Zoufale bloudím v Satyrově mlze,
Jež mate smysly a zastírá mysl.
Těžko lze odolávat spalující touze.
Lehko lze zatratit řetězů smysl.
Stála tam v zahradě, v temném koutě.
Závoj z křídel motýlů vlál vstříc tichému vánku.
Stála tam v zahradě, nad světem se rmoutě.
Vůně zlověstných květů sváděla k hříšnému spánku.
Stála tam v zahradě, tvář skrytou v záplavě rudé.
Tajemná, jak by ji duši z Onyxu vytesal sochař.
Stála tam v zahradě, šeptajíc lži až překrásně kruté.
První černá slza pozvolna stéká na polštář.
V obzoru tesknící chvějí se mračna,
Zpěv zrádných Sirén nese se z dálky.
Marně je má duše po lásce lačná,
Když srdce s předsudky vedou věčné války.
Skryla jsem obavy v paláci se zlatou mříží,
Že jsem chtíče nevolník a ona můj otrokář.
Vzpomínka na vášeň do snů se mi tiše plíží.
Druhá černá slza pomalu dopadá na polštář.
Zahrada s cestou vystlanou okvětními plátky narcisů,
Skrytá je ve středu Labyrintu nočních můr.
Špatně se skrývá v řádcích zoufalých dopisů,
Když prochází cenzurou krutých stvůr.
Bez ustání mě zahrada volá k sobě zpátky,
Však stvůry jsou mi v patách jako ze stínů stopaři.
Raději jim na víčka položím růžové plátky.
Třetí černá slza ještě nezaschla na bělostném polštáři.
Proto vystoupám na vysokou kostěnou věž,
Kde roztříštím zrcadlo poseté křišťály.
Střepy pak odhalí naši pravdivou lež
A vymotají nás z té nekonečné spirály.
Dávno už nedoufám, že zřím tě a uslyším tvůj hlas,
Proto hrot brku z černé labutě namáčím v kalamář.
Co říct chci, vtisknout na papír snad stihnu ještě včas,
Než poslední černá slza dopadne na polštář.
