Uprostřed hlubokých a temných lesů,
kam se neodváží nikdo z našich řad,
jdu ve tmě noci a zimou se třesu,
najednou přede mnou mohutný hrad.
Znám to tu již dlouhý čas,
od doby, kdy jsem se dovnitř vplížila,
vracím se sem zas a zas,
jako by mě sem podivná síla vábila.
V jedné z komnat jsem cosi zahlédla,
v té co se do chodby leskla,
ze zvědavosti dovnitř nahlédla
a spatřila rakev ze skla.
Vlasy barvy křídel havraních,
rty rudější než krev,
pleť jako ten nejčistší sníh,
prazvláštní z pohádky zjev.
Další z princezen zakletých v čase,
čekající na procitnutí z dlouhého spánku.
Kdo probudí k životu smutnou schránku,
s jedinou stříbrnou slzou na řase?
Poslední zimní křišťálová noc,
Zlomení kletby již déle nepočká,
svítání dne má magickou moc,
naděje roztála ve sněhových vločkách.
Žádné komentáře:
Okomentovat