Panenka 2/2

Něco mě k tobě láká,

Snad ne tvé oči zabijáka.

Další ze zcela normálních dní. Krev, bolest, strach, utrpení. To jediné můžete od práce u Caina čekat. Smrt. Ještě před několika měsíci to byla jediná věc, která dávala nějaký smysl.  Před tím, než mi přivedli blonďaté pískle s magickýma očima. Nejkrásnější, když jsou podbarveny touhou. Od noci, kdy jsem se přestala ovládat, se něco stalo. Něco zvláštního a my najednou nebyly schopny pokračovat v každodenním životě. Jako bychom něco rozbily. Nebo naopak vybudovaly. Mia se začala chovat zvláštně, jako by litovala toho, co se stalo. Nebo naopak? Nevyznám se v ní. Od té doby se mi straní. Nechápu proč. O na to chtěla. Možná jsem jí ublížila, nebo se jí to zhnusilo. Možná předtím byla zmatená a ta noc ji utvrdila v tom, že tohle nechce. Každopádně si přestala v noci lehat ke mně a místo toho začala spát v malém pokoji, který jsem pro ni měla již na začátku.

***

Jedna noc a vše má náhle jiné znění,
Tohle se nemohlo stát, to možné není.

Nemůžu si pomoct, něco ve mně se mění,

Ale já si nesmím dovolit tohle opojné snění.

                Tohle se nemělo stát. Co je to sakra za pocit? Kolikrát už jsem tohle s někým dělala a nikdy to nezachovalo ani stín pocitů. Nic. Ne, ne. Tohle je špatně. Tohle si nemůžu dovolit. Jsem tu z jiného důvodu. Tak co je sakra tohle za pocit? Jakoby mi srdce mělo vyskočit z hrudi. Když zavřu oči, znova vidím tu noc před sebou. Cítím ji. Slyším její dech i ten svůj. Kolem se něco vznáší. Nedokážu to popsat. Je tohle …? NE! To není možné. Tohle se mi jednoduše stát nemůže. Ne mě. Komukoliv jinému, ale ne mě. Tohle je špatně.

***

                Konečně konec dalšího z úmorných dní. Dnes toho bylo opravdu moc. Odemknu byt a vejdu. Všude panuje tma. Zvláštní, tohle se nikdy nestalo. Vždycky se svítilo všude.

„Mio!“ zkusím zavolat všudypřítomného ticha. Nic. Snaží se mi vyhýbat co nejvíc? Projdu všechny pokoje, ale je marné snažit se. Mia tu není. Kam mohla jít? Ne, není tu vězněm, ale nikdy toto místo neopustila. Odešla? Až tak moc jí to poznamenalo? Nebo to má jiný důvod?

***

„Zdravím Mio, pamatuješ si mě ještě?“

Pár mužů přišlo k nám domů. Ano. K Nám Domů. Zvláštní nad tím takhle uvažovat, ale došla jsem k závěru, že před tím neuteču.  Oznámili mi, že si se mnou Cain přeje mluvit. Tak jsem s nimi šla po dobrém.

„Matně,“ skoro jsem to zašeptala.

„ Jsem něco jako nadřízený Kasumi. Ale zároveň její kamarád, takže jistě chápeš, že mám o ni jistou starost. Víš, proč o ni mám starost?“ zeptal se chladně a pozvedl obočí. Zavrtěla jsem hlavou.

„Kasumi je v poslední době roztěkaná. Zdá se, že jsi v ní něco probudila. Něco, co v ní bylo hluboko, opravdu hluboko zamčeno. Nic proti tomu nenamítám. Už jsem se bál, že zůstane navždy Panenkou. Víš, kdo je to Panenka?“ Opět jsem zavrtěla hlavou.

„Váže se k tomu jeden případ. Pachatel si říkal Hračkář. Byl to vysoce postavený Boss, ale měl své zvláštní choutky. Unášel a kupoval malé holčičky, které následně oblékal do volánkových šatů. Nezůstalo samozřejmě jen u toho. Nutil je vraždit, zabíjet a válet se v krvi svých obětí, dokud se z nich nestaly stroje na zabíjení. U zabíjení taky nezůstalo. Jistě už ti došlo, k čemu je měl doopravdy, proč je nutil zabíjet. Vzrušovalo jej to. Ta nebezpečnost skrytá v nevinnosti. Byl to narušený člověk. Není divu, že v holčičkách pohřbil většinu emocí a pocitů. Když jej některá začala nudit, nebo projevila nesouhlas, zabil ji. Staly se z nich skutečně jen Panenky. Jednou z nich byla i Kasumi. Když případu ztracených holčiček policie přišla na kloub, byla to právě ona, kdo měl sílu proti Hračkáři svědčit. Mnohé z nich jej milovaly či zbožňovaly. Takový paradox už holt někdy nastane. Některé se jej bály a jiné zešílely natolik, že nebyly způsobilé svědčit. Jen Kasumi dokázala čelit trýzniteli. Pohřbila v sobě veškeré emoce a pocity. Veškeré sny. Zůstal jen slastný pocit z prolité krve. Byla jeho nejmilejší a nejdokonalejší Panenka. Jenže ji podcenil. Nikdy nedokázal nahlédnout do jejího nitra, takže si neuvědomil, že to co chce, je vidět jeho klesnout až na dno. Až ho jednou pustí, počká si na něj a bude jej mučit tak dlouho, dokud nebude škemrat o slitování. O svůj odporný život. TOHLE je podstata Kasumi. Pro tohle doposud žila. A pak se objevíš ty a změníš ji. Zvláštní.  Nezáleží na tom, jak se ti to povedlo, ale měla bys za to nést odpovědnost. Něco si v ní pohnula a nyní ji trýzníš. Sice to na povrchu nevidíš, protože vše se snaží držet uvnitř sebe, ale já ji znám již od doby, kdy ji můj otec, Hračkář přivedl. A jsem si víc než jist, že ty to cítíš stejně. Ať už jsi sem přišla z jakéhokoliv důvodu, tak už na něm nezáleží. Teď už pro tebe existuje jediný úkol. Spravit Kasumi. Rozumíš tomu?“

„Myslím, že ano,“ řekla jsem již o poznání hlasitěji. Nebylo třeba předstírat zakřiknutou dívenku, co k ní byl svět krutý. On ví, co jsem zač. A má asi pravdu. Najednou přestalo záležet na tom, proč mě sem poslali. Přestalo záležet na tom, co bylo. Důležité bylo teď a tady. A teď a tady byla Kasumi.

Něco mě k tobě zdá se láká,

Snad ne tvé chladné oči zabijáka

***

                V zámku zachrastily klíče. Vymrštila jsem se a čekala, jestli ona osoba půjde dál. Zouvání bot, tiché krůčky. Už jen kousek a … stojí kousek ode mě. Moje Mia.

„Kde jsi byla?“ hlas mi trochu přeskočil. Neodpověděla. Chvíli ještě stála a koukala se do země, než ke mně vzhlédla a skočila mi kolem krku. Opět jsem mohla cítit moje její vůně. Málem jsem zapomněla, jak je lehká. Tiskla se ke mně.

„Stalo se něco?“

Neodpověděla, jen se mi přisála na rty a tlačila mě směrem k mé ložnici. Nebo Naší? Nedovolila mi žádný odpor. Jako by mi ještě nějaký zbyl. Milovaly jsme se dlouho. Ano milovaly, protože definovat ten ohňostroj jako pouhý sex, by byl zločin. Neřekla ani slovo. Ve tváři měla zvláštní výraz a já k němu nedokázala přiřadit žádnou emoci.

Něco mě k tobě zdá se láká,

snad to není záblesk v očích zabijáka.

„Zůstaneš se mnou?“ ozvala se najednou. Ležely jsme vedle sebe. Tvá dlaň se držela té mé a pokojem se vznášela podivná atmosféra.

„Jistěže, proč bych neměla?“
„Já myslím napořád.“
„To je něco ,co ti nemůžu ...“
„Zaručit? Já vím. Budoucnost je nejistá. Přesto, zůstaneš se mnou, dokud jedna z nás nezemře?“

Zvedla ke mně svůj pohled. Nebyl to ten samý, na který jsem byla zvyklá. Byl děsivý a nádherný zároveň. Konečně se v něm zračila celá její osobnost. Její oči prozrazovaly vše, co jsem potřebovala i nepotřebovala vědět.

Každá zvlášť jsme jako slova nesmyslná,

i když je čtete ze všech možných stran.

Jejich splynutí je báseň neúplná,

neb obě duše nesou spousty ran.

„To ti slíbit můžu.“

„I když nevíš všechno, nevíš, že ...“ umlčím ji polibkem. Konečně všechno dává smysl. Všechny dílky skládačky do sebe zapadají. Nezáleží na tom, jestli mě zabije nebo já ji. Nezáleží na tom, jestli jedna druhou zradí před okolím, protože my dvě dobře víme, o co skutečně jde. A zůstane to navždy pohřbeno v nás.

„Já vím všechno. Všechno, co potřebuji vědět a ty to víš taky. Vykašleme se na Angela i na Caina. Je mi jedno, jestli je Salvator skutečně tvůj strýc nebo je to pouhá kamufláž. Rozumíš?“
Přikývne a její tvář poprvé ozdobí skutečný úsměv. Bez přetvářky, bez lží. Není moc výrazný a očividně zapomněla, jak se usmát doopravdy. Stejně jako já. Dvě rozbité věci, co se navzájem spravují. Jsme ideální pár.

Něco nás k sobě láká,

asi náš pohled zabijáka.

***

                Uběhla spousta dní a událostí. Nikdo na můj úkol nenaléhá, takže ani já se nesnažím věci urychlovat. Ráda bych řekla nějaké trapné klišé, jakože se šedivé dny prosvětlily, sluneční paprsky ozářily naše životy a společně jsme běžely do západu slunce za lepším životem. Společným životem někde daleko. Ale takhle to prostě nefunguje. Ne tady. Ne v životě. Ne v našem životě. Šedivé dny nezmizely a nikdy nezmizí. Nebude nás na cestě životem doprovázet duha a ´love songy´. Naše dny budou stále stejné, jednotvárné, plné smrti a očekávání, kdy přijde osudný den.

                Ale jinak nám to celkem klape. Ať už v posteli nebo v domácnosti. Méně ostražitosti před tou druhou. Méně lží. Méně tajemství, přestože některá stále visí ve vzduchu. Kasumi se nebojí říct mi o „výpravě“, protože jsem zažívala stejné mise. Nemusí se bát o mou křehkou duši. Zapadly jsme k sobě  perfektně. I přes události, které k tomu vedly a které tento vztah nejspíše ukončí, jsem vděčná, že se to všechno takhle semlelo. Nemyslím si, že jsem schopná cítit lásku, ale to vnitřní pouto mezi námi jednoduše nelze ignorovat.

Jako dvě strany téže mince,

dva osudy svázané krvavou nití,

dvě cesty jež splynuly v životní lince,

hledajíc smysl svého bytí.

                Poslední položky na seznamu nákupů a můžu se vrátit domů. K nám domů. Zní to nádherně, když k sobě tato tři slova poskládáte. Zní to tak lidsky. Až moc lidsky na dvě milenky v temnotách, které jsou smrtí obklopeny. Ovšem tím větší poetický nádech to má. Tragická láska je již po staletí nejvděčnější téma pro romány, dramata i filmy. Přesto by si ji nikdo skutečně nepřál prožít.

                Vcházím do domu a málem se srazím s nějakou holkou.

„Dávej pozor, kam šlapeš. Ještě někoho zraníš,“ utrhla se na mě o hlavu vyšší černovlasá dívka zhruba v mém věku. V jejích očích se mihne cosi nebezpečného, když se naše pohledy setkají.

„Páni, ty máš nádherné oči. Člověk by se v nich skoro utopil.“ sklonila se více ke mně a prohlížela si mé zvláštní duhovky. Jsem si vědoma toho, jak jsou nápadné. Proto je často schovávám pod barevnými čočkami. V tomto úkolu bylo ovšem nutné upoutat veškerou pozornost a přilákat cíl, totiž Kasumi, co nejblíž k sobě.

Ta dívka vzala mou bradu mezi prsty a chtěla si můj obličej přitáhnout blíž. Vysmekla jsem se jí.

„Ale, kočička ráda škrábe, co? Neboj se, holky bych se nedotkla, na tohle fakt nejsem. Tak se měj.“

Chvíli čekám, než se vydám k výtahu. Měla jsem z ní divný pocit nepotřebuji, aby věděla, kde bydlím. Ve výtahu zmáčknu předvolbu pater, a vystoupím v nejvyšším z nich. Do našeho patra sejdu po schodech. Možná jsem paranoidní, ale ta holka se mi nezdála. Aura, kterou vyzařovala, mi byla povědomá.

                Klíče zachrastí v zámku a já se konečně ocitnu uvnitř. Byl to dlouhý den. Kasumi už by měla být každou chvíli zpátky. Vyzuji si boty a hodím je do kouta. Je to taková úleva nemuset uklízet tak často. Už mi to lezlo krkem.

                Projdu obývacím pokojem do kuchyně když v koutku oka cosi zahlédnu. Obrátím tím směrem hlavu a celý nákup mi vypadne z rukou. Ten masakr přede mnou by mě možná donutil zvracet, kdybych na podobné scenérie nebyla zvyklá odmala. Z očí mi steklo pár slzy, když jsem se blížila k jejímu tělu přivázanému k židli s kaluží krve pod ní. Nemusím ani koukat na její ruce, abych věděla, že nehty chybí. Sklonila jsem se k její bezvýrazné tváři. Skelný pohled se díval směrem k obrazu na stěně. Vybíraly jsme ho spolu. Chtěla jsem jednu věc, která by dokazovala, že možná jednou můžeme být normální pár. Její poslední pohled patřil našemu obrazu. Zatlačila jsem její víčka a mé tělo začalo vřít. Mé vnitřnosti se vařily nastupujícím vztekem. Tak potupnou smrt si nezasloužila. Takhle potupná smrt není hodna žádného nájemného vraha. Tohle je urážka nejvyššího kalibru.

V našem světě se pomalu smráká,

milovala jsem tvé oči zabijáka.

Nikdo

Skrytá v kouři cigaret, jsem pozorovala kolemjdoucí, kteří pospíchali sem a tam. Proplétali se v nekonečné procesí, mířící do neznáma. Vcelku jsem ignorovala tváře, šlo mi jen o ten pohled na chaos kolem. Svým způsobem byl uklidňující, dokud se se soumrakem ulice nevyprázdnily a nenastalo vzácné ticho tolik typické pro maloměsto. Sem tam jsem minula pochybnou skupinku, člověka co venčí psa, auto nebo další osamělou bytost, co se snažila nadýchat nočního vzduchu a vyprázdnit si hlavu. Můj prázdný, tichý byt mě ničil i děsil.

Kdysi bylo skoro mým denním rituálem po škole hodit tašku do kouta, vzít peněženku, mobil, sluchátka a vyrazit do ulic po své oblíbené trase, jejíž vzdálenost záležela na tom, jak moc se mi nechtělo domů, zakončenou uprostřed polní cesty, kde bylo ticho, studený vzduch, silný vítr a spousta nejčastěji spousta bláta. Tam jsem mohla svobodně vykřičet cokoliv, protože nikdo neposlouchal. Nikoho nezajímala dívka na polní cestě, která v sobě pohřbila téměř všechny pocity a jen v tomto místě je mohla vypustit ven. Čím častěji jsem to odkládala, tím více věcí mě ničilo zevnitř. Mé vlastní tělo se stalo jakousi klecí, ze které se nedokážu dostat ven.

A pak přišla ONA. Vdechla život do prázdné skořápky, odemkla klec a zvedla mě ze dna. Chtěla jsem létat, ukázala mi jak. Byla se mnou každou chvíli, naučila mě milovat nejen fyzicky. A pak… prostě zmizela. Odešla neznámo kam, nenechala vzkaz. Odešla bez varování. Bez náznaku. Jakoby tu vůbec nebyla. Jediným důkazem byla vzpomínka na ni a nepatrná vůně. Nechala mě znovu spadnout na dno, vzala mi naději, vzala mi křídla, která mi sama dala. Zlomila srdce, zmátla mysl, pošramotila duši. Její poslední připomínka se rozplynula, když jsem otevřela všechny okna.

Tak tu teď sedím na zábradlí a pozoruji ruch kolem sebe. Pocit chaosu v mém životě, se snažím zmírnit sledováním chaosu kolem. Snažím se v té trýzni najít nějaký smysl.

Jednou na stejném místě jako teď, jsem ji uviděla. Nedokázala jsem to pochopit, ale byla tam. Jen pár metrů ode mě. Smála se a tiskla se k dívce s tragickým výrazem ve tváři. Až moc dobře jsem v ní viděla sebe samu. Přesně takhle to začalo. Stejný scénář. A také jsem věděla, jak to skončí. Bolestí, smutkem, chaosem. Blížily se ke mně a já se nesnažila skrýt. Ne. Musela jsem to ustát, jinak by přišly další otázky: "co kdyby?". Co kdybych k ní přišla? Co kdyby se mi to jen zdálo a já si ji spletla s někým jiným? Co by udělala? Co bych udělala já? A tak jsem slezla ze zábradlí¨a postavila se tak, aby ani na okamžik nebylo pochyb, že ustojím každou překážku. Dál se blížila, ani si možná neuvědomovala kam kráčí. Komu bude muset za chvíli čelit. Zjistila to až v okamžiku, kdy byla necelé dva metry ode mě a já na ni promluvila.

"Nazdar."

S úlekem se zastavila a zadívala se mi do tváře. Její úsměv na chvíli vyhasl.

"Copak? To mě ani nepozdravíš?"

"Ale jistě, ahoj. Jak se máš?" její obličej opět rozzářil úsměv. Je to nadaná herečka, to se musí nechat. Já bohužel nejsem. Výraz mé tváře značně potemněl a obě dívky si toho všimly. Ta druhá, jen těkala pohledem mezi mnou a NÍ.

"Naprosto skvěle, víš, ono to ani jinak nejde, když někdo odejde bez jediného slova. Mohla jsi mít alespoň dostatek slušnosti a říct, že to chceš ukončit."

"Netuším o čem to mluvíš. Jestli jsi v našem přátelství viděla něco víc, ta se moc omlouvám, ale já jsem momentálně šťastně zadaná." aby dala důraz svým slovům, chytila dívku vedle sebe za ruku a propletla s ní prsty. Ta stále nevěděla jak reagovat.

"Měj se." řekla ještě než nebohou dívku odtáhla pryč ode mě.

"Kdo to byl?" zaslechla jsem ještě tu smutnou holku.

"Nikdo."

Nikdo. Slovo, které naprosto přesně vystihlo mou situaci. Byla jsem pro NI Nikdo. Jen hračka. Chvilkové pobavení. Experiment.

Sedávání na zábradlí a pozorování chaosu kolem se stalo mým novým rituálem. Každý den po práci jsem přišla do prázdného bytu, nažehlený kostýmek a nepohodlné boty vyměnila za rifle, mikinu a tenisky. Do kapes jsem vrazila nějaké peníze, cigarety, klíče, popadla mobil se sluchátky a vyrazila do chladné ulice.

V uších mi zněly písničky, jejichž slova bych zvládla odříkat zpaměti. Lidé chodili sem a tam, neměnný chaos, hledání smyslu. Kdybych mohla, vykřičela bych vše, ale nebyl na to prostor. Lidé nepotřebovali novou atrakci, kterou bych se pro ně určitě stala. Ne. Raději jsem vše zadusila v kouři cigaret, utopila v alkoholu, vytlačila přepracovaností. Stmívalo se, rozsvěcovaly se pouliční lampy a já dál seděla na zábradlí a pozorovala zklidnění maloměsta. Nesourodé chuchvalce lidí se rozplynuly, sem tam, prošla menší skupinka, která dávala dost hlasitě najevo, že noční klid je jim ukradený. Potahovala jsem ze zbytku cigarety a přemíšlela, zda si zapálit další. Nechtělo se mi do prázdného bytu.

Lehký dotek na rameni mě vyděsil. Když jsem se otočila, spatřila jsem tvář dívky s tragickým výrazem. Hýbaly se jí rty, ale přes hudbu jsem jí nerozuměla. Vytáhla jsem si proto sluchátka z uší.

"Promiň, cos říkala?"

"Ptala jsem se, jestli tu, máš volno."

"Jistě."

Sedla si vedle mě na zábradlí. Chvíli jsme seděly v tichu. Pochopila jsem, že se snaží něco říct, ale nevěděla jak. Nebo možná neměla odvahu?

"Ty a ONA… Vy jste..." snažila se najít vhodná slova. Pochopila jsem o kom mluví i na co se snaží zeptat.

"Co? Chodily? Šoustaly?"

Přikývla.

"Jo, obojí. Vydrželo to celé tři měsíce." odfrkla jsem si.

"Aha. A co se stalo?"

"Vypařila se. Najednou byla pryč."

Chvíli to vstřebávala. Jakoby se snažila najít v tom smysl.

"Takže už se nevrátí, co?" zašeptala a vypadala, že se sesype.

"Ne nevrátí. A pokud ano, tak zavěšená do někoho jiného."

"Já myslela, že… prostě … ONA …."

"Jo já vím. Světlo tvého života, vytáhla tě z temnoty vlastního nitra, ukázala ti jak létat a pak tě prostě srazila na dno." Jsem fakt hnusná. Chvíli na mě hleděla, v očích ten svůj tragický výraz smíšený s uvědoměním.

Opět nastalo ticho. Ani jedna se neměla k odchodu. Ani jedna neměla co říct. Dvě zlomené bytosti sedící na zábradlí, co přemýšlejí nad tím, jak moc jsou si podobné. Dokud mi v hlavě neproběhla věta "A co když je to odpověď?" opatrně jsem položila svou dlaň na její. Malinko ucukla, ale pak dotek útěchy přijala.

"Mimochodem, kdo vlastně jsi? Minule jsme nebyly představeny." Narušila jsem nastalé ticho.

"Jsem Nikdo." řekla prostě.

Nikdo. Slovo vystihující naše životy. Nikdo.

A můj byt už nebyl prázdný...

Panenka 1/2

Panenka. Pro někoho pouhé slovo, pro jiného hračka. Pro některé postava z nočních můr, pro jiné předmět tajných tužeb. Pro mě celý život.

Procházím doupětem neřesti. Všude kolem je bílý kouř, který málem připomíná hustou, nepropustnou mlhu. Na palandách a polštářích se válí nespočet lidských těl v drogovém deliriu. Tu a tam se ozývají vzdechy či výkřiky. Kdo ví, co za představy jim právě probíhá za skelnýma očima. Překračuji lidský sendvič, v němž si právě dopřávají vzájemnou sexuální stimulaci. Projdu kolem velmi starého muže, který se právě snaží donutit mladou dívku k orálnímu uspokojení. Rozhlédnu se a uvědomím si, že spousta z těch skelných očí není zapříčiněna vlivem drog. Kolik z nich je tu nedobrovolně? Kolik jich prodali k této činnosti? Kolik jich unesli? Pokračuji dál, až dojdu ke dveřím na konci. Pomalu je otevřu a naskytne se mi pohled na muže ve středních letech nechávajícího se opečovávat dvěma chlapci, kteří sotva dosáhli hranice zletilosti.

"Co je?" utrhne se na mě a oba chlapci uskočí stranou. Až teď si všimnu modřin, šrámu a jizev, které pokrývají jejich dětská tělíčka.

"Ti tu, zdá se, taky nejsou dobrovolně," probleskne mi hlavou, když zahlédnu strach v jejich očích. Strach a vzdor, takže tu nejsou až tak dlouho, jako ty skelné pohledy venku.

"No tak co je?" utrhl se na mě opět muž na posteli. Stočila jsem svůj pohled k němu a proměnila jej v ten bezvýrazný a chladný pohled panenky za vitrínou. Pomalým krokem jsem se vydala k němu bez jediného mrknutí. Bez jediného uhnutí pohledem.

"T-tak c-c-co je?" zasípal a jeho zlostný a výhružný pohled vystřídal zděšený. Z hodinek, které jsem měl na ruce, jsem velmi pomalu rozvinovala drát. Nyní už bez sebemenších pochybností věděl, co přijde. Chtěl utéct, ale tělo jej neposlouchalo. Koutkem oka jsem zahlédla rudý pomstychtivý záblesk v očích obou chlapců. Obešla jsem postel nespouštějíc svůj pohled z mé dnešní oběti. Stála jsem teď přímo za ním. Nezmohl se ani na otočení hlavou. Sklonila jsem se k jeho uchu a mé vlasy nyní spadaly na jeho rameno.

"Posílá mě Cain," zašeptala jsem tím nesmyslnějším hlasem, jaký kdy mohl, ve svém nechutném životě, slyšet. Stačil jediný prudký pohyb a povlečení smetanové barvy skrápěla rudá.

**************************************************************************************************************************************************************

Otáčím klíčem v zámku. V hlavě se mi míchají myšlenky, jako na kolotoči.

"Jak to šlo?" Cain sedí za počítačem a překotně do něj něco přepisuje.

"Více než skvěle. Bylo to až přehnaně snadné. Člověk by řekl, že si zařídí nějakou ochranku, když každý ví, o co ti jde."

"Takže další zabedněnec. Nechápu, jak mohl otec s těmito póvly vůbec ztrácet čas."

"Předtím, než ho zavřeli, byl v podsvětí velmi vlivný. Mnoho těch, jak ty říkáš, póvlů mu umožnilo cestu vzhůru."

"No jistě. Nečekal bych, že zrovna ty mého otce tak vyzdvihneš. Po tom co …" větu nechal vyznít do ztracena.

"To, že byl vlivný v podsvětí, neznamená, že to nebyl perverzní a narušený člověk."

"Ovšemže, právě proto si se stala jeho zkázou. Ale to jaký byl, přesně odpovídá tomu, s kým se stýkal. Byl stejný póvl jako oni."

Vcházím do bytu, sundávám kabát a boty.

"Mimochodem, jak se má Mia. Slyšel jsem, že máte, dá se říct, normální domácnost. Nečekal bych, že se svým dárkem naložíš takhle.

Ani nestačím vstoupit do kuchyně a už mám kolem krku pověšené blonďaté pískle. Je tak drobounká, až byste si mysleli, že jí pouhý vánek může odfouknout. Pustí mě a já můžu vidět její safírové oči, které nemá nikdo jiný na světě.

"Má se fajn. Dík za optání," odsekla jsem. "Mimochodem, překvapuje mě, že zrovna ty někoho nazýváš póvlem, když nejsi o nic lepší než oni."

"Dívky a chlapci, které prodávám, jsou už ve věku, kdy není pohlavní styk trestný a navíc je prodávám z jejich vlastní vůle. Kromě těch, které mi někdo prodal či daroval. Většina pouze jako záruku svého dluhu. Tak jako Miu. Říkal jsem ti, že mi ji prodal její strýc?"

"Ovšemže. Nezapomínáš mi to neustále připomínat, abys mi ukázal, jaký jsi světec."

"Dávej si pozor na pusu. Mimochodem, už víme něco o Angelovi? Kde se skrývá? Jaké má slabiny?"
"Ještě jsi to nevzdal? Nech to být, radím ti dobře."

"Zabil mi otce. To bys snad mohla pochopit."

"Jestli to nenecháš být, nebude tvůj otec jediný mrtvý. Jste konkurenti proboha, jen v podsvětí se to neřeší lepší reklamou."
"To dobře vím. Proto to bude on, kdo zemře."

"Ty si to nenecháš vymluvit co?"
"V žádném případě."
"Potom mě omluv, ale už půjdu."

"Jistě."

Dnes nemám na nic náladu. Zamířila jsem rovnou do koupelny a smyla ze sebe špínu tohoto dne. V hlavě se mi kolotoč myšlenek nepřestává točit. Nastavím tvář proudu vody a snažím se je alespoň nějak přehlušit. Moc to nepomáhá. Vypnu sprchu, osuším se a vcházím do své ložnice. Ona už leží v posteli a zvědavě si mě prohlíží. Tak jako vždycky. Chci ji, ale nemůžu. Ne teď. Ne dnes. Ně když je to ještě dítě. Sotva dosáhla 15 let. Tak opět a znovu ulehám k ní a otáčím se zády. Tentokrát je ale něco jinak. Přitiskne se ke mně zezadu, na čemž není nic divného, protože tohle dělá v poslední době dost často. Když se snažím vykroutit, její stisk zesílí.

"Vítám tě Kasumi." Kasumi. Mlha. Jméno, které mi dali. Dřív pouhá Panenka. Jedna z desítek dalších. A ještě dřív … Miho. Jméno, které mi dali lidé, kterým se říká rodiče. Umřeli krátce poté, co jsem se narodila. Poté jsem žila u strýce. Už si ani nepamatuji, jak vypadali. Kdo byli.

"Co to má znamenat?" obrátila jsem se ke Cainovi s tázavým výrazem.

"Co to děláš?" zeptala jsem se, když mi její ruce zajely pod tričko. Neodpověděla. Roztřesenými prsty mi přejížděla po břiše a s každým pohybem se blížila k ňadrům.

"Tohle je můj dárek. Přivedl mi ji jakýsi zrzoun s páskou přes oko. Prý je to dar od nějakého informátora, Salvator se myslím jmenuje. Každopádně mám dost svých dívek a chlapců a tenhle typ mě nudí."

"Proč ji dáváš mně? Mám jí dělat chůvu?"

"Nic jiného tě nenapadá? Všiml jsem si, že jsi neustále sama. Nemáš žádnou společnost. Menší rozptýlení ti neuškodí. A nesnaž se mě oklamat. Dobře vím, že muži jsou ti odporní. Ani se není čemu divit. Navíc si s ní můžu, cituji, dělat co chci. Klidně ji i zabít. Tak proč bych ti nesměl udělat skrze ni nějakou radost."

"Přestaň!" zařvala jsem na ni, chytla jí ruce a odtáhla ji od sebe. Snažila se se mnou bojovat a vrátit se k předchozí činnosti.

"Přestaň! Dost!"

"Proč nemůžu?" zašeptala najednou a pohlédla na mě. V očích se jí zaleskly slzy. Já snad poprvé v životě slyšela její hlas. Nebo jsem si ho jen nestihla zapamatovat? Mluvila zřídka. Vlastně skoro vůbec.

"Protože tohle prostě nejde," snažila jsem se jí to vysvětlit, než to zajde příliš daleko.

"Proč? Ostatní by chtěli. Vím to. Za tímhle účelem si mě předávají už tak dlouho. Nikdy jsem nechtěla. Teď chci. Poprvé v životě chci, tak proč ty nechceš?"

Zarazilo mě to. Copak to nechápe? Že jí nechci ublížit? Zničit i to poslední, co zbylo z její lidké podstaty, o kterou ji obrali? Stejně jako mě?

"Sakra," zaklela jsem, povalila ji na postel a vyhoupla se nad ni. Od jejích rtů mě dělilo jen pár mikrometrů. Až teď jsem si všimla, že se v jejích očích zrcadlí noční obloha. Jde vidět pouze, když jste hodně, hodně blízko. Koukala na mě odevzdaně, v očekávání, co přijde.

"Chceš to, máš to mít," zašeptala jsem a spojila naše rty. Zavřela jsem oči a nechala se strhnout dlouho potlačovanou touhou. Kolotoč myšlenek vzpomínek se přestal točit.

Sen vs realita 4/4

To, že jsou její rodiče rozvedení jsem věděla už dávno, i když o tom moc nemluvila. Já znala pouze její matku a otčíma, jež mi právě otevřel, a s udiveným výrazem mě pustil dál.

"Je doma…" ani jsem tu otázku nestačila doříct, když mě vyrušilo vrznutí dveří. Myslela jsem, že se v nich objeví její tvář, ale byla to pouze její matka. "Jela na dva týdny ke svému otci. Ona ti o tom neřekla? Asi jenom zapomněla," vykouzlila na tváři úsměv a ve mně hrklo. "Kdy odjela?" vychrlila jsem ze sebe a zapomněla jsem na veškeré vychování. Udiveně se na mě dívali.

Běžela jsem, jak nejrychleji to šlo k autobusové zastávce. Tak, tak jsem stihla autobus jedoucí na nádraží. Měla odjet vlakem. Mezi jejími rodiči, bylo zvláštní napětí plné sváru a vzteku, takže se další hádce mezi nimi chtěla vyhnout. Rozvody byly vždycky těžké, a ne každý je zvládal s chladnou hlavou. Obdivovala jsem její sílu a až teď si uvědomila, jak těžký musela mít život a já jí to zrovna dvakrát neulehčovala. Až teď mi konečně začalo všechno docházet. Teď teprve všechno do sebe zapadlo. Jak jsem mohla být tak hloupá? Tak slepá? Tak nevšímavá? Nervózně jsem poklepávala nohou. Cesta se dneska vlekla snad víc než obvykle. Konečně jsem dorazila na určenou zastávku a vyletěla jsem z autobusu jako raketa. Když jsem doběhla k nástupišti, vlak z něj zrovna vyjížděl. Běžela jsem chvíli vedle něj a vyhlížela v oknech červenou hlavu, ale nenašla jsem ji. To už vlak nabral rychlost a já se jen dívala, jak mi mizí v dáli. Nestihla jsem to. Propásla jsem možná poslední šanci, která mi zbyla. Sedla jsem si na nejbližší lavičku a tvář skryla do dlaní. Tak takhle bolí doopravdy zlomené srdce? Bylo mi do breku, ale nemohla jsem přece bulet na veřejnosti. "No tak holka. Seber se!" opakovala jsem si stále do kola.

"Co tady děláš?" vytrhl mě z myšlenek známý hlas a já ztuhla. Zvedla jsem hlavu a podívala se na tu, jíž onen hlas patřil. Stála tam s kufrem na kolečkách a koukala na mě tím smaragdovým pohledem, v němž jsem se ztratila už ten první den v nemocnici a v němž se ztrácím i teď. "Tys neodjela?" zachraptěla jsem a ona si mě změřila pohledem. "Ne, ještě ne. Vlak mi jede až za půl hodiny. Ale co tu děláš ty?" v hlase jí zněl vztek smíšený se smutkem. Na nic jsem nečekala a popadla ji za zápěstí. Druhou rukou jsem popadla kufr a táhla ji spolu s ním za sebou. Kupodivu se nebránila a odevzdaně mě následovala. Bylo mi v tu chvíli fuk, že se na nás lidé dívají a kroutí hlavami. Bylo mi jedno, že někteří utrousili nejapné poznámky. Teď pro mě totiž existovala jenom ona a nikdo jiný. Právě teď měla nastat ta chvíle, kdy nechám sny navždy za sebou a plně se ponořím do reality. Do jediné reality, kterou uznávám a to je realita s ní po boku. Dotáhla jsem ji za roh, kde nikdo moc nechodil a opřela ji o stěnu. Ruce jsem položila vedle její hlavy z obou stra, aby jí nenapadlo mi utéct. Hlavu jsem měla skloněnou a chvilku tam mlčky stála, než jsem se odhodlala promluvit.

"Nenávidím tě," zašeptala jsem a zvedla k ní svůj pohled. Dívala se na mě s mírným náznakem bolesti v srdci. Tohle zřejmě nečekala, ale já jí to musela říct. Říct jí všechno.

"Nenávidím sebe. Nenávidím to, kdo jsem a nenávidím to, čím jsi ty. Nechápu vůbec nic. Proč si mě nemohla nechat na pokoji? Proč si mě nenechala umřít? Proč si mě neopustila jako všichni ostatní. Proč?" po tváři mi stekla slza a ona se na mě dívala s jakýmsi pochopením. "Proč jsi mi vždycky povídala o naprostých blbostech, místo aby ses svěřila se svými problémy? Proč jsem já byla tak slepá? Proč sis kvůli mně přebarvila vlasy na červenou a vzdala se tak těch nádherných blond vlasů," slova mi z úst vycházela a pro mnohé by nedávala smysl, ale pro ni, pro ni smysl měla. Konečně jsem se jí otevřela a všechno jsem ze sebe vysypala. Když jsem svůj dlouho potlačovaný citový výlev ukončila, opřela jsem si čelo o její rameno a chvíli jsme tam tak stály, než jsem zašeptala ty dvě slova. "Miluju tě."

Její vlak odjel už před pěti minutami a ona tam přesto stála se mnou a objímala mě. Když jsem k ní konečně znovu zvedla svůj pohled, usmívala se. Nemohla jsem to vydržet a políbila ji. Její rty byly měkké, poddajné a chutnaly po jahodách. Celým tělem mi projela zvláštní vlna a já si ji za boky přitáhla blíže k sobě. Líbaly jsme se dlouho a upřímně mi bylo jedno, kolik lidí nás přitom mohlo vidět. Byla jsem šťastná jako už dlouho ne. Konečně jsem našla svou spřízněnou duši a doufám, že i životní lásku, i když kdo ví, co nám zítřek nachystá. Ale já teď nehodlám řešit, co bylo a bude. Já žiji touto chvílí, která se mi vryje do paměti navždy. A i kdyby to jednou byla pouhá vzpomínka, tak to stojí za to, protože je to realita a ta není nikdy tak zlá, jak se může zdát. Sny jsou sice krásné, ale nejsou skutečné a ten kdo jimi žije, nežil nikdy doopravdy. To je to, co jsem se naučila a co si zapamatuju do konce svých dní. A doufám, že si to zapamatují i ti, kteří právě dočetli příběh, jedné naprosto neznámé dívky.

Sen vs Realita 3/4

Stála jsem před ní málem s otevřenou pusou a nebyla jsem schopna vydat jedinou hlásku. V hlavě jsem měla totální guláš a nechápala jsem, jak se tohle mohlo stát. Ona jen nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou a koukala se do země.

"Co sis to udělala s vlasy?" zeptala jsem se jí, když jsem ten šok konečně rozdýchala.

"Ty sis všimla?" pípla jenom. Byla hrozně napjatá a mírně vystrašená.

"Toho bych si nevšimla jedině, kdybych byla slepá. Ta červená svítí na kilometr daleko," nemohla jsem si odpustit poznámku s mírně pobaveným tónem. Musela jsem tuhle situaci nějak odlehčit, protože jinak bych se asi zbláznila. "Proč ta náhlá změna? Já myslela, že máš svoje vlasy ráda," pokračovala jsem a ona ke mně zvedla svůj smaragdový pohled.

"Chtěla jsem prostě jenom změnu," už se tolik nebála.

"Úplně by stačil nějaký melír. Nemusela jsi je mít hned rudé."

"Ale já jsem tě jenom chtěla překvapit,"zněla trochu zklamaně.

"No tak to ti teda gratuluji. A zítra si je přebarvíš na černou? Vím, že máš můj deník a taky vím, o co se tu snažíš." Ano, byla jsem pořádně vytočená. Taky jsem měla důvod. Nesnášela jsem, když se někdo vrtal v mých záležitostech. Obzvláště, když se ona snažila proniknout do temných zákoutí mé mysli a mého života. Bála jsem se totiž, že by mě pak zavrhla, což bych nepřežila. Tentokrát bych svou smrt dotáhla až do konce. Už jen její blízkost mě ubíjela, jen jsem nechápala proč.

"Ty víš?" zeptala se udiveně s mírným ruměncem na tvářích.

"Ano vím, ale tohle ti vážně nevyjde. Vím, že máš můj deník a jestli tohle má být cesta, jak ze mě vydolovat, proč jsem se chtěla zabít, tak je to vážně hodně uhozené. Tohle citové vydírání na mě ale nezabírá, takže sis vlasy zničila úplně zbytečně. Měla jsem za to, že ti to došlo. Téma "MOJE SEBEVRAŽDA" je tabu," poslední větu jsem málem zakřičela a ona se lekla. Sklopila pohled a cosi zašeptala. "Co říkáš?" zeptala jsem se se vztekem v hlase. "Že vůbec nic nechápeš," zakřičela, otočila se a spěšně zamířila pryč. Nechala mě tam stát s vyjeveným a nic nechápajícím výrazem. Bylo to poprvé, co jsem ji slyšela křičet a poprvé, co jsem ji viděla plakat. Alespoň mi připadalo, že jí po tváři jedna slza stekla, když se otáčela. Bodlo mě při tom pohledu u srdce. Co to bylo za pocit? Vracela jsem se domů a celou dobu o tom přemýšlela. Vlastně ještě než jsem šla spát, probíhaly mi hlavou všechny vzpomínky na ní. Víčka se pomalu zavírala a já se propadala do říše snů.

"Takže ses vrátila?" pronesla jsem s jistou dávkou arogance v hlase a otočila se na dívku s černými vlasy, jež stála za mnou.

"Myslela jsem, že mě uvidíš ráda," usmála se nevinně a posadila se a já jsem si sedla vedle ní. Hleděly jsme mlčky na hladinu azurového jezera, ve kterém se odrážel krvavě rudý západ slunce. Přímo vedle mě byla ONA. Vrátila se a se mnou to ani nehnulo. Myslela jsem totiž na někoho úplně jiného.

"Víš, že jsi úplně slepá?" zasmála se po chvíli černovláska a já jen zvedla koutky úst v náznaku úsměvu. Ano byla jsem naprosto slepá. Tak slepá, že jsem neviděla ty velmi podstatné věci a všechno jsem tím zkazila. "Vím, ale co mám teď dělat?" nevěděla jsem si s tím rady. Nejenže jsem ignorovala city někoho, kdo mi byl nejblíže, ale já ignorovala dokonce vlastní city. Tolik jsem se jim bránila, tolik jsem se jich bála. A k čemu to bylo? K ničemu. "No měla bys jí rychle najít. Myslím, že si obě máte co vysvětlovat," měla pravdu. Ještě chvíli jsme tam seděly mlčky, než se sen začal rozplývat. "Děkuji ti," řekla jsem a podívala jsem se na ní. Ona se jen usmála, políbila mne na čelo a pak zašeptala pouhé "Sbohem," než se rozplynula stejně jako celý sen. Tentokrát už navždy.

Mě ještě čekala jedna důležitá věc, která nesnesla odkladu. Už jsem si byla svými city k ní jistá a byla jsem si jistá i jejími city ke mně. Psala jsem jí zprávy, abychom se sešly, ale neodpovídala na ně. Volala jsem jí, ale pokaždé mi to položila. Takhle se to táhlo celý týden a já už byla bezradná. Rozhodla jsem se proto jít rovnou k ní domů a nenechat se odbýt, protože jinak budeme nešťastné obě. Když mi ovšem otevřel její otčím, čekalo mě nemilé překvapení.

Sen vs Realita 2/4

Uběhly již tři týdny ode dne, kdy jsem se rozhodla skoncovat se svým životem. Neúspěšně, musím podotknout. Stalo se to, že mě někdo našel a zavolal sanitku. Proč se jenom musí ostatní lidé plést do mých věcí? Tehdy jsem to nechápala, až později…

…Probudila jsem se až v nemocnici, kde jsem se také dozvěděla, kdo byla ta "dobrá duše" jež mne zachránila před tou nádhernou smrtí. Nejprve jsem ani neotevřela oči a poslouchala pípání nemocničního přístroje. Pípal v pravidelných intervalech a to mě pomalu opět kolébalo do nádherného spánku, když tu náhle se ozval jiný zvuk. Vrznutí židle. A právě onen nečekaný zvuk mne donutil otevřít oči. Vedle mého lůžka spala na židli dívka. Hlavu měla položenou na mé posteli jen kousek od mého obličeje. Blond vlasy jí spadaly do tváře, takže jsem vůbec nepoznala, o koho jde. Působila na mě tak klidně a nevinně, jako anděl, jež se snesl z nebe. Neklidně se zavrtěla a pomalu otevřela své oči. Nyní jsem se ztrácela v nádherných očích barvy smaragdu, které na mě koukaly s čímsi skrytým. Usmála se na mě a já odvrátila tvář. Zřejmě až moc zbrkle, protože se mi zatočila hlava a opět jsem se propadla do hlubokého spánku…

V té nemocnici jsem strávila 14 dní, kdy za mnou každý den docházela. Byla na můj vkus až moc "živá". Ta radost a optimismus z ní jen sálali. Byla hrozně ukecaná a neodbytná. Vlastně mluvila jenom ona, protože už první dva dny bylo jasné, že ze mě nevydoluje jedinou větu. Nijak jí to nevadilo ani nebránilo v tom, aby mi o sobě řekla i ty nejmenší nejnepodstatnější detaily. Začínala mi už lézt krke, a když mi řekla, že chodí na stejnou školu jako já, zhrozila jsem se a v duchu žádala všechny svaté, ať mě ušetří. Jenže první týden pobytu už jí došla téma "JÁ" a začala mi povídat o věcech naprosto odlišných než ty předchozí. Dokonce z ní vylezly i inteligentní věty hodné zamyšlení. Můj názor na ni se úplně změnil a já jí poprvé začala odpovídat na její dotazy. Ovšem téma "Můj pokus o sebevraždu" bylo zcela tabu. Nosila mi úkoly, se kterými mi oddaně pomáhala, takže když jsem za další týden nastoupila do školy, byla jsem na tom s učivem o dost lépe než mí spolužáci. Myslela jsem, že s vrácením se do školy, zanikne i přátelství mezi mnou a onou blondýnkou, ale nestalo se tak. Vlastně byla téměř jediná, kdo se se mnou na naší škole bavil. Když už se jednou pokusíte obrat se o svůj vlastní život, ostatní vás mají za blázna, kterému je lépe se vyhnout. To jsem poznala, už když jsem vešla do třídy a všichni ustali v rozhovoru, hledíc na mě a cosi si našeptávajíc. Pro dobro všech ostatních i své vlastní jsem se posadila do té nejposlednější lavice u okna. Koukala jsem na svět tam venku a přemýšlela o nesmrtelnosti brouka, když tu se ozval známý hlas: "Ahoj, myslela jsem, že nepřijdeš." Přímo přede mnou stálo to sluníčko a na tváři jí hrál zářivý úsměv. "Nemůžu pořád zameškávat." Odpověděla jsem jí a pohled opět stočila k oknu. Neměla jsem právě teď moc náladu se vykecávat. Obzvláště, když na nás hleděla asi polovina třídy myslíc si bůhví co…

Nevím proč ani jak, ale staly se z nás … jak to nazvat … Best Friends? Či jak se tomu v dnešní době říká? Už to tak asi bylo. Vlastně ani nechápu, jak k tomu mohlo dojít a proč se někdo jako ona začal bavit s někým, jako jsem já. Od příchodu na střední jsem neměla žádné kamarády a s těmi ze základky jsem ztratila veškerý kontakt. Asi jsem byla vážně společensky úplně mimo. No řekněme, že jsem byla šťastná, i když jsem to nedávala moc znát. Šťastná. Ale pouze do té doby, než objevila u nás doma můj deník. Moje zápisy o snech s NÍ. S tou, kvůli jejíž ztrátě jsem se rozhodla zahodit svůj život. Nevěděla jsem, že ho našla. Byla jsem zrovna v kuchyni a připravovala něco k jídlu a pití. Měly jsme si pustit film. Když jsem se vrátila do mého pokoje, ona jen zaraženě seděla, a když jsem jí zamávala rukou před obličejem, trhla sebou a začala se omlouvat. Připadala mi během filmu taková zahloubaná. Podle mě ten film ani nesledovala. Hodinu po jejím odchodu mi připadalo, jako by mi z pokoje zmizelo něco důležitého. Když jsem otevřela vrchní šuplík svého stolu, přišla jsem na to co. Chyběl mi můj deník. Mé zápisy o dívce se střídavě rudými a černými vlasy. O dívce jež byla z mých snů, která se mi vryla do paměti i srdce. Zvláštní bylo, že jsem na ni tak nějak zapomněla. Jako by nikdy neexistovala. Ale k čemu by byl mé blondýnce deník o snech? Moment, vážně jsem řekla mé blondýnce? Už mi zřejmě hrabe. Ale proč mi vzala ten deník? Tohle mi vrtalo hlavou ještě dlouho do noci a dlouho poté, než jsme se opět setkaly. Něco se ale změnilo a já už z dálky poznala co…

Sen vs Realita 1/4

Co ode mě žádáš, ty má krásná neznámá, když vkrádáš se mi do snů a můj život obracíš naruby? Proč jsi mi doposud neprozradila své jméno? Řekni, proč mne tak moc trápí vědomí, že nejsi skutečná? A proč po tak dlouhé době, v níž si mne naprosto uchvátila, žádáš, abych tě nechala jen tak být a zapomněla? Pověz mi to v jednom z těch úžasných snů, které mi pomalu splývají s realitou natolik, že se vše ostatní zdá být pouhým snem. Není, ale kéž by to bylo skutečné. Vím, že když se těm snům plně poddám, realita jako taková pro mě přestane existovat. Vím taky, že bych neměla sen upřednostňovat před realitou, ale odolat životu s tebou je těžké. Tak proč mi to ještě více ztěžuješ? Proč si za mnou vůbec přišla, když nyní žádáš, abych zapomněla, abych se tě vzdala a opustila tě navždy? Víš, že to nezvládnu, i přes tvá slova, jež se mi snaží vysvětlit následky mého jednání. Snažíš se mne přesvědčit, že mě NÁŠ sen jednoho dne úplně zničí. Ale už teď zažívám nesnesitelná muka, když nejsem s tebou. S mým nádherným chameleonem, který mění barvu svých vlasů z červené na černou a zase zpátky. Tak mi řekni, proč stále nechápeš, že jsi to TY. Můj sen, má noc i den, můj život, má smrt a ano, i má láska.

"Měla bys na mě zapomenout. Vyhnat mě ze svých snů. Vždyť já ani nemám stálou podobu," řekla jsi a já se snažila uklidnit. Nechápeš snad, jak moc mě vytáčí, když takhle mluvíš? Jak moc mě tím trápíš? "Víš moc dobře, že tě nemůžu nechat jít. Milu-" "NE! Neříkej to. Víš vůbec, co říkáš?" přerušila si mě rozčileně, "jsem jenom sen. Pouhá fikce, ke které si city pouze nalháváš, protože se bojíš milovat. Milovat skutečného člověka. Uzavíráš se do sebe a skrýváš se tak před okolním světem…" "Ale…" "ŽÁDNÉ ALE! Když mě nevyženeš ty. Když TY neopustíš mě, tak to udělám já," poslední větu téměř zašeptala a mě bodlo u srdce. "Ne," řeknu tiše s roztřeseným hlasem, "tohle mi nesmíš udělat." V mém hlase jde jasně slyšet zoufalá naléhavost. "Je mi to líto, ale ty musíš žít skutečný život a na mě prostě zapomenout. Už jsem ti jednou řekla, že jsem skutečná, ale tys mě zatím nenašla. Tys mě ani nezačala hledat. Upínáš se k tomuto snu, ale mě to ničí. Já jsem pouhým obrazem dívky, se kterou bys měla být šťastná. ONA je skutečná. A až tu pravou najdeš, setkáme se ještě jednou naposledy a ty se rozhodneš. Nehledej dívku s červenými či černými vlasy. Nehledej dívku mé povahy. Hledej lásku. LÁSKU, ROZUMÍŠ? Teprve pak budeš doopravdy šťastná." Pomalu se zvedla a otočila se k odchodu. Mizela mi v dáli a já slyšela už jenom vzdálený šepot: "Sbohem."

Uběhlo již mnoho dní od doby, kdy jsi odešla. V mém životě zůstalo prázdné místo, které jsi ty vyplňovala. Jak jsi mi to mohla udělat? Vždyť já byla tak šťastná. Bylo mi jedno, zdali jsi pouhým snem, nebo tolik přeceňovanou realitou. Vůbec mi na tom nezáleželo. Odešla si a to je důvodem, proč tu nyní sedím na lavičce ve vylidněném parku a v ruce svírám lahvičku, jež v sobě skrývá jediné osvobození od těch muk, která právě v tuto chvíli zažívám. Omlouvám se, ale nemohu splnit tvé přání. Prostě to nejde. A já chci raději zemřít, než žít bez tebe. Mlží se mi před očima a pomalu se propadám do propasti bezvědomí, když najednou slyším čísi hlas, jak bezradně volá mé jméno.

Panenka

Dlouhé sametové vlasy barvy havraních křídel, oči ranní oblohy, pleť jako z alabastru a nečitelný arogantní výraz ve tváři. Stěží byste uvěřili, že se jedná o lidskou bytost a ne o porcelánovou panenku, jež sedí ve výloze a čeká až si jí někdo koupí. Ne. Tato panenka byla živá, i když tak moc nevypadala. Byla to dívka, jejíž city byly uvězněné hluboko pod tou neprostupnou maskou. Dívka, jež strnula jako panenka bez srdce a emocí. Mohli bychom ji přirovnat i k diamantu. Chladnému, ale za to až nelidsky krásnému. Její slova jsou ostrá jako břitva a zařezávají se hluboko do vašeho nitra, takže vám mohou i vaši duši roztrhat na kousíčky. Přesto je tu někdo, kdo se dostal k této panence blíže než ostatní. Někdo, jehož úsměv září na všechny strany. Někdo energický a obětavý. Někdo komu slova Panenky neublíží, protože slyší i to, co je ukryté za těmi slovy. Volání o pomoc. Strach z lásky. Strach z pocitů, které mnohdy společnost odsuzuje.

Dívka s krátce střiženými vlasy hrajícími všemi odstíny červené a smaragdovýma očima, stála na autobusové zastávce a hleděla do svého mobilu. Uslyšela kroky a koutkem oka zahlédla černovlásku, jež právě přišla. Musela se pro sebe pousmát, protože měla ve tváři stále ten neměnný arogantní výraz. Vlastně si stěží vzpomněla, kdy ji naposledy viděla usmívat. Autobus přijel přesně na čas, takže obě dívky mlčky nastoupily a sedly si vedle sebe na nejbližší volná sedadla. Černovláska si vytáhla z batohu knihu a rusovláska vytáhla sluchátka, ze kterých o chvíli později vinuly slova její oblíbené písničky. Hleděla na ubíhající domy a následně krajinu. Čekala je zdlouhavá cesta, kterou jako vždy promlčely. Vlastně spolu nikdy moc nemluvily, až na pár vzácných chvil, jichž bylo opravdu pomálu. Rusovlásku to zezačátku ubíjelo, ale časem si zvykla na její chování a ticho. Znaly se od páté třídy, kdy obě nastoupily na totéž víceleté gymnázium, a na kterém je příští rok čekají maturitní zkoušky. I když bydlely blízko sebe, do příchodu na školu se vůbec neznaly. Možná proto, že černovláska nechodila do školky a nevytáhla paty z domu. Byla vždycky zvláštní dítě. Za tu dobu se celkem sblížily. Jedna o druhé věděla téměř vše i beze slov, přesto se na první pohled zdálo, že si jsou úplně cizí. Každý, kdo je viděl spolu, nedokázal dost dobře rozpoznat vztah mezi nimi. Ba právě naopak se každý domníval, že se ty dvě navzájem vůbec neznají.

Autobus zastavil a obě dívky vystoupily. Opět šly mlčky, když černovláska nečekaně prolomila ticho jako první. "Co se ti stalo?" zeptala se narážejíc na natrhlý ret rusovlásky. Rusovláska se pobaveně uchechtla: "Páni ono to umí i mluvit. Nehoda o přestávce. Vrazila jsem do dveří." "Jako vždy nemotorná a nesoustředěná," pronesla jen tak černovláska. "A kdo by se soustředil, když po chodbě kráčela samotná "Ledová královna" na jejíž krásu by byl hřích nepohledět," začala rusovláska provokovat a čekala nějakou reakci, které se jí nečekaně nedostalo. Nebo ano? "Ty se červenáš? A to na tvé tváři je úsměv, nebo mám halucinace?" pošeptala černovlásce do ucha a vtáhla ji do jedné z postraních uliček kde ji přitiskla ke zdi. Nahnula se k ní tak blízko, že mohla cítit její zrychlený dech a slyšet pravidelný tlukot jejího srdce. Chvilku si jen hleděly do očí, než se svými rty jemně otřela o ty její. Čekala, že ji jako vždy černovláska odstrčí s dost nepěknými slovy o nejapných vtipech a ona nad tím zase pouze zakroutí hlavou. Tentokrát se tak ovšem nestalo. Černovláska jí stále hleděla do očí a výjimečně bylo v těch studánkách i něco jiného, než pouhá arogance. Ne. Ona tentokrát zavřela oči a sama své rty přitiskla na ty rusovlásčiny. Chvíli je jen tak jemně otírala, ale pomalu a nejistě, polibek prohlubovala. Rusovláska si ji přitáhla za vlasy a sama převzala iniciativu. Konečně se dočkala alespoň nějakých citů. Na tohle čekala tak strašně dlouho, až se domnívala, že tato chvíle snad nikdy v životě nenastane. Když už jim pomalu docházel kyslík, odtáhly se. Oči ovšem nechaly ještě chvíli zavřené a užívaly si pocit ještě doznívajícího polibku. Najednou sebou černovláska trhla a pokusila se vysmeknout z rusovlásčina sevření. Avšak to jí nebylo dovoleno, tak tam prostě jen stály v objetí a nevnímaly svět okolo. "Už vážně musím jít," zašeptala nejistě černovláska a rusovláska ji poslechla. Propustila ji ze své náruče a sehnula se pro tašku, která jí sklouzla z ramene. Ještě jí vtiskla jemnou pusu do vlasů, než se černovláska otočila k odchodu.

Cirkus

Sedím v přeplněném šapitó. Lidé a skoro vše okolo mě je rozmazané. Slyším pouze jásot a tleskání obecenstva. Uprostřed se houpe na hrazdě akrobatka. Všichni žasnou nad její ladností. Jásot utichl a všichni teď s napětím a očekáváním sledují její představení. Rozhoupe se a skočí salto. Těsně před tím než dopadne na zem, se vše kolem změní. Pomalu si uvědomuji, že tohle bude nejspíš jen sen.

Najednou sedím u stolu a naproti mně sedí dívka, kterou jsem nikdy dřív nespatřila. V ruce držíme kelímky s nějakým nápojem. Necítím jeho teplotu, necítím jeho vůni. Mohu jen odhadovat, že je to horký čaj, vzhledem k tomu, že z něj jde menší pára. Díky tomuto zjištění jsem se znovu ujistila, že sním. O něčem si povídáme, ale já vůbec netuším o čem. Jako bych neovládala vlastní tělo. Nevnímala svět okolo. Pouze tvář té dívky. Občas se mi zdá, že kolem nás projde známá tvář, ale okamžitě zapomenu která. Z ničehož nic si k nám přisedla další dívka. Podívala se na mě neutrálním pohledem, ze kterého vás ovšem mrazilo. "Já ji miluju," pronesla a zase odešla. Jsem tak zmatená. Druhá dívka, jako by ani nepostřehla vyrušení, pokračovala v naší debatě. Začala jsem si jí prohlížet. Měla černé vlasy. Počkat! Černé? Proč mě to tak udivilo? Zcela nečekaně se ke mně ta dívky naklonila a políbila mě. Rty jsem měla sevřené. Odtáhla se. "Ještě jsem to nezkoušela," sklopila jsem zrak. Ona se jen usmála. Zvedla se, posadila se vedle mě, dvěma prsty mi nadzvedla hlavu a zašeptala: "Jen otevři pusu a zbytek nech na mě". Opět spojila naše rty. Byl to zvláštní pocit. Už jsem ho jednou cítila, jen si nedokážu vybavit kdy. Líbaly jsme se opravdu dlouho a přesto se to zdálo jako chvilka. Když se naše rty rozpojily, ona se usmála a řekla: "Musím už jít". Zvedla se z lavičky a pomalu odcházela někam pryč. Bleskově jsem se zvedla, doběhla jsem ji, vzala za ruku a otočila ji čelem ke mně. Podívala jsem se jí do očí a pomalu začala přibližovat své rty k jejím, až se spojily ve vášnivém polibku. Ona se pomalu začala rozplývat stejně jako svět okolo. Bleskla jsem do jiného snu. Ona tam už ovšem nebyla.

Ráno mě probudil zvuk budíku. Líně jsem ho zaklapla a otočila jsem se na záda. V myšlenkách jsem zabloudila do včerejšího snu a podvědomě jsem přejela prsty po svých rtech. Ten polibek byl až neskutečně živý. Jako by byl skutečný. Kdo byla ta dívka s černými vlasy? Moment! Černými? Bleskově jsem si sedla a chytla se za hlavu. Neměla ta dívka z minulého snu červené? Proč má teď černé? Nebo je to snad jiná dívka? Nebo je jedno jak ta dívka, kterou hledám, vypadá? Co se to se mnou děje? Podívala jsem se na hodiny. Bylo tři čtvrtě na sedm. Vystřelila jsem z postele, bleskově se oblékla, vyčistila si zuby, popadla tašku a běžela na autobus. Stihla jsem to. Dokonce jsem měla ještě něco málo času. Oddechla jsem si, když v tom jsem koutkem oka zahlédla plakát na cirkus. Zarazila jsem se. Je to náhoda? Nebo to má nějakou souvislost? Mohou ty sny skutečně něco znamenat, nebo je to jen má fantazie? Souvisí spolu vůbec tyhle dva sny? Mohou se stát skutečností, nebo je to jen mé nejvnitřnější přání? Mohou spolu oheň a cirkus vážně nějak souviset? Mohou spolu souviset ty dvě dívky? Nebo je snad jen jedna? Jaký to má vlastně smysl?

Oheň

Už jako malou mě bavilo sledovat oheň v krbu, plamínek svíčky nebo hořící zápalku. Oheň mě fascinoval, ale nikdy jsem nepřišla na to, čím. Jestli kvůli jeho žáru nebo proto, že se roztančil pokaždé, když zafoukal vítr…

Všichni napjatě sledovali polykače ohňů, jak si nechává oheň volně klouzat po rukou a ženu, jež právě jakoby z plic vyfoukla ohromný plamen. Na konci svého představení pak zapálili hranici, kolem které začali všichni přítomní tancovat. Byl to spíše takový větší táborák. Pozorovala jsem lidi kolem, až jsem zahlédla dívku s červenými vlasy. Její pronikavé oči se setkaly s mými. Nespouštěla ze mě oči ani po tom, co jsem uhnula pohledem. Lákala mě k sobě. Odhodlala jsem se a šla k ní. Ona se jen zasmála a utekla. Vše klem mě se začalo točit. Najednou jsem se ocitla v jakémsi parku. A právě tam seděla na lavičce ona. "Kdo jsi?" zeptala jsem se jí. Ona mi však neodpověděla. Sedla jsem si tedy vedle ní. "Je tu krásně nemyslíš?" promluvil poprvé. "To tedy je," řekla jsem a pozorovala tu nádheru kolem. Všude byly květiny všech barev. "Znám tvoje tajemství," otočila pohled směrem ke mně. Nechápavě jsem se na ní podívala. "Jaké?" zeptala jsem se a ona se na mě provokativně usmála. "Chceš mě políbit. Mě! Holku," začala se smát. Ale nebylo to jako posměch. Byl to roztomilý smích. Takový ten radostný. Zahleděla jsem jí do očí. Přestala se smát. Místo toho se ke mně začala pomalu přibližovat. Zavřela jsem oči. Otřela se jemně svými rty o ty mé. "Tak udělej to, po čem tak toužíš," špitla. Otevřela jsem oči, přitáhla jsem si jí za zátylek a dravě jí políbila. Nijak se nebránila ani se nelekla. Právě naopak. Polibky mi začala oplácet. Cítila jsem něco nového. Něco, co jsem necítila snad nikdy v životě. Samozřejmě jsem se už předtím líbala s klukem, ale tohle bylo jiné. Bylo to zvláštní. Když se naše rty rozpojily, zeptala se mě s jiskřičkami v očích: "Líbilo se ti to?" "Ano. A moc," zašeptala jsem, "škoda že jsi jenom sen." Sklonila jsem hlavu. "Nejsem jenom sen," usmála se. Zvedla jsem hlavu s nadějí a očekáváním ve tváři. "Jsem skutečná," pokračovala, "stačí mě pouze najít." "Kde tě mám hledat?" Než mi ovšem stačila odpovědět, probudila jsem se.

Nepamatuji si už tvář dívky ze snu. Ani barvu jejích očí. Jediné co mi zůstalo v paměti, jsou její červené vlasy a oheň, který je s ní spojený. Je možné zamilovat se do snu? A je možné, aby se ten sen pak stal skutečností? Já zatím doufám, že ji jednou najdu. Že znovu ucítím její rty, uslyším její smích a zahledím se do jejích očí. Snad se toho jednoho dne dočkám…