Máte se?

       Postavila vodu na kávu. Kávu nesnášela, její chuť ji nutila šklebit se, a i když se snažila hořkost přebít spoustou cukru a mléka, stále to nebylo ono. Konvice cvakla, aby oznámila bod varu, sundala ji z nástavce a zalila směs rozpustné kávy s cukrem. Několik kapek z konvice netrefilo svůj cíl. Z lednice vytáhla mléko a přidala ho do hrnku, přičemž se jedna zbloudilá kapka připojila těm předchozím a postupně se do nich vpila. Vytvořila zajímavý obrazec a hledala si cestu jinam, jako by se jí nelíbilo, jak vypadá. Chtěla být zajímavější.

                „Wake up, …“ ozvala se melodie budíku, který zapomněla vypnout. Nestávalo se často, že by vstala před jeho zazvoněním. Chvíli jej nechala hrát, byla to velmi příjemná melodie a spíše připomínala ukolébavku. S hrnkem v ruce přešla k oknu a roztáhla žaluzie. Chvíli pozorovala, jak s východem slunce všechno ožívá, mírný vánek čechral žloutnoucí koruny stromů, modrá škodovka vyjíždějící ze zatáčky vydala škytavý zvuk. Kafe vypila na jeden zátah a hrnek postavila do dřezu. Zbytek rána splývá v jeden celek. Snídaně, sprcha, oblékání, balení věcí do kabelky. Kontrola, jestli něco nechybí. Mobil, klíče, peněženka, sluchátka, kapesníky, propiska, diář, sešit a plátěná taška na knihy. Má všechno, co potřebuje.

Vyšla ze dveří na chodbu, a zatímco zamykala dveře, zahlédla sousedku, která se právě vracela z ranního venčení psa.

„Dobrý den. Máte se?“ pozdravila ji

„Dobrý den, ále jako každý den. Ten podvraťák prostě nemůže počkat, až se vyspím. Co vy takhle brzo vzhůru? Vždyť je víkend, měla byste vyspávat.“

„Jedu si půjčit knížky do knihovny a dneska mají otevřeno jen dopoledne.“
„Aha. Tak to je pěkné. Ale já myslela, že knihovnu teď zavřeli kvůli rekonstrukci.“
„Ne, já jedu do Bílovce. V naší jsem ani neměla průkazku.“

„Ale neujede vám autobus? Jede už za pět minut,“ zeptala se sousedka, zatímco se dívala na své zlaté náramkové hodinky.
„Jede až v sedm dvacet pět.“
„Ne, to určitě ne. Minulý týden měnili jízdní řád. Jede určitě v sedm deset.“
„A do pr… Na shledanou!“ vystřelila z chodby rovnou ke schodišti, kde brala schody po dvou, aby se dostala co nejrychleji z paneláku.

Když vyběhla z domovních dveří, autobus už stál na zastávce a nabíral první cestující. Naštěstí se jich dnes rozhodlo jet do Bílovce hodně, takže měla pár vteřin k dobru. Nově nabytá úleva jí však dlouho nevydržela. V celé té rychlosti si nevšimla, že se jí rozvázala tkanička na botě, takže když už byla skoro u autobusu, přišlápla si ji druhou nohou a plácla sebou do, v ten moment perfektně umístěné, kaluže.

„Jste v pořádku?“ zeptal se pán, který se právě chystal jako poslední nastoupit.

„Ale jo. Jsem v pohodě,“ odpovídala, zatímco se sbírala ze země a zjišťovala škody. Trochu odřené dlaně a zašpiněné tmavší rifle s menší dírou v oblasti kolen. Dnes měla na sobě naštěstí černé triko, takže špinavá voda se na něm snadno ztratila. Zařadila se za pána, který právě platil lístek.

„Dobrý den,“ usmála se na řidiče autobusu a vytáhla průkazku, „máte se? Prosila bych na Besedu.“ Řidič zadal zastávku do přístroje a ona mohla kartičku přiložit ke čtečce, která zapípala a vydala účtenku.

„Děkuji,“ řekla, vydala se dál do autobusu najít volné místo, kde zapojila sluchátka do mobilu a na chvíli vypnula vnímání světa, dokud nedojeli na místo. 

                Návštěva knihovny se obešla bez problémů. Sice to jako vždy přehnala s počtem, takže už nyní věděla, že bude minimálně dvě z osmi vypůjčených prodlužovat, ale tentokrát si s sebou alespoň vzala tu plátěnou tašku. Posledně je všechny tahala v rukou.

                Ukázalo se, že jízdní řády se změnily daleko více než jen posunutím ranního spoje o deset minut. Její zpáteční spoj, se kterým počítala, byl zrušen úplně. Musela počkat na další, který měl jet za tři hodiny.

                Vydala se proto na náměstí k nejlepší kavárně, jakou znala, a kterou navštívil snad každý, kdo v Bílovci strávil školní léta. Ten, kdo spojil kavárnu, knihkupectví a galerii do jednoho místa, byl jednoduše génius.

Zatlačila zlehka do dveří a ozval se zvonek, který byl zavěšen nad nimi. Kavárna byla přeplněná, což byl v ranních hodinách neobvyklý stav. Možná nebyla jediná, kterou zaskočila změna jízdního řádu. Našla poslední volné místo pod obrazem, na kterém byli namalováni lidé sedící na barových židlích a číšník. Úplně vlevo seděl pán v zelené uniformě a popíjel kávu, zatímco s úsměvem pozoroval děti, které seděly vedle něj a číšníka. Číšník si zrovna čichal ke květině, kterou měla blonďatá dívka připevněnou k bílým šatům. Chlapec v bílém obleku a černých kalhotách seděl na vedlejší barové židli a v rukou držel, pravděpodobně její, růžový svetr, bílé rukavice a žlutou kabelku. Oba byli otočeni čelem k sobě. Tipovala, že dětem nemůže být více jak dvanáct let.

Posadila se na židli, která byla obrazu blíže, na tu druhou položila tašku s knihami a kabelku. Otevřela nápojový lístek, který ležel na stole před ní. Spíš než stůl, připomínal malou odkládací kulatou plochu, tak akorát na knihu, jeden šálek čaje nebo kávy a jednu malou konvici.

„Dobrý den, co si dáte?“ ozval se hlas těsně vedle ní. Trochu ji to polekalo, protože nebyla zvyklá na tak rychlou obsluhu. Vždyť sotva otevřela lístek. Podívala na původce hlasu a uviděla drobnou dívku s krátkými blond vlasy. Netipla by jí více jak patnáct let. Nikdy předtím ji tu ani nezahlédla, a to sem chodí celkem často. Asi nová brigádnice a očividně velký snaživec.

„Dobrý den, dala bych si čaj Morgenthau a dvě deci rozlévaného vína. Jaké máte zrovna otevřené?“ odpověděla servírce na otázku. Stejně by si po půlhodinovém pročítání lístku dala stejný čaj, jako vždycky. A víno jí může pomoct ve vymýšlení narozeninové básně pro bratrance. Rodinná tradice veršovaného přání se těžko porušovala.

„Máme Chardonnay nebo Modrý Portugal.“

„Tak poprosím to Chardonnay. Děkuji.“

                Než jí přinesla čaj a víno, rozhodla se čekání zkrátit prohlídkou regálů s knihami. Pečlivě pročítala názvy a autory, i když pochybovala, že zde od minulé návštěvy něco přibylo. Servírka jí mezitím přinesla objednávku na stolek.

Když si sedla zpátky, nohou nechtěně zavadila o vratký odkládací stolek a sklenička na něm se zakymácela. Tak tak ji stihla zachytit a zabránit tříštivému pádu na kachličky, bohužel se téměř celý obsah rozšplíchl kolem. Mokré skvrny od Chardonnay zdobily nejen podlahu a stolek, ale také sousední židli, a nádherně doplnily vzhled jejích riflí. Vytáhla ze své tašky papírové kapesníky a snažila se spoušť co nejrychleji uklidit. Trhla židlí dozadu, a při tom pohybu shodila obraz za svými zády ze zdi. Ztuhla při duté ráně, jak jeho rám narazil na podlahu. Celá kavárna teď upírala zvědavé pohledy přímo na ni a ji nenapadlo nic lepšího, než rozhodit ruce v teatrálním gestu alá „ta dá“, jaké používají kouzelníci, když dokončí trik. Mile se na všechny usmála a zeptala se: „Máte se?“

Vlak

Ba-dum. Ba-dum. Ba-dum.

Vlak jede po kolejích a cestující v něm kolébá ke spánku. Za okny už je dávno tma. Černá neprostupná stěna, která brání komukoliv zahlédnout veškerá tajemství hlubokého lesa. Celý vlak je pohroužen do naprostého ticha, ať už se v kupé svítí nebo ne. Nikdo nechce narušit tu klidnou atmosféru, která zde panuje.

Ba-dum. Ba-dum. Ba-dum. Skříp.

Vlak projíždí ostrou zatáčkou a je slyšet táhlé skřípění kol na rozvrzaných kolejích.

Někde v zadní části prvního vagonu byste mohli slyšet dutou ránu, jak někdo spadl z lůžka, či štěkání labradora ve třetím vagonu, kterého prudká zatáčka probudila ze snění, následovaného pláčem dítěte z vedlejšího kupé, kterému se konečně podařilo uniknout noční můře a velké příšeře, jež se snaží vlak sníst.

Ba-dum. Ba-dum. Ba-dum.

Vlak se opět vrátil ke starému rytmu. Matka otírá slzy dítěti, objímá ho a konejšivě víská ve vlasech.

"Byl to jen sen," šeptá mu do ucha uklidňující slova.

Ba-dum. Ba-dum. Ba-dum.

Pes dostal chutnou hovězí kost, kterou pro něj jeho páni schovali do velkého černého kufru.

Ba-dum. Klap-klap. Ba-dum.

Chodbou v posledním vagonu se ozývá tiché klapání černých polobotek. Vysoký pán v černém kabátě a s cylindrem na hlavě prochází chodbou do dalších vagonů.

Ba-dum. Klap-klap. Ba-dum.

Jeho kroky skoro zanikají v dunivém zvuku vlaku.

Ba-dum. Klap-klap. Ba-dum.

Nezdá se, že by měl cíl, ke kterému míří. Spíše se loudá vlakem, snad aby zahnal nudu, nebo si prostě jen potřebuje protáhnout nohy, Prochází chodbami a míjí nejrůznější kupé, až dojde do třetího vagonu, kde se zastaví. Matka zrovna vypráví dítěti pohádku, aby ho znovu uspala. Muž v cylindru se zaposlouchá.

"Je to kouzelná zahrada, kde roste spousta květin nejrůznějších barev, tvarů a velikostí. Jsou tam květiny větší než stromy nebo menší než zrnko rýže," melodický ženský hlas muže donutí představit si onu pohádkovou zahradu.

"Také jsou tam velcí motýli. Jsou červení, žlutí a modří. Jaké mají ještě barvy?"

"Fialovou, zelenou, oranžovou a růžovou," zazněl tenký hlásek dítěte.

"Správně."Tady muž přestane poslouchat a pokračuje ve své cestě napříč celým vlakem.

Ba-dum. Klap-klap. Ba-dum.

Venku pomalu začíná svítat. Paprsky hladí po tváři cestující, kteří se začínají probouzet. Závěsy se rozevírají a v celém vlaku to najednou ožívá. Nastává konec klidné a tiché atmosféry. Rozléhá se zvuk rozhovorů, skřípění zipů, šustění. Ba-dum. Ba-dum.

Ba-dum. Dunění vlaku už nikdo nevnímá.

Muž s cylindrem došel na začátek vlaku, kde se otočil na podpatku a vrátil se zpátky. V jedněch dveřích se srazil se starším mužem, u jehož nohy vrtěl věrný labrador ocasem.

"Pozor! Přijíždíme k nástupišti..." rozezněl se pronikavý zvuk rozhlasu, který vytrhl ze snění zbylé spáče. Vlak se skřípením brzd zastavil. Lidé se nahrnuli ke dveřím ve snaze dostat se co nejrychleji ven. Chodby se naplnily k prasknutí cestujícími a zavazadly. Na nástupišti pak nastal hotový chaos. Vypadalo to jako v mraveništi. Lidé se proplétali v milionu cestiček, vrážejí do sebe, zakopávají.

Pán s černým cylindrem vzal do ruky deštník a kufr. Prodral se skrz dav mířící všemi směry. Minul matku s dítětem, která se právě snažila vytáhnout objemný kufr skrze malé dveře. Minul také starý pár s labradorem. Poté se vydal pryč.

Kdo to byl? Odkud? Kam šel? Na tom nezáleží. Tímto příběhem jen prošel a my se s ním už nesetkáme.

Poslední den na Zemi

Alexandra se probudila časně zrána. Slunce ještě nestačilo vyjít, dá-li se zbytku naší největší hvězdy stále říkat "Slunce". Vzduch kolem byl cítit po síře a spálené mase. Mrtvoly z ulic a cest se nikdo neobtěžuje odklízet. Koho zajímá důstojný pohřeb padlých? Lidé se upřeli k jediné myšlence. Přežít. Touha přežít udělala z lidí nezvladatelná stvoření. Pryč je přátelství, láska, loajalita či empatie. Každý jede sám za sebe. Jednotlivci se sobeckostí, která nezná hranic. Nezáleží, jestli jsou ve skupině nebo se uchýlili k životu "vlka samotáře". Pro každého je důležitá pouze jeho vlastní existence, jeho prázdný žaludek a pocit zimy. Možná to tak ale bylo vždycky.

Alexandra se zatoulala ve svých myšlenkách až k osudnému dni. Dni, kdy se vše změnilo. Seděli tehdy u stolu v kuchyni. Máma udělala bábovku, táta seděl za stolem a četl si noviny z projekčních hodinek. Komentoval zrovna nejnovější objev starých tisků z roku 2017, když vtom se to stalo. Ohlušující rána a propadající se strop. Všechny je to zasypalo a než se Alexandra stihla zpod cihel a trámů vyhrabat a zjistit, zda jsou rodiče v pořádku, nastal chaos. Lidé pobíhali po ulicích a křičeli. K Alexandře tyto zvuky doléhaly jakoby z velké dálky skrze táhlé pískání v uších. Do očí jí padal prach a zdivo, takže viděla rozmazaně. Slzela a snažila se mrkáním zbavit mlhy před jejím zrakem. Pak se přímo před ní objevili. Nevypadali jako lidí, ani jako zvířata. Byli o hodně vyšší, oči měli prázdné, lebku vzadu prodlouženou a celé tělo pokryté lesklými, zeleno-černými šupinami. Jeden šel přímo k ní. Nedokázala odtrhnout oči od toho zvláštního tvora, ze kterého by měla mít strach. Něco v ní jí ovšem říkalo, že není čeho se bát. Cítila klid, snad největší ve svém životě a čekala jen na to, co přijde. Tvor se k ní sklonil a vydechl jí přímo do tváře. Neuhnula pohledem ani nenakrčila nos, přestože byl jeho dech cítit rybinou. Nevěděla, zda ji tvor prázdnýma očima vidí, nebo pouze cítí její teplo. Ještě dlouhou chvíli měli tváře blízko u sebe. Nevydali žádný zvuk, nepohnuli se ani o píď, dýchali mělce. Tvor se pak opět narovnal a odešel. Nechal ji žít. Proč? To nikdy nezjistila.

Zatřásla hlavou, aby se zbavila vzpomínek. Vylezla ze svého úkrytu v někdejší knihovně. Byla možná jediná, kdo se rozhodl zůstat na povrchu a neschovávat se ve sklepech a ostatních částech podzemního prostoru. Rozhlédla se kolem a zaposlouchala se. Neslyšela vůbec nic. Šelest, borcení zdí, praskání ohně ani tiché bzučení mechanických chobotnic, které sloužily k hlídání venkovního světa a likvidaci přeživších. Hrobové ticho vládlo touto částí světa a Alexandře poskytovalo útěchu. Znamenalo, že kolem není ani armáda povstalců, kteří se bláhově pokoušeli s vetřelci bojovat. Myslí si, že snad odporem lidstvo spasí. Lidstvo se odepsalo už dávno a pomoc vetřelců nepotřebovalo. Z přírody nám nezbylo téměř nic. Rostliny se uměle vytvářely ve sklenících, ze zvířat zbyly jen vzpomínky předků zaznamenané na listech knih, které už nikdo nečetl. Co zmůže odpor, když nám nezbylo nic?

Beze zbraně v rukou a s nejasným cílem procházela někdejšími ulicemi. Nebe pokryly temné mraky a vzduchem vířil prach. Pálenív zarudlých očích a těžký tlak na plicích přestala vnímat už dávno.

Šla dál a ignorovala blížící se bzučení mechanických chobotnic i dusot nohou běžících povstalců spolu s jejich válečným pokřikem. Šla dál a nevnímala okolní dění. Ucítila ostrou bolest, ale nevěnovala jí pozornost. Šla dál a nohy jí těžkly, cítila vlhkost kolem rány v hrudníku a kovovou chuť na jazyku. Šla dál, dokud nezakopla a nesvalila se na špinavou zem. Ještě z dálky k ní doléhal zvuk bitvy. Pak už vše pohltila tma a pocit úlevy.

Dnes se mi zdálo, že jsi umřel, víš?

Dnes se mi zdálo, že jsi umřel, víš? Byl to zvláštní sen, kde jsem byla zmatená a vyděšená. Procházela jsem chodbou obklopena bílou a vše kolem se zvláštně vlnilo, jako bych procházela mezi hladinami rozbouřeného moře. Šla jsem a slyšela šepot tisíce hlasů, ale nerozuměla jsem jim. Šla jsem dál a svět kolem se motal. Všechny dveře byly zavřené a skoro splývaly se stěnami, ale zvláštní záře z těch posledních se nedala přehlédnout. Skoro mě to oslepilo. A vevnitř, za těmi dveřmi, jsi byl ty, ležel jsi na zářivě bílé posteli s bílým povlečením, v bílém pokoji. Tvá tvář byla bledá, jakoby se snažila splynout s tou všudypřítomnou bílou, ale řasy, vlasy a obočí jí v tom bránily. Jedinou černou v pokoji, krom tvých vlasů, byl display přístroje, který byl k tobě napojený a pravidelně pípal. Pomalu jsem došla k tobě. Vypadal jsi tak klidně, uvolněně. Chtěla jsem tě chytnout za ruku, ale něco mě zarazilo. V té zářivě bílé byla kapka rudé. Pomalu jsem tvé ruce otočila dlaněmi vzhůru a zděsila se. Čerstvé rány po celé délce a rudá stékala na bílou a prosakovala. Rozhlédla jsem se a po bílých zdech stékala rudá. Stékala pomalu a já se začala bát. Čím víc jsem se bála, tím rychleji rudá stékala po stěnách a prosakovala povlečením, dokud bíla zcela nezmizela. Ani nevím, kdy se to stalo, ale stojím po kotníky v rudé lázni, šepot tisíců hlasů zesiluje stejně jako táhlý zvuk přístroje.

Najednou už nejsem v rudé místnosti. Jsem někde blízko lesa. Kapky začínajícího deště mi dopadají na tvář. Vítr šumí v listí. Chci někam jít, ale nedaří se mi to. Ať dělám kolik kroků chci, stojím stále na místě. Snažím se zrychlit, ale stále jsem na stejném místě, jako by přede mnou byla neviditelná zeď. Déšť i vítr sílí a já se snažím zrychlovat svou chůzi a zvyšovat sílu, kterou do ní dávám. Skoro už běžím, jen na místě. Hromadí se ve mně vztek, vítr už ohýbá stromy a déšť bolestivě dopadá. Oblohu protne blesk a zazní dunivý rachot. Snažím se utíkat, ale stále to nejde. Můj vztek je čím dál větší, než zakopnu a spadnu do bláta. Blesky lítají oblohou, hrom duní téměř bez ustání. Vítr již ohýbá i ty nejsilnější kmeny a déšť už není o kapkách, ale o dlouhých provazech vody se silou vodopádů.

Zase rudá místnost, ty na posteli. Rudou už mám u kolen, je hustá a těžká, nemohu se hnout. A pak jsem zase v blátě, smáčená od hlavy až k patě. Bahno mě drží u země a můj vztek se stále stupňuje. Zase rudá místnost, rudá dosáhla až k tobě. Bouře sílí, není slyšet víc než hrom. Šepot sílí a tebe pomalu pohlcuje rudá. Blesk opět proťal oblohu a vítr zlomil jeden z kmenů. Rudá už tě skoro pohltila, už jen malý kousek a šepot se mění v tichý smích, vše se točí dokola a dokola. Blesk zapálil strom hned vedle mě a jeho plameny se málem dotýkají černého nebe. Rudá už je u tvé tváře, smějící se šepot, rozmazaný svět ve víru, jako bychom byli v oku tornáda. Tvou tvář už nevidím a rudá stoupá dál. Bouře a vztek. Strach a šepot. A pak už jen cítím, jak se mi z hrdla dere bolestný výkřik zoufalství.

Probouzím se hodnou chvíli před budíkem, venku už je světlo. Jen koukám do stropu a snažím se znovu vrátit do říše snů, ale nejde to. Dnes se mi zdálo, že jsi umřel, víš?

Pro nás

Láska. Co to vlastně je? Pojem, který nedokázali přesně definovat největší mozky historie, největší milovníci, největší básníci a spisovatelé. Láska má mnoho podob. Skrývá se v každém slovu. V každém pocitu, který nás ovládá, je láska. V každém okamžiku. Láska je ve smíchu. Láska je v slzách. Láska je skryta v rozpacích. Láska je štěstí. Láska je radost. Láska je překvapenost. Láska je naděje. Láska je empatie. Láska je hněv. Láska je nenávist. Láska je strach i odpor. Láska je beznaděj. Láska je opovržení. Láska je posedlost. Láska je závislost. Láska je zoufalství. Láska je euforie. Láska je delirium.

Marně před tebou utíkám. Marně se stěhuju z místa na místo. Marně se tě snažím setřást. Marně se snažím zapomenout na tu chvíli. Na tu kratičkou chvíli. Na ztrátu sebekontroly. Na ztrátu sebekázně. Na sebezapření. Na moment, kdy vznikla naděje. Naděje pro tebe, že tvé city jsou opětovány. Od té doby marně utíkám z tvého dosahu. Marně, protože ty mě vždy najdeš. Vždy mě doženeš. Následuješ mě jako stín, kterého se nedokážu zbavit. Marně se dá oprostit od všeho, co bylo. A tak tu teď stojíme. Tváří v tvář. A já ti nedokážu jen tak odpustit, stejně, jako tě nedokážu přestat milovat. Milovat svého pronásledovatele. Láska skrytá v bolesti a utrpení. Láska skrytá ve strachu. Láska utopená v alkoholu. Láska skrytá v kouři cigaret, které začaly časem stále rychleji docházet. Láska ve vzpomínkách na ten lehký dotek smrti. Na ten pocit hněvu a beznaděje. Na pocit odporu. Na tíživý pocit pout. A tak tu teď stojíme naproti sobě a hledíme si tváří v tvář. Ne, nedokážu ti odpustit. Nedokážu tě přestat milovat. Nedokážu se odpoutat. Stejně tak ty se nedokážeš zbavit posedlosti. Nedokážeš mě přestat milovat. Nedokážeš se dostat z toho deliria pocitů. Nedokážeš bojovat se svou závislostí. Tak mě dál pronásleduješ a číháš za rohem. Snažíš se mě přesvědčit, že to není chyba. Že máme šanci. Ale já ti nedokážu odpustit stejně, jako tě nedokážu přestat milovat. Stojíme naproti sobě a já vidím to zoufalství ve tvých očích. Když přistupuješ ke mně. Jsi čím dál blíž. Chceš se mě dotknout, ale já ti to nedovolím. Nedovolím ti to. Nechci ti to dovolit. Bráním se tvé přízni. Bráním se emocím. Bráním se vzpomínkám. Odstrkuji tě a vytahuji nůž. Tvůj výraz se změnil. Už mi rozumíš, stejně jako já rozumím tobě. Tak dál stojíme naproti sobě. Zoufalství máš stále v očích. Mísí se s pochopením. Se smířením. S touhou vše ukončit. S bolestí. Se strachem. S euforií. S posedlostí. Se závislostí. S beznadějí. A já stále stojím naproti tobě v ruce třímajíc nůž. Oči se zalesknou slzami. Chápeš. Víš, co musí nastat.

Nevím, kdo udělal první krok. Kdo mohl za první proniknutí nože do horkého masa. Kdo způsobil první krvavou stopu. Jediné co vím, že jsem to já, kdo to musí dokončit. A tak dál bodám a nořím ostří do tvého těla. Vytvářím další krvavé stopy. Bolí tě to. Slyším to. Cítím to. Nedokážu přestat. Je to jako droga. Všechny ty roky. Všechna místa. Všechny pocity. Všechny chvíle. Vše co nás pojí. Vše se hrne do nože, který pevně svírám v ruce, a který žije vlastním životem. Cítím tvé zoufalství. Tvou posedlost. Tvou závislost. Tvou touhu. Tvou lásku. Cítíš i ty mé opovržení? Můj hněv? Mou bolest? Můj strach? Mou nenávist? Mou lásku? Pokračuji dál a dál, dokud se neunavím a ty nepadáš k zemi. Slyším tvůj těžký dech a němé prosby. Ne. Neslyším. Cítím. Svazuji ti ruce a nohy k sobě. Nemůžeš se bránit. Táhnu tě k hlubokému jezeru. Neovládám se. Táhne mě jediná myšlenka. Musím to dokončit. Prostě musím. Musím nás osvobodit. Vysvlékám se z šatů. Nesmím se namočit. Mé tělo obklopuje ledové vlhko. Nesu tě dál a dál dokud mi voda nesahá po pás. Koukám na tebe. Strach. Láska. Závislost. Láska. Nenávist. Láska. Posedlost. Láska. Hněv. Láska. Beznaděj. Láska. Odpor. Láska. Zoufalství. Láska. Euforie. Láska. Delirium. Láska. Smrt. Láska. Pouštím tě a dívám se, jak tvá tvář mizí pod hladinou. Tiché, miluji tě, se tetelí kolem nás. V chladné vodě. Obklopuje nás. Dusí nás. Osvobozuje. Likviduje. Šeptá nevyřčené. Žije pro nás. Umírá pro nás. A připomíná nám, že Pro Nás je již pozdě.

Podzim a Zima

Kolik je to dní? Kolik měsíců? A kolik let? Čas běží stále rychleji a rychleji, vzpomínky splývají, hudba ztrácí melodii a vše je ztraceno ve změti melancholie. Jak jsme došli až sem? Kdy se všechno pokazilo?

Ležíš na posteli a já pozoruji tvůj spánek. Přesně takto si tě chci zapamatovat. Spícího se zavřenými víčky. Ne s očima plnými bolesti a smutku. Ne s výrazem plným soucitu, který vidím pokaždé, když se na mě podíváš. Žádné starosti, žádná slabost, žádná znechucenost vlastním životem.

Beru si sbalený kufr, oblékám si kabát. Odcházím. Nenechám žádný dopis. Vím, že prázdná skříň poví své. Potichu, abych tě nevzbudila, zamknu byt a klíče hodím do poštovní schránky. Venku je ještě tma a hvězdy jasně svítí na nebi. Procházím temnou ulicí a naslouchám šelestu stromů.

Je to zvláštně snadné udělat za vším tlustou čáru. Možná je to tím, že životem proplouvám jako koráb na rozbouřeném moři. Ztracena v oceánu času. Času, který jsme spolu strávili. Připomíná mi to čas, kdy jsem chtěla utéct z domova. Jen tak. Bezdůvodně. Sbalila jsem si kufřík s hračkami a vyrazila ven. Šla jsem dlouho, předlouho, bylo to jako věčnost. Došla jsem až na nádraží a čekala na první vlak, který pro mě přijede. Seděla jsem a hleděla do dálky, až tam, kde se koleje ztrácely v mlze. Tehdy bylo sychravo. Podzim. Všude bylo spadané listí a vítr si s ním pohrával. Nádraží bylo prázdné. No, nádraží. Spíše taková menší vlaková zastávka. Rostly u ní jabloně s velkými červenými jablky. Na jedno jsem dostala chuť, tak jsem vylezla na strom a snažila se nějaké utrhnout. Byly moc vysoko, a jak jsem se natahovala stále víc a víc, zavrávorala jsem, pustila se větve a spadla rovnou dolů. Trochu jsem si natloukla a odřela si koleno, ale v podstatě se mi vlastně nic vážného nestalo. Hromada žlutého listí můj pád zbrzdila. Měla jsem na krajíčku a snažila se co nejvíce potlačit pláč. Přece jsem byla velká holka. Sedla jsem si zase na lavičku, otevřela svůj kufřík a vytáhla z něj panenku. Malým hřebenem jsem jí pročesávala vlásky a pak do nich vplétala žluté listy, které jsem tady našla. Vypadal nádherně. Jako nějaká víla. Podzimní královna. Vládkyně Podzimního království jezdící v dřevěném kočáře s kaštany místo kol, nosící dlouhé šaty utkané z babího léta a starající se o svůj Podzimní lid. Silný vítr jí cuchá rezavé vlasy a šeptá jí tajemství. Co se skrývá ve vodopádu, kam až dosáhne slunce, kde končí duha a jak daleko je blízko. Malí skřítci shazující lístky ze stromů, víly připravující zvířátka ke spánku, ti všichni se jí klaní a ona vše připravuje na nástup Zimního krále, jejího chotě.

Čekala jsem dlouho do noci, než mi došlo, že žádný vlak nepřijede a neodveze mě daleko ani blízko. Vzala jsem si kufřík a vrátila se domů. Jen tak. Stejně, jako když jsem odešla.

Zimní král. Muž, který dělá věci jinak. Který se nesměje obyčejným vtipům, který nemá rád novodobou hudbu a nedívá se na filmy. Podivín zavřený v pracovně a bušící do starého psacího stroje, protože počítač pro něj není dost osobní. Pracující na nových knihách plných záhadných stvoření, hlubin moří, ztracených ostrovech, ukrytých říší, starých domů, nalezených dětí, smutných milenců, rozlehlých zahrad a melancholie. Melancholie, kterou mám v sobě zakořeněnou už od útlého dětství a která mě mým životem neustále provází.

Otáčím se na podpatku a mířím zpátky domů. Odemknu dveře, vyzuji boty, pověsím kabát, vybalím kufr. Proč jsem šla vlastně zase pryč? Z kuchyně se line vůně jablek a skořice. V posteli nikdo neleží. Sednu si ke stolu a přede mnou přistane hrnek s čajem. Sedíš naproti mně avšak schovaný ve svém vlastním světě. Najednou ke mně vzhlédneš a po dlouhé době se mi zahledíš do očí. Dneska je to ovšem jinak. Vidím v nich radost, úlevu a vděčnost. Tvé oči něco slibují, než však přijdu na to co, odvrátíš tvář.

"Vrátila ses," zašeptáš, zvedneš se a odcházíš do pracovny. Gestem mi naznačíš, ať tě následuji.

Podzim a Zima. Podzim plný barev, Zima plná čistě bílé. Obě spojuje snad jen všudypřítomná melancholie.

Tiše

Play us like pawns and relentlessly confine,
Into living up to gender roles and having absent minds
Don't you think it's funny how they tell us how to live?
Don't you think it's funny how we're all delinquent kids?
Like, hush now, don't say, don't say

Největší hra, které jsou všichni účastníky, je sám život. Jenže kdo hýbe figurkami po hrací desce? Kdo míchá karty? Kdo určuje pravidla? A kdo je porušuje? Skrz všechny ty roky se vlastně doopravdy nic nezměnilo. Stále jsou vidět rozdíly, i když se v průběhu věků priority trochu pozměnily. A i přesto, že si hrajeme na tolerantní společnost, máme potřebu škatulkovat, a kdo nejde s davem, je považován za delikventa. Proč? Vždyť rozdílnost je tak nádherná… pššt ! Dávej si pozor na pusu, nebo na to přijdou a nastane trest.

Hush boy, oh hush boy, don't say a word
Throw on a jersey and no one gets hurt
Hush girl, oh hush girl, just bat your eyes
Play our little game, play our little game

Vymakaná těla plná svalů ze steroidů, hodiny strávené v posilovně a pro co vlastně? Pro vzhled dokonalého muže. Ve stáří pak bolestivé následky. Proč by měl muž malovat? Hrát na klavír? Navrhovat oblečení, nebo dokonce číst hodnotnou literaturu? Vždyť je to tak nelogické, tak hloupé.

Úzký pas, pevný zadek, velká prsa a šminky. Vlasy zničené peroxidem. A pro co? Pro dokonalý výjev dokonalé ženy. Proč taky ne? Jedna plastika, dvě, tři. To přece vůbec nic není. Proč by měla žena číst? Proč by měla umět vařit? Vždyť stačí, že umí ukázat vnady a zbytek už je všem fuk.

Bounded all thoughts and corrected common sense
You're raising suicidals with your predetermined titles
Like "a mess, distressed, I am unimpressed, you're excess
A dress is all you'll ever be."
Gender roles impose control and deceive progressive time
Welcome to the land of the broken mind

Idoly? K čemu je idol jako Kryl, Langerová nebo Nohavica. Proč poslouchat třeba Duška? Vždyť přece máme Miley Cyrus, Justina Biebra, Nicki Minaj, One Direction. Ideály dokonalosti, které nás vedou ke správnému životu. Proč bychom vlastně měli nosit obyčejné přívěsky na kůži, když můžeme být ověšeni zlatými řetězy? Proč si ze srandy nepodřezat žíly? V televizi se tomu klukovi nic nestalo. Když skočím z mostu, tak mě zachrání překrásný princ.

Řeknu vám jedno, chtěla bych někdy usnout a probudit se do úplně nového světa. Světa plného různorodosti, kde nehrozí války, nekrade se, neznásilňuje a nelže. Chtěla bych svět, kde mohou lidé volně dýchat. Mohou snít, o čem chtějí. Ale to asi není možné, protože lidé už zapomněli doopravdy snít.

We feign opulence just to get by
Put on a false confidence just to feel alive
They can't hurt me anymore
There's nothing left to break of me
Nothing left to take from me
'Cause, baby, it's easy to fake a smile
When you've been doing it for a while
Baby, it's easy to fake a smile
When you've been doing it for a while

Proč si musíme stále na něco hrát, abychom se nemuseli bát? Proč se spousta lidí bojí probudit? Už jsme zapomněli spoustu existujících emocí a zařadili se tam, kde nás chtěl. Ten kdo tuhle hru rozehrál, ten kdo posouvá figurky na šachovnici. Uvěřili jsme obrazu přešťastné rodinky, který na nás číhá v každé reklamě, filmu, plakátu. Pak máme pocit, že jsme v naší rodině neštastní a vidíme týrání i v obyčejné radě do života. V každém okřiknutí, že jsme něco udělali špatně, slyšíme, že nás rodiče nemilují a že my nemilujeme je. Hledáme nespravedlnost tam, kde není a pak se stylizujeme do obrazu chudáčka. A čím to vlastně začalo? Tím, že jsme tak ovlivnitelní. Oni jsou jediná šťastná rodina na světě a mě mí rodiče vlastně týrají. Kam se na mě hrabou děti mlácené do bezvědomí a zavírané ve sklepech?

Nikdo z nás neví, co je vlastně zač. nikdo nad tím doopravdy nepřemýšlí. Nikdo z nás nezná svou podstatu a své sny. Vše je pouze iluze, kterou si vtloukáme do hlavy. Chceš být psychologem? Tak proč nepoznáš smutek v uslzených očích? Chceš být fotbalistou? Tak proč neumíš kopnout do míče, ale jen se válíš po zemi? Každý to přece tak dělá. Tak proč nehrát tu hru s ostatními?

Hush boy, oh hush boy, don't say a word
Throw on a jersey and no one gets hurt
Hush girl, oh hush girl, just bat your eyes
Play our little game, play our little game

Tiše, tiše. Ať tě někdo neslyší. Utlum hlas svého svědomí i tlukot svého srdce a raději hrej s ostatními, jinak budeš rozdílný. Vybočíš. Různorodost? To je přece hloupost, kdo by vyměnil tu nádhernou šedou za duhu? Za barvy? Myslíš, že jsi jiný než my? To je jen tvůj blud. Jsi stejný, tak proč nehraješ s námi?

Dokonalý konec

Ztemnělý pokoj prosvěcuje jediná svíčka. Z přehrávače se linou tóny jejích oblíbených skladeb. V tuto chvíli hraje jedna z méně známých sonát Beethovena. Ona sedí před zrcadlem a černým hřebenem si češe vlasy. Pokoj je precizně uklizený až do nejzazších detailů. Odloží hřeben a prohlíží si svůj odraz v zrcadle, načež si zlehka přejede konečky prstů po tváři. Není zase tak ošklivá. Na pleti nemá jediný pupínek, vlasy má husté, leckterá dívka by jí je mohla závidět. Oči jasně modré a rty plné. Na sobě má černé tričko a dlouhými síťovanými rukávy a tmavě modré upnuté rifle. Pomalu nanáší pudr, oční stíny, černou tužkou zvýrazní oční linky a vše doladí řasenkou. Do vlasů si vplétá rudou růži a ještě notnou chvíli pozoruje svůj odraz.

Pokojem se line Mozartova Lacrimosa a ona se přesunuje k posteli.

Vezme z nočního stolku prášky a po jednom je spolyká. Usedá na lůžko a do rukou vezme dopis na rozloučenou, který si řádek po řádku pročítá. Nikam nespěchá. Nikdo dnes nemá být doma. Rodiče jsou na nějakém plese a mladší bráška je u babičky. Nic tedy nemůže vyrušit tuto nádhernou chvíli. Dopis vkládá do obálky, kterou ovšem nechá rozlepenou. Ulehá na karmínově červenou deku a nechává si probíhat hlavou vzpomínky, sny, myšlenky a důvody, proč se rozhodla k tomuto osvobozujícímu, pro někoho možná i drastickému, kroku.

Přehrávač došel k Liebestraum od Liszta.

U každého člověka nastane chvíle, kdy jej jeho život přestane bavit. Kdy jej vlastní život nenaplňuje, ale pouze rozdává rány a nechává padat na kolena. U každého tato chvíle přijde v jinou dobu. U ní přišla dřív, než stačila dovršit svých osmnáct let života, jež by měly být tou nejkrásnější částí života, na kterou budeme až do stáří vzpomínat. Ona mohla vzpomínat pouze na neustálé ponižování ať přímé či nepřímé. Na věčnou samotu a odmítání z těch nejrůznějších stran. Na neopětovanou a pošlapanou lásku. Na bezesné noci strávené pláčem. Je tohle snad život? V hlavě jí znějí věty, které jí mnohdy tolik ublížily. Poslední z nich nebolela tak moc jako jiné, ale přesto dost na to, aby se konečně odhodlala ke svému rozhodnutí. A nebyla to pouhá věta, ale celé dva večery, které jí v tomto rozhodnutí utvrdily. Když si chtěla konečně poprvé připadat jako princezna a možná i normální dívka, když se chtěla konečně bavit tak jako ostatní, byla krutě sražena na kolena.

CD se přepnulo na Chopinovu skladbu Nocturne E Flat Major Op.9 No.2.

Její šaty, které si tak dlouho a pracně promýšlela. U nichž si vybírala látku i střih, byly zhodnoceny jako kus hadru. Po každém pokusu někoho vyzvat k tanci byla odmítnuta. Její jediná láska, se zamilovala do dívky, kterou mu představila. Doteď jí zní v hlavě věta, pronesená jedním z těch, kteří její vyzvání k tanci odmítli. "Abych s tebou vůbec mohl tančit, musel bych být hodně ztřískaný." Spoustě lidem se to zdá jako naprosto podřadná věc, kvůli které by se neměl nikdo trápit, jenže když člověk podobné věci zažívá každý den, není pro něj snadné vzít to s humorem.

Pokojem se rozléhají tóny Sonaty "Tempest" od Beethovena.

Cítí, jak jí cosi bodá do srdce. Dýchá se jí čím dál hůř a pomalu nevnímá svět okolo. Zavírá oči, protože sledovat strop je namáhavé. Točí se jí hlava a v uších jí nahlas cosi hučí. Pomalu se propadá do tmy, která jí začíná obklopovat. Hudba k ní doléhá ze stále větší dálky.

Ve ztemnělém pokoji doznívají poslední tóny linoucí se z přehrávače, až hudba utichne docela. Plamen svíčky zhasne a po tváři dívky, ležící na lůžku, steče jediná slza.

Inspirace

"Co ode mne žádáš, ty má krásná neznámá, když vkrádáš se mi do snů a můj život obracíš naruby?"…

Lepší otázkou by možná bylo: "Kdo jsi, ty má krásná neznámá?" Po kolikáté již dnes čtu tuto pasáž a uvažuji nad ní? Po sté? Milionté? Proč mne to tak deprimuje? Dívka, jež se stala jakousi platonickou láskou či spíše inspirací. Vysoká dívka s krátce střiženými rudými vlasy, s milým úsměvem a zvláštníma očima, jejichž barva mi doposud uniká. Dívka, jež byla mou druhou inspirací, i přesto že jsem ji vůbec neznala. I přes to, že jsem s ní v životě neprohodila jediné slovo. I přesto že ji pouze míjím na školních chodbách. Neznám její povahu, koníčky, zvyky, kamarády, sny ani trápení. Přesto jsem na ni myslela, když jsem psala. Tak jako předtím na svou první inspiraci, jíž se stala bolest ze zlomeného a dosud nezhojeného srdce. Jíž se stal člověk, kterému jsem toužila nějak ublížit. Nějak jej ranit. Pošlapat jej. Ale já jsem moc slabá na to, abych něco takového dokázala doopravdy udělat. Tak jsem svůj vztek, bolest, trápení, hysterii a pláč promítla do své práce. Myslela jsem, že už nikdy nenapíši nic veselého a tím trapným happy endem, ale zmýlila jsem se. Hned jakmile jsem ji spatřila, jsem jí, dá se říct, propadla. Nevnímejte to nijak špatně ani si nic nedomýšlejte. Stala se pouze novou inspirací, která mi byla ovšem nedávno naprosto roztříštěna. Stalo se to na taneční půl koloně, jíž jsem se i přes můj odpor musela zúčastnit. Nakonec to nebylo tak špatné a já si to, dá se říct, svým způsobem i užila. Kolikrát za život ještě půjdu do tanečních? Doufám, že po koloně, pro mne bude tato kapitola uzavřena.

Ale vrátíme se k ní. Byl to jen okamžik, a přesto dokázal vše změnit. Má Inspirace tam byla také, ale ne sama. Ne, nebyla s dívkou, v což jsem doufala. Přivedla si s sebou chlapce. Jejich polibek zničil mou záchranou inspiraci a já měla zlomené i své druhé srdce. Autorské srdce. Srdce, které mi dodávalo sílu jít dál. Sílu překonat zdánlivou samotu. Sílu překonat proslzené noci a dny s falešným úsměvem na tváři. Zničila se část mého druhého světa, kde jsem trávila více času než v tom reálném. Svět, v němž vnikla Kitsune, jež měla předtím více jmen a více příběhů, které se navzájem neprolínají. Odmalička jsem tento svět milovala a dá se říct, že si doteď ani neuvědomuji, ve kterém světě se právě nacházím. Občas prostě vypnu a až po notné chvíli si uvědomím, že se na mne lidé zvláštně dívají. Ani se jim nedivím, když před sebou vidí dívku, jež se baví sama se sebou a ksichtí se do prázdna. Naštěstí z mých rtů nevychází pražádný zvuk, protože by se divili ještě víc, kdyby věděli, co vlastně říkám. Do tohoto světa jsem zařadila i obě své poslední inspirace a předělala si je podle svého.

Jenže co teď, když se má poslední inspirace rozpadla jako domeček z karet? Vrátit se k té staré? Přisypat sůl do rány? Chtít zpátky dopis, jež by mohl tento bolestivý kolotoč znovu připomenout či uzavřít? Nechci se k tomu vracet jako k inspiraci. Myslím na to každým dnem, ale pokud to opět pustím do svého lepšího světa, tak se zhroutí úplně a napůl zlomené autorské srdce se zlomí úplně. Takže, kde mám začít hledat novou inspiraci? Spadne jen tak z nebe? Udeří mne do tváře? Nebo mne bude pomalu pronásledovat? Přijde vůbec? Mám si pro ni jít sama? Jak mohu dokončit své dvě poslední "díla", s jinou inspirací? Jak je mohu dokončit bez ní? Mám pocit, že duševně umírám a mé oči se pomalu klíží. A pak už je všude kolem mne jen tma, ze které prozatím nebude úniku.

Dopis dceři

Ahoj Terezko,

právě sedím v mé pracovně a koukám se z okna na barevné listí, jež tančí ve větru jako baletky, či jako víly na paloučku. Kdybys tak mohla vidět jaká je to nádhera, skoro jako kouzlo z úplně odlišného světa. Ale ty ho uvidíš až příští podzim a já doufám, že tvůj podzim bude rok od roku kouzelnější a tajuplnější, než je teď ten můj. I když tento podzim pro mne určitě bude tím nejkrásnějším, jaký jsem kdy zažil. A víš proč? Protože ty se do mého nejmilejšího ročního období zítra narodíš. Ano už je to tak. Zítra se stanu otcem. Věřila bys tomu? Určitě ano, protože si právě tento dopis čteš. Určitě se právě usmíváš a říkáš si, jak jsem vůbec mohl tento text napsat. Mohlo by ti být tak sedmnáct nebo osmnáct let. Je neuvěřitelné, že tohle píšu den před tvým narozením. Vlastně si právě teď ani nedokážu představit, že bys jednou mohla vyrůst, dospět a mít vlastní děti. Ta doba se mi zdá tak strašně v nedohlednu, že to zkrátka a dobře není možné. Ale jak mě již můj bratr ujistil, ta doba přijde dřív než se naději a já si pak budu říkat: "Jak to jenom mohlo tak rychle uběhnout?"

Ale abych nepřeskakoval do mých představ o tvé budoucnosti. Maminka se na tebe už strašně moc těší. Dokonce už ti nakoupila růžové dupačky, šatičky a botičky. Říkal jsem jí, ať to s tou růžovou tolik nepřehání, protože si k ní časem vytvoříš odpor, ale jen nad mými slovy mávla rukou. Ostatně jako vždy. Toto gesto využívá pouze na mé připomínky vůči jejím nápadům. Je zábavné sledovat její reakce, když se nakonec ukáže, že já mám pravdu a ona ne. Nikdy nepřizná, že se zmýlila. Právě její vzpurnost a výbušnost je to, co na ní tak miluji. Obávám se, že budeš celá po ní a já tak budu mít doma místo jedné časované bomby dvě. Ale myslím, že je to nějak přežiju, protože je to malá cena za to, co jsem si vždycky přál. Dceru. Dceru, která mě bude vždy ohromovat a na kterou budu moci být pyšný. Dceru, která rozjasní šedivé dny a vdechne podzimu zcela nové kouzlo. Dceru, kterou budu milovat nade vše. Dceru, jež možná pochytí moje zvyky, jako je na příklad mazání másla na chleba vidličkou. Ano, uznávám, že je to zvláštní zvyk a tvoje maminka mi ho stále vyčítá, ale já to dělám automaticky. Prostě se toho nezbavím. Jednou ti vysvětlím svůj důvod k tomuto počínání a ty na mě budeš nevěřícně hledět jako tvoje maminka.

K tomu, jak si tě vlastně představuju do budoucna. Nemám žádnou určitou představu a ani ji mít nechci. Nechci, aby ses řídila mými vizemi tvé budoucnosti ohledně zaměstnání, koníčcích, atd. Přeji si spíše to, co každý rodič. Abys byla šťastná a překonala zlé časy, které tě určitě čekají. Nikdo se překážkám nevyhne, ale otázkou je, jestli je překoná nebo se jimi nechá zlomit či zastrašit. Jistě, každý má své životní strasti, které se od sebe různě liší. Já si přeji, abys ty své překonala a neutíkala před nimi, protože si tě časem najdou.

Tak, to je asi vše co jsem ti chtěl říct. Vlastně netuším, co mě k napsání tohoto dopisu vedlo. Možná ta atmosféra kolem porodu. Možná ten podzim za okny. Svou lásku k podzimu ti určitě vysvětlím, stejně jako spoustu dalších nepochopitelných věcí týkajících se mé osoby. Možná jim porozumíš a možná taky ne a budeš nad nimi jen nevěřícně kroutit hlavou jako tvoje maminka. Pořád nechápu, jak mohla takovému podivínovi, jako jsem já, říct své "ANO". Ale jsem za to rád a miluji ji celým svým srdcem, stejně jako budu milovat i tebe.

S láskou Táta

Bolest, vztek a slzy

Sedím v prázdné místnosti polorozpadlého domu. Na zemi leží střepy vybitých oken a zbytky nábytku, jež kdysi velebil tuto místnost. Všude kolem je plno prachu, který při každém závanu větru, vytváří mohutná oblaka, jež každého dusí. Možná byla kdysi tato budova něčím domovem. Mohla tu žít velká rodina, nebo i ta menší. Mohli tu žít mladí milenci. Také zde mohli žít manželé, kteří spolu prožili i pár desetiletí a překonali všechny překážky v jejich společném životě a vzájemné lásce. Možná tu i pokojně ve stáří zemřeli. To už se ale nedovím. A možná to nechci vědět. Mohli tu žít i lidé nešťastní, kteří svém životě udělali mnoho chyb a tím zničili to vzácné pouto mezi nimi. Mohlo se zde odehrát tolik příběhů, o kterých nikdo neví.

Nyní už ovšem tento dům slouží jako pouho pouhá skládka a úkryt bezdomovců před nečasem venku. "Alespoň někdo ji na chvíli využije jako svůj domov," pomyslím si a musím se nad svými úvahami pousmát. Opírám se o polorozpadlou zeď, na které zůstaly poslední zbytky drolící se omítky. Vzduchem se nese pach hniloby a kouře z nedalekých komínů. Vzduch se proto stává nesnesitelným. Naslouchám tichu všude kolem, které občas protrhne motor auta projíždějícího po blízké cestě. Hlavou mí víří nekonečně mnoho myšlenek, které splývají v jedno jediné zmatené tornádo. Nevím které se věnovat nejdřív. Vzpomínkám? Vizím o budoucnosti? Úvahám o tom, co jsem měla udělat jinak? Sama nevím. Je toho prostě moc.

Prohlížím si odřeniny na mých kloubech a snažím se vybavit si ten den, kdy jsem k nim vlastně přišla. Ten den jsem se vrátila domů ze školy. Vyzula jsem si boty, bundu pověsila na věšák. Čas jako by se zastavil a já si jako už několikrát předtím uvědomila, že jsem na něj myslela celý den. Proč to musí být stále jen on? Vztek, který jsem v sobě dusila už tak strašně dlouho, se prodral na povrch. Vztek na něj, vztek na sebe, vztek na lásku, vztek na svět. Prošla jsem domem až do otcovy "posilovny" a oči upřela na velký boxovací pytel. Potřebovala jsem ze sebe tu zlost nějak vybít. Zatnula jsem ruce v pěst a vší silou do pytle začala bušit. V hlavě mi stále zněl hlas opakující jeho jméno dokola a dokola. Kamkoliv jsem se podívala, tam jsem viděla jeho tvář. Jeho oči, úsměv. Štvalo mě to. Nepřestávala jsem mlátit do pytle hlava nehlava, až mi z kloubů tekly malé kapičky krve. Ignorovala jsem je, stejně jako slzy, které se mi draly do očí. Nemohla jsem přestat. Nakonec jsem se sesula na podlahu a tvář zabořila do dlaní. Nevnímala jsem pálivou bolest ani kovový pach krve. Bylo mi to v tu chvíli jedno. Měla jsem chuť řvát z plných plic, vykřičet ze sebe ten vztek a bolest, které způsobují bezesné noci, plné slz a smutku. Svůj křik jsem zadusila v ručníku, který jsem vytáhla z blízké skříně.

Z onoho dne zbyly pouhé odřeniny. Z oné nešťastné lásky rány na srdci i na duši, do kterých jako by mi stále sypali sůl. Vír myšlenek pomalu utichá, až zanikne úplně. Po tváři mi steče první slza. Nechávám ji, ať zdobí mou tvář. Po chvíli ji ovšem následují další. Přitáhnu si kolena blíže k hrudi. Přestávám vnímat vše kolem a soustředím se na jediný vjem. Tlukot svého srdce, které tluče stále ve stejném rytmu. Snažím se zklidnit svůj dech i třas v rukou, který postupně prostupuje celým tělem. Klid je ovšem tuto chvíli něco naprosto nereálného. Zprudka vstanu, popadnu cihlu ležící poblíž a mrsknu s ní vší silou na protější zeď. Otřu si slzy rukávem mikiny, kapuci si dám přes hlavu a vycházím z polorozpadlé budovy do šera tam venku. Obrátím obličej na chvíli k obloze. Přestane to vůbec někdy? Budu někdy zase šťastná? Jak dlouho budu ještě muset předstírat smích, zatímco srdce bude krvácet? Skolím hlavu, zabořím ruce do kapes a vracím se domů.

Bolest, vztek a slzy. To je to, co nyní tvoří můj život. A já stále věřím, že jednou přijde den, kdy mi někdo ukáže lásku z úplně jiné perspektivy. A doufám, že ten den nastane dřív, než bude pozdě.

Nesmrtelnost

Seděla jsem ve ztemnělé místnosti. Jediné světlo, které se sem dostalo, procházelo skrze malý otvor ve zdi vysoko nade mnou. Mým lůžkem byla studená podlaha a děravá deka. Mým oděvem zase strhaná košile sahající ke kolenům. Nevím, jak dlouho jsem tam byla. Možná měsíce, možná léta. Přemýšlela jsem o minulosti. O době kdy jsem bývala šťastná, což bylo už tak strašně dávno. Čas se mě netýká. I kdybych prožila celá staletí, nic se nezmění. Já se nezměním. Jaký to démon posedl mé tělo, abych nestárla? Jaký to satan mi daroval nesmrtelnost? Lidé se ode mě odvrátili. Má vlastní rodina mne označila za kacířku a čarodějnici, kterou je hodno poslat na hranici. Utekla jsem a mnoho let se skrývala, než se objevili ONI.

Přivázaná k lůžku a zkoumána. Pitvy dělané za živa. Díky mému "daru" rychlého zhojení ran je mohli provádět častěji a častěji. Byli doslova posedlí mým výzkumem a já musela snášet stále větší a větší muka. Jediné čemu se při výzkumu vyhýbali, bylo srdce. Místo, které bylo mou "achilovou patou".

Jedné bezesné noci se z venku ozývaly příšerné zvuky. Střelba a bolestné skřeky lidí. Pak výbuch a zase střelba. Zacpala jem si uši a schoulila se do klubíčka na studenou podlahu. V hlavě mi zněla jediná věta: "Ať už s tím přestanou!" Slzy nešlo zastavit stejně jako zběsilý tlukot srdce a zrychlený dech. Měla jsem příšerný strach. Náhle se dveře mého "pokoje" otevřely a dovnitř vešli nějací muži se zbraněmi v rukou. Něco na mě křičeli, ale já jim nerozuměla jedinému slovu. Vše kolem se ničehož nic začalo točit a já upadla do bezvědomí.

Probudila jsem se na místě, které mi bylo povědomé. "Ne, to není to místo," ozval se tichý hlas v mé hlavě. Přesto bylo velice podobné místu, se kterým jsem si ho spletla. Lišilo se jen v malých detailech. Jeho účel byl ovšem stejný. Opět jsem byla připoutána řemeny k lůžku a čekala, až přijdou ONI. Chvíli na to se skutečně otevřely dveře a dovnitř vešli lidé v bílých pláštích. Viděla jsem úplně nové tváře, ale výraz v jejich tvářích prozrazoval, že přišli ze stejného důvodu, jako ti předešlí. Opět stejně nesnesitelná muka. Nebylo kam utéct.

Čas běžel dál a svět se postupem času měnil. Vznikla spousta vynálezů a proběhlo spoustu válek. Já se stěhovala z jedné laboratoře do druhé. Výzkum se stal snesitelnějším. Ztemnělý sklep s jediným oknem nahradila místnost s bílými stěnami bez oken. Strhanou a ušmudlanou košili zase bílá nemocniční. Studenou podlahu pak měkčí matrace a teplá deka. Princip ovšem zůstával stejný. Jestli jsem někdy bývala alespoň z části člověkem, ONI tu část zabili.

V zámku zachrastily klíče. Schovala jsem se za dveře a čekala, až vejde muž se zbraní, který mi nosí jídlo. Hned jakmile vešel, skočila jsem po něm a povalila ho na podlahu. Rukou jsem zašmátrala po jeho zbrani. Šlo to ztěžka, protože byl silnější než já. Nakonec se mi to stejně podařilo a já dřímala v rukou věc, která už usmrtila nejednoho člověka. Zamířila jsem a vystřelila. Mou bílou košili nyní zdobily rudé kapky krve. Vyběhla jsem z místnosti a za zvuku sirén se hnala chodbou. Na schodech jsem narazila na muže v bílém plášti. Pokusil se mě zastavit, ale já ho strčila ze schodů. V tu chvíli jsem měla v hlavě jedinou věc. Útěk. Před hlavními dveřmi už na mě čekala malá armáda připravená k útoku. Srdce mi zběsile bušilo a dech se zrychlil. Zavřela jsem oči a naposledy si v hlavě přehrála svůj život plný bolesti a utrpení. Zatnula jsem zuby a s očima stále zavřenýma se rozběhla proti nim. Ozvala se palba a já cítila bodavou bolest u srdce a kovovou pachuť krve v ústech. Tak takhle chutná svoboda?

Imaginární

Každý den procházet chodbami školy a míjet lidi, kteří by o mě nezavadili ani okem. Sklopený pohled, divný pocit od žaludku a snaha projít chodbou co nejrychleji. Tak dlouho dokud nenarazím na někoho, kdo už do mého života patří. Takhle se to táhne dlouhou dobu. Řekla bych, že už od příchodu na střední. Nové prostředí, lidé, systém. Změny nesnáším moc dobře. Cítím se pak, jako v pasti, ze které se nemůžu dostat. Hledám odpovědi na otázky, které se mi hromadí v hlavě. Nahromadilo se jich už tolik, že mám v hlavě chaos a nevím, odkud začít. Stejně jako ve vzpomínkách a minulosti, na kterých podle ostatních až přehnaně lpím. Ale jsou mou součástí, tak na ně zkrátka nemůžu jen tak zapomenout, vymazat je ze svého života. Kdykoliv mě svět kolem začne děsit, zkrátka vypnu příjem a zavřu se ve svém malém světě, kde jsem opravdu šťastná. Ve světě, který se od reality tak strašně liší. Uvědomuju si ty velké rozdíly, absurdnost své fantazie, ale přesto bych se do něj zavřela navždy. Do malého světa, který mě nenutí pozdě v noci, když už všichni spí, brečet a rvát si vlasy. Nenutí mě doprostřed pole nebo mýtiny daleko od lidí tak, aby se k nim nedostala ani hláska a řvát do toho ticha kolem.

Mnozí nazývají imaginární přátele za projev mentální nevyzrálosti, ale jak chcete přežít realitu, když se smíte bavit pouze s reálnými lidmi? Mám jednoho přítele, mohla bych říct, že už od dětství. Za těch pár let změnil už nesčetněkrát podobu, jméno i povahu, ale stále je se mnou. Když člověk cítí, že se blíží ke dnu, nebo je už dávno na samém dně, kdo mu pomůže? Realita? Můžete mě mít za blázna, ale já volím imaginární svět. Imaginárního přítele, který vždy když potřebuju, přijde, otře slzy z tváří a utiší "bolest", kterou v danou chvíli prožívám. Mnohdy ani nepotřebuje slova. Jeho obětí ovšem nehřeje. Necítím dotek, jenom vzduch, proto si v realitě vážím každé vzácné chvilky, kdy někoho doslova dokopu k tomu, aby mě objal. Toto objetí vždycky trvá jen pár vteřin. Pár, pro ostatní naprosto bezvýznamných, vteřin. Proto mě realita tak moc bolí. A proto se uzavírám do svého malého světa.

Můžete mě označit za snílka, blázna, mešuge, pošuka, idiota a nevím, co ještě, ale já se svého imaginárního světa nevzdám. Vždycky zůstane alespoň malá částečka.

Jak jsem se bála

Strach je něco, co mě provází celým životem. Bojím se mnoha věcí, ale tyto fóbie s postupem času slábnou. Jako fóbie ze schodů, z pavouků, myší, bubáků pod postelí a hadů. Jeden strach ovšem zůstává stále.

Probudila jsem se na velmi temném místě. Neviděla jsem nic, jen tmu kolem sebe. Necítila jsem horkost ani chlad. Neslyšela jediný zvuk. "Haló! Je tady někdo?" formulovaly rty bez jakékoliv hlásky. Vlastní hlas mě zradil. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Po tvářích mi začaly stékat slzy. "Kde jste kdo? Nenechávejte mě tu," volala jsem v duchu o pomoc. Schoulila jsem se do klubíčka a nechala slzy volně dopadat do temna. Temnota a samota. To jediné mi bylo v tu chvíli známé, kromě neuvěřitelného strachu. Třásla jsem se a nebyl nikdo, kdo by mě utěšil. V tom jsem uslyšela od někud z dáli známou melodii. Postavila jsem se a šla za tím zvukem. Na konci mé cesty byly dveře. Jen tak, uprostřed temnoty. Sesbírala jsem zbytky odvahy a otevřela je. Ocitla jsem se v bílé místnosti bez oken. Uprostřed seděla dívka s maskou na obličeji a v ruce držela hrací skříňku, ze které se linula ona melodie, jež mě sem přivedla. Maska, kterou měla na sobě, byla bez výrazu. Měla pouze dva otvory na oči. Zaklapla hrací skříňku a dveře za mnou se samy zavřely. Splynuly s bílou všude kolem, takže nebylo cesty zpět. Dívka mlčela a otočila hlavu mým směrem. Jen jsme se na sebe mlčky dívaly. Nic víc. Ale už jenom díky tomuto mě strach pomalu opouštěl. Ze snu mě vytrhlo zvonění budíku.

Můj život je dokonalý. Mám milující rodinu, přátele a žádné problémy. Možná proto se tak často zabývám prkotinami, až je to trapné. Jsem takový ten typ člověka, který je závislý na okolí a neschopný udělat cokoliv sám. Vyklepaný snad z úplně všeho, i když to na první pohled mnohdy není vidět. Bojím se, že se tento můj dokonalý život rozplyne. Že se něco pokazí. Nejvíce se ale bojím právě samoty. Toho, že nezbude nikdo, kdo by tu se mnou zůstal.

Ten pocit

Mladí dělají spoustu blbostí. Nejčastěji se chtějí stát co nejdříve dospělými. Zkouší různé věci. Touha po poznání je zcela pohltí. A neříkejte, že je něco za vámi a je to minulost. Ten fakt tu stále bude. Možná nebudete litovat své chyby. Možná si dokonce budete připadat jako největší borec světa. Možná vás to ale bude užírat celý život. Stačí jediný večer, kdy ztratíte kontrolu a uděláte něco, čeho budete litovat. Kdy zajdete ven, kde budete čekat na to, co přijde. Ani si nepředstavíte, kam to zajde. Touha po poznání vás dožene až sem. Kdy nenápadně zajdete za roh, aby vás nikdo z kolemjdoucích nezahlédl s druhou osobou, která před chvílí přišla. Kdy s ní odejdete do stínů, kde si malinkou chvíli povídáte. Kde je vám vše jedno. Když cítíte rty toho člověka na svých. Kdy cítíte ruce tam, kde by být neměly, pokud mu to nedovolíte. Kdy pomalu rozepne zip na vaší bundě a pokračuje, když jej odstrčíte. Svádíte svůj vnitřní boj, kde nakonec prohrajete a poddáte se. Není vám to příjemné ale ani nepříjemné. Vlastně skoro nevnímáte, co se děje. Když tomuto všemu chybí city. Když slyšíte šeptat slovo "neboj se", ale neuklidňuje vás to. Kdy se odhodláte sami něco udělat a zeptáte se co. Kdy to skutečně uděláte. Když si kleknete. No právě v tuto chvíli, ztrácíte sami sebe. V tu chvíli si to ani neuvědomujete, ale po čase, vám to dojde. Po čase si uvědomíte, co se vlastně stalo. Můžete říkat, že je to minulost. Že to nic není. Ale ten pocit zde zůstane. Ten pocit, že to nikdy nezmizí. Ten pocit, že to uděláte znovu. Že nezvládnete říct ne. Ten pocit, že jste nevnímali člověka, který tam byl. Ten člověk pro vás byl v tu chvíli naprosto cizí. Ten pocit, když už tohle neznamená lásku, ale naprosto všední věc. Ten moment, kdy pro vás láska už vlastně nic neznamená. A láska fyzická se nedá nazývat láskou…

Tak nadné

Sedím na zábradlí mostu a shlížím na koleje pod sebou. Kolik lidí už přišlo o život tím, že skočilo. Zbavili se tím bolesti, která je tížila. Stačí skočit a zbavím se jí taky. Ta bolest, kterou cítím dnes a denně. Bolest z posměchu lidí okolo mě. Zlomené srdce, které se nikdy úplně nezahojí. Stále na něm zůstane jizva, která nezmizí. A kvůli čemu? Kvůli tomu že nejsem dokonalá. Kvůli tomu, že nesplňuji kritérium na lásku, které je v dnešní době tak vysoké. Slzy na polštáři ještě nestačily zaschnout. A každou noc přibývají nové. Bolest, kterou stvořila láska. Pocit, který by měl hřát a dávat radost, bodá a trhá duši na kusy. Zůstala už jen nenávist. Zavírám oči a v hlavě si přehrávám slova, která mě tak ranila. Slzy mi začínají stékat po tváři. Pomalu otevřu oči a podívám se na oblohu posetou hvězdami. Čím jsem si tu bolest zasloužila? Marně hledám ve vzpomínkách důvody. Přehoupnu nohy na opačnou stranu a seskočím ze zábradlí. Nohami dopadnu na most. Opráším se, otřu slzy a vydám se domů.

Bylo by tak snadné vzít si život. Ovšem až příliš snadné. Já se rozhodla bojovat. Bojovat s bolestí a smutkem. Protože o tomhle je život. Musíme bojovat, nebo ztratíme mnohem víc. Musíme otevřít dveře novým zítřkům a milovat každý další den. Brát si život, který nám byl dán, nedává smysl. Já se rozhodla žít…

Slzy

Ležím v posteli a dívám se strop nade mnou. V sluchátkách mi zní pianové skladby, které jsem si nedávno stáhla do mobilu. V ruce svírám věc, kterou jsi mi dal. Najednou mi tváři steče slza. Setřu ji. Bože, já myslela, že je to za mnou. Vzpomínky se znovu vracejí. Vím, že si za vše můžu sama. Když se snažím utěšit tím, že i ty na tom máš svůj podíl, nejde to. Já můžu za to, že jsem se do tebe zamilovala. Bylo to bez důvodu. Nic jsi neudělal tak, že by mě to nutilo na tebe myslet. Prostě se to stalo. Já jsem si tu bolest z odmítnutí zavinila sama. Znova a znova. Stále jsem zkoušela, jestli se něco nezměnilo. Jestli si mě nezačal přece jenom milovat. Když jsem věděla, že ne. Dělala jsem jednu blbost za druhou. Hlavně když jsem ti napsala dopis. Ta byla ze všech největší. Bylo to k ničemu ještě víc, než cokoliv jiného, co jsem do té doby udělala. Ranila jsem se tím ještě víc, protože jsi to stejně nečetl. Místo tebe si to přečetli jiní a ti se nad tím velmi bavili. Řekni, proč si tak vědomě ubližuju ještě víc? Nenávidím se za to. Měla bych už z pohádek vyrůst. Nemyslíš? Na nějaký čas jsem ty pocity přebila něčím jiným. Něčím co mě na krátkou dobu velice naplňovalo. Začala jsem psát. Radost z toho, že se lidem má tvorba libí na chvíli zalepila tu ránu. Zahnala probrečené noci. A teď? Ty slzy a pocity jsou zase zpátky. Náplast se odlepila. Tu chvilkovou radost přebily staré pocity. Z celé té jednostranné lásky mi zbyly pouze ty slzy, které nyní dopadají na polštář…

Jedna velká chyba přírody

Snad odjakživa si opravoval chyby. Tys je vlastně vyhledával. Neskutečně si mě tím štval. Nenáviděla jsem tě. No přiznejme si, že skoro každý náš rozhovor byl vlastně hádkou. Přesto ses mi nejednou vloudil do mysli. Vždycky jsi pro mě byl zvláštní. Zajímavý. Nevím proč. Chtěla jsem tě obejmout. Ale nešlo to. Při každém mém pokusu tě obejmou si utekl. Od ostatních ses ale obejmout nechal. Co to se mnou sakra bylo? Žárlila jsem? Na ně? V tu chvíli to nebylo možné. Nemohla jsem…

Jednou jsi mi řekl, že jsem "Jedna velká chyba přírody". Naštvalo mě to teda abnormálně. Vždy si věděl jak mě vytočit. To ale každý. Jsem takový choleričtější typ. Proč jsi mě ale nikdy neopravil? Proč si neopravil jednu velkou chybu přírody? Je to docela vtipné. Na jednu stranu jsi mě neuvěřitelně štval, ale na druhou jsem chtěla, abys mě opravil. Nevyznala jsem se sama v sobě. Což vlastně nebylo nic nového. Až po nějakém tom čase, jsem v tom začínala mít trochu jasno. Zapomněla jsem ti ovšem něco říct. Něco pro mě hodně důležitého a pro tebe nejspíš naprosto bezcenného. Naprosto obyčejná věta, kterou ale asi nikdy nevyslovím. Už nejednou jsem s ní něco pokazila. No sice nevím, co by se s ní dalo pokazit tady, když se mnou prakticky vůbec nemluvíš, ale zase na druhou stranu si nechci znova ublížit. Nechci udělat tu samou chybu znovu. Jak ironické. Vždyť já jsem chyba sama o sobě. Pokud tu větu budeš chtít někdy slyšet, přijď si pro ni. Pokud stojíš o to ji slyšet ode mě, požádej o to. Ale vím, že je marné v tohle doufat, protože ty ji slyšet nechceš. Přesto si ale přeji, aby ses jednoho dne ukázal ve dveřích a přišel tak opravit jednu velkou chybu přírody, kterou jsi jako jedinou nechal ladem…

Bouřka

Stojím na kraji lesa a nastavuji tvář dešti. Všude kolem je tma. Jen blesk občas protne oblohu. Dlaň přitisknu k místu, kde mám srdce. Ten pocit je tu zas. Kolikrát už mě dohnal k slzám? Kapky deště kapky deště mi stékají po tváři. Za chvíli se ale mísí s něčím jiným. Se slzami. Bolí to. Tak moc to bolí a každým dnem víc a víc. Jak se mám z toho začarovaného kruhu dostat? Zatnu ruce v pěst, zavřu oči a bolestně křičím do hřmění a zvedajícího se větru. Chci ze sebe všechnu tu bolest vykřičet. Křičím a křičím, zatímco mi slzy stékají po tvářích jako vodopád. Mokré vlasy a oblečení se na mě lepí. Je mi to jedno. Dopadnu na kolena a rozbrečím se ještě víc. Nemůžu si pomoct. Nejde to zastavit. Ten proud emocí je až moc silný. Proč jsem byla tak pitomá? Proč vždycky nejdřív konám a pak přemýšlím? Proč si všechno tak idealizuju? Proč mi lidé dávají falešné naděje a proč těm nadějím tak bezmezně věřím? Proč všechno dopadne jinak, než si přeju? Proč? Jsem taková husa. Celá od bláta a promočená na kost se vracím domů. Rodiče se zhrozí a pošlou mě dát si horkou koupel. Ve vaně opět propuknu v pláč. Přitáhnu si kolena k hrudi a nechám slzy dopadat do vody. Vážně jsem dělala všechno špatně? Opravdu ti to bylo všechno tak proti srsti? Chceš, abych zmizela z tvého života? Vše jsem nejspíš pokazila. A proč? Protože jsem řekla nahlas, co cítím. Já vím, že velmi dětinsky a trapně, ale taková jsem já. Jiná být neumím. Na malou chvíli, jsem ocitla v ráji. Víš kdy? O co se tu snažím. Mluvím tu sama se sebou. Je vlastně k ničemu se tě teď ptát na to, co bylo. Je na nic si tu teď vylévat srdce, když k tobě se to nikdy nedostane. Musím přestat. Život jde dál a já musím taky. Musím hodit city a minulost za hlavu. Nikdo mi v tom nepomůže, musím to zvládnout sama. O to je to těžší. Pomalu usínám ve své posteli. Za okny už jen dešťové kapky bubnují o parapet. Z celé té bouřky zbyly už jen ty kapky a slzy, které už pomalu zasychají…

Zrcadlo

Již po několikáté sedím před záhadným zrcadlem, jež jsem si s sebou přinesla do nového domova. Skrývá v sobě jisté kouzlo. Za tímto zrcadlem je svět, který se od našeho v mnohém liší. Svět, ve kterém bych mohla být konečně šťastná. Rodiče jsem nikdy nepoznala. Od mala putuju z jedné pěstounské rodiny do druhé a z druhé do třetí. Je to nekonečný začarovaný kruh. Jediné, co zůstává stejné, je nástěnné zrcadlo, jež se mnou putuje stále. Odraz v něm se mnou mluví. Je mi nejlepším přítelem i rodinou. Nemyslete si, že jsem blázen. I dnes večer spolu probíráme spoustu věcí…

"Kéž bych mohla být tam, na druhé straně. S tebou," vyřknu nahlas to, co mi leží v hlavě už nějaký ten pátek. "To není možné. A ty to moc dobře víš," usmíval se na mne můj vlastní odraz. " Já vím, ale přece. To opravdu neexistuje žádná možnost?" "Tvůj svět by ti chyběl." "Nechyběl. Tento svět mi přináší jen smutek a bolest. Tvůj svět přináší radost a útěchu." "To možná ano, ale ty patříš do svého světa a já zase do svého. Kdo ví, co by se stalo, kdybys přišla sem." "Takže ta možnost, že bych tam mohla tu je?" rozzářili se mi oči štěstím. "A-ano. Je tu jedna možnost, ale nebude to snadné," zřetelně jsem viděla zděšení v jejích očích. "Co? Udělám cokoliv," naléhala jsem dál. "Musíš projít zrcadlem. Bude to hodně bolet. Umřeš a tvá duše se přenese sem. Možná." "Jak to mám udělat?" "Rozbij zrcadlo."

Z pokoje se ozýval zvuk praskajícího skla. Vychovatelka vyběhla schody a trhnutím otevřela dveře dokořán. Domovem se rozlehl vysoký ženský jekot, načež se k pokoji sběhl hlouček lidí. Na zemi leželo tělo dívky ve střepech zrcadla a kaluži krve. Už jí nebylo pomoci.

Na druhé straně, tam v zemi za zrcadlem leží na zemi mrtvá dívka. Na tváři má ještě nezaschlé slzy a ozvěnou se pomalu nese poslední slovo, které vyřkla před smrtí. "Svoboda".

Naše odrazy, jsou jako naši otroci. Kdykoliv přijdeme k zrcadlu, oni tam jsou. Když si zamaneme, musí přiběhnout a dělat nám společnost. Touha po svobodě je silnější než touha žít.