ASP x SHM - smrt je možná jen dalším začátkem ...

Kitsune stále ještě žije. Jelikož jsem to slíbila Chroně, tak zde je poslední část povídky ASP x SHM. Chtěla jsem původně všechny zabít a udělat z toho odpornou tragédii, ale nakonec jsem tomu dala až moc veselý konec. Je to asi proto, že chci věřit, že i já jednou potkám někoho, kdo se mnou zůstane v dobrém i zlém. Holky občas můžou snít, no ne? A jelikož se v mém životě žádná láska neodehrává, tak ji alespoň chci dát sem. Do svých povídek. :D :D :D Hezké počtení.

OF Kitsune

Smutný zvuk kostelního zvonu se nesl po větru. Zástup černo-oděnců doprovázel zesnulého na jeho poslední cestě. A že jich nebylo moc. Solomonová, Scorpius H. Malfoy, Potterovi, nejmladší Weasleyovi (tj. Ron, Hermiona a jejich děti), Luna Laskorádová a Neville Longbottom. Bylo velkým překvapením, že se zde sešli. Možná, že Draco nebyl zas až tak nenáviděný, jak si všichni mysleli. A možná, že zde byli pouze ze slušnosti. 

***

                Scorpius sklízel nádobí ze stolu a odnášel do kuchyně Solomonové, aby jej umyla. Mohli použít kouzlo, nebo využít domácího skřítka, ale neudělali to. Manuální činnost, i když primitivní, jim pomáhala vyrovnávat se se smutkem. Byla spousta času na přemýšlení a příležitostí na rozhovor.

„Jak jsi na tom se Severusem?“ protrhla tíživé ticho Solomonová.

„Jak to myslíš?“

„Už si se mu přiznal?“

„Ne. Nemělo by to cenu.“

„Mělo.“

„Jak ty to můžeš vědět?“ utrhl se na ni „Za celé ty roky jsi ani jednou otci neřekla, že ho miluješ. Ani ses nepokusila mu to říct!“

Iris z rukou vyklouzl talíř a roztříštil se o zem. Celá se roztřásla, v očích výraz zoufalství. Scorpius pochopil, že to přehnal. Přistoupil k ní a objal ji.

„Promiň,“ zašeptal. Košili mu zmáčelo několik slz a mýdlová voda. Tělo, které držel, se po chvíli přestalo třást.

„Já vím. A právě proto nechci, aby ses užíral. Abys to v sobě dusil. Protože jednou už může být pozdě.“

***

„Albusi? Můžu dál?“

„Stejně už jsi tady,“ odpověděl černovlasý chlapec ležící na posteli a usmál se na svou mladší sestru.

„Já jen, že je tady Scorpius a chce, abys šel ven.“

„Dobře. Řekni mu, že jsem za chvíli tam, jen na sebe něco hodím.“

Lily přikývla a zavřela za sebou dveře. Albus Severus vstal a začal se přehrabovat ve svých věcech.  Pak mu zrak utkvěl na sešitu. Nastal čas.

***

„Co je tak důležité, že jsi mě musel vytáhnout ven?“ pozvedl jedno obočí černovlásek a dál kráčel vedle svého blonďatého anděla.

„Nic moc. Jen se chci projít na čerstvém vzduchu a strávit nějaký čas s někým jiným než s Iris.“

„Jak na tom je?“

„Dost špatně.“

„A ty?“

„O něco lépe, ale taky to není zrovna ideál.“

„Rozumím.“

Dál šli mlčky, až došli k propasti. Byl odtud nádherný výhled. Objevili to už hodně dávno. Tehdy se z toho stalo jejich oblíbené místo.

„Víš, já tě nevytáhl ven jen tak. Musím ti něco říct. Něco hrozně důležitého,“ Začal Scorpius, když si sedli.

„A co?“

„Já … ono je to těžké říct … já se asi zamiloval, víš?“

„Aha.“ Hlesl Albus Severus.

„Asi určitě. Zamiloval jsem se do …“

„Neříkej to!“ vyhrkl Albus, až se ho Scorpius lekl.

„Já ti vlastně taky chtěl něco říct. Nebo spíše dát.“ Sklopil pohled a podal mu sešit.

„Tvůj deník?“

Severus jen přikývl.

„To už jsem jako připraven to přečíst?“

Další přikývnutí, poté Albus Severus vstal.

„Bude lepší, když si to přečteš sám. Zítra se tu sejdeme přesně v tuhle hodinu,“ řekl a zmizel.

Scorpius si povzdechl. Jestli bude muset číst o té úchvatné holce, do které je Severus zamilovaný, a číst výčitky, jak s ní nemohl kvůli němu na ples, tak se nervově zhroutí. Ovšem, co když je tam něco zajímavějšího. Zvědavost mu nedala. Otevřel sešit na náhodné stránce a přečetl odstavec na jejím konci.

Čím déle jsem v přítomnosti Scorpiuse Malfoye, tím více se cítím nesvůj. Den ode dne ho miluji stále víc a víc. Ani nevím, jak je to možné. Jak může být hloubka lásky nekonečná. Jak strašně spalující je má touha jej chránit, sevřít v náručí, líbat a mnohem, mnohem víc …

Tak tohle vážně nečekal. Přepadla jej touha přečíst si všechno. Pomocí kouzla se přesunul na MalfoyManor.

„Tak už jsi zpátky? Jak to šlo?“ uvítala jej Iris.

„Docela dobře, jen mě nepustil ke slovu.“

„Takže zase nic?“

„Takhle bych to neviděl. Dal mi tohle a zítra se máme sejít,“ ukázal jí sešit.

„Tak přece jenom ti to dal přečíst? Myslela jsem, že k tomu nikdy nesebere kuráž,“ usmála se Iris.

„Ty víš co tam je?“

„Samo sebou. Vždyť jsem to četla. Když jsem ještě učila v Bradavicích, zapomněl si ho v učebně.“

„Tak tohle bylo podlé. Mohla si mi to říct už dávno.“

„A kam by to vedlo? Měli byste to moc jednoduché. Čím těžší cesta k sobě je, tím je pak láska větší, věrnější a pevnější.“

***

                Albus Severus stál nad propastí a koukal do dálky. Jak rád by teď nasedl na koště a letěl tak daleko, jak jen to bylo možné. Být co nejdál od tohoto místa, to si teď přál. Víc než kdy jindy se bál čelit Scorpiusovi. Na druhou stranu potřeboval jeho reakci. Potřeboval vědět, jak moc ho ztratil. Zdali mohou být ještě přáteli či nikoli. Proč jen láska musí být tak složitá? Bojoval s nutkáním vzdát to a odejít, když viděl už z dálky kráčet Scorpiuse Malfoye.

„Tak a je to tady,“ pomyslel si Severus a snažil se zklidnit dech a zakrýt paniku.

Když už blonďák stál naproti němu, jen na sebe hleděli. Malfoy svíral v rukou sešit a jeho výraz byl neměnný.

„Takže tohle je konec?“

„Včera jsi mě nenechal domluvit. Chtěl jsem ti sdělit důležitou novinu, ale tys mě prostě přerušil a utekl.“

„Omlouvám se.“

„Vidíš to? Zase přerušuješ. Takže začneme tam, kde jsem včera skončil. Já se asi zamiloval, víš? Asi určitě. Zamiloval jsem se do člověka, který byl vždy vedle mě, ať se dělo cokoliv. Který je roztěkaný, má hlavu v oblacích a rád čte. Miluje knihy, rád se učí a snaží se zuby nehty udržet dobrý průměr a být ten nejlepší, takže to mnohdy až přehání. Má otravného staršího bratra a milou mladší sestru. Včera jsem se dozvěděl, že o mně napsal deník. Vážně jsem na každé stránce,“ zakřenil se. Černovlasý chlapec na něj hleděl málem s otevřenými ústy.

„Dokonce nešel na závěrečný ples, ale seděl se mnou, abych nebyl sám. Takže ten člověk, do kterého jsem se zamiloval, jsi ty,“ dořekl a políbil vykolejeného černovláska.

***

                Na hřbitově vládlo zvláštní ticho. Žena v dlouhém černém hábitu stála před mramorovým náhrobkem, jenž nesl jediné jméno. Draco Malfoy.

„Tak vidíš, lásko. Přece jenom jsou spolu. Dala jsem na tvou radu a nechala je, ať si k sobě sami najdou cestu. Měl jsi pravdu,“ šeptala.

„Já vím,“ ozvalo se za ní.

Drahý Scorpiusi,

Jsem ráda, že jsi konečně došel svého štěstí. Jestli čteš tento dopis, už jsem pravděpodobně někde úplně jinde. Jedu na dlouho cestu a nevím, kdy mě cesty zavedou zpátky sem. Nehledej mne, bylo by to zbytečné. MalfoyManor je nyní tvůj, protože jsi již dosáhl plnoletosti. Prosím, starej se o sídlo dobře a ještě lépe o svého partnera. Chci, abyste spolu byli šťastní. Láska, která překonala tolik překážek jako ta vaše, bude věčná.

Možná někdy na shledanou,

Iris