Tik tak

Příteli můj ...

Příteli můj, nejlepší z nejlepších,

dokážeš ve mně vždy vyvolat smích.

Příteli můj, nablízku vždy jsi mi,

společně žijeme pouze světy našimi.

Příteli můj, co objetím odháníš zlé sny,

tvá přítomnost prosvětlí šedivé dny.

Příteli můj, co tajné slzy mi utíráš,

střepy z mé duše pokaždé posbíráš.

Příteli můj, co miluješ mě na tisíc způsobů,

před všemi skryt odháníš veškerou zlobu.

Příteli můj, co mluvíš se mnou v každé možné chvíli,

tvým slovům rozumím jen já, tak moc jsme se sžili.

Příteli můj, spolu zvládneme vše hravě,

přece jenom žiješ pouze v mé hlavě.

Migrace z blog.cz

Zdravím, tento blog byl přesunut z blog.cz i s původními daty článků a komentáři.
To vše díky:
https://blog.veruce.cz/migrace-z-blog-cz-na-wordpress/

Vřele doporučuji! 👍 💛💛💛

Změny (jarní sonet)

V nejtemnější hodině noci tiše odchází,
Jen polibek na čelo v bolestivé předtuše.
Však loučení by odbyla jen ubohou frází,
Jež zlomila by člověka, vytrhla kus duše.

Morana tajemná. Bledá tvář, vlasy havraní.
Ukolébavkou svou ukládá k dlouhému spánku.
Šaty protkané slzami, skrývá se v ústraní.
Přestala psát na okno, hlas slyším jen ve vánku.

Vesna nezkrotná. Probouzí mne do dalšího dne.
Vlasy vlající s větrem, smích, rozpustilé dítě.
Vůně květů, ptáků písně o mládí, svobodě.

Šaty má z jinovatky a z kůže slunce jí žhne.
Přelétavá, začíná se chovat odtažitě.
Vzpomínky na obě nechávám divoké vodě.

Noro

Noro, vem si bonbon,
dnes to vadit nebude.
Noro, zavři oči,
ať nástrahy světa nespatříš.
Noro, zatanči,
ty můj krásný přelude,
Noro, zpívej píseň,
ať všichni vědí, že mi patříš.

Kdo jsi?

Kdo jsi?

V mém stínu se skrýváš.

Svou přítomnost jen mně netajíš,

Když příběhy tiše mi vyprávíš.

Kdo jsi?

V zrcadle se skrýváš.

Mou cestu nikdy nezkřížíš,

Však z odrazů na mne dohlížíš.

Okamžik strachu

Srdce strnulo v úleku

A tělem prošel děsu chlad.

Čas na vteřinu se zastavil,

Aby nabral rychlý spád.

Zaryl se do morku kostí,

Pocit mučivé úzkosti,

Když převrhla se židle.

Chce se mi spát ...

Chce se mi spát,

Jen nevím si s tím rady.

Myšlenky, starosti, strasti,

Volají, přímo křičí hlady, až pulzují mi spánky.

Bojuji s nimi,

Nemohu se jen tak vzdát.

Chtěla bych aspoň chvíli spát.

Sama

Malá holka,

na hřišti plném dětí je v centru dění,

a přesto sama se cítí.

Tak pláče, že ji něco bolí,

ale nikdo neslyší její nářek, nevidí její slzy.

Všichni se smíchem si hrají

a koukají skrze ni.

Proto vytvoří přítele ve své fantazii.

Malá holka s aktovkou,

spousta nových přátel,

a přesto sama se cítí.

Tak začne hodně mluvit a přehánět a hulákat,

 ale nikdo nechce slyšet slova v pozadí,

nevidí ty slzy v očích.

Všichni se smíchem nad ní mávnou rukou

a koukají skrze ni.

Proto znovu zavolá přítele z fantazie a nasadí mu aktovku,

aby s ní mohl chodit do školy.

Malá holka čerstvě v pubertě,

s pár přáteli, kteří se mění každou chvíli,

a přesto sama se cítí.

Tak zarývá nehty do kůže, aby rýhy byly vidět,

ale nikdo je nevidí, neslyší křik v jejím nitru.

Slzy své se učí skrývat.

Všichni se smíchem kolem ní a ona nasadí masku smíchu,

aby mohla být s nimi, přesto ji nevnímají

a koukají skrze ni.

Proto znovu zavolá přítele z fantazie a sundá mu aktovku,

nasadí moderní batoh a drží si jej po svém boku.

Mladá dívka,

pár přátel, co zdají se být praví,

a přesto sama se cítí.

Tak ryje špendlíkem do kůže, aby rýhy byly vidět,

ale nikdo je nevidí, nechce slyšet křik v jejím nitru,

nechce vidět bolest v očích.

Slzy své, ty skutečné, umí skrývat.

Všichni se smíchem kráčí a ona nasazuje masku smíchu,

aby mohla kráčet s nimi, ale oni ji nevnímají

a koukají skrze ni.

Proto znovu zavolá přítele z fantazie a sundá mu moderní batoh,

drží si jej po svém boku, aby odháněl noční můry.

Mladá dívka, vlastně dospělá, ale ne žena,

hledající nové přátele, domáhající se starých,

tak moc sama se cítí.

Cigareta v jedné ruce, alkohol v druhé.

Tak poprvé bere do rukou žiletku, aby tekla krev.

Ne mnoho, stačí jedna kapka.

Nikdo neviděl tu kapku, kterou nechala zaschnout,

nechtěli vidět táhlou jizvu na předloktí,

a tak koukali skrze ni.

Proto v jejím stínu skrýval se přítel z fantazie,

objímal ji v temných nocích, když pravé slzy řinuly se po tvářích.

Vlak

Ba-dum. Ba-dum. Ba-dum.

Vlak jede po kolejích a cestující v něm kolébá ke spánku. Za okny už je dávno tma. Černá neprostupná stěna, která brání komukoliv zahlédnout veškerá tajemství hlubokého lesa. Celý vlak je pohroužen do naprostého ticha, ať už se v kupé svítí nebo ne. Nikdo nechce narušit tu klidnou atmosféru, která zde panuje.

Ba-dum. Ba-dum. Ba-dum. Skříp.

Vlak projíždí ostrou zatáčkou a je slyšet táhlé skřípění kol na rozvrzaných kolejích.

Někde v zadní části prvního vagonu byste mohli slyšet dutou ránu, jak někdo spadl z lůžka, či štěkání labradora ve třetím vagonu, kterého prudká zatáčka probudila ze snění, následovaného pláčem dítěte z vedlejšího kupé, kterému se konečně podařilo uniknout noční můře a velké příšeře, jež se snaží vlak sníst.

Ba-dum. Ba-dum. Ba-dum.

Vlak se opět vrátil ke starému rytmu. Matka otírá slzy dítěti, objímá ho a konejšivě víská ve vlasech.

"Byl to jen sen," šeptá mu do ucha uklidňující slova.

Ba-dum. Ba-dum. Ba-dum.

Pes dostal chutnou hovězí kost, kterou pro něj jeho páni schovali do velkého černého kufru.

Ba-dum. Klap-klap. Ba-dum.

Chodbou v posledním vagonu se ozývá tiché klapání černých polobotek. Vysoký pán v černém kabátě a s cylindrem na hlavě prochází chodbou do dalších vagonů.

Ba-dum. Klap-klap. Ba-dum.

Jeho kroky skoro zanikají v dunivém zvuku vlaku.

Ba-dum. Klap-klap. Ba-dum.

Nezdá se, že by měl cíl, ke kterému míří. Spíše se loudá vlakem, snad aby zahnal nudu, nebo si prostě jen potřebuje protáhnout nohy, Prochází chodbami a míjí nejrůznější kupé, až dojde do třetího vagonu, kde se zastaví. Matka zrovna vypráví dítěti pohádku, aby ho znovu uspala. Muž v cylindru se zaposlouchá.

"Je to kouzelná zahrada, kde roste spousta květin nejrůznějších barev, tvarů a velikostí. Jsou tam květiny větší než stromy nebo menší než zrnko rýže," melodický ženský hlas muže donutí představit si onu pohádkovou zahradu.

"Také jsou tam velcí motýli. Jsou červení, žlutí a modří. Jaké mají ještě barvy?"

"Fialovou, zelenou, oranžovou a růžovou," zazněl tenký hlásek dítěte.

"Správně."Tady muž přestane poslouchat a pokračuje ve své cestě napříč celým vlakem.

Ba-dum. Klap-klap. Ba-dum.

Venku pomalu začíná svítat. Paprsky hladí po tváři cestující, kteří se začínají probouzet. Závěsy se rozevírají a v celém vlaku to najednou ožívá. Nastává konec klidné a tiché atmosféry. Rozléhá se zvuk rozhovorů, skřípění zipů, šustění. Ba-dum. Ba-dum.

Ba-dum. Dunění vlaku už nikdo nevnímá.

Muž s cylindrem došel na začátek vlaku, kde se otočil na podpatku a vrátil se zpátky. V jedněch dveřích se srazil se starším mužem, u jehož nohy vrtěl věrný labrador ocasem.

"Pozor! Přijíždíme k nástupišti..." rozezněl se pronikavý zvuk rozhlasu, který vytrhl ze snění zbylé spáče. Vlak se skřípením brzd zastavil. Lidé se nahrnuli ke dveřím ve snaze dostat se co nejrychleji ven. Chodby se naplnily k prasknutí cestujícími a zavazadly. Na nástupišti pak nastal hotový chaos. Vypadalo to jako v mraveništi. Lidé se proplétali v milionu cestiček, vrážejí do sebe, zakopávají.

Pán s černým cylindrem vzal do ruky deštník a kufr. Prodral se skrz dav mířící všemi směry. Minul matku s dítětem, která se právě snažila vytáhnout objemný kufr skrze malé dveře. Minul také starý pár s labradorem. Poté se vydal pryč.

Kdo to byl? Odkud? Kam šel? Na tom nezáleží. Tímto příběhem jen prošel a my se s ním už nesetkáme.