Výtah

 

Zaskuhral

dal se do pohybu

prvně netrefil

druhý pokus

prudce zabrzdil

minul znova o pár čísel

na třetí se zaskučením

trefil správný cíl

rozbitý výtah

co se snaží ze všech sil.

Vydra

 

Chodívá k nám velká vydra

někdy chování má tygra.

Na chytání ryb má přirozené vlohy,

však občas je zamění za lidské nohy.

Tak kousla mě velká vydra.

Nemáš strach?

Nezvládám

spočítat všechny hvězdy

s časem si hrát

uchopit do prstů mrak

kráčet po větru

stínem se stát

slova chrlit v tichu

v ruchu mlčet snáz

dřív odpovědět než se ptát.

Nemáš z toho strach?

Jak se máš?

Zdravím!

Jak se máš?

Máš se fajn.

Tak snad

nemusím se znova ptát

když se máš fajn

to je hned znát.

A co já?

Mám se fajn.

Tak snad

Nebudeš se znova ptát

když mám se fajn

a je to přece znát.

a ty se budeš tiše smát

Mám nápad

za všechny prachy

tak pojď se mnou

hledat blázny světa

kontrole se vymykají

zrovna jako já

pojď navštívíme jejich světy

a ptát se budem pozpátku

co má kdo rád

přetočíme spolu čas

tak budem vědět co dál

spočítáme hvězdy

pod děravou dekou

a ty se budeš tiše smát.

Pokus o haiku

Mrazivý vítr.

Než dojedeš do cíle,

spočítej hvězdy. 

Klec

Upřené pohledy plné touhy,
Náhodné doteky, scházení tajně,
Sladké sliby šeptané do ucha,
Vroucí polibky v dešti,
Dárky, co vždycky chtěla ...
A neví, že ji zamkl v kleci.

Tik tak

Příteli můj ...

Příteli můj, nejlepší z nejlepších,

dokážeš ve mně vždy vyvolat smích.

Příteli můj, nablízku vždy jsi mi,

společně žijeme pouze světy našimi.

Příteli můj, co objetím odháníš zlé sny,

tvá přítomnost prosvětlí šedivé dny.

Příteli můj, co tajné slzy mi utíráš,

střepy z mé duše pokaždé posbíráš.

Příteli můj, co miluješ mě na tisíc způsobů,

před všemi skryt odháníš veškerou zlobu.

Příteli můj, co mluvíš se mnou v každé možné chvíli,

tvým slovům rozumím jen já, tak moc jsme se sžili.

Příteli můj, spolu zvládneme vše hravě,

přece jenom žiješ pouze v mé hlavě.

Změny (jarní sonet)

V nejtemnější hodině noci tiše odchází,
Jen polibek na čelo v bolestivé předtuše.
Však loučení by odbyla jen ubohou frází,
Jež zlomila by člověka, vytrhla kus duše.

Morana tajemná. Bledá tvář, vlasy havraní.
Ukolébavkou svou ukládá k dlouhému spánku.
Šaty protkané slzami, skrývá se v ústraní.
Přestala psát na okno, hlas slyším jen ve vánku.

Vesna nezkrotná. Probouzí mne do dalšího dne.
Vlasy vlající s větrem, smích, rozpustilé dítě.
Vůně květů, ptáků písně o mládí, svobodě.

Šaty má z jinovatky a z kůže slunce jí žhne.
Přelétavá, začíná se chovat odtažitě.
Vzpomínky na obě nechávám divoké vodě.

Noro

Noro, vem si bonbon,
dnes to vadit nebude.
Noro, zavři oči,
ať nástrahy světa nespatříš.
Noro, zatanči,
ty můj krásný přelude,
Noro, zpívej píseň,
ať všichni vědí, že mi patříš.

Kdo jsi?

Kdo jsi?

V mém stínu se skrýváš.

Svou přítomnost jen mně netajíš,

Když příběhy tiše mi vyprávíš.

Kdo jsi?

V zrcadle se skrýváš.

Mou cestu nikdy nezkřížíš,

Však z odrazů na mne dohlížíš.

Okamžik strachu

Srdce strnulo v úleku

A tělem prošel děsu chlad.

Čas na vteřinu se zastavil,

Aby nabral rychlý spád.

Zaryl se do morku kostí,

Pocit mučivé úzkosti,

Když převrhla se židle.

Chce se mi spát ...

Chce se mi spát,

Jen nevím si s tím rady.

Myšlenky, starosti, strasti,

Volají, přímo křičí hlady, až pulzují mi spánky.

Bojuji s nimi,

Nemohu se jen tak vzdát.

Chtěla bych aspoň chvíli spát.

Sama

Malá holka,

na hřišti plném dětí je v centru dění,

a přesto sama se cítí.

Tak pláče, že ji něco bolí,

ale nikdo neslyší její nářek, nevidí její slzy.

Všichni se smíchem si hrají

a koukají skrze ni.

Proto vytvoří přítele ve své fantazii.

Malá holka s aktovkou,

spousta nových přátel,

a přesto sama se cítí.

Tak začne hodně mluvit a přehánět a hulákat,

 ale nikdo nechce slyšet slova v pozadí,

nevidí ty slzy v očích.

Všichni se smíchem nad ní mávnou rukou

a koukají skrze ni.

Proto znovu zavolá přítele z fantazie a nasadí mu aktovku,

aby s ní mohl chodit do školy.

Malá holka čerstvě v pubertě,

s pár přáteli, kteří se mění každou chvíli,

a přesto sama se cítí.

Tak zarývá nehty do kůže, aby rýhy byly vidět,

ale nikdo je nevidí, neslyší křik v jejím nitru.

Slzy své se učí skrývat.

Všichni se smíchem kolem ní a ona nasadí masku smíchu,

aby mohla být s nimi, přesto ji nevnímají

a koukají skrze ni.

Proto znovu zavolá přítele z fantazie a sundá mu aktovku,

nasadí moderní batoh a drží si jej po svém boku.

Mladá dívka,

pár přátel, co zdají se být praví,

a přesto sama se cítí.

Tak ryje špendlíkem do kůže, aby rýhy byly vidět,

ale nikdo je nevidí, nechce slyšet křik v jejím nitru,

nechce vidět bolest v očích.

Slzy své, ty skutečné, umí skrývat.

Všichni se smíchem kráčí a ona nasazuje masku smíchu,

aby mohla kráčet s nimi, ale oni ji nevnímají

a koukají skrze ni.

Proto znovu zavolá přítele z fantazie a sundá mu moderní batoh,

drží si jej po svém boku, aby odháněl noční můry.

Mladá dívka, vlastně dospělá, ale ne žena,

hledající nové přátele, domáhající se starých,

tak moc sama se cítí.

Cigareta v jedné ruce, alkohol v druhé.

Tak poprvé bere do rukou žiletku, aby tekla krev.

Ne mnoho, stačí jedna kapka.

Nikdo neviděl tu kapku, kterou nechala zaschnout,

nechtěli vidět táhlou jizvu na předloktí,

a tak koukali skrze ni.

Proto v jejím stínu skrýval se přítel z fantazie,

objímal ji v temných nocích, když pravé slzy řinuly se po tvářích.

Dopis pro Hannibala

Stát nad propastí, bát se kroku vpřed či zpět,

Siluety démonů tančí ve stínech svíčky,

Sny se mění, splývají, začínají práchnivět

Slyšet ticho, nutí šeptat do tmy prosby.

Dej smysl ubohé tělesné schránce,

Dotkni se jí, jako nikdo předtím,

Duše její, buď vznešený zachránce,

Daruj jí zcela nový rozměr, najdi nové využití.

Sněz mě, vypij mě, je to tak snadné,

Duši mou vysvoboď z vězení,

Strhej mi žíly, vyrvi srdce z hrudi,

Dílo své pak vystav jako umění.

Nemoc naší doby

V labyrintu slov vzdávám hold básníkům,
snad nezaniknou v kulminaci času.
Přestaňme dávat významy otazníkům,
když osud se houpe na šedivém vlasu.
Jsme jak sochy z mramoru, jako loutky bez výrazu,
múzy se vytrácí. Jak zvrátit tuhle nákazu?
Houpe se koráb v bouři, když hledá rovnováhu,
Jen umělci a snílci mají lék na naši nemoc v dosahu.
Jenže i oni se vytrácí jako ty múzy zrádné,
nákaza je dostihla v ten nejhorší čas,
pozor dej blíží se pohroma v nás,
těžko se vznáší, když pugét našich snů vadne …

Nad propastí

Byla zvláštní, podivínská, pro mnohé možná trochu jiná.
Těžko se hledají slova, jež popsala by, kým doopravdy byla.
Nad propastí stála a tiše se smála ironii života.
Potácela se mezi dvěma světy, mezi dvěma JÁ,
Nad propastí stála a čekala svůj pád.
Doufala v lepší start, že minulost zmizí ve tmách.
Na spálený kus papíru psala sloky básně
o rozervané duši, o díře v nitru prázdné.
Kdo přečetl by její verše?
Kdo našel by v nich krytý smysl?
Kdo znal by pocit nicoty?
Kdo použil by šestý smysl?
Ten, kdo jako ona před spánkem dlouho přemítá,
snad rozuměl by, proč nad propastí cítí se tak svobodná.
Srdce z olova, duše chlad,
úsměv na tváři skrývá bolehlav.
Výkřiky do prázdna snad nikdo neslyší,
nikdo si nevšímá smutných očí plných lží.
Nádech a výdech, tlak na hrudi, přestává se bát.
Skočila z propasti, chtěla roztáhnout křídla, následoval pád.

Potkali se dva ...

Potkali se dva
a je tomu již řada let.
Potkali se náhle,
zničili jeden celý svět.

On jen stál a čekal,
Ona blížila se čím dál víc,
On jen stál a sledoval ji
Oba tragicky se dívajíc.

Nevěděli, co si říct,
byl to jenom moment krátký,
stáli naproti sobě
spojoval je život vratký.

Stáli spolu v tichu,
oba věděli, co přijde,
Neb ona tuto pouť začala
A on až na její konec dojde.

Zpomaluje se srdeční tep
Minuty dál běží
oči se pomalu zavírají,
dýchat lze stěží.

Pak políbila jej na čelo
a rozplynula se v čas
Ona byla samota
On smrti hlas

S ďáblem po boku

Vlastní tvář již v zrcadle nepoznávám. To nejsem já. Mezi mnou a démony jen tenká zeď z křehkého skla. Bojíš se mě? Utiš svůj pláč, zklidni svůj dech, zpomal srdeční tep. Mé srdce se změnilo v kámen, co se rozpadl na prach. Nyní na jeho místě zeje prázdnota. Vím, že tady byl vždy. Se mnou. Schovaný ve stínech, objímal mne ve spánku, mluvil se mnou v těžkých chvílích, poskytoval útěchu, zatemnil mysl, vytvořil prázdnotu v mém nitru. Tajně našeptával slova, co spálila má křídla. Jejich ohořelá pírka dopadla na pustou pláň, po které nyní kráčíme bok po boku. Svádíme anděly svou zkažeností, trháme jim křídla, s cynickým úsměvem slavíme jejich pád.

Pojď blíž, jinak tě chtíč spálí. Cítíš ten žár? Teplo, co kolem sálá? Poskytneme ti rozkoš, jakou jsi dosud nepoznal. Pojď blíž pro ten lehký dotek, co ti krade dech ze rtů. Cítíš krev, co ti bubnuje ve spáncích? Nebojuj s tím. Odolávat je marnější než lístek, co se snaží porazit vichřici. Neplač, nezakrývej si rukama tvář. Andělé občas ztrácejí svou zář.

Vlastní tvář již nepoznávám, můj odraz je jako Dorianův portrét v podkroví. Tak s ďáblem bok po boku kráčíme pustou plání, olizují nás plameny, spálená pírka kolem nás. Milujeme anděly, mučíme jejich nevinnost, vystavujeme pokušení, trháme jim křídla. S cynickým smíchem sledujeme jejich pád.