Když slzy andělů k zemi se snáší
a obloha temnější zdá se být,
tvá přítomnost světlo do duší vnáší,
já toužím nablízku stále tě mít.
Zlato, co slunce vpletlo ti do vlasů,
běloba ve tvářích, jimž barvu spánek vzal,
krása neposkvrněná krutostí času,
kéž by teď úsměv tvůj na rtech ti hrál.
Kéž já směla bych je okusit alespoň na chvíli.
Sevřít tě v náručí jako křehké dítě.
Prošla bych trním i míli za mílí,
jen kvůli pocitu že znovu zřím tě.
Jak zlomit kletbu, když zachráncem nesmím být já?
Jak najít prince, co ti polibek z pravé lásky dá?
Koukám z okna komnaty a usmívám se trpce.
Sluneční paprsky probouzí celý svět.
Pohlédnu na postel a málem zastaví se srdce.
Místo krásné dívky zde leží šípkové růže květ.
Žádné komentáře:
Okomentovat