"Co ode mne žádáš, ty má krásná neznámá, když vkrádáš se mi do snů a můj život obracíš naruby?"…
Lepší otázkou by možná bylo: "Kdo jsi, ty má krásná neznámá?" Po kolikáté již dnes čtu tuto pasáž a uvažuji nad ní? Po sté? Milionté? Proč mne to tak deprimuje? Dívka, jež se stala jakousi platonickou láskou či spíše inspirací. Vysoká dívka s krátce střiženými rudými vlasy, s milým úsměvem a zvláštníma očima, jejichž barva mi doposud uniká. Dívka, jež byla mou druhou inspirací, i přesto že jsem ji vůbec neznala. I přes to, že jsem s ní v životě neprohodila jediné slovo. I přesto že ji pouze míjím na školních chodbách. Neznám její povahu, koníčky, zvyky, kamarády, sny ani trápení. Přesto jsem na ni myslela, když jsem psala. Tak jako předtím na svou první inspiraci, jíž se stala bolest ze zlomeného a dosud nezhojeného srdce. Jíž se stal člověk, kterému jsem toužila nějak ublížit. Nějak jej ranit. Pošlapat jej. Ale já jsem moc slabá na to, abych něco takového dokázala doopravdy udělat. Tak jsem svůj vztek, bolest, trápení, hysterii a pláč promítla do své práce. Myslela jsem, že už nikdy nenapíši nic veselého a tím trapným happy endem, ale zmýlila jsem se. Hned jakmile jsem ji spatřila, jsem jí, dá se říct, propadla. Nevnímejte to nijak špatně ani si nic nedomýšlejte. Stala se pouze novou inspirací, která mi byla ovšem nedávno naprosto roztříštěna. Stalo se to na taneční půl koloně, jíž jsem se i přes můj odpor musela zúčastnit. Nakonec to nebylo tak špatné a já si to, dá se říct, svým způsobem i užila. Kolikrát za život ještě půjdu do tanečních? Doufám, že po koloně, pro mne bude tato kapitola uzavřena.
Ale vrátíme se k ní. Byl to jen okamžik, a přesto dokázal vše změnit. Má Inspirace tam byla také, ale ne sama. Ne, nebyla s dívkou, v což jsem doufala. Přivedla si s sebou chlapce. Jejich polibek zničil mou záchranou inspiraci a já měla zlomené i své druhé srdce. Autorské srdce. Srdce, které mi dodávalo sílu jít dál. Sílu překonat zdánlivou samotu. Sílu překonat proslzené noci a dny s falešným úsměvem na tváři. Zničila se část mého druhého světa, kde jsem trávila více času než v tom reálném. Svět, v němž vnikla Kitsune, jež měla předtím více jmen a více příběhů, které se navzájem neprolínají. Odmalička jsem tento svět milovala a dá se říct, že si doteď ani neuvědomuji, ve kterém světě se právě nacházím. Občas prostě vypnu a až po notné chvíli si uvědomím, že se na mne lidé zvláštně dívají. Ani se jim nedivím, když před sebou vidí dívku, jež se baví sama se sebou a ksichtí se do prázdna. Naštěstí z mých rtů nevychází pražádný zvuk, protože by se divili ještě víc, kdyby věděli, co vlastně říkám. Do tohoto světa jsem zařadila i obě své poslední inspirace a předělala si je podle svého.
Jenže co teď, když se má poslední inspirace rozpadla jako domeček z karet? Vrátit se k té staré? Přisypat sůl do rány? Chtít zpátky dopis, jež by mohl tento bolestivý kolotoč znovu připomenout či uzavřít? Nechci se k tomu vracet jako k inspiraci. Myslím na to každým dnem, ale pokud to opět pustím do svého lepšího světa, tak se zhroutí úplně a napůl zlomené autorské srdce se zlomí úplně. Takže, kde mám začít hledat novou inspiraci? Spadne jen tak z nebe? Udeří mne do tváře? Nebo mne bude pomalu pronásledovat? Přijde vůbec? Mám si pro ni jít sama? Jak mohu dokončit své dvě poslední "díla", s jinou inspirací? Jak je mohu dokončit bez ní? Mám pocit, že duševně umírám a mé oči se pomalu klíží. A pak už je všude kolem mne jen tma, ze které prozatím nebude úniku.
