ASP x SHM - smrt je možná jen dalším začátkem ...

Kitsune stále ještě žije. Jelikož jsem to slíbila Chroně, tak zde je poslední část povídky ASP x SHM. Chtěla jsem původně všechny zabít a udělat z toho odpornou tragédii, ale nakonec jsem tomu dala až moc veselý konec. Je to asi proto, že chci věřit, že i já jednou potkám někoho, kdo se mnou zůstane v dobrém i zlém. Holky občas můžou snít, no ne? A jelikož se v mém životě žádná láska neodehrává, tak ji alespoň chci dát sem. Do svých povídek. :D :D :D Hezké počtení.

OF Kitsune

Smutný zvuk kostelního zvonu se nesl po větru. Zástup černo-oděnců doprovázel zesnulého na jeho poslední cestě. A že jich nebylo moc. Solomonová, Scorpius H. Malfoy, Potterovi, nejmladší Weasleyovi (tj. Ron, Hermiona a jejich děti), Luna Laskorádová a Neville Longbottom. Bylo velkým překvapením, že se zde sešli. Možná, že Draco nebyl zas až tak nenáviděný, jak si všichni mysleli. A možná, že zde byli pouze ze slušnosti. 

***

                Scorpius sklízel nádobí ze stolu a odnášel do kuchyně Solomonové, aby jej umyla. Mohli použít kouzlo, nebo využít domácího skřítka, ale neudělali to. Manuální činnost, i když primitivní, jim pomáhala vyrovnávat se se smutkem. Byla spousta času na přemýšlení a příležitostí na rozhovor.

„Jak jsi na tom se Severusem?“ protrhla tíživé ticho Solomonová.

„Jak to myslíš?“

„Už si se mu přiznal?“

„Ne. Nemělo by to cenu.“

„Mělo.“

„Jak ty to můžeš vědět?“ utrhl se na ni „Za celé ty roky jsi ani jednou otci neřekla, že ho miluješ. Ani ses nepokusila mu to říct!“

Iris z rukou vyklouzl talíř a roztříštil se o zem. Celá se roztřásla, v očích výraz zoufalství. Scorpius pochopil, že to přehnal. Přistoupil k ní a objal ji.

„Promiň,“ zašeptal. Košili mu zmáčelo několik slz a mýdlová voda. Tělo, které držel, se po chvíli přestalo třást.

„Já vím. A právě proto nechci, aby ses užíral. Abys to v sobě dusil. Protože jednou už může být pozdě.“

***

„Albusi? Můžu dál?“

„Stejně už jsi tady,“ odpověděl černovlasý chlapec ležící na posteli a usmál se na svou mladší sestru.

„Já jen, že je tady Scorpius a chce, abys šel ven.“

„Dobře. Řekni mu, že jsem za chvíli tam, jen na sebe něco hodím.“

Lily přikývla a zavřela za sebou dveře. Albus Severus vstal a začal se přehrabovat ve svých věcech.  Pak mu zrak utkvěl na sešitu. Nastal čas.

***

„Co je tak důležité, že jsi mě musel vytáhnout ven?“ pozvedl jedno obočí černovlásek a dál kráčel vedle svého blonďatého anděla.

„Nic moc. Jen se chci projít na čerstvém vzduchu a strávit nějaký čas s někým jiným než s Iris.“

„Jak na tom je?“

„Dost špatně.“

„A ty?“

„O něco lépe, ale taky to není zrovna ideál.“

„Rozumím.“

Dál šli mlčky, až došli k propasti. Byl odtud nádherný výhled. Objevili to už hodně dávno. Tehdy se z toho stalo jejich oblíbené místo.

„Víš, já tě nevytáhl ven jen tak. Musím ti něco říct. Něco hrozně důležitého,“ Začal Scorpius, když si sedli.

„A co?“

„Já … ono je to těžké říct … já se asi zamiloval, víš?“

„Aha.“ Hlesl Albus Severus.

„Asi určitě. Zamiloval jsem se do …“

„Neříkej to!“ vyhrkl Albus, až se ho Scorpius lekl.

„Já ti vlastně taky chtěl něco říct. Nebo spíše dát.“ Sklopil pohled a podal mu sešit.

„Tvůj deník?“

Severus jen přikývl.

„To už jsem jako připraven to přečíst?“

Další přikývnutí, poté Albus Severus vstal.

„Bude lepší, když si to přečteš sám. Zítra se tu sejdeme přesně v tuhle hodinu,“ řekl a zmizel.

Scorpius si povzdechl. Jestli bude muset číst o té úchvatné holce, do které je Severus zamilovaný, a číst výčitky, jak s ní nemohl kvůli němu na ples, tak se nervově zhroutí. Ovšem, co když je tam něco zajímavějšího. Zvědavost mu nedala. Otevřel sešit na náhodné stránce a přečetl odstavec na jejím konci.

Čím déle jsem v přítomnosti Scorpiuse Malfoye, tím více se cítím nesvůj. Den ode dne ho miluji stále víc a víc. Ani nevím, jak je to možné. Jak může být hloubka lásky nekonečná. Jak strašně spalující je má touha jej chránit, sevřít v náručí, líbat a mnohem, mnohem víc …

Tak tohle vážně nečekal. Přepadla jej touha přečíst si všechno. Pomocí kouzla se přesunul na MalfoyManor.

„Tak už jsi zpátky? Jak to šlo?“ uvítala jej Iris.

„Docela dobře, jen mě nepustil ke slovu.“

„Takže zase nic?“

„Takhle bych to neviděl. Dal mi tohle a zítra se máme sejít,“ ukázal jí sešit.

„Tak přece jenom ti to dal přečíst? Myslela jsem, že k tomu nikdy nesebere kuráž,“ usmála se Iris.

„Ty víš co tam je?“

„Samo sebou. Vždyť jsem to četla. Když jsem ještě učila v Bradavicích, zapomněl si ho v učebně.“

„Tak tohle bylo podlé. Mohla si mi to říct už dávno.“

„A kam by to vedlo? Měli byste to moc jednoduché. Čím těžší cesta k sobě je, tím je pak láska větší, věrnější a pevnější.“

***

                Albus Severus stál nad propastí a koukal do dálky. Jak rád by teď nasedl na koště a letěl tak daleko, jak jen to bylo možné. Být co nejdál od tohoto místa, to si teď přál. Víc než kdy jindy se bál čelit Scorpiusovi. Na druhou stranu potřeboval jeho reakci. Potřeboval vědět, jak moc ho ztratil. Zdali mohou být ještě přáteli či nikoli. Proč jen láska musí být tak složitá? Bojoval s nutkáním vzdát to a odejít, když viděl už z dálky kráčet Scorpiuse Malfoye.

„Tak a je to tady,“ pomyslel si Severus a snažil se zklidnit dech a zakrýt paniku.

Když už blonďák stál naproti němu, jen na sebe hleděli. Malfoy svíral v rukou sešit a jeho výraz byl neměnný.

„Takže tohle je konec?“

„Včera jsi mě nenechal domluvit. Chtěl jsem ti sdělit důležitou novinu, ale tys mě prostě přerušil a utekl.“

„Omlouvám se.“

„Vidíš to? Zase přerušuješ. Takže začneme tam, kde jsem včera skončil. Já se asi zamiloval, víš? Asi určitě. Zamiloval jsem se do člověka, který byl vždy vedle mě, ať se dělo cokoliv. Který je roztěkaný, má hlavu v oblacích a rád čte. Miluje knihy, rád se učí a snaží se zuby nehty udržet dobrý průměr a být ten nejlepší, takže to mnohdy až přehání. Má otravného staršího bratra a milou mladší sestru. Včera jsem se dozvěděl, že o mně napsal deník. Vážně jsem na každé stránce,“ zakřenil se. Černovlasý chlapec na něj hleděl málem s otevřenými ústy.

„Dokonce nešel na závěrečný ples, ale seděl se mnou, abych nebyl sám. Takže ten člověk, do kterého jsem se zamiloval, jsi ty,“ dořekl a políbil vykolejeného černovláska.

***

                Na hřbitově vládlo zvláštní ticho. Žena v dlouhém černém hábitu stála před mramorovým náhrobkem, jenž nesl jediné jméno. Draco Malfoy.

„Tak vidíš, lásko. Přece jenom jsou spolu. Dala jsem na tvou radu a nechala je, ať si k sobě sami najdou cestu. Měl jsi pravdu,“ šeptala.

„Já vím,“ ozvalo se za ní.

Drahý Scorpiusi,

Jsem ráda, že jsi konečně došel svého štěstí. Jestli čteš tento dopis, už jsem pravděpodobně někde úplně jinde. Jedu na dlouho cestu a nevím, kdy mě cesty zavedou zpátky sem. Nehledej mne, bylo by to zbytečné. MalfoyManor je nyní tvůj, protože jsi již dosáhl plnoletosti. Prosím, starej se o sídlo dobře a ještě lépe o svého partnera. Chci, abyste spolu byli šťastní. Láska, která překonala tolik překážek jako ta vaše, bude věčná.

Možná někdy na shledanou,

Iris

ASP x SHM život bývá peklem ... 2/2

Scorpius je v poslední době zamlklý, sklíčený, v depresi. Je duchem mimo a vlastně se ani není čemu divit, když mu umírá táta. Ani mi to nemusel říkat, stejně se to rozkřiklo. A ne zrovna soucitným způsobem. Není tajemstvím, jak spousta čarodějů a čarodějek Malfoye nenávidí, jak jimi opovrhují, takže ta škodolibá radost, že jeden z nich umírá obzvláště odporným způsobe je všudypřítomná. Nevím, jak mu můžu pomoct, když se mi začal vyhýbat, kdykoliv k němu vykročím, uteče. Když si k němu přisednu, odsedne si. V hodinách se věnuje čistě jen látce, a když odcházíme ze třídy, hrozně pospíchá. Chápu, že chce být sám, ale mě tato jeho naprostá ignorace mě drásá zevnitř. To už nemůžu být ani jeho nejlepším přítelem? Proč? Proč musíme nyní trpět oba? Vím, že nemá rád srdceryvné žvásty, ale já bych mu je přece neříkal. Jen bych ho tak objal a nechal, ať dá průchod svým pocitům. Ať se vyřve, vybrečí. Cokoliv. Ať mě klidně zmlátí, když se mu uleví…

„HEJ! PRINCÁTKO!“ ozval se hlas jednoho studenta Nebelvíru, který, takříkajíc, nahradil mého bratra Jamese.

„Co chceš,Fenwicku?“ zeptal se s nezájmem v hlase Scorpius.

„Nic moc. Jen mě zajímá, jaké to je, když víš, že tvůj fotr brzo natáhne brka.“

Scorpius mlčel.

„No představte si, že ten vůl otevřel dopis s kletbou. Jaký idiot by nepoznal do očí bijící kletbu. No ale zase to má výhodu. O jednoho kripla na světě méně.“

Scorpius dál mlčel. No tak, řekni už mu něco. Tohle není Scorpius, kterého znám. Ten Scorpius by řekl poznámku, kterou by Fenwicka uzemnil. Tak proč teď jen mlčíš a díváš se do země?

„Co vlastně bude s tebou? Dají tě do ústavu?“ Fenwick pokračoval a spousta lidí kolem něj, se zdá, náramně bavila.

„Budeš šlapat chodníky?“              

To už jsem nevydržel.

„SKLAPNI!“ zařval jsem a všichni se ke mně obrátili včetně Fedwicka a Scorpiuse. V očích Scorpiuse se zračila … co? Úleva? Důvěra? Oddanost? Sám přesně nevím. Co jsem ale věděl, bylo, že musím ochránit svého nejlepšího přítele. Svou lásku.

„Ale, ale. Malý Albí se zastává lúzy? Čekal bych víc od syna nejslavnějšího čaroděje v dějinách. Tak copak Albí? Co mi uděláš? Polechtáš mě? Hodíš po mě kotlík?“

Vytáhl jsem hůlku a namířil na něj. On byl rychlejší a vyslal kletbu, ale já ji na poslední chvíli odrazil. Metali jsme po sobě kouzla až do chvíle, kdy mi na mysl přišla jediná kletba.

„Sectumsempra!“ vykřikl jsem a zasáhl Fedwicka. Ten se zhroutil na zem a začala z něj téct krev. Dívky začaly ječet a pár lidí běželo pro někoho z profesorů. Scorpius ke mně mezitím přišel a tiše pronesl: „Děkuju.“ Pak jsme tam jen tak stáli, než se přiřítila McGonagalová a hned za ní Solomonová.

***

                Seděl jsem před ředitelnou a čekal. Nečekal mě pouze trest a stržené body, ale málem vyloučení ze školy. Ředitelka chtěla mluvit s mými rodiči o mém chování a napadení studenta. Dveře ředitelny se otevřely a vyšli rodiče spolu s ředitelkou.

„Albusi?“ oslovil mě otec, ale v jeho hlase nebyla zášť ani zklamání. Čekal jsem, že začne křičet, nadávat, třískat do věcí a prohlašovat, že snad ani nemůžu být jeho syn, ale nic z toho se nestalo. Zvedl jsem k němu svůj pohled.

„Proč jsi toho studenta napadl?“ zeptala se mě matka.

„Urážel Scorpise a všichni se tomu smáli. Když jsem mu řekl, ať přestane, pustil se i do mě. Ale s kletbami začal on. Já mu nechtěl nijak ublížit,“ řekl jsem pevným hlasem. Rodiče si vyměnili pohledy a pak se otočili k ředitelce.

„Jak je na tom ten chlapec?“

„Bude v pořádku,“ odpověděla McGonagalová, „Ale tím se nic nemění na tom, že to váš syn udělal a …“

„Paní ředitelko,“ ozval se ledový hlas z chodby a spěšné kroky. Solomonová. Nikdo ji dlouho neviděl, protože odešla ze školy, když Draco Malfoy onemocněl. Nechtěla, ať dožije život v nemocnici, tak se o něj starala doma.

„Dobrý den, slečno Solomová. Jsem sice ráda, že jste nás poctila svou přítomností, ale momentálně na vás nemám čas,“ odvětila jí McGonagalová.

„Chápu, že je váš čas drahý, ale momentálně řešíte něco co se týká i mě,“ nenechala se Solomová odbýt.

„Již nejste ředitelkou Zmijozelu ani profesorkou naší školy, takže …“

„Ale jsem zákonným zástupcem Scorpiuse Malfoye!“ na to už jí ředitelka nic říct nemohla.

„Přes Nitrozpyt, který jsem provedla Scorpiusovi, jsem zjistila, že byl pan Potter ke svému činu vyprovokován. Také by mě zajímalo, jak to, že pan Fedwick rověž nemá školní trest a Nebelvíru za jeho neomalenost a účast na souboji, nebyly také strženy body. Dokud jsem byla pouhou profesorkou, snažila jsem se šikaně na naší škole předcházet, ale bohužel, jste všechny mé připomínky smetla ze stolu. Ale nyní jsem rodičem a nedovolím, aby mého syna, šikanovali studenti a předhazovali mu rodinnou minulost a zdravotní stav jeho otce. Zároveň nedovolím, aby byl jediný student, který se mého syna zastal, potrestán!“ Solomonová zuřila, což byla první emoce, jakou jsem u ní kdy viděl. McGonagalové sklaplo a mí rodiče se poprvé na Solomonovou dívali v jiném světle. Ne jako na tvrdou a ledovou profesorku, která vedla s jejich nejstarším synem soukromou válku, ale jako na matku toužící po spravedlnosti a zachraňující jejich syna.

***

                Čas šel dál a Draco Malfoy stále umíral, Solomonová se o něj stále starala a Scorpius chodil duchem mimo. No a já jej stále miloval. Zkoušky jsme zvládli a nastal den závěrečného plesu, kam jsme ovšem, ani jeden z nás, nešel.

„Měl jsi jít na ten ples. Jít tam s tou holkou,“ vyčítal mi Scorpius.

„Naposledy ti říkám, že jsem se do žádné holky nezamiloval. A nevadí mi zůstat tu s tebou, když si evidentně blízko tomu, si nějak ublížit.“

„Zas tak to nepřeháněj,“ odfrkl si, „Co je to vlastně za sešit?“

„Co prosím? Jaký sešit?“

„Ten, do kterého si pořád něco píšeš. A učivo to rozhodně není.“

„To je tajná věc.“

„Nevěříš mi?“

„Věřím, ale nechci, aby to kdokoliv četl.“

„Takže je to deník?“

„Jo. Něco takového.“

„A co tak nevýslovně tajného nesmím vědět?“

„Kdybych ti to řekl, už by to nebylo tajné.“

„Štveš mě. Kdysi jsme se se vším svěřovali.“

„Jednou ti to povím. Nebo líp, dám rovnou přečíst, ale teď ne.“

„A kdy?“

„Až budu připraven.“

„Na co?“

„Na to ti to říct. A až i ty budeš připraven to slyšet.“

„To je to tak strašné?“

„Víc, než si myslíš.“

ASP x SHM život bývá peklem ... 1/2

Ten den bylo tak krásně. Ptáčci si venku prozpěvovali, studenti byli zabraní do učiva na závěrečné zkoušky … prostě nádherný květnový den. Pro své vlastní dobro, jsem se učil sám. Bylo pro mě čím dál těžší soustředit se na učivo a ne na obraz dokonalosti, jež pokaždé sedával přede mnou. Ano uhádli jste správně. Láska ke Scorpiusovi mě zatím neopustila a asi ani neopustí. Musím se s tím prostě smířit a naučit se s tím žít …

********

„Proč už nechceš, ať se učíme společně?“

„Blíží se naše úplně poslední zkoušky v Bradavicích a bojím se, že místo učení celý čas prokecáme problbneme.“

„To je Blbost. Nikdy to tak nebylo, tak proč by se to mělo změnit právě teď?“ svraštil obočí Scorpius.

„Ale teď je to prostě jiné, než naše předchozí zkoušky. Tyhle jsou naše nejdůležitější a nejtěžší.“

„Těžší než NKÚ?“pozvedl jedno obočí.

„Jsou to přece OVCE. Samo sebou, že budou těžší.“

„Ani bych neřekl. A i kdyby, tohle je …“ zasekl se a na jeho tváři se objevil důležitý a vševědoucí výraz, „ … je v tom ta holka!“

„Jaká holka?“ nechápal jsem.

„No přece ta, do které ses zakoukal!“ zazubil se na mě.

Vyprskl jsem smíchy, protože jsem si ho v tu ránu představil v dívčích šatech. Prostě, když mě milovaná osoba mužského pohlaví obviňuje z lásky k ženskému pohlaví a sám má trochu dívčí rysy, nemohl jsem si pomoct. Ta myšlenka mi vyvstala na mysl zcela nečekaně. Ale musím uznat, že by byl v šatech k sežrání.

„Tebe ten tvůj blud ješě nepřešel?“ zeptal jsem se.

„Ne. Stejně jako tebe nepřešla ta zamilovanost a zapírání.“

Měl pravdu. Nepřešla.

                                                                                              ***

                V klidu jsem si vypisoval poznámky k lektvarům, když tu mě ze soustředění vytrhla praskavá rána učebnic o stůl. Má sestra Lily.

„Řekneš mi, co se tu děje?“

„Co by se mělo dít?“ nechápal jsem ji.

„Kdo je ta záhadná holka, do které ses zamiloval?“

„Cože to?“ zamrkal jsem překvapeně.

„Takže znova a pomalu,“ sedla si naproti mně, „Kdo – je – ta – holka – do – které – ses – zakoukal?“

„Promiň, ale nevím, o čem to mluvíš.“

„Aha. Takže Scorpius se jen tak náhodou zeptal, jestli o tom něco nevím. To mi chceš říct?“

„Scorpius si jenom myslí, že jsem poslední dobou roztěkaný, nesoustředěný a zasněný. No a přisuzuje to zamilovanosti, ale...“  nestačil jsem domluvit.

„A není jediný, kdo si té změny všiml. Ale jako jediný kápl na to, čím to je.“

„Na nic nekápl!“ Vyštěkl jsem.

„Ale jo. Červenáš se.“

„Dobře tak jo, ale jinak než si myslí.“

„Miluješ jeho, že je to tak?“

„pssst,“ zděsil jsem se a rozhlédl se kolem, jestli někdo náhodou neposlouchá, „někdo by tě mohl slyšet.“

„Takže mám pravdu,“ usmála se.

„K mé nezměrné smůle ano,“ povzdech jsem si. Jí snad nic neunikne.

„Co s tím budeš dělat?“

„Nic.“

„Jak to myslíš, že nic? Měl bys mu to říct. Promluvit si s ním.“

„A k čemu by to bylo? Jen bych ztratil to, co už s ním mám.“

„A co s ním máš?“

„Pevné, dlouholeté přátelství. Jestli sis toho nevšimla, tak zrovna moc přátel nemám.“

„Já jen nechce, abys byl nešťastný Albusi.“

„Já vím, ale to už dávno jsem.“

„A nemůžu ti nějak pomoct?“

„Pomůžeš mi jedině tak, že o všem budeš mlčet.

„Tak dobře,“ trochu posmutněle přikývla. Po chvíli se zvedla a odešla. Opět jsem osaměl a tak jsem pokračoval v sepisování poznámek v naději, že to alespoň minimálně odtáhneme mysl od Scorpiuse Hyperiona Malfoye. Jestli to bude dál takhle pokračovat, asi mi pukne srdce a hlava se rozskočí, ale za toto riziko, mi pár chvil strávených s blonďatým andělem, opravdu stojí.

***

                Na odlehlém panství Malfoy Manor bylo všudypřítomné ticho. Člověk by se ani nedivil. I přesto, že kdysi hýřilo panství životem a večírky s vytříbenou společností, nyní nebyl rod Mylfoy ničím než jen rodem zrádců na straně pána zla. Stejně jako mnoho dalších. Zvláštní, že rod Blacků se tomuto házení do jednoho pytle vyhnul. Možná to mělo něco společného s tím, že slavný „chlapec-který-přežil“ , měl jednoho Blacka za kmotra. Ať už to bylo jakkoliv, nic to nezmění na faktu, že Malfoyové, ač velice zámožní, klesli na tu nejnižší úroveň v očích všech čarodějů. Tedy skoro všech. Našlo se i pár výjimek, ale skutečně jich byla pouze hrstka. Jedním z nich byl i Albus Severus Potter, který se bavil s nejmladším členem této zapovězené rodiny. Draco Malfoy, ačkoliv již v době studia choval k Potterům jistý odpor, přijal Albuse Severuse bez větších cirátů. Dopomohlo tomu zejména to, že byl mladý Potter přidělen do Zmijozelu. Již dávno si všiml, že jeho syn nepatří mezi, takříkajíc, „normální“ chlapce a že mladému Potterovi, věnuje až přemíru své pozornosti. Pokud šlo o tuto skutečnost, neviděl v tom žádný problém. Malfoyové nikdy nebyli, co se týče těchto věcí, příliš kritičtí, což je celkem překvapení, když uvážíme fakt, jak moc jsou neohleduplní a netolerantní ohledně „čistoty krve“.

                 Draco Malfoy vešel do své pracovny, kde se mu na stole nahromadila spousta dopisů z ministerstva, ze školy a z Gringotovy banky. Čarodějové se postupem času snažili co nejvíc přiblížit způsobu života mudlů, takže existovaly reklamní letáky a dopisy z banky, kdy každý měsíc vypsali, kolik vlastně mají v trezoru naspořeno (celkem vtipné, že se zatím nenaučili používat internet). Kromě těchto úředních dopisů, jste mohli v hromádce najít také urážející či dokonce výhružné dopisy. Malfoyové to holt neměli jednoduché. Lucius a Narcissa již zemřeli, takže všechny ta tíha vinny padla na Draca. Zasedl za stůl a začal poštu třídit na hromádky. Úřední dopisy na jednu hromádku, dopisy jiného ražení na druhou a letáky rovnou do koše. Když se protřídil skrze tu změť papírů, začal otevírat dopisy z hromádky jiného ražení. Jednak chtěl vědět, jaké výhružky si vymysleli. Zdali si už osvojili nějakou originalitu, nebo se jedná o další směs žvástů stylu „kolovrátek“, jednak mohlo být mezi výhružkami i něco jiného. Třeba, že jej někdo zve na oběd a tak podobně. Moc v to nedoufal, ovšem naděje umírá poslední. Pročítal a vyhazoval dopisy, až se dostal k podivně vyhlížející obálce s písmem, které mu ani zdánlivě nebylo povědomé. Čarodějové, kteří mu vyhrožovali, byli vesměs pořád ti samí.

„Že by nový ‚ctitel‘?“ zamumlal si Draco mimoděk a jal se obálku otevřit. Jakmile vytáhl papír z obálky, projela jím hrozná křeč a zhroutil se na podlahu. Celý svět se začal točit a nabýval stále divnější tvary a barvy. Tisíce pavouků mu lezlo po celém těle a on se je ze sebe snažil sundat, ale čím víc jich ze sebe dostal, tím víc se jich vrátilo. Krev se mu vařila a cítil, jako by mu měla hlava co nevidět prasknout a pak ta tvář. Ta odporná slizká tvář tvora, kterého doposud nikde neviděl. Ta obluda se na něj sápala a za sebou zanechávala odpornou slizkou stopu a její pach způsoboval ostré pálení v nose.

***

                „Draco?“ rozlehl se domem ženský hlas. Žena s havraními vlasy prošla domem a rozhlížela se, kam že se její domácí poděl. V těsném závěsu za ní byl blonďatý chlapec, brzy již muž.

„Tati!“ zvolal Scorpius Malfoy, „Jsi doma?“ Nikdo jim neodpověděl a pak slyšeli dutou ránu. Oba se rozeběhli k pracovně. Na zemi se svíjel Draco Malfoy, měl pěnu u pusy a oči zalité rudou barvou.

„BĚŽTE ODE MĚ! NECHTE MĚ BÝT!“ řval a dál se svíjel pod návalem obrovské bolesti.

„Co se děje?! Proboha! Co se stalo?“ Iris Solomonová, jindy nečitelná, nyní trnula hrůzou a do očí se jí draly slzy.

„Scorpiusi, zavolej doktora!“

Když se Scorpius nepohnul z místa a dál v hrůze hleděl na svého otce, rozhodla se, být důraznější.

„TAK SAKRA ZAVOLEJ DOKTORA, JINAK TU UMŘE!“

Na to už mladý Malfoy reagoval a vyběhl z pracovny.

***

„Jak je mu?“ zeptal se Scorpius, když vešel do nemocničního pokoje u Sv. Munga. Iris zarytě mlčela, jen seděla u postele Draca Mafoye, držela jej za ruku a smutným pohledem jej pozorovala. Scorpius si k ní přisedl. Nastala dlouhá chvíle ticha, kdy oba nevěděli, co vlastně říct. Nakonec se Iris odhodlala.

„Někdo na něj seslal obzvláště krutou kletbu. Neví, jak dlouho bude žít, ale je jisté, že zemře,“ zašeptala a z očí jí kanuly slzy. Scorpius ji objal kolem ramen. Dlouho předlouho seděli v tichu.