Panenka

Dlouhé sametové vlasy barvy havraních křídel, oči ranní oblohy, pleť jako z alabastru a nečitelný arogantní výraz ve tváři. Stěží byste uvěřili, že se jedná o lidskou bytost a ne o porcelánovou panenku, jež sedí ve výloze a čeká až si jí někdo koupí. Ne. Tato panenka byla živá, i když tak moc nevypadala. Byla to dívka, jejíž city byly uvězněné hluboko pod tou neprostupnou maskou. Dívka, jež strnula jako panenka bez srdce a emocí. Mohli bychom ji přirovnat i k diamantu. Chladnému, ale za to až nelidsky krásnému. Její slova jsou ostrá jako břitva a zařezávají se hluboko do vašeho nitra, takže vám mohou i vaši duši roztrhat na kousíčky. Přesto je tu někdo, kdo se dostal k této panence blíže než ostatní. Někdo, jehož úsměv září na všechny strany. Někdo energický a obětavý. Někdo komu slova Panenky neublíží, protože slyší i to, co je ukryté za těmi slovy. Volání o pomoc. Strach z lásky. Strach z pocitů, které mnohdy společnost odsuzuje.

Dívka s krátce střiženými vlasy hrajícími všemi odstíny červené a smaragdovýma očima, stála na autobusové zastávce a hleděla do svého mobilu. Uslyšela kroky a koutkem oka zahlédla černovlásku, jež právě přišla. Musela se pro sebe pousmát, protože měla ve tváři stále ten neměnný arogantní výraz. Vlastně si stěží vzpomněla, kdy ji naposledy viděla usmívat. Autobus přijel přesně na čas, takže obě dívky mlčky nastoupily a sedly si vedle sebe na nejbližší volná sedadla. Černovláska si vytáhla z batohu knihu a rusovláska vytáhla sluchátka, ze kterých o chvíli později vinuly slova její oblíbené písničky. Hleděla na ubíhající domy a následně krajinu. Čekala je zdlouhavá cesta, kterou jako vždy promlčely. Vlastně spolu nikdy moc nemluvily, až na pár vzácných chvil, jichž bylo opravdu pomálu. Rusovlásku to zezačátku ubíjelo, ale časem si zvykla na její chování a ticho. Znaly se od páté třídy, kdy obě nastoupily na totéž víceleté gymnázium, a na kterém je příští rok čekají maturitní zkoušky. I když bydlely blízko sebe, do příchodu na školu se vůbec neznaly. Možná proto, že černovláska nechodila do školky a nevytáhla paty z domu. Byla vždycky zvláštní dítě. Za tu dobu se celkem sblížily. Jedna o druhé věděla téměř vše i beze slov, přesto se na první pohled zdálo, že si jsou úplně cizí. Každý, kdo je viděl spolu, nedokázal dost dobře rozpoznat vztah mezi nimi. Ba právě naopak se každý domníval, že se ty dvě navzájem vůbec neznají.

Autobus zastavil a obě dívky vystoupily. Opět šly mlčky, když černovláska nečekaně prolomila ticho jako první. "Co se ti stalo?" zeptala se narážejíc na natrhlý ret rusovlásky. Rusovláska se pobaveně uchechtla: "Páni ono to umí i mluvit. Nehoda o přestávce. Vrazila jsem do dveří." "Jako vždy nemotorná a nesoustředěná," pronesla jen tak černovláska. "A kdo by se soustředil, když po chodbě kráčela samotná "Ledová královna" na jejíž krásu by byl hřích nepohledět," začala rusovláska provokovat a čekala nějakou reakci, které se jí nečekaně nedostalo. Nebo ano? "Ty se červenáš? A to na tvé tváři je úsměv, nebo mám halucinace?" pošeptala černovlásce do ucha a vtáhla ji do jedné z postraních uliček kde ji přitiskla ke zdi. Nahnula se k ní tak blízko, že mohla cítit její zrychlený dech a slyšet pravidelný tlukot jejího srdce. Chvilku si jen hleděly do očí, než se svými rty jemně otřela o ty její. Čekala, že ji jako vždy černovláska odstrčí s dost nepěknými slovy o nejapných vtipech a ona nad tím zase pouze zakroutí hlavou. Tentokrát se tak ovšem nestalo. Černovláska jí stále hleděla do očí a výjimečně bylo v těch studánkách i něco jiného, než pouhá arogance. Ne. Ona tentokrát zavřela oči a sama své rty přitiskla na ty rusovlásčiny. Chvíli je jen tak jemně otírala, ale pomalu a nejistě, polibek prohlubovala. Rusovláska si ji přitáhla za vlasy a sama převzala iniciativu. Konečně se dočkala alespoň nějakých citů. Na tohle čekala tak strašně dlouho, až se domnívala, že tato chvíle snad nikdy v životě nenastane. Když už jim pomalu docházel kyslík, odtáhly se. Oči ovšem nechaly ještě chvíli zavřené a užívaly si pocit ještě doznívajícího polibku. Najednou sebou černovláska trhla a pokusila se vysmeknout z rusovlásčina sevření. Avšak to jí nebylo dovoleno, tak tam prostě jen stály v objetí a nevnímaly svět okolo. "Už vážně musím jít," zašeptala nejistě černovláska a rusovláska ji poslechla. Propustila ji ze své náruče a sehnula se pro tašku, která jí sklouzla z ramene. Ještě jí vtiskla jemnou pusu do vlasů, než se černovláska otočila k odchodu.