris z rukou vyklouzl talíř a roztříštil se o zem. Celá se roztřásla, v očích výraz zoufalství. Scorpius pochopil, že to přehnal. Přistoupil k ní a objal ji.

„Promiň,“ zašeptal. Košili mu zmáčelo několik slz a mýdlová voda. Tělo, které držel, se po chvíli přestalo třást.

„Já vím. A právě proto nechci, aby ses užíral. Abys to v sobě dusil. Protože jednou už může být pozdě.“

***

„Albusi? Můžu dál?“

„Stejně už jsi tady,“ odpověděl černovlasý chlapec ležící na posteli a usmál se na svou mladší sestru.

„Já jen, že je tady Scorpius a chce, abys šel ven.“

„Dobře. Řekni mu, že jsem za chvíli tam, jen na sebe něco hodím.“

Lily přikývla a zavřela za sebou dveře. Albus Severus vstal a začal se přehrabovat ve svých věcech.  Pak mu zrak utkvěl na sešitu. Nastal čas.

***

„Co je tak důležité, že jsi mě musel vytáhnout ven?“ pozvedl jedno obočí černovlásek a dál kráčel vedle svého blonďatého anděla.

„Nic moc. Jen se chci projít na čerstvém vzduchu a strávit nějaký čas s někým jiným než s Iris.“

„Jak na tom je?“

„Dost špatně.“

„A ty?“

„O něco lépe, ale taky to není zrovna ideál.“

„Rozumím.“

Dál šli mlčky, až došli k propasti. Byl odtud nádherný výhled. Objevili to už hodně dávno. Tehdy se z toho stalo jejich oblíbené místo.

„Víš, já tě nevytáhl ven jen tak. Musím ti něco říct. Něco hrozně důležitého,“ Začal Scorpius, když si sedli.

„A co?“

„Já … ono je to těžké říct … já se asi zamiloval, víš?“

„Aha.“ Hlesl Albus Severus.

„Asi určitě. Zamiloval jsem se do …“

„Neříkej to!“ vyhrkl Albus, až se ho Scorpius lekl.

„Já ti vlastně taky chtěl něco říct. Nebo spíše dát.“ Sklopil pohled a podal mu sešit.

„Tvůj deník?“

Severus jen přikývl.

„To už jsem jako připraven to přečíst?“

Další přikývnutí, poté Albus Severus vstal.

„Bude lepší, když si to přečteš sám. Zítra se tu sejdeme přesně v tuhle hodinu,“ řekl a zmizel.

Scorpius si povzdechl. Jestli bude muset číst o té úchvatné holce, do které je Severus zamilovaný, a číst výčitky, jak s ní nemohl kvůli němu na ples, tak se nervově zhroutí. Ovšem, co když je tam něco zajímavějšího. Zvědavost mu nedala. Otevřel sešit na náhodné stránce a přečetl odstavec na jejím konci.

Čím déle jsem v přítomnosti Scorpiuse Malfoye, tím více se cítím nesvůj. Den ode dne ho miluji stále víc a víc. Ani nevím, jak je to možné. Jak může být hloubka lásky nekonečná. Jak strašně spalující je má touha jej chránit, sevřít v náručí, líbat a mnohem, mnohem víc …

Tak tohle vážně nečekal. Přepadla jej touha přečíst si všechno. Pomocí kouzla se přesunul na MalfoyManor.

„Tak už jsi zpátky? Jak to šlo?“ uvítala jej Iris.

„Docela dobře, jen mě nepustil ke slovu.“

„Takže zase nic?“

„Takhle bych to neviděl. Dal mi tohle a zítra se máme sejít,“ ukázal jí sešit.

„Tak přece jenom ti to dal přečíst? Myslela jsem, že k tomu nikdy nesebere kuráž,“ usmála se Iris.

„Ty víš co tam je?“

„Samo sebou. Vždyť jsem to četla. Když jsem ještě učila v Bradavicích, zapomněl si ho v učebně.“

„Tak tohle bylo podlé. Mohla si mi to říct už dávno.“

„A kam by to vedlo? Měli byste to moc jednoduché. Čím těžší cesta k sobě je, tím je pak láska větší, věrnější a pevnější.“

***

                Albus Severus stál nad propastí a koukal do dálky. Jak rád by teď nasedl na koště a letěl tak daleko, jak jen to bylo možné. Být co nejdál od tohoto místa, to si teď přál. Víc než kdy jindy se bál čelit Scorpiusovi. Na druhou stranu potřeboval jeho reakci. Potřeboval vědět, jak moc ho ztratil. Zdali mohou být ještě přáteli či nikoli. Proč jen láska musí být tak složitá? Bojoval s nutkáním vzdát to a odejít, když viděl už z dálky kráčet Scorpiuse Malfoye.

„Tak a je to tady,“ pomyslel si Severus a snažil se zklidnit dech a zakrýt paniku.

Když už blonďák stál naproti němu, jen na sebe hleděli. Malfoy svíral v rukou sešit a jeho výraz byl neměnný.

„Takže tohle je konec?“

„Včera jsi mě nenechal domluvit. Chtěl jsem ti sdělit důležitou novinu, ale tys mě prostě přerušil a utekl.“

„Omlouvám se.“

„Vidíš to? Zase přerušuješ. Takže začneme tam, kde jsem včera skončil. Já se asi zamiloval, víš? Asi určitě. Zamiloval jsem se do člověka, který byl vždy vedle mě, ať se dělo cokoliv. Který je roztěkaný, má hlavu v oblacích a rád čte. Miluje knihy, rád se učí a snaží se zuby nehty udržet dobrý průměr a být ten nejlepší, takže to mnohdy až přehání. Má otravného staršího bratra a milou mladší sestru. Včera jsem se dozvěděl, že o mně napsal deník. Vážně jsem na každé stránce,“ zakřenil se. Černovlasý chlapec na něj hleděl málem s otevřenými ústy.

„Dokonce nešel na závěrečný ples, ale seděl se mnou, abych nebyl sám. Takže ten člověk, do kterého jsem se zamiloval, jsi ty,“ dořekl a políbil vykolejeného černovláska.

***

                Na hřbitově vládlo zvláštní ticho. Žena v dlouhém černém hábitu stála před mramorovým náhrobkem, jenž nesl jediné jméno. Draco Malfoy.

„Tak vidíš, lásko. Přece jenom jsou spolu. Dala jsem na tvou radu a nechala je, ať si k sobě sami najdou cestu. Měl jsi pravdu,“ šeptala.

„Já vím,“ ozvalo se za ní.

Drahý Scorpiusi,

Jsem ráda, že jsi konečně došel svého štěstí. Jestli čteš tento dopis, už jsem pravděpodobně někde úplně jinde. Jedu na dlouho cestu a nevím, kdy mě cesty zavedou zpátky sem. Nehledej mne, bylo by to zbytečné. MalfoyManor je nyní tvůj, protože jsi již dosáhl plnoletosti. Prosím, starej se o sídlo dobře a ještě lépe o svého partnera. Chci, abyste spolu byli šťastní. Láska, která překonala tolik překážek jako ta vaše, bude věčná.

Možná někdy na shledanou,

Iris

ASP x SHM život bývá peklem ... 2/2

Scorpius je v poslední době zamlklý, sklíčený, v depresi. Je duchem mimo a vlastně se ani není čemu divit, když mu umírá táta. Ani mi to nemusel říkat, stejně se to rozkřiklo. A ne zrovna soucitným způsobem. Není tajemstvím, jak spousta čarodějů a čarodějek Malfoye nenávidí, jak jimi opovrhují, takže ta škodolibá radost, že jeden z nich umírá obzvláště odporným způsobe je všudypřítomná. Nevím, jak mu můžu pomoct, když se mi začal vyhýbat, kdykoliv k němu vykročím, uteče. Když si k němu přisednu, odsedne si. V hodinách se věnuje čistě jen látce, a když odcházíme ze třídy, hrozně pospíchá. Chápu, že chce být sám, ale mě tato jeho naprostá ignorace mě drásá zevnitř. To už nemůžu být ani jeho nejlepším přítelem? Proč? Proč musíme nyní trpět oba? Vím, že nemá rád srdceryvné žvásty, ale já bych mu je přece neříkal. Jen bych ho tak objal a nechal, ať dá průchod svým pocitům. Ať se vyřve, vybrečí. Cokoliv. Ať mě klidně zmlátí, když se mu uleví…

„HEJ! PRINCÁTKO!“ ozval se hlas jednoho studenta Nebelvíru, který, takříkajíc, nahradil mého bratra Jamese.

„Co chceš,Fenwicku?“ zeptal se s nezájmem v hlase Scorpius.

„Nic moc. Jen mě zajímá, jaké to je, když víš, že tvůj fotr brzo natáhne brka.“

Scorpius mlčel.

„No představte si, že ten vůl otevřel dopis s kletbou. Jaký idiot by nepoznal do očí bijící kletbu. No ale zase to má výhodu. O jednoho kripla na světě méně.“

Scorpius dál mlčel. No tak, řekni už mu něco. Tohle není Scorpius, kterého znám. Ten Scorpius by řekl poznámku, kterou by Fenwicka uzemnil. Tak proč teď jen mlčíš a díváš se do země?

„Co vlastně bude s tebou? Dají tě do ústavu?“ Fenwick pokračoval a spousta lidí kolem něj, se zdá, náramně bavila.

„Budeš šlapat chodníky?“              

To už jsem nevydržel.

„SKLAPNI!“ zařval jsem a všichni se ke mně obrátili včetně Fedwicka a Scorpiuse. V očích Scorpiuse se zračila … co? Úleva? Důvěra? Oddanost? Sám přesně nevím. Co jsem ale věděl, bylo, že musím ochránit svého nejlepšího přítele. Svou lásku.

„Ale, ale. Malý Albí se zastává lúzy? Čekal bych víc od syna nejslavnějšího čaroděje v dějinách. Tak copak Albí? Co mi uděláš? Polechtáš mě? Hodíš po mě kotlík?“

Vytáhl jsem hůlku a namířil na něj. On byl rychlejší a vyslal kletbu, ale já ji na poslední chvíli odrazil. Metali jsme po sobě kouzla až do chvíle, kdy mi na mysl přišla jediná kletba.

„Sectumsempra!“ vykřikl jsem a zasáhl Fedwicka. Ten se zhroutil na zem a začala z něj téct krev. Dívky začaly ječet a pár lidí běželo pro někoho z profesorů. Scorpius ke mně mezitím přišel a tiše pronesl: „Děkuju.“ Pak jsme tam jen tak stáli, než se přiřítila McGonagalová a hned za ní Solomonová.

***

                Seděl jsem před ředitelnou a čekal. Nečekal mě pouze trest a stržené body, ale málem vyloučení ze školy. Ředitelka chtěla mluvit s mými rodiči o mém chování a napadení studenta. Dveře ředitelny se otevřely a vyšli rodiče spolu s ředitelkou.

„Albusi?“ oslovil mě otec, ale v jeho hlase nebyla zášť ani zklamání. Čekal jsem, že začne křičet, nadávat, třískat do věcí a prohlašovat, že snad ani nemůžu být jeho syn, ale nic z toho se nestalo. Zvedl jsem k němu svůj pohled.

„Proč jsi toho studenta napadl?“ zeptala se mě matka.

„Urážel Scorpise a všichni se tomu smáli. Když jsem mu řekl, ať přestane, pustil se i do mě. Ale s kletbami začal on. Já mu nechtěl nijak ublížit,“ řekl jsem pevným hlasem. Rodiče si vyměnili pohledy a pak se otočili k ředitelce.

„Jak je na tom ten chlapec?“

„Bude v pořádku,“ odpověděla McGonagalová, „Ale tím se nic nemění na tom, že to váš syn udělal a …“

„Paní ředitelko,“ ozval se ledový hlas z chodby a spěšné kroky. Solomonová. Nikdo ji dlouho neviděl, protože odešla ze školy, když Draco Malfoy onemocněl. Nechtěla, ať dožije život v nemocnici, tak se o něj starala doma.

„Dobrý den, slečno Solomová. Jsem sice ráda, že jste nás poctila svou přítomností, ale momentálně na vás nemám čas,“ odvětila jí McGonagalová.

„Chápu, že je váš čas drahý, ale momentálně řešíte něco co se týká i mě,“ nenechala se Solomová odbýt.

„Již nejste ředitelkou Zmijozelu ani profesorkou naší školy, takže …“

„Ale jsem zákonným zástupcem Scorpiuse Malfoye!“ na to už jí ředitelka nic říct nemohla.

„Přes Nitrozpyt, který jsem provedla Scorpiusovi, jsem zjistila, že byl pan Potter ke svému činu vyprovokován. Také by mě zajímalo, jak to, že pan Fedwick rověž nemá školní trest a Nebelvíru za jeho neomalenost a účast na souboji, nebyly také strženy body. Dokud jsem byla pouhou profesorkou, snažila jsem se šikaně na naší škole předcházet, ale bohužel, jste všechny mé připomínky smetla ze stolu. Ale nyní jsem rodičem a nedovolím, aby mého syna, šikanovali studenti a předhazovali mu rodinnou minulost a zdravotní stav jeho otce. Zároveň nedovolím, aby byl jediný student, který se mého syna zastal, potrestán!“ Solomonová zuřila, což byla první emoce, jakou jsem u ní kdy viděl. McGonagalové sklaplo a mí rodiče se poprvé na Solomonovou dívali v jiném světle. Ne jako na tvrdou a ledovou profesorku, která vedla s jejich nejstarším synem soukromou válku, ale jako na matku toužící po spravedlnosti a zachraňující jejich syna.

***

                Čas šel dál a Draco Malfoy stále umíral, Solomonová se o něj stále starala a Scorpius chodil duchem mimo. No a já jej stále miloval. Zkoušky jsme zvládli a nastal den závěrečného plesu, kam jsme ovšem, ani jeden z nás, nešel.

„Měl jsi jít na ten ples. Jít tam s tou holkou,“ vyčítal mi Scorpius.

„Naposledy ti říkám, že jsem se do žádné holky nezamiloval. A nevadí mi zůstat tu s tebou, když si evidentně blízko tomu, si nějak ublížit.“

„Zas tak to nepřeháněj,“ odfrkl si, „Co je to vlastně za sešit?“

„Co prosím? Jaký sešit?“

„Ten, do kterého si pořád něco píšeš. A učivo to rozhodně není.“

„To je tajná věc.“

„Nevěříš mi?“

„Věřím, ale nechci, aby to kdokoliv četl.“

„Takže je to deník?“

„Jo. Něco takového.“

„A co tak nevýslovně tajného nesmím vědět?“

„Kdybych ti to řekl, už by to nebylo tajné.“

„Štveš mě. Kdysi jsme se se vším svěřovali.“

„Jednou ti to povím. Nebo líp, dám rovnou přečíst, ale teď ne.“

„A kdy?“

„Až budu připraven.“

„Na co?“

„Na to ti to říct. A až i ty budeš připraven to slyšet.“

„To je to tak strašné?“

„Víc, než si myslíš.“

ASP x SHM život bývá peklem ... 1/2

Ten den bylo tak krásně. Ptáčci si venku prozpěvovali, studenti byli zabraní do učiva na závěrečné zkoušky … prostě nádherný květnový den. Pro své vlastní dobro, jsem se učil sám. Bylo pro mě čím dál těžší soustředit se na učivo a ne na obraz dokonalosti, jež pokaždé sedával přede mnou. Ano uhádli jste správně. Láska ke Scorpiusovi mě zatím neopustila a asi ani neopustí. Musím se s tím prostě smířit a naučit se s tím žít …

********

„Proč už nechceš, ať se učíme společně?“

„Blíží se naše úplně poslední zkoušky v Bradavicích a bojím se, že místo učení celý čas prokecáme problbneme.“

„To je Blbost. Nikdy to tak nebylo, tak proč by se to mělo změnit právě teď?“ svraštil obočí Scorpius.

„Ale teď je to prostě jiné, než naše předchozí zkoušky. Tyhle jsou naše nejdůležitější a nejtěžší.“

„Těžší než NKÚ?“pozvedl jedno obočí.

„Jsou to přece OVCE. Samo sebou, že budou těžší.“

„Ani bych neřekl. A i kdyby, tohle je …“ zasekl se a na jeho tváři se objevil důležitý a vševědoucí výraz, „ … je v tom ta holka!“

„Jaká holka?“ nechápal jsem.

„No přece ta, do které ses zakoukal!“ zazubil se na mě.

Vyprskl jsem smíchy, protože jsem si ho v tu ránu představil v dívčích šatech. Prostě, když mě milovaná osoba mužského pohlaví obviňuje z lásky k ženskému pohlaví a sám má trochu dívčí rysy, nemohl jsem si pomoct. Ta myšlenka mi vyvstala na mysl zcela nečekaně. Ale musím uznat, že by byl v šatech k sežrání.

„Tebe ten tvůj blud ješě nepřešel?“ zeptal jsem se.

„Ne. Stejně jako tebe nepřešla ta zamilovanost a zapírání.“

Měl pravdu. Nepřešla.

                                                                                              ***

                V klidu jsem si vypisoval poznámky k lektvarům, když tu mě ze soustředění vytrhla praskavá rána učebnic o stůl. Má sestra Lily.

„Řekneš mi, co se tu děje?“

„Co by se mělo dít?“ nechápal jsem ji.

„Kdo je ta záhadná holka, do které ses zamiloval?“

„Cože to?“ zamrkal jsem překvapeně.

„Takže znova a pomalu,“ sedla si naproti mně, „Kdo – je – ta – holka – do – které – ses – zakoukal?“

„Promiň, ale nevím, o čem to mluvíš.“

„Aha. Takže Scorpius se jen tak náhodou zeptal, jestli o tom něco nevím. To mi chceš říct?“

„Scorpius si jenom myslí, že jsem poslední dobou roztěkaný, nesoustředěný a zasněný. No a přisuzuje to zamilovanosti, ale...“  nestačil jsem domluvit.

„A není jediný, kdo si té změny všiml. Ale jako jediný kápl na to, čím to je.“

„Na nic nekápl!“ Vyštěkl jsem.

„Ale jo. Červenáš se.“

„Dobře tak jo, ale jinak než si myslí.“

„Miluješ jeho, že je to tak?“

„pssst,“ zděsil jsem se a rozhlédl se kolem, jestli někdo náhodou neposlouchá, „někdo by tě mohl slyšet.“

„Takže mám pravdu,“ usmála se.

„K mé nezměrné smůle ano,“ povzdech jsem si. Jí snad nic neunikne.

„Co s tím budeš dělat?“

„Nic.“

„Jak to myslíš, že nic? Měl bys mu to říct. Promluvit si s ním.“

„A k čemu by to bylo? Jen bych ztratil to, co už s ním mám.“

„A co s ním máš?“

„Pevné, dlouholeté přátelství. Jestli sis toho nevšimla, tak zrovna moc přátel nemám.“

„Já jen nechce, abys byl nešťastný Albusi.“

„Já vím, ale to už dávno jsem.“

„A nemůžu ti nějak pomoct?“

„Pomůžeš mi jedině tak, že o všem budeš mlčet.

„Tak dobře,“ trochu posmutněle přikývla. Po chvíli se zvedla a odešla. Opět jsem osaměl a tak jsem pokračoval v sepisování poznámek v naději, že to alespoň minimálně odtáhneme mysl od Scorpiuse Hyperiona Malfoye. Jestli to bude dál takhle pokračovat, asi mi pukne srdce a hlava se rozskočí, ale za toto riziko, mi pár chvil strávených s blonďatým andělem, opravdu stojí.

***

                Na odlehlém panství Malfoy Manor bylo všudypřítomné ticho. Člověk by se ani nedivil. I přesto, že kdysi hýřilo panství životem a večírky s vytříbenou společností, nyní nebyl rod Mylfoy ničím než jen rodem zrádců na straně pána zla. Stejně jako mnoho dalších. Zvláštní, že rod Blacků se tomuto házení do jednoho pytle vyhnul. Možná to mělo něco společného s tím, že slavný „chlapec-který-přežil“ , měl jednoho Blacka za kmotra. Ať už to bylo jakkoliv, nic to nezmění na faktu, že Malfoyové, ač velice zámožní, klesli na tu nejnižší úroveň v očích všech čarodějů. Tedy skoro všech. Našlo se i pár výjimek, ale skutečně jich byla pouze hrstka. Jedním z nich byl i Albus Severus Potter, který se bavil s nejmladším členem této zapovězené rodiny. Draco Malfoy, ačkoliv již v době studia choval k Potterům jistý odpor, přijal Albuse Severuse bez větších cirátů. Dopomohlo tomu zejména to, že byl mladý Potter přidělen do Zmijozelu. Již dávno si všiml, že jeho syn nepatří mezi, takříkajíc, „normální“ chlapce a že mladému Potterovi, věnuje až přemíru své pozornosti. Pokud šlo o tuto skutečnost, neviděl v tom žádný problém. Malfoyové nikdy nebyli, co se týče těchto věcí, příliš kritičtí, což je celkem překvapení, když uvážíme fakt, jak moc jsou neohleduplní a netolerantní ohledně „čistoty krve“.

                 Draco Malfoy vešel do své pracovny, kde se mu na stole nahromadila spousta dopisů z ministerstva, ze školy a z Gringotovy banky. Čarodějové se postupem času snažili co nejvíc přiblížit způsobu života mudlů, takže existovaly reklamní letáky a dopisy z banky, kdy každý měsíc vypsali, kolik vlastně mají v trezoru naspořeno (celkem vtipné, že se zatím nenaučili používat internet). Kromě těchto úředních dopisů, jste mohli v hromádce najít také urážející či dokonce výhružné dopisy. Malfoyové to holt neměli jednoduché. Lucius a Narcissa již zemřeli, takže všechny ta tíha vinny padla na Draca. Zasedl za stůl a začal poštu třídit na hromádky. Úřední dopisy na jednu hromádku, dopisy jiného ražení na druhou a letáky rovnou do koše. Když se protřídil skrze tu změť papírů, začal otevírat dopisy z hromádky jiného ražení. Jednak chtěl vědět, jaké výhružky si vymysleli. Zdali si už osvojili nějakou originalitu, nebo se jedná o další směs žvástů stylu „kolovrátek“, jednak mohlo být mezi výhružkami i něco jiného. Třeba, že jej někdo zve na oběd a tak podobně. Moc v to nedoufal, ovšem naděje umírá poslední. Pročítal a vyhazoval dopisy, až se dostal k podivně vyhlížející obálce s písmem, které mu ani zdánlivě nebylo povědomé. Čarodějové, kteří mu vyhrožovali, byli vesměs pořád ti samí.

„Že by nový ‚ctitel‘?“ zamumlal si Draco mimoděk a jal se obálku otevřit. Jakmile vytáhl papír z obálky, projela jím hrozná křeč a zhroutil se na podlahu. Celý svět se začal točit a nabýval stále divnější tvary a barvy. Tisíce pavouků mu lezlo po celém těle a on se je ze sebe snažil sundat, ale čím víc jich ze sebe dostal, tím víc se jich vrátilo. Krev se mu vařila a cítil, jako by mu měla hlava co nevidět prasknout a pak ta tvář. Ta odporná slizká tvář tvora, kterého doposud nikde neviděl. Ta obluda se na něj sápala a za sebou zanechávala odpornou slizkou stopu a její pach způsoboval ostré pálení v nose.

***

                „Draco?“ rozlehl se domem ženský hlas. Žena s havraními vlasy prošla domem a rozhlížela se, kam že se její domácí poděl. V těsném závěsu za ní byl blonďatý chlapec, brzy již muž.

„Tati!“ zvolal Scorpius Malfoy, „Jsi doma?“ Nikdo jim neodpověděl a pak slyšeli dutou ránu. Oba se rozeběhli k pracovně. Na zemi se svíjel Draco Malfoy, měl pěnu u pusy a oči zalité rudou barvou.

„BĚŽTE ODE MĚ! NECHTE MĚ BÝT!“ řval a dál se svíjel pod návalem obrovské bolesti.

„Co se děje?! Proboha! Co se stalo?“ Iris Solomonová, jindy nečitelná, nyní trnula hrůzou a do očí se jí draly slzy.

„Scorpiusi, zavolej doktora!“

Když se Scorpius nepohnul z místa a dál v hrůze hleděl na svého otce, rozhodla se, být důraznější.

„TAK SAKRA ZAVOLEJ DOKTORA, JINAK TU UMŘE!“

Na to už mladý Malfoy reagoval a vyběhl z pracovny.

***

„Jak je mu?“ zeptal se Scorpius, když vešel do nemocničního pokoje u Sv. Munga. Iris zarytě mlčela, jen seděla u postele Draca Mafoye, držela jej za ruku a smutným pohledem jej pozorovala. Scorpius si k ní přisedl. Nastala dlouhá chvíle ticha, kdy oba nevěděli, co vlastně říct. Nakonec se Iris odhodlala.

„Někdo na něj seslal obzvláště krutou kletbu. Neví, jak dlouho bude žít, ale je jisté, že zemře,“ zašeptala a z očí jí kanuly slzy. Scorpius ji objal kolem ramen. Dlouho předlouho seděli v tichu.

Tiše

Play us like pawns and relentlessly confine,
Into living up to gender roles and having absent minds
Don't you think it's funny how they tell us how to live?
Don't you think it's funny how we're all delinquent kids?
Like, hush now, don't say, don't say

Největší hra, které jsou všichni účastníky, je sám život. Jenže kdo hýbe figurkami po hrací desce? Kdo míchá karty? Kdo určuje pravidla? A kdo je porušuje? Skrz všechny ty roky se vlastně doopravdy nic nezměnilo. Stále jsou vidět rozdíly, i když se v průběhu věků priority trochu pozměnily. A i přesto, že si hrajeme na tolerantní společnost, máme potřebu škatulkovat, a kdo nejde s davem, je považován za delikventa. Proč? Vždyť rozdílnost je tak nádherná… pššt ! Dávej si pozor na pusu, nebo na to přijdou a nastane trest.

Hush boy, oh hush boy, don't say a word
Throw on a jersey and no one gets hurt
Hush girl, oh hush girl, just bat your eyes
Play our little game, play our little game

Vymakaná těla plná svalů ze steroidů, hodiny strávené v posilovně a pro co vlastně? Pro vzhled dokonalého muže. Ve stáří pak bolestivé následky. Proč by měl muž malovat? Hrát na klavír? Navrhovat oblečení, nebo dokonce číst hodnotnou literaturu? Vždyť je to tak nelogické, tak hloupé.

Úzký pas, pevný zadek, velká prsa a šminky. Vlasy zničené peroxidem. A pro co? Pro dokonalý výjev dokonalé ženy. Proč taky ne? Jedna plastika, dvě, tři. To přece vůbec nic není. Proč by měla žena číst? Proč by měla umět vařit? Vždyť stačí, že umí ukázat vnady a zbytek už je všem fuk.

Bounded all thoughts and corrected common sense
You're raising suicidals with your predetermined titles
Like "a mess, distressed, I am unimpressed, you're excess
A dress is all you'll ever be."
Gender roles impose control and deceive progressive time
Welcome to the land of the broken mind

Idoly? K čemu je idol jako Kryl, Langerová nebo Nohavica. Proč poslouchat třeba Duška? Vždyť přece máme Miley Cyrus, Justina Biebra, Nicki Minaj, One Direction. Ideály dokonalosti, které nás vedou ke správnému životu. Proč bychom vlastně měli nosit obyčejné přívěsky na kůži, když můžeme být ověšeni zlatými řetězy? Proč si ze srandy nepodřezat žíly? V televizi se tomu klukovi nic nestalo. Když skočím z mostu, tak mě zachrání překrásný princ.

Řeknu vám jedno, chtěla bych někdy usnout a probudit se do úplně nového světa. Světa plného různorodosti, kde nehrozí války, nekrade se, neznásilňuje a nelže. Chtěla bych svět, kde mohou lidé volně dýchat. Mohou snít, o čem chtějí. Ale to asi není možné, protože lidé už zapomněli doopravdy snít.

We feign opulence just to get by
Put on a false confidence just to feel alive
They can't hurt me anymore
There's nothing left to break of me
Nothing left to take from me
'Cause, baby, it's easy to fake a smile
When you've been doing it for a while
Baby, it's easy to fake a smile
When you've been doing it for a while

Proč si musíme stále na něco hrát, abychom se nemuseli bát? Proč se spousta lidí bojí probudit? Už jsme zapomněli spoustu existujících emocí a zařadili se tam, kde nás chtěl. Ten kdo tuhle hru rozehrál, ten kdo posouvá figurky na šachovnici. Uvěřili jsme obrazu přešťastné rodinky, který na nás číhá v každé reklamě, filmu, plakátu. Pak máme pocit, že jsme v naší rodině neštastní a vidíme týrání i v obyčejné radě do života. V každém okřiknutí, že jsme něco udělali špatně, slyšíme, že nás rodiče nemilují a že my nemilujeme je. Hledáme nespravedlnost tam, kde není a pak se stylizujeme do obrazu chudáčka. A čím to vlastně začalo? Tím, že jsme tak ovlivnitelní. Oni jsou jediná šťastná rodina na světě a mě mí rodiče vlastně týrají. Kam se na mě hrabou děti mlácené do bezvědomí a zavírané ve sklepech?

Nikdo z nás neví, co je vlastně zač. nikdo nad tím doopravdy nepřemýšlí. Nikdo z nás nezná svou podstatu a své sny. Vše je pouze iluze, kterou si vtloukáme do hlavy. Chceš být psychologem? Tak proč nepoznáš smutek v uslzených očích? Chceš být fotbalistou? Tak proč neumíš kopnout do míče, ale jen se válíš po zemi? Každý to přece tak dělá. Tak proč nehrát tu hru s ostatními?

Hush boy, oh hush boy, don't say a word
Throw on a jersey and no one gets hurt
Hush girl, oh hush girl, just bat your eyes
Play our little game, play our little game

Tiše, tiše. Ať tě někdo neslyší. Utlum hlas svého svědomí i tlukot svého srdce a raději hrej s ostatními, jinak budeš rozdílný. Vybočíš. Různorodost? To je přece hloupost, kdo by vyměnil tu nádhernou šedou za duhu? Za barvy? Myslíš, že jsi jiný než my? To je jen tvůj blud. Jsi stejný, tak proč nehraješ s námi?

ASP x SHM cesta k přátelství a ... 2/2

Během těch let jsme o sobě věděli první poslední. O svých rodinách, o svých snech, tajemstvích, i když já Scorpiusovi neřekl všechna. Zejména to, které si schovávám hluboko ve svém srdci a doufám, že on sám jednou zaslechne tichý šepot mé mysli, která se točí jen a jen kolem něj a sám pozná mé city k němu. Mým největším snem je, že ten šepot uslyší a že já uslyším stejný šepot jeho mysli a srdce. Ale to se nikdy nestane.

                Dlouhou dobu jsem poslouchal narážky na mé přátelství se Scorpiusem. Samo sebou o mé lásce k němu neměl nikdo nejmenší ponětí.

„Je to jen arogantní blb, který se potatil.“

„Nad všechny se povyšuje.“

„Malfoy se v něm nezapře.“

„Je to příšerný parchant. Absolutně nechápu, jak ses mohl s někým jako je on spřátelit.“

„Vždyť je ze Zmijozelu. Už to o něčem vypovídá.“ Tak tato věta byla poslední kapkou v mém poháru trpělivosti. Tohle už strýček Ron fakt přehnal. I když vlastně konečně řekl to, co si v naší rodině beztak mysleli všichni, ale báli se to říct nahlas. Zmijozel je kolej tvořená jen z potencionálních Smrtijedů, Černokněžníků, Vrahů a vlastně všeobecně zločinců. Proč nás tak všichni berou? Co je na nás tak moc hrozného, že jsme takhle odsuzováni?

Nadechl jsem se, nahodil kamennou masku, kterou jsem odkoukal od Solomonové a se zcela ledově děsivým a tichým hlasem, který bylo slyšet, aniž bych si musel nějak vynutit pozornost, protože po strýčkově větě zavládlo trapné ticho a všechny pohledy se stočily ke mně, jsem začal:

„Od rána do večera neposlouchám nic jiného, než vaše narážky na Scorpiuse a celkově Zmijozel. Takže bych k tomuto taky rád něco pověděl.“
„A-a-a-albusi?“ matce se třásl hlas. Ani se jí nedivím. tento způsob komunikace s okolím je kupodivu velice účinný.

„Takže za prvé. Scorpius se od Draca Malfoye, jak ho znáte ze svých školních let, naprosto liší. A pan Malfoy, je v ohledu našeho přátelství mnohem tolerantnější než vy. Za druhé. Pokud je mi dobře známo, naše rodinná historie taky neoplývá zrovna čistými hrdiny. Třeba děda Potter šikanoval jednoho slabšího studenta spolu s dalšími Poberty. Jeden z Pobertovkých vtípků málem skončil smrtí. Nemluvím ani o neustálém porušování školního řádu, kterých jste si, drazí rodičové, strýcové a tety, užili také dosytnosti. Nehledě na to, že díky Jamesovi přišel váš milovaný Nebelvír o nespočet bodů a to ani nemluvím o ukradnutém plášti a ztraceném Pobertově plánku, který je momentálně v rukou bůhví koho,“ na chvíli jsem přestal a všechny pohledy se stočili ke stále se více krčícímu Jamesovi. Chvíli jsem si užíval ten jeho výraz naprosté bezbrannosti a strachu, co přijde. Když už se otec nadechoval, aby něco řekl, přerušil jsem ho. S Jamesem si to mohou vyřídit později, kdežto já bych už slovo nemusel nikdy dostat.

„Za třetí. Mám jedno z jmen po studentovi Zmijozelu, jež se stal dokonce ředitelem školy, i když ne zrovna normální cestou. Navíc ho máte za hrdinu. Za čtvrté, bych chtěl jen podotknout, že i já patřím do této koleje. Kolej, kterou tak nenávidíte, aniž byste znali příběhy těch, co do ní patří. Nemusíte mi říkat, že vám nevadí, v jaké jsem koleji. Vadí vám celkově ta kolej. Mimochodem jsou v MÉ koleji studenti na vyšší intelektuální koleji, než ten váš slavný Nebelvír, plný takzvaných „chrabrých srdcí“. Nikdo z vás doopravdy nezažil to, co studenti Zmijozelu. Nikdo z vás nezažil tvrdou výchovu, rodiče Smrtijedy, rodiče v Azkabanu, taranii nečistokrevných. Vidíte jen rozmazlené aristokratické spratky, ale tak to není. My prostě neřešíme naivní zamilovanosti do idolu školy, který nám neopětuje city. Neřešíme jak co nejlíp obejít školní řád, kdo sní nejvíce knedlíků, kdo udělá největší výbuch v hodině lektvarů, kdo nejlépe podpálí Solomonové hábit, tak jako například Jamese se svou partou. Nemáte nejmenší tušení, s čím se musí každý jednotlivý student Zmijozelu potýkat. Jaké problémy řeší MÍ přátelé,“ měl jsem co dělat abych si udržel kamennou masku. Chtělo se mi brečet, z těch příběhů, co jsem ve Zmijozelu slyšel.

„Přesto všechno si dokážou zachovat tvář. Neukazovat svou bolest světu. Proto jsou jedněmi z nejzranitelnějších a nejkřehčích lidí v celém kouzelnickém světě.“

Domluvil jsem a odešel do svého pokoje, nechávaje tak za sebou celou rodinu v naprostém tichu. Jakmile za mnou zaklaply dveře, moje maska spadla a po tváři jsem nechal stéct těch pár slz, které se až zoufale draly na povrch. Nechápu, jak to Solomonová zvládá čtyřiadvacet hodin denně. Sedl jsem si za stůl a začal si vypisovat věci, které si musím sbalit do Bradavic. Nějak jsem se musel odreagovat.

********

                Čím déle jsem v přítomnosti Scorpiuse Malfoye, tím více se cítím nesvůj. Den ode dne ho miluji stále víc a víc. Ani nevím, jak je to možné. Jak může být hloubka lásky nekonečná. Jak strašně spalující je má touha jej chránit, sevřít v náručí, líbat a mnohem, mnohem víc …

„Nazdar,“ ozval se u ucha černovlasého chlapce sametový hlas. „Co si to tu píšeš?“

„Vůbec nic,“ vyštěkl černovlásek a zaklapl sešit v pevné vazbě. Blonďatý mladík si jej změřil podezřívavým pohledem od hlavy až k patě.

„Jasně. Jsi rudý jako ředkvička, takže to muselo být něco děsně perverzního,“ ušklíbl se mladý Malfoy. Nejmladší muž z rodu Potterů jej počastoval zlobným pohledem.

„Jen klid. Nikomu to na tebe nepovím,“ zvedl Scorpius ruce ve smířlivém gestu, „Už víš, koho pozveš na ples?“

„Cože to?“

„Na závěrečný ples, jako oslavu našeho úspěšného ukončení studia. Albuse Severusi Pottere, poslouchal jste proslov naší ředitelky, nebo jste jako vždy létal s hlavou v oblacích?“

„Ne neposlouchal, protože mám poslední čtyři roky plnou hlavu tebe, ty jeden idiote,“ pomyslel si Albus v duchu, ovšem nahlas by to nikdy nevyslovil.

„Hele, být tebou pozvu tu, která ti už nějakou tu dobu leží v hlavě. Možná je to poslední šance jí o svých citech říct,“ usmál se na něj Scorpius vstřícným úsměvem.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ odsekl opět Albus a vydal se k hradu.

„Samozřejmě že ne. Nedáváš pozor v hodinách, chodíš věčně s hlavou v oblacích, stále si něco čmáráš do toho svého deníku, nebo co to je, červenáš se, když na toto téma přijde řeč. Je to jasné. Do někoho ses nám zakoukal. Ale velice mě pohoršilo, že mi nevěříš natolik, abys mi řekl, o koho jde.“

„O tebe. Copak to nevidíš?“

„Hele jestli mi to neřekneš, budu muset hádat. Takže. Tvá sestřenka Rose?“

Albus přimhouřil oči ve vražedný pohled.

„Tak asi ne. A co třeba Solomonová?“ vyplázl na něj blonďák jazyk a černovlasý se držel, aby jej na místě nezabil.

„Jsi vážně idiot. Právě kvůli tomuto se to nikdy nedozvíš! I kdybys mi vyjmenoval celý seznam všech žijících žen a dívek, nikdy ti ani nenaznačím, o koho se jedná!“

„Protože žena to není, ty můj hlupáčku.“

„Hmmm. Takže je to kluk?“

„Děsně vtipné Malfoyi.“

„Jasně že ano!“ chtěl vykřičet do světa, ale nemohl.

„Takže my jsme přešli na oslovování příjmením? No to už je vážné.“

„Uděláš nejlíp, když zmlkneš.“

„Dobře, dobře. Už mlčím.“

„No proto.“

Černovlasý si nevšiml, jak se na tváři blonďatého chlapce mihl úzkostný stín. Ani nemohl. Nejmladší z Malfoyů si dával na skrývání citů dost záležet. Byl v tom nejlepší. Tedy až po Solomonové.

ASP x SHM cesta k přátelství a... 1/2

Zmijozel. Kolej, do níž jsem byl první den v Bradavicích přidělen. Otec říkal, že to nevadí, že z každé koleje vycházejí velmi dobří kouzelníci a čarodějky. Já sám mám jedno jméno po krátkodobém řediteli školy, jenž patřil do Zmijozelu. Jestli jste ještě nepoznali, kdo jsem, tak se jmenuji Albus Severus Potter. Syn slavného „chlapce-který-přežil-a-zabil-Voldemorta“.  Občas není jednoduché být synem hrdiny a legendy kouzelnického světa. A ještě horší, je mít staršího bratra, jehož všichni z Nebelvíru, Havraspáru a Mrzimoru, mají za boha. Nikdy jsem nechápal proč vlastně. Ve svém pobytu v Bradavicích porušoval školní řád, ve známkách byl holý průměr, i když vlastně v Obraně proti černé magii celkem vynikal, ale ne zase nějak extrémně a střídal dívky jako na běžícím páse. Mám dokonce pocit, že je měnil častěji než ponožky. Scorpius mi jednou říkal, že „hajzlíci“ měli vždycky velký úspěch a štěstí. ANO! Čtete správně. Nebojte se, nemáte nic s očima. Já a Scorpius Hyperion Malfoy jsme se stali nejlepšími přáteli. Samo sebou až postupem času. Ze začátku jsem byl pouhým synem slavného Harryho Pottera a on zase synem Draca Malfoye. Synové těch největších rivalů minulé generace. Vlastně nás dalo dohromady, jen několik náhod. I když si vlastně nejsem úplně jistý, jestli bylo vše jen náhoda, nebo tomu někdo pomohl, abychom se k sobě dostali. Učitelé nás v každé hodině posadili k sobě, protože si nejspíše byli jistí, že jim nebudeme narušovat hodinu mluvením. A měli pravdu. I přes to, že jsme patřili do stejné koleje a já se tím prakticky odcizil vlastní rodině, tu stále zůstával problém „Harry  vs.  Draco“. Většinou jsme se snažili spíše navzájem ignorovat, ale někdy jsme spolu prostě museli prohodit, alespoň pár holých vět ohledně učiva. Zejména pak v hodině lektvarů. Jelikož od druhého ročníku zavedli skupinové referáty a nás dva dali (zcela nečekaně) vždy dohromady, nezbylo nám, než se začít bavit i v souvětích, i když se konverzace stále týkala jen učiva. Dohromady, ve smyslu přátelství (nic víc, nic míň, k mé nezměrné smůle), jsme se dali až někdy v březnu třetího ročníku. Mohl za to můj bratr Jamese, což byla jediná věc v dosavadním životě, za kterou jsem mu neskonale vděčný, i když v onu chvíli jsem ho měl chuť spíše zabít.

********

Nedařilo se mi usnout, tak jsem si řekl, že se trochu projdu po školních chodbách. Jelikož jsem neměl k dispozici ani neviditelný plášť ani Pobertův plánek (na rozdíl od Jamese, který ho o Vánocích ukradl z tátovy skrýše, Salazar ví kde), byl to celkem risk. Věděl jsem, že dozor má profesorka Solomonová, která učí lektvary a ta body kolejím za toulání se po večerce nestrhává. Strhává je ovšem hojně v jiných situacích. Jako je používání silnějších kouzel mimo vyučování, šikana, ničení školního majetku, útok na její osobu ať už slovní nebo fyzický. Přímý nebo nepřímý. Ovšem ve školních trestech se vyžívá. Je vás schopná poslat do Zapovězeného lesa, jen když se s ní srazíte na chodbě. Ale zejména proto se studenti snaží spíše nedělat problémy. Jak jsem si všiml, nikoho ani tak moc nezajímá, zdali jeho kolej vyhraje školní pohár, nebo přijde porušováním školního řádu o body, které pracně vybojovalo famfrpálové družstvo jeho koleje. Ne. Téměř všechny studenty pouze zajímá, jak se vyhnout osobnímu pykání za své činy, jako je uklízení kabinetů, hlídání Protivy, práce pro Hagrida, pitvání čehokoliv k hodinám lektvarů, atd. Samo sebou se na škole najde i pár těch studentů, kterým na vítězství a prospěchu koleje záleží, ale je jich poskromnu. Zejména to jsou členové famfrpálových družstev. Tím, že Solomonová trestá obzvláště jednotlivce a kolejím strhává jen minimální počty bodů, mají z ní studenti daleko větší respekt, než ze samotné ředitelky, Minervy McGonagallové. Solomová doslova nenávidí Potterovy a Weasleovy, včetně těch, co jsou s těmito rodinami nějak pokrevně spříznění. Nejvíce ze všech ovšem Jamese mám pocit, že ona přímo vyhledává příležitosti, jak jej potrestat. Zavařil si to sám, když jí v každé hodině dává až přejasně najevo, že jsou mu lektvary i ona kompletně ukradené. Vysmívá se jí do očí, ale pouze před publikem. Když se jí ocitne tváří v tvář sám, je jako krotké vyděšené štěně. Ona tak děsivě na lidi působí tou svou ledovou, děsivou, neměnnou maskou. Nikdo ze studentů ji nemá rád, teda až na mě a Scorpiuse. Má dlouhé, lesklé, rovné havraní vlasy, které nosí nejčastěji rozpuštěné a oči tak černé jako samotná nejtemnější temnota. Pleť bílou jako čerstvě padlý sníh, což nádherně ladí v kontrastu s tmavým oblečením, vlasy a očima. Černou nosí s velkou oblibou. Občas ji oživí rudou, modrou, fialovou či zelenou. Na jejích rtech nemáte šanci zahlédnout úsměv, což je jediná chybička v její jinak dokonalé kráse. Až jsem se mnohdy divil, že se zatím žádný muž nepokusil tuto chladnou „Sněhurku“ získat. Možná za to mohla právě její chladná odměřenost, ale kdo se dneska bere z lásky? Tím tuplem aristokraté, kteří mají své manželky spíše na ozdobu, než k lásce. Myslím, že Solomonová by přijala nabídku váženého a bohatého muže s gentlemanským chováním. Přece jenom sama působí dojmem, že láska je pro ni naprosto cizí a nepotřebný pojem.

                Ale abych neodbočoval od vyprávění. James šel zřejmě také na noční procházku, stejně jako Scorpius, u nějž mě to více než překvapilo. Šlo vlastně o souhru náhod. James nejspíše někam spěchal, a když se za běhu snažil vyhnout Scorpiusovi napálil to přímo do nejblíže stojícího brnění. (Samo sebou že měl na sobě neviditelný plášť. Tak jsem se vlastně dozvěděl, že ho má.) V tu chvíli jsem do stejné chodby zabočil. Rán byla tak hlasitá, že klidně mohla probudit celý hrad. James ležel mezi jednotlivými částmi brnění a Scorpius na něj hleděl jak zjara. 

„C-co- ja-ja-jak…?“ zeptal se vyplašený Malfoy. Ano čtete správně. Malfoy byl vyplašený. Dobře si to zapamatujte, protože tohle se neděje každý den. O neviditelném plášti nejspíš ještě neslyšel. Ležel tam hned vedle Pobertova plánku. Ozvaly se spěšné kroky a Jamese na sebe hodil neviditelný plášť. Parchant jeden. Na rozloženém plánku jsem viděl, jak míří pryč. Rychle jsem ho sebral ze země a schoval do kapsy hábitu.

„K-k-k-kam z-z-z-zmizel?!“ ptal se stále zmatený Malfoy, ale to už k nám dokráčela Solomonová.

„Odebírám Zmijozelu dvacet bodů. Zároveň jste si oba vysloužili měsíc školního trestu!“ spustila hned zostra. „A teď ukliďte to brnění.“ Počkala, než brnění složíme a poté nás odvedla k naší koleji. Všechno proběhlo mlčky.

********

„Pitomý Jamese,“ řekli jsme sborově, když jsme sundávali žvýkačky zpod laviček na fanfrpálovém hřišti.

„Nechápu, jak vy dva můžete být příbuzní. On je takový idiot zatímco ty …“ Scirpius se zasekl.

„Zatímco já?“ nedalo mi to. Prostě jsem se musel zeptat, v čem jsem lepší než populární Jamese Potter.

„Jsi v celku v pohodě. Navíc se ani nevyžíváš v porušování školního řádu a na Solomonovou jsi milý, na rozdíl od Jamese, který si snad dal za cíl, jí totálně zlikvidovat nervy. Obdivuji její umění zachovávat si kamennou masku a vše řešit s ledovým klidem. Až z toho jde hrůza.“

„Máma ji za to nesnáší. Stejně jako zbytek naší rodiny. A že ji máme sakra velkou, když k tomu připočítáš všechny máminy bratry. Říkají, že je jako Snape v sukních.“

„No ona vlastně tak trochu je.“

„Počkej, jak to myslíš?“

„Znáš Prince-Lloydovy?“

„Něco mi to říká, ale přesně nevím…“

„Jeden z prastarých vážených aristokratických a čistokrevných rodin v kouzelnickém světě. Z tohoto rodu pocházela matka Severuse Snapea, která si vzala mudlu, tudíž byl Severus jakožto pouhý polokrevný čaroděj, rodem zavržen. Stejně jako jeho matka. Iris Solomonová je čistokrevným a také posledním potomkem Prince-Lloydů. Je to dcera jakého si bratrance Severuse přes pár kolen, takže vlastně ani moc příbuzní nejsou.“

„Jak o tomhle víš?“

„No. Vychovávala mě od mých pěti let, když se táta na nějakou dobu sesypal a nebyl schopný postarat se ani sám o sebe.“

„Proč se o vás nepostarala tvoje máma?“

Scorpius pozvedl obočí nad mou otázkou.

„Moje máma odešla, když mi bylo pět. Proto se otec sesypal. Bývalý Smrtijed, svědek mnoha hrůz, kterých byli všichni kladní hrdinové ušetřeni, a ještě mu odešla žena s milencem kamsi do Ameriky- dost na sebevraždu z šílenství, ale on to ustál.“

„To jsem nevěděl.“

„Vážně ne? Je to docela rozšířená informace. Divím se, že jste to ve vaší rodince nedali jako bezvadnou historku na rodinných sešlostech.“

„To si jako myslíš, že si užíváme neštěstí druhých?!“ vybuchl jsem.

„Proč by ne? Tvůj děda se trápením slabších opravdu bavil. Jeden z důvodů, proč Solomonová Pottery nenávidí. Protože i přesto, že se se Snapem prakticky nikdy nebavili, zuřila, když se dozvěděla, jak mu bylo ubližováno. Je div, že má ráda tebe.“

„Můj děda?“

„Tvůj táta ti nikdy nevyprávěl, co viděl ve vzpomínkách Severuse Snapea?

„Ne. Jak ses k nim dostal ty?“

„Jednoduše. Měla je u sebe Solomonová. Náhodou jsem je našel v jejích věcech. Vlastně i její vzpomínky. Nevím, proč si je vytahuje z hlavy a ukládá do lahviček. Možná je to ale proto, že si něco nechce pamatovat, nebo na to myslet. Zbytečně si pak ubližuje.“

„Táta tam viděl jen jeho vzpomínky ohledně jeho práce zvěda pro Brumbála  a že bývali s babičkou nejlepší přátelé.“

„Hmmm. Tvůj táta ti toho asi neříká hodně co? Alespoň co se historie vaší rodiny týče. Třeba jak tvůj děda Snapea šikanoval a že jedním vtípkem Siriuse Blacka Snape málem přišel o život? Kdyby tvému dědovi neruply nervy a nespočítal si, že za vraždu by bylo nejen vyloučení ale také Azkaban, bylo by po Snapeovi.“

„Ale proč by mi to táta tajil?“

„Třeba ti nechtěl kazit idol výborného čaroděje a hrdiny Jamese Pottera. Nebo nechtěl, aby se vědělo, že se tvůj bratr jmenuje po dvou bastardech. Nebo vás prostě jen nechtěl zatěžovat zbytečnými detaily vaší rodinné historie. Co já vím.“

„Dobře. Chápu. Co nechápu je tvoje domněnka, že mě má Solomonová ráda. Pottery nenávidí, tak kde jsi vzal takovou blbost? Teda jasně. Nedává mi školní tresty a nesráží body v takovém měřítku jako Jamesovi, ale to bude spíše tím, že neporušuju školní řád a nekazím lektvary.“

„Nenech se zmást. Má tě ráda, to už za těch několik let co u nás žije, poznám.“

„Ona u vás žije?“

„Jo. Od mých pěti, jak už jsem ti prve říkal. Poté co se díky ní táta zase vzchopil, už u nás zůstala. Problém byl pouze ve chvíli, kdy se vrátila matka. Ten její jí odkopl kvůli mladší a ona najednou pocítila mateřský a manželský pud. Teda alespoň tak to tvrdila. Rozhodla se, že tu osobu, jež kazí mravní výchovu jejího čistokrevného a aristokratického syna, a snaží se svést ženatého muže, protože je bohatý, musí z našeho domu prostě vyhodit.“

„A jak to dopadlo?“

„No jak asi, když u nás stále bydlí a matka si trajdá po světě s jiným milencem? Otec se nechal rozvést. Matka nedostala ani scvrček z rodinného majetku Malfoyů. Hele, pro dnešek už bych to zabalil. Žvýkačky už jsou pryč a čeká nás ještě ta esej o vlkodlacích,“ Scorpius vstal, oprášil si kalhoty a vydal se k hradu. Pak se náhle zastavil a otočil směrem ke mně.

„Tak jdeš?“

„Jo. Jasně.“

            Hned další den jsme šli spolu chodbou na snídani a nadšeně o něčem diskutovali. Vlastně už si ani nepamatuji o čem. Co si ale jasně pamatuji, jsou ty pohledy, které se k nám nevěřícně obracely a to nejen pohledy studentů. Stará McGonagalová (kdysi pouhá profesorka, nyní již ředitelka Bradavic) se zastavila v chůzi a zírala na nás málem s otevřenou pusou, stejně jako zbytek učitelského sboru. Ovšem kromě Iris Solomonové, protože tu snad nevyvede z míry vůbec nic. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že v jejím výrazu není ani minimální náznak překvapení. Budila spíše dojem, jako by to už dávno čekala. V hodinách jsme samoskou svou debatu zastavili, ale o přestávkách jsme opět pokračovali. Je zvláštní, že si nepamatuji, o čem jsme se bavili. Možná o více věcech, na tom nesejde. Ke konci třetího ročníku, se z nás stali nerozluční přátelé a celá škola si na to tak nějak zvykla. Naše debaty byly stále velmi rozvinuté, protože i když jsme se bavili víckrát o té samé věci, nacházeli jsme stále nové postřehy a řešení. Není podstatné, jaká témata jsme probrali. Důležité je, že už tehdy jsem byl schopen vnímat zejména jeho sametový hlas, než co mi ten hlas říká. Obdivoval křivky jeho těla, překrásnou tvář, nádherné oči, rty vyzívající k polibku. A tehdy jsem si to uvědomil. Já se zamiloval do Scorpiuse Malfoye. Samosebou jsem mu to tehdy neřekl ani nenaznačil. A vlastně je to tak dodnes. Ani nevím, jak mu tuto důležitou věc sdělit. Bojím se, co by následovalo.

To, co jsme si neřekli

Vím, co jsem udělal a chápu, že se zlobíš, vždyť jsem tě zradil. A nejenom tebe, ale i celou Homru. Jenomže já k vám nepatřil. Vždycky jsem věděl, že se spíš hodím k modrému králi. Proč tomu nechceš rozumět? Choval jsem se jako totální idiot, já vím, ale nechtěl jsem, abys mě musel vláčet jako kouli na noze. Nechtěl jsem, aby mě v Homře přijali pouze proto, že jsem tvůj přítel. Proč jsem se k tobě po přijetí u modrého krále otočil zády? Bavit se se zběhlíkem? Sežrali by tě za to zaživa. Myslel jsem, že když se ti budu stranit, možná pominou i ty city, které k tobě chovám už nějakou dobu. Myslel jsem, že by ti překážely, proto jsem ti o nich nikdy neřekl. Myslel jsem, že by zničila naše už tak dost křehké přátelství. Jak jsem mohl sakra vědět, že jsou opětované? Jak jsem mohl vědět, že ti ubližuji víc, než jen jako zrazenému příteli. Parťákovi. Jak jsem mohl tušit, že jsem ti zlomil srdce. Proř jsi mi nikdy nic neřekl? Vidíš, jaký jsem srab? Obviňuji tě tu z toho že jsi neudělal to, čeho jsem já sám nebyl schopný. Vždyť i teď tyto slova nedokážu vyslovit nahlas. Nedokážu ti říct do očí, jak moc tě ve skutečnosti miluju. Nedokážu to říct ani těm zavřeným dveřím, za kterými teď nejspíš sedíš se sluchátky. Vím, že je máš na uších, protože i přes ty dveře ke mně doléhá zvuk slabé melodie. Nejspíše se teď modlíš, abych už odešel a nechal tě být. Nejspíš také proklínáš sebe za to, co se tu stalo před chvílí.

*****************************

"Ale, ale. Pročpak se nám tak vztekáš Mi-sa-ki-kun. Vždyť jsem tě přišel pouze navštívit," proesl jsem provokativním tónem hlasu a čekal, až mi jednu vrazíš. Potřeboval jsem tě vidět. To proto jsem přišel. Nemohl jsem vydržet neustálé myšlenky směřující k tobě a týden se s tebou nesetkat. Zase mám na sobě tu masku grázla, protože nevím jak jinak s tebou mluvit.

"Jdi do p*dele," odsekl jsi mi a v očích se to zračil vztek, ale i něco jiného, co jsem nikdy přesně nedokázal pojmenovat.

"Nač tak ostrá slova? Opustila tě snad ta tvoje úchvatná přítelkyně? Odmítla tě? Odhodila jako prach obyčejný odpad? Řekni, jaké to bylo? Jaké to bylo, když jsi zjistil, že pro ni nejsi víc, než jen chvilkové povyražení? Přece ti muselo dojít, že by s takovým ubožákem nechodila jen tak," ještě donedávna chodil s takovou protivnou krávou. Rvalo mi srdce vidět ty dva spolu. Kterákoliv jiná dívka by mi nevadila, pokud by s ní mohl být doopravdy šťastný. Jenže ONA byla obyčejná … ani raději nechci říkat co. Chtěla se jen dostat k Homře. Chtěla se dostat k Mikotovi. To jeho chtěla, ne Misakiho Yatu. On měl být pouhým prostředkem, jak se dostat k muži, o němž snila. Samozřejmě že jí Mikoto poslal do patřičných míst. Misaki o ničem nevěděl, dokud mu Mikoto nezakázal stýkat se s ní. Chtěl vysvětlení, jenže Mikoto mu to prostě nemohl říct. Tak šel za ní, ale ta ho sprostě odmítla. Vysmála se mu, řekla mu o všem a Misakiho to zlomilo. Týden nevyšel ze svého bytu. Týden o něm nikdo neslyšel. Prostě jsem ho musel vidět. Musel se ujistit, že je v pořádku. Vypadal, že už ho celá ta věc netrápí, ale v očích se mu zračila jiná bolest. Nebo jsem se snad spletl? Nechtěl jsem mu říkat tak hnusné věci. Ta slova se sama drala z mých rtů. Maska grázla si dělala, co chtěla a jí v tu chvíli nedokázal zastavit.

"Tohle se tě netýká. Ale pro tvou informaci je mi ta děvka úplně ukradená, takže se můžeš sbalit spolu se svým hnusným xichtem a jít provokovat někoho jiného."

"Ale podívejme se. Že by v tom byla nějaká jiná dívka? Budu hádat. Anna? Ta roztomilá Mikotova lolitka? Tvůj vkus je stále mizernější Mi-sa-ki," maska si neodpustila pohrdající úšklebek.

"Tebe miluju, ty idiote. Vždycky jsem miloval. Tak a je to venku, teď běž a rozhlas to všude. Yata Misaki je za**anej buzerant. Tak dělej. Vysměj se mi. Ubliž mi ještě víc, než jsi mi ubližoval do teď," čekal až něco udělá. Já v tu chvíli zvládl jen stát a nevěřícně zírat. Maska šla spát. Ve tvých očích se zaleskly slzy.

"Rozbil jsi mě. Nenávidím tě. Vypadni už konečně z mého života," rozkřičel ses, vběhl si do jednoho z pokojů a zabouchl za sebou dveře. Pro mě se jakoby vše zastavilo. Vstřebával jsem to, co se tu odehrálo. Vstřebával jsem pomalu tvá slova a pak mi to konečně došlo.

*******************************************

Nyní tu stojím před zavřenými dveřmi a přemáhám se, abych ze sebe vydal alespoň hlásku. Ještě jsem neodešel, i když ty by sis to nejspíš velmi přál. Nechceš zažít další ponížení, ani další bolest. Já to chápu, jenže to v tuto chvíli nemám ani v úmyslu. Tohle je možná poslední šance, jak věci změnit. Najednou moje tělo reaguje samo. Začnu bušit na tvé dveře a nedaří se mi zadržet slzy, které se mi derou z očí. Ze rtů se mi konečně linou slova. Křičím je na tebe a doufám, že svým hlasem přeřvu vše, co by ti bránilo mě slyšet. Už to v sobě nehodlám dál dusit. Nemůžu. To tys mi to nedovolil.

"Myslíš, že je to pro mě lehké? Že odejít z Homry, byl jenom hloupý rozmar? Nepatřím tam. Oba víme, že ne. Proč jsi mi nikdy nic neřekl? Býval bych zůstal a přetrpěl ten tísnivý pocit odmítání. Proč si ze mě udělal tohle? Proč jsi byl takový srab a nikdy mi neřekl, co cítíš? Proč jsem to nikdy nepoznal? Proč já byl takový srab a nikdy ti nic neřekl. Proč jsem tě od sebe odehnal? Proč musím ze všech lidí na světě milovat právě tebe? Proč to tak zatraceně bolí? Slyšíš mě? Miluju tě, ty bastarde! Tak už konečně otevři ty dveře!" dořval jsem a sesunul se do kleku. Slzy mi stále nepřestávaly stékat po tvářích. Najednou se ozvalo cvaknutí kliky a ty jsi stál přede mnou. Hleděl jsem na tebe s uslzeným pohledem a všiml si mokrých cestiček na tvé tváři, které ještě nestačily zaschnout. Přiklekl sis ke mně a pevně mě sevřel v objetí.

"Tohle je trapné. Bulíme tu jako dvě třináctky u telenovely," pronesl jsi a já se musel zasmát, při té představě. Pak jsem se od tebe odtáhl a rukávem ti setřel ony mokré cestičky z tváří. Hleděli jsme si chvíli do očí, než jsme se k sobě začali přibližovat, až se naše rty setkaly v polibku.

"Miluju tě. Ani nevíš jako moc a jak bolestivě," zašeptal jsem.

"Myslím, že vím, protože mě to taky bolí. Co bude dál?" zeptal ses mě a zpříma mi pohlédl do očí. Ve tvém výrazu se zračilo očekávání.

"Chci být s tebou. Potřebuju tě. Nechci od tebe být už nikdy odloučen. Nikdy," pronesl jsem s vážností.

"Dobrá," řekl jsi a přitulil se ke mně. Zůstali jsme tak ještě dlouho.

Valentýnská parodie

Ach ty jest krásná jako slunce zář,

Jež propálí mi oči a spálí tvář.

Tvé zlaté vlasy jak slepené od medu,

Nijak krásněji popsat nesvedu.

Tvé zuby se mi vybaví, když koukám na noční nebe,

Jsou jako hvězdy žluté a taky tak daleko od sebe.

Tvé oči hluboké přehlížím snadno,

Nechci se raději dostat až na dno.

V tvé krásné postavě došlo asi k chybě,

Místo mladé laňky se podobá velrybě.

Měl bych tě milovat? Nechápu proč,

Až uvidíš panelák, radši z něj skoč.

Ušetři trápení těm klukům nebohým,

Raději než s tebou, by šli na rande s vepřovým.

Přestaň si myslet, že u mě máš šanci,

Neštěkli by po tobě ani westernští psanci.

Tak to už vzdej a ušetři se trápení,

Za stalking osoby je jisté zatčení.

Valentýn oslav radši s kýblem zmrzliny,

Pusť si televizi, nebo čti noviny.

Tam najdeš spoustu rad jak krásnou být

A na další rok snad budeš více štěstí mít.

Valentýn

Co jsem komu udělal? Proč já? Tři roky skrývání citů, sebeovládání a trpění jenom abych nezničil naše přátelství a on zatím … aaaaa … mám chuť brečet a řvát zároveň. Naštvaně házím oblečení do batohu a snažím se alespoň trochu uklidnit. Proč ze všech lidí na světě právě můj bratr? Já myslel, že ho kluci nepřitahují. A proč jsem se to musel dozvědět tím nejhorším způsobem, jaký vůbec existuje? Nemohli TO alespoň dělat u Itachiho v pokoji? Nebo u Naruta doma? NE! Oni si to museli rozdat v obýváku na gauči za bílého dne. Proč by na mě měl někdo brát ohledy? A teď nemluvím o mé lásce k Narutovi o které věděli jenom Gaara a moje sestřenice Saeko.i Napadlo je vůbec, že bych mohl přijít a vidět je? Vždyť už jenom vidět kohokoliv jak … no každý s trochou fantazie si to dokáže představit. Uslyším zaklepání na dveře.

"Sasuke vylez. Promluvíme si." Itachiho hlas mě zarazí, ovšem hned na to se ve mně opět vzedme vlna hněvu. Popadnu mikinu, batoh a trhnutím otevřu dveře. Naštvaně projdu kolem nich nevnímajíc tak jejich napůl vyděšené a napůl provinilé obličeje. Dojdu ke vchodovým dveřím a obouvám si boty, zatímco se Itachi snaží omluvit a všechno vysvětlit. Naruto mlčí. Ještě vidím tu zarudlou barvu v jeho tvářích, která z předchozí činnosti ještě nestačila vyblednout. Nebo je to snad studem?

"Sasuke, snaž se to prosím pochopit. Jsou prostě lidé, kteří," Itachi mě vytáčí stále víc a tak ho přeruším: "Já to chápu Itachi. Moc dobře tomu rozumím, tak mě ušetři přednášek o toleranci k homosexuálům," skoro na něj křičím. Nedivil bych se, kdyby nás někdo z venku slyšel. Obléknu si bundu, kterou zapnu až ke krku.

"Kam chceš jít?" je to poslední co slyším, než prásknu dveřmi.

Venku hustě sněží tak přidám do kroku, abych se trochu zahřál. "Kam chceš jít?" zní mi v hlavě Itachiho hlas. Kam jít? Toť otázka. Vlastně bych mohl jít k Saeko a Gaarovi. Ať jsme pohromadě všechny tři hromádky neštěstí, když už je zítra ten Valentýn. Vlastně jsme byli na dnešek domluvení. Měli jsme společně vyrábět čokoládu, ale jaký by to mělo smysl? Teď když je Naruto naprosto nedosažitelný a tudíž nemá smysl hrát si na tajného ctitele? Ano, přiznávám, že je to trapné, ale jak nenápadně dokázat člověku kterého milujete svou lásku, aniž byste tím zkazili přátelství? Kdybych věděl, že je jako já, zkusil bych štěstí přímo. Jenomže já to nevěděl. O Itachim jsem to tušil. Nikdy mi nic nenaznačil, neřekl a ani si nikoho nepřivedl. Přesto jsem nějak podvědomě věděl, že … přesto jsem se mu nesvěřil. A to si říkáme bratři. Jenže tohle byla pořádná rána do zad. I když nevědomky. Ne, vím, že už dávno Naruta nemiluju. Tedy ne tak jako na začátku. Ne tak vroucně. Už se mi nevkrádá do snů. Ale i tak tohle zjištění bolí. Konečně jsem dorazil k malému domku téměř až na úplném konci Konohy. Chvíli jsem váhal, než jsem stiskl zvonek.

"Moment," ozvalo se zevnitř společně se spěšnými kroky a následným zarachocením zámku. Stála ve dveřích a překvapeně na mě hleděla.

"Neměl si přijít později? A co ten batoh?"

"Můžu dál?" zachroptěl jsem. Pustila mě dovnitř.

V obýváku seděl Gaara. Jakmile jsem vešel, okamžitě na mě upřel svůj smaragdový pohled. Až mi přejel po zádech lehký mrazík. Položil jsem batoh na zem a posadil se vedle něj na gauč. Věděl jsem, na co čekají, ale nebylo tak snadné říct to nahlas. Chvíli jsem ještě mlčel, než jsem s pohledem upřeným na zem pronesl: "Spí s Itachim. A podle všeho je to o něčem víc, než jen o sexu."

"Počkej. To jako vážně? Jsi si tím jistý?" zeptala se šokovaná Saeko. Pouhým očkem jsem se podíval po Gaarovi. Chtěl jsem vědět, jak zareaguje. Už rok a půl mi dělal "náhradu" za Naruta. Alespoň to jsem si myslel, jenže jak šel čas … asi vám to nemusím vykládat. Jenže jeho výraz se nezměnil.

"Vyrušil jsem je v nejlepším. Prakticky téměř na konci," odpověděl jsem Saeko a on jen nevěřícně zakroutila hlavou.

"Dokonce se neobtěžovali dělat to u Itachiho v pokoji. Rozdali si to přímo v obýváku," řekl jsem a očima stále sledoval Gaaru. Hleděl mi do očí a jeho výraz se změnil. Vstal a odešel do kuchyně.

"Co budeš dělat?"

"To ještě nevím," odpověděl jsem popravdě a podíval se ke dveřím, kde stál Gaara. V ruce držel kuchařku.

"Tak jdeme dělat tu čokoládu nebo co?"

Překvapeně jsem na něj hleděl. Ale pak mi došlo, že bych ji měl udělat. Když ne pro Naruta, tak pro toho kdo si jí zasloužil podstatně víc. Měl jsem pro Gaaru dokonce i dárek. Už dávno jsem ho nebral jako pouhou náhražku a pomalu si začínal uvědomovat, že mi na něm hodně záleží. Že ho potřebuju k životu.

"A komu by ji asi tak dal?" zeptala se ho Saeko.

"Narutovi. Tentokrát už bez tajných ctitelů," odvětil Gaara chladně. Zavrtěl jsem hlavou. "Ne. Nebudu jim to kazit. Ale můžeme si ji udělat jen tak. Nebo tobě na cestu, když jedeš do Ameriky," usmál jsem se na ni. U Uchihu se vždy vedlo k samostatnosti. Proto, jakmile Saeko dovršila 18, musela se odstěhovat. Jejím rodičům pak nic nebránilo v tom odjet do své vysněné USA a zůstat tam.

"Taky fakt," řekla a už jsme se všichni odebrali do kuchyně.

Čokolády a dalších cukrovinek jsme měli uděláno tolik, že bychom s tím vyžili celý měsíc. Ovšem proč si odpoledne nevylepšit, jídelní válkou? Ani nevím, kdo s tím začal, ale výsledkem byla kuchyně jako po výbuchu a my umazaní od hlavy až k patě. Jako by se mé starosti a bolesti na chvíli rozplynuly. Váleli jsme se smíchy na zemi a neřešili svět. Kéž bychom tak mohli zůstat napořád. Pokusím se vstát, jenže si nevšimnu stolu nade mnou a následná rána do hlavy vyvolá další vlnu veselí.

"No tak já se půjdu umýt a připravit k odjezdu. Byli byste tak laskaví a uklidilo to tu?" ozvala se Saeko a odešla do koupelny.

Přešel jsem ke Gaarovi a vytáhl mu kousek jahody z vlasů.

"Díky," zašeptal jsem.

"Za co?"

"Za tohle všechno," usmál jsem se a políbil ho na čelo. Zmatené na mě koukal.

Za nějakou dobu jsme stihli uklidit i vyprovodit Saeko. Teď jsme jenom seděli na gauči a popíjeli čaj. Oba jsme mlčeli. Já nevěděl jak začít a Gaara nad něčím zřejmě přemýšlel.

"Proč nezkusíš štěstí? Třeba ti to s Narutem vyjde?" prolomil ticho jako první.

"Co když už o něj nestojím?"

"A o koho teda stojíš?"

Naklonil jsem se k němu a políbil ho. Nejprve zlehka ale postupně jsem začal polibek prohlubovat. Vyšel mi vstříc a přitáhl si mě tak abych mu seděl na klíně. Zase ten úžasný pocit, který jsem cítil pouze s ním a nikým jiným. Pak jsem se, ač s velkým přemáháním, odtrhl a odešel do předsíně, kde jsem zašátral v kabátě. Za chvíli jsem se vrátil s krabičkou v ruce a podal mu ji.

"Co to je?"

"Otevři to a uvidíš."

Z krabičky vyklouzl malý černý náramek a on se na mě podíval s otázkou vepsanou v očích. Já si pouze vyhrnul rukáv a ukázal mu zcela totožný náramek.

"Takže, jak se rozhodneš?"