ASP x SHM život bývá peklem ... 2/2

Scorpius je v poslední době zamlklý, sklíčený, v depresi. Je duchem mimo a vlastně se ani není čemu divit, když mu umírá táta. Ani mi to nemusel říkat, stejně se to rozkřiklo. A ne zrovna soucitným způsobem. Není tajemstvím, jak spousta čarodějů a čarodějek Malfoye nenávidí, jak jimi opovrhují, takže ta škodolibá radost, že jeden z nich umírá obzvláště odporným způsobe je všudypřítomná. Nevím, jak mu můžu pomoct, když se mi začal vyhýbat, kdykoliv k němu vykročím, uteče. Když si k němu přisednu, odsedne si. V hodinách se věnuje čistě jen látce, a když odcházíme ze třídy, hrozně pospíchá. Chápu, že chce být sám, ale mě tato jeho naprostá ignorace mě drásá zevnitř. To už nemůžu být ani jeho nejlepším přítelem? Proč? Proč musíme nyní trpět oba? Vím, že nemá rád srdceryvné žvásty, ale já bych mu je přece neříkal. Jen bych ho tak objal a nechal, ať dá průchod svým pocitům. Ať se vyřve, vybrečí. Cokoliv. Ať mě klidně zmlátí, když se mu uleví…

„HEJ! PRINCÁTKO!“ ozval se hlas jednoho studenta Nebelvíru, který, takříkajíc, nahradil mého bratra Jamese.

„Co chceš,Fenwicku?“ zeptal se s nezájmem v hlase Scorpius.

„Nic moc. Jen mě zajímá, jaké to je, když víš, že tvůj fotr brzo natáhne brka.“

Scorpius mlčel.

„No představte si, že ten vůl otevřel dopis s kletbou. Jaký idiot by nepoznal do očí bijící kletbu. No ale zase to má výhodu. O jednoho kripla na světě méně.“

Scorpius dál mlčel. No tak, řekni už mu něco. Tohle není Scorpius, kterého znám. Ten Scorpius by řekl poznámku, kterou by Fenwicka uzemnil. Tak proč teď jen mlčíš a díváš se do země?

„Co vlastně bude s tebou? Dají tě do ústavu?“ Fenwick pokračoval a spousta lidí kolem něj, se zdá, náramně bavila.

„Budeš šlapat chodníky?“              

To už jsem nevydržel.

„SKLAPNI!“ zařval jsem a všichni se ke mně obrátili včetně Fedwicka a Scorpiuse. V očích Scorpiuse se zračila … co? Úleva? Důvěra? Oddanost? Sám přesně nevím. Co jsem ale věděl, bylo, že musím ochránit svého nejlepšího přítele. Svou lásku.

„Ale, ale. Malý Albí se zastává lúzy? Čekal bych víc od syna nejslavnějšího čaroděje v dějinách. Tak copak Albí? Co mi uděláš? Polechtáš mě? Hodíš po mě kotlík?“

Vytáhl jsem hůlku a namířil na něj. On byl rychlejší a vyslal kletbu, ale já ji na poslední chvíli odrazil. Metali jsme po sobě kouzla až do chvíle, kdy mi na mysl přišla jediná kletba.

„Sectumsempra!“ vykřikl jsem a zasáhl Fedwicka. Ten se zhroutil na zem a začala z něj téct krev. Dívky začaly ječet a pár lidí běželo pro někoho z profesorů. Scorpius ke mně mezitím přišel a tiše pronesl: „Děkuju.“ Pak jsme tam jen tak stáli, než se přiřítila McGonagalová a hned za ní Solomonová.

***

                Seděl jsem před ředitelnou a čekal. Nečekal mě pouze trest a stržené body, ale málem vyloučení ze školy. Ředitelka chtěla mluvit s mými rodiči o mém chování a napadení studenta. Dveře ředitelny se otevřely a vyšli rodiče spolu s ředitelkou.

„Albusi?“ oslovil mě otec, ale v jeho hlase nebyla zášť ani zklamání. Čekal jsem, že začne křičet, nadávat, třískat do věcí a prohlašovat, že snad ani nemůžu být jeho syn, ale nic z toho se nestalo. Zvedl jsem k němu svůj pohled.

„Proč jsi toho studenta napadl?“ zeptala se mě matka.

„Urážel Scorpise a všichni se tomu smáli. Když jsem mu řekl, ať přestane, pustil se i do mě. Ale s kletbami začal on. Já mu nechtěl nijak ublížit,“ řekl jsem pevným hlasem. Rodiče si vyměnili pohledy a pak se otočili k ředitelce.

„Jak je na tom ten chlapec?“

„Bude v pořádku,“ odpověděla McGonagalová, „Ale tím se nic nemění na tom, že to váš syn udělal a …“

„Paní ředitelko,“ ozval se ledový hlas z chodby a spěšné kroky. Solomonová. Nikdo ji dlouho neviděl, protože odešla ze školy, když Draco Malfoy onemocněl. Nechtěla, ať dožije život v nemocnici, tak se o něj starala doma.

„Dobrý den, slečno Solomová. Jsem sice ráda, že jste nás poctila svou přítomností, ale momentálně na vás nemám čas,“ odvětila jí McGonagalová.

„Chápu, že je váš čas drahý, ale momentálně řešíte něco co se týká i mě,“ nenechala se Solomová odbýt.

„Již nejste ředitelkou Zmijozelu ani profesorkou naší školy, takže …“

„Ale jsem zákonným zástupcem Scorpiuse Malfoye!“ na to už jí ředitelka nic říct nemohla.

„Přes Nitrozpyt, který jsem provedla Scorpiusovi, jsem zjistila, že byl pan Potter ke svému činu vyprovokován. Také by mě zajímalo, jak to, že pan Fedwick rověž nemá školní trest a Nebelvíru za jeho neomalenost a účast na souboji, nebyly také strženy body. Dokud jsem byla pouhou profesorkou, snažila jsem se šikaně na naší škole předcházet, ale bohužel, jste všechny mé připomínky smetla ze stolu. Ale nyní jsem rodičem a nedovolím, aby mého syna, šikanovali studenti a předhazovali mu rodinnou minulost a zdravotní stav jeho otce. Zároveň nedovolím, aby byl jediný student, který se mého syna zastal, potrestán!“ Solomonová zuřila, což byla první emoce, jakou jsem u ní kdy viděl. McGonagalové sklaplo a mí rodiče se poprvé na Solomonovou dívali v jiném světle. Ne jako na tvrdou a ledovou profesorku, která vedla s jejich nejstarším synem soukromou válku, ale jako na matku toužící po spravedlnosti a zachraňující jejich syna.

***

                Čas šel dál a Draco Malfoy stále umíral, Solomonová se o něj stále starala a Scorpius chodil duchem mimo. No a já jej stále miloval. Zkoušky jsme zvládli a nastal den závěrečného plesu, kam jsme ovšem, ani jeden z nás, nešel.

„Měl jsi jít na ten ples. Jít tam s tou holkou,“ vyčítal mi Scorpius.

„Naposledy ti říkám, že jsem se do žádné holky nezamiloval. A nevadí mi zůstat tu s tebou, když si evidentně blízko tomu, si nějak ublížit.“

„Zas tak to nepřeháněj,“ odfrkl si, „Co je to vlastně za sešit?“

„Co prosím? Jaký sešit?“

„Ten, do kterého si pořád něco píšeš. A učivo to rozhodně není.“

„To je tajná věc.“

„Nevěříš mi?“

„Věřím, ale nechci, aby to kdokoliv četl.“

„Takže je to deník?“

„Jo. Něco takového.“

„A co tak nevýslovně tajného nesmím vědět?“

„Kdybych ti to řekl, už by to nebylo tajné.“

„Štveš mě. Kdysi jsme se se vším svěřovali.“

„Jednou ti to povím. Nebo líp, dám rovnou přečíst, ale teď ne.“

„A kdy?“

„Až budu připraven.“

„Na co?“

„Na to ti to říct. A až i ty budeš připraven to slyšet.“

„To je to tak strašné?“

„Víc, než si myslíš.“