Vím, co jsem udělal a chápu, že se zlobíš, vždyť jsem tě zradil. A nejenom tebe, ale i celou Homru. Jenomže já k vám nepatřil. Vždycky jsem věděl, že se spíš hodím k modrému králi. Proč tomu nechceš rozumět? Choval jsem se jako totální idiot, já vím, ale nechtěl jsem, abys mě musel vláčet jako kouli na noze. Nechtěl jsem, aby mě v Homře přijali pouze proto, že jsem tvůj přítel. Proč jsem se k tobě po přijetí u modrého krále otočil zády? Bavit se se zběhlíkem? Sežrali by tě za to zaživa. Myslel jsem, že když se ti budu stranit, možná pominou i ty city, které k tobě chovám už nějakou dobu. Myslel jsem, že by ti překážely, proto jsem ti o nich nikdy neřekl. Myslel jsem, že by zničila naše už tak dost křehké přátelství. Jak jsem mohl sakra vědět, že jsou opětované? Jak jsem mohl vědět, že ti ubližuji víc, než jen jako zrazenému příteli. Parťákovi. Jak jsem mohl tušit, že jsem ti zlomil srdce. Proř jsi mi nikdy nic neřekl? Vidíš, jaký jsem srab? Obviňuji tě tu z toho že jsi neudělal to, čeho jsem já sám nebyl schopný. Vždyť i teď tyto slova nedokážu vyslovit nahlas. Nedokážu ti říct do očí, jak moc tě ve skutečnosti miluju. Nedokážu to říct ani těm zavřeným dveřím, za kterými teď nejspíš sedíš se sluchátky. Vím, že je máš na uších, protože i přes ty dveře ke mně doléhá zvuk slabé melodie. Nejspíše se teď modlíš, abych už odešel a nechal tě být. Nejspíš také proklínáš sebe za to, co se tu stalo před chvílí.
*****************************
"Ale, ale. Pročpak se nám tak vztekáš Mi-sa-ki-kun. Vždyť jsem tě přišel pouze navštívit," proesl jsem provokativním tónem hlasu a čekal, až mi jednu vrazíš. Potřeboval jsem tě vidět. To proto jsem přišel. Nemohl jsem vydržet neustálé myšlenky směřující k tobě a týden se s tebou nesetkat. Zase mám na sobě tu masku grázla, protože nevím jak jinak s tebou mluvit.
"Jdi do p*dele," odsekl jsi mi a v očích se to zračil vztek, ale i něco jiného, co jsem nikdy přesně nedokázal pojmenovat.
"Nač tak ostrá slova? Opustila tě snad ta tvoje úchvatná přítelkyně? Odmítla tě? Odhodila jako prach obyčejný odpad? Řekni, jaké to bylo? Jaké to bylo, když jsi zjistil, že pro ni nejsi víc, než jen chvilkové povyražení? Přece ti muselo dojít, že by s takovým ubožákem nechodila jen tak," ještě donedávna chodil s takovou protivnou krávou. Rvalo mi srdce vidět ty dva spolu. Kterákoliv jiná dívka by mi nevadila, pokud by s ní mohl být doopravdy šťastný. Jenže ONA byla obyčejná … ani raději nechci říkat co. Chtěla se jen dostat k Homře. Chtěla se dostat k Mikotovi. To jeho chtěla, ne Misakiho Yatu. On měl být pouhým prostředkem, jak se dostat k muži, o němž snila. Samozřejmě že jí Mikoto poslal do patřičných míst. Misaki o ničem nevěděl, dokud mu Mikoto nezakázal stýkat se s ní. Chtěl vysvětlení, jenže Mikoto mu to prostě nemohl říct. Tak šel za ní, ale ta ho sprostě odmítla. Vysmála se mu, řekla mu o všem a Misakiho to zlomilo. Týden nevyšel ze svého bytu. Týden o něm nikdo neslyšel. Prostě jsem ho musel vidět. Musel se ujistit, že je v pořádku. Vypadal, že už ho celá ta věc netrápí, ale v očích se mu zračila jiná bolest. Nebo jsem se snad spletl? Nechtěl jsem mu říkat tak hnusné věci. Ta slova se sama drala z mých rtů. Maska grázla si dělala, co chtěla a jí v tu chvíli nedokázal zastavit.
"Tohle se tě netýká. Ale pro tvou informaci je mi ta děvka úplně ukradená, takže se můžeš sbalit spolu se svým hnusným xichtem a jít provokovat někoho jiného."
"Ale podívejme se. Že by v tom byla nějaká jiná dívka? Budu hádat. Anna? Ta roztomilá Mikotova lolitka? Tvůj vkus je stále mizernější Mi-sa-ki," maska si neodpustila pohrdající úšklebek.
"Tebe miluju, ty idiote. Vždycky jsem miloval. Tak a je to venku, teď běž a rozhlas to všude. Yata Misaki je za**anej buzerant. Tak dělej. Vysměj se mi. Ubliž mi ještě víc, než jsi mi ubližoval do teď," čekal až něco udělá. Já v tu chvíli zvládl jen stát a nevěřícně zírat. Maska šla spát. Ve tvých očích se zaleskly slzy.
"Rozbil jsi mě. Nenávidím tě. Vypadni už konečně z mého života," rozkřičel ses, vběhl si do jednoho z pokojů a zabouchl za sebou dveře. Pro mě se jakoby vše zastavilo. Vstřebával jsem to, co se tu odehrálo. Vstřebával jsem pomalu tvá slova a pak mi to konečně došlo.
*******************************************
Nyní tu stojím před zavřenými dveřmi a přemáhám se, abych ze sebe vydal alespoň hlásku. Ještě jsem neodešel, i když ty by sis to nejspíš velmi přál. Nechceš zažít další ponížení, ani další bolest. Já to chápu, jenže to v tuto chvíli nemám ani v úmyslu. Tohle je možná poslední šance, jak věci změnit. Najednou moje tělo reaguje samo. Začnu bušit na tvé dveře a nedaří se mi zadržet slzy, které se mi derou z očí. Ze rtů se mi konečně linou slova. Křičím je na tebe a doufám, že svým hlasem přeřvu vše, co by ti bránilo mě slyšet. Už to v sobě nehodlám dál dusit. Nemůžu. To tys mi to nedovolil.
"Myslíš, že je to pro mě lehké? Že odejít z Homry, byl jenom hloupý rozmar? Nepatřím tam. Oba víme, že ne. Proč jsi mi nikdy nic neřekl? Býval bych zůstal a přetrpěl ten tísnivý pocit odmítání. Proč si ze mě udělal tohle? Proč jsi byl takový srab a nikdy mi neřekl, co cítíš? Proč jsem to nikdy nepoznal? Proč já byl takový srab a nikdy ti nic neřekl. Proč jsem tě od sebe odehnal? Proč musím ze všech lidí na světě milovat právě tebe? Proč to tak zatraceně bolí? Slyšíš mě? Miluju tě, ty bastarde! Tak už konečně otevři ty dveře!" dořval jsem a sesunul se do kleku. Slzy mi stále nepřestávaly stékat po tvářích. Najednou se ozvalo cvaknutí kliky a ty jsi stál přede mnou. Hleděl jsem na tebe s uslzeným pohledem a všiml si mokrých cestiček na tvé tváři, které ještě nestačily zaschnout. Přiklekl sis ke mně a pevně mě sevřel v objetí.
"Tohle je trapné. Bulíme tu jako dvě třináctky u telenovely," pronesl jsi a já se musel zasmát, při té představě. Pak jsem se od tebe odtáhl a rukávem ti setřel ony mokré cestičky z tváří. Hleděli jsme si chvíli do očí, než jsme se k sobě začali přibližovat, až se naše rty setkaly v polibku.
"Miluju tě. Ani nevíš jako moc a jak bolestivě," zašeptal jsem.
"Myslím, že vím, protože mě to taky bolí. Co bude dál?" zeptal ses mě a zpříma mi pohlédl do očí. Ve tvém výrazu se zračilo očekávání.
"Chci být s tebou. Potřebuju tě. Nechci od tebe být už nikdy odloučen. Nikdy," pronesl jsem s vážností.
"Dobrá," řekl jsi a přitulil se ke mně. Zůstali jsme tak ještě dlouho.
