Imaginární

Každý den procházet chodbami školy a míjet lidi, kteří by o mě nezavadili ani okem. Sklopený pohled, divný pocit od žaludku a snaha projít chodbou co nejrychleji. Tak dlouho dokud nenarazím na někoho, kdo už do mého života patří. Takhle se to táhne dlouhou dobu. Řekla bych, že už od příchodu na střední. Nové prostředí, lidé, systém. Změny nesnáším moc dobře. Cítím se pak, jako v pasti, ze které se nemůžu dostat. Hledám odpovědi na otázky, které se mi hromadí v hlavě. Nahromadilo se jich už tolik, že mám v hlavě chaos a nevím, odkud začít. Stejně jako ve vzpomínkách a minulosti, na kterých podle ostatních až přehnaně lpím. Ale jsou mou součástí, tak na ně zkrátka nemůžu jen tak zapomenout, vymazat je ze svého života. Kdykoliv mě svět kolem začne děsit, zkrátka vypnu příjem a zavřu se ve svém malém světě, kde jsem opravdu šťastná. Ve světě, který se od reality tak strašně liší. Uvědomuju si ty velké rozdíly, absurdnost své fantazie, ale přesto bych se do něj zavřela navždy. Do malého světa, který mě nenutí pozdě v noci, když už všichni spí, brečet a rvát si vlasy. Nenutí mě doprostřed pole nebo mýtiny daleko od lidí tak, aby se k nim nedostala ani hláska a řvát do toho ticha kolem.

Mnozí nazývají imaginární přátele za projev mentální nevyzrálosti, ale jak chcete přežít realitu, když se smíte bavit pouze s reálnými lidmi? Mám jednoho přítele, mohla bych říct, že už od dětství. Za těch pár let změnil už nesčetněkrát podobu, jméno i povahu, ale stále je se mnou. Když člověk cítí, že se blíží ke dnu, nebo je už dávno na samém dně, kdo mu pomůže? Realita? Můžete mě mít za blázna, ale já volím imaginární svět. Imaginárního přítele, který vždy když potřebuju, přijde, otře slzy z tváří a utiší "bolest", kterou v danou chvíli prožívám. Mnohdy ani nepotřebuje slova. Jeho obětí ovšem nehřeje. Necítím dotek, jenom vzduch, proto si v realitě vážím každé vzácné chvilky, kdy někoho doslova dokopu k tomu, aby mě objal. Toto objetí vždycky trvá jen pár vteřin. Pár, pro ostatní naprosto bezvýznamných, vteřin. Proto mě realita tak moc bolí. A proto se uzavírám do svého malého světa.

Můžete mě označit za snílka, blázna, mešuge, pošuka, idiota a nevím, co ještě, ale já se svého imaginárního světa nevzdám. Vždycky zůstane alespoň malá částečka.

Duet II.

Na splnění úkolu jsme měli týden. S Hirokim jsme cvičili každou volnou chvíli. Stydlivost ze mě trochu opadla a tak jsem neměl problém vést s ním normální konverzaci. Napadlo mě, že bych se mu mohl konečně vyznat, ale byl tu jeden problém. Noriko si nás pokaždé přišla poslechnout. Nezpozoroval jsem sice nic, co by znamenalo, že spolu něco mají, ale i tak mě její přítomnost jistým způsobem ohrožovala. Měla takový vševědoucí pohled. Jako by člověku videla do sdce. Měl jsem zvláštní povit, že ví mé malé tajemství.

Poslední den, kdy jsme mohli zkoušet, se Noriko neukázala. "Kde je vůbec Noriko?" zeptal jsem se Hirokiho, když jsme skončili se zkoušením. "Co? Noriko? Říkala, že nemůže přijít, protože jde ven s Takashim," odpověděl mi a začal se hrabat v tašce. "Takashim?" v mém hlase bylo slyšet značné překvapení. "Jo Takashim. Jejím přítelem," mrkl na mě Hiroki a zase se hrabal v tašce. Já jsem opět zrudnul a sklopil pohled. "Nemrzí tě, že má přítel?" zeptal jsem se a on ztuhl. Napřímil se a probodl mě svým pohledem. "Samozřejmě mi do toho nic není, ale připadá mi, že se k sobě hodíte," snažil jsem se to trochu zaobalit, aby to nevypadalo divně. Výsledkem byl udivený pohled a pak mírné zasmání. "No je to možné, ale má to dva háčky. První je, že má přítele," řekl a znova se začal hrabat v tašce. Asi našel, co hledal, protože následoval radostný pohled, vytáhnutí oné věci z tašky a hlasité: "Ha, ha!" "A ten druhý?" byl jsem zvědavý. Modlil jsem se jenom, aby nebyl do nikoho zamilovaný. "Co?" "Co je ten druhý háček," zdůraznil jsem. "Ah tak. No ten druhý je, že jsem se zamiloval," usmál se. "Aha," řekl jsem sklesle. Takže tohle je konec snění, protože o Hirokiho přijdu nadobro. A to jsem se mu za ten týden tolik přiblížil. No, zbydou mi nejspíše jenom nádherné vzpomínky na to, jak jsem mohl strávit nějaký čas v přítomnosti milované osoby. "Co je?" pozvedl jedno obočí. "N-nic," pokusil jsem se o úsměv o podíval se na něj. Ve tváři měl nečitelný výraz. "Chceš něco zahrát, než půjdeme domů?" jeho otázka mě překvapila. Přikývl jsem. Vzal jednu židli a položil ji před piano. Pokynul mi, ať si sednu a sám se posadil na druhou židli. Položil ruce na klávesy a začal hrát Love me od Yirumy. Sledoval jsem nejdříve jeho ruce, ale pak se můj pohled stočil k jeho tváři. V hlavě myšlenky jak by to bylo krásné se jej teď dotknout. Políbit ho. Ale rozum hned zatrhl všechny tyhle nápady. Nevím proč, ale do očí mi vhrkly slzy. Sklopil jsem pohled, zvedl se ze židle, popadl tašku a vyběhl ze dveří. Melodie utichla. "Pro Shinigamiho, co se to teď stalo? Proč bulím? Nejsem přece holka. Ale když ono to tak bolí," myšlenky byly jako vodopád, který se měnil v slzy.

V místnosti s klavírem seděl chlapec hledící na dveře. Povzdechl si a zaklapl klavír. Malou krabičku, kterou před nějakou chvílí tak pracně hledal, schoval do své tašky, kterou si hodil přes rameno. Rozhlédl se po místnosti a jeho pohled se zastavil na cellu, které bylo opřené o stěnu. Pak se otočil ke dveřím a vydal se domů.

A bylo tu pondělí. Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, co se stalo. Když jsem Hirokiho uviděl, nevěděl jsem co udělat. Co říct. Spíše jsem se mu snažil vyhnout. Celý den jsem strávil tak nějak v "temných uličkách" naší školy, aby mě nenašel, dokud zvonění neohlásilo poslední hodinu. Sevřel se mi žaludek. Co teď? Byli jsme první na řadě. "Co když to pokazím?"v hlavě mi zněla jenom tato otázka. Nejistě jsem se podíval na Hirokiho a ten se na mě jenom povzbudivě usmál a začal hrát. Přidal jsem se. Jakoby ze mě spadl velký balvan. Nebylo teď nic než hudba. Dohráli jsme, uklonili se a za potlesku našich spolužáků sešli z malého podia, abychom tak dali prostor ostatním. Kouzlo hudby pominulo a já měl opět slzy na krajíčku. Spěšně zamířil na záchod, kde jsem se zamkl do kabinky. Cestou jsem se snažil rozmrkat slzy, ale moc se mi to nedařilo. Ani jsem si nevšiml, že mě někdo následoval. Ozvalo se zaklepání na dveře kabinky a následně někdo řekl: "Yuki? Vylez ven. Chci s tebou mluvit." Hirokiho hlas, bych si nemohl splést nikdy. "J-di, p-p-pryč," snažil jsem se zformulovat pár slov mezi vzlyky. "Polez ven. Potřebuju si s tebou promluvit. A záchodky nejsou zrovna nejlepším místem na rozhovor,"jeho slova se mi zabodával do srdce a trhala ho na kousky. "Prosím, běž pryč. Neubližuj i ještě víc," křičelo. Zabořil jsem hlavu do dlaní a nechal slzy volně téct. "Budu čekat venku. Až si to rozmyslíš, přijď za mnou," povzdechl si Hiroki a odešel. V jeho hlase byl slyšet… "Smutek? Zklamání? Žal? Bolest? Mohlo by… ale ne to přece… to nemůže být pravda. Určitě jsem se spletl. Musel jsem se splést," pomyslel jsem si. "Ale, co když ne?" zašeptal tichý hlásek ve mně. Otřel jsem si uslzené oči a pomalu vyšel ven ze svého úkrytu. Podíval jsem se do zrcadla. Nikdy jsem nepochopil, proč je na chlapeckých záchodech zrcadlo, ale v tuto chvíli jsem za něj byl rád. Moje oči i tváře byly rudé, ale v tuto chvíli s tím nešlo nic víc dělat. Otevřel jsem dveře a na chodbě se přímo naproti mně opíral o zeď Hiroki. "Půjdeme se projít?" "Um," zamručel jsem na souhlas. Šli jsme mlčky. Bylo to nepříjemné ticho plné napětí, kdy nevíte, co v další chvíli čekat. V hlavě se mi odehrávaly ty nejhorší scénáře. Zrovna když jsem došel k variantě, že se mi začne smát a nadávat do buzerantů, se stalo něco nečekaného. Popadl mě za ruku, vtáhl do jedné z prázdných učeben a přirazil na zavřené dveře. Hleděli jsme si teď vzájemně do očí. Neodvážil jsem se tentokrát sklopit zrak a napjatě očekával, co přijde. Pomalu se začal přibližovat, až se naše rty střetly v cudném polibku. Spíše to bylo takové otření rtů než polibek, ale i to mě donutilo zavřít oči. Vnímal jsem jeho dech. Po chvíli se odtáhl a opřel se o lavici. Pomalu jsem otevřel oči a hleděl na něj s jasnou otázkou vepsanou ve tváři. "Proč?" On se jen usmíval. Zatnul jsem ruce v pěst a hned je zas povolil. Konečně jsem se odhodlal přistoupit k němu. "Teď nebo nikdy,"šeptal hlásek uvnitř mě a mé rty se přitiskly na ty jeho. Přitáhl si mě za pas a převzal iniciativu. Jazykem se mi dobyl přes hradbu zubů do úst a snažil se ten můj vyburcovat k reakci, které se mu taky dostalo.

Šli jsme ruku v ruce domů, když mě po chvíli zastavil a vytáhl malou modrou krabičku. "Utekl si, než jsem ti to stačil dát," usmál se a vytáhl z krabičky černou polovinu JingJang na řetízku, který mi připnul na krk. Poté zalovil pod svým tričkem a ukázal mi bílou polovinu. Zčervenal jsem a zašeptal: "Arigato." Jenom se uchechtl a asi po milionté za tento den, mě políbil.

Duet I.

Každý den sedím za zavřenými dveřmi a poslouchám ten nádherný zvuk piana linoucí se z místnosti za nimi. Zprvu jsem si myslel, že miluju jen to, jak hraje. Až později jsem si uvědomil, že je to celá jeho existence, co mě tak přitahuje. Jeho hnědé oči, vlasy, jeho úsměv, který mě vždy zahřeje u srdce, i když nepatří mě. Hiroki. Ano jsem na kluky. Uvědomil jsem si to už dávno. Moji rodiče to vzali celkem v klidu, za což jsem rád, protože bych si nerad hledal nové bydlení. I když to otec musel chvíli rozdýchávat a matku mrzelo, že se nedočká vnoučat. Ale teď odbočujeme od toho hlavního faktu, že jsem se beznadějně zamiloval do chlapce, hrajícího jen pár metrů ode mě na piano. Chodím spolu s ním na konzervatoř už tři roky. Jsem s ním ve třídě, a přesto jsem se za tu dobu nebyl schopen vyznat ze svých citů k němu. Mám pocit, že jsem s ním snad za tu dobu neprohodil jediné slovo. Myslím, že si ani nevšiml, že existuju. Nejvíce se baví asi s Noriko. Dívkou s dlouhými havraními vlasy, bílou pletí, pronikavě zelenýma očima a opravdu nádhernou postavou. Díky tomu si vysloužila přezdívku "Sněhurka". Vůbec se tomu nedivím. Úplně na ten popis v pohádce sedí. Nikdy bych se jí nemohl rovnat. To jsem pochopil už první od prvního dne, kdy jsem ji poznal. Noriko také hraje na piano, ale krom toho ještě na příčnou flétnu a harfu. Báječně se k sobě hodí. Já hraji na housle, violu, violoncello a kontrabas. Smyčcové nástroje mě odjakživa fascinovaly nejen svým zvukem, ale i vzhledem. Tak strašně jsem si přál zahrát si s ním duet. Tohle přání se mi brzo splnilo.

"Rozdělím vás do dvojic, v nichž pak zahrajete nějaký duet. Je jedno co si vyberete. Upozorňuji, že z toho bude známka, která na 100% ovlivní závěrečnou. Takže to neberte na lehkou váhu," oznámil nám Senci hnedna začátku hodiny. "Nyní přečtu dvojice. Hoshiyama Yuki a Kuichi Hiroki, Kurosaki Noriko a …" jakmile přečetl mé a jeho jméno, strnul jsem. "Vážně můžu mít takové štěstí? Konečně se mu dostanu blíž," proběhlo mi v tu chvíli hlavou. Chtělo se mi radostí vyskočit, ale ovládl jsem se. Když sensei dočetl jména, rozhlédl se po třídě. Mohl tak vidět jak potěšené tak i zklamané tváře. "Má někdo nějaké námitky?" zeptal se. Hrklo ve mně. "Co když se Hiroki přihlásí?" Ale on se nepřihlásil. Nikdo se nepřihlásil. Senci se naposledy rozhlédl po třídě: "Dobrá tedy. Začneme s výukou."

Když konečně zazvonilo poslední zvonění a všichni vyběhli ven, já zůstal jako vždy ve třídě. Měl jsem ještě trochu času, než bude Hiroki hrát na klavír. Vždycky jsem si dával záležet na tom, abych přišel těsně po něm a odešel těsně před ním. Nechtěl jsem, ať si něčeho všimne. Nerad to přiznávám, ale možná jsem se i styděl. Opravdu jsem miloval, když hrál. A chtěl mu to říct, jenže jsem k tomu nikdy nenašel odvahu. Zavřel jsem oči a pokusil se představit si jak hraje. Jakoby mezi námi nebyly žádné dveře. Žádná stěna. Jak sedím vedle něj a poslouchám. Jak mě jeho vřelý úsměv hřeje u srdce. Ano, jeho úsměv jsem už mnohokrát spatřil. Bohužel, nikdy nepatřil mě. Ale možná jednou přecejen ano. Bylo to pár týdnů zpátky. Zasněně jsem na něj koukal při hodině, když tu do něj Noriko dloubla loktem a pokynula hlavou směrem ke mně. On se otočil. Naše pohledy se střetly a on se hned na to usmál. Sklopil jsem zrak a zrudnul tak, že bych mohl konkurovat rajčeti. Je mi trapně, když si na to vzpomenu. Musel si o mě myslet Shinigami ví co. Celý den jsem se mu pak obloukem vyhýbal. Musel jsem se nad tím pousmát. Ne. Nedělal jsem si žádné naděje. Uslyšel jsem mírné zaťukání na dveře od třídy. Otevřel jsem oči a spatřil toho, koho vídám ve svých snech. "Promiň, že tě ruším. Máš teď čas? Musíme probrat ten úkol," vlídně se usmál a já cítil, jak zase rudnu. Radši jsem odvrátil pohled. "Jo. Mám čas," skoro jsem to zašeptal. Měl jsem knedlík v krku a můj hlas se div netřásl. "Prima," uslyšel jsem pár spěšných kroků, pak mě popadl za ruku a táhl z učebny pryč. Sotva jsem stihl popadnout batoh. "Hele, co to děláš?" vykřikl jsem polekaně. "No musíme pohnout, pokud chceme ještě dneska něco stihnout," obrátil na mě hlavu, na tváři stále ten úsměv. Dotáhl mě přímo do učebny, u které jsem jej za dveřmi tajně poslouchal. Otevřel dveře a vtáhl mě dovnitř. Přisunul mi k pianu další židli, na kterou mě posadil. Sám se posadil na tu druhou. Nikdy jsem nedoufal, že bych mohl být vedle něj takhle blízko. "Tak jo. Napadlo mě pár skladeb, které bychom mohli zkusit a ty mi pak řekneš, ke které se hodí housle, viola, nebo violoncello. Basa se podle mě k pianu nehodí vůbec. Pokud by se teda nejednalo o jazz," řekl a začal hrát. "On věděl, na co hraju? Myslel jsem, že jsem pro něj vzduch," prolétlo mi šokovanou hlavnou. První skladba bylo "Kiss the rain" od Yirumy. Zavřel jsem oči a zkusil si k tomu v hlavě přiřadit, co by bylo nejlepší variantou. Tak jsem to udělal i u dalších skladeb jako Měsíční sonáta od Beethovena a asi nejznámější melodii Secret Garden. Když dohrál, zavládlo na chvíli trapné ticho.

"Tak?" zeptal se Hiroki po chvíli nervozně. "No, k té první mi nejvíce sedí cello, k měsíční sonátě bych dal taky nejradši cello a Secret Garden bych úplně vyškrtl, protože tu si beztak vyberou všichni, co mají v páru houslie a klavír," otevřel jsem oči, ale hleděl do země. B tuto chvíli mi podlaha připadala jako ta nejzajímavější věc na světě. "Dobře. Takže kterou si vybereme?" zeptal se a já se na chvíli zamyslel. "Nejvíc se mi asi líbí Kiss the rain," koutky úst se mi zvedly v mírný úsměv. Musel jsem vypadat jako idiot, když jsem furt jenom hleděl do země. "Prima. Takže, chceš začít cvičit? Hele, je něco zajímavého na podlaze?" zeptal se posměšně. Zrudl jsem, ale přecejenom jsem se konečně odhodlal zvednout hlavu. "Ne, vůbec nic," pokusil jsem se o úsměv, ze kterého musel vyjít spíše škleb nahánějící hrůzu. "Tak chceš cvičit?" zeptal se mě znovu a já jsem zavrtěl hlavou. "Nemám tu cello. Zítra si ho přinesu." "Ok. Chceš už jít domů?" Přikývl jsem. Vzal jsem si batoh a vyšel jsem ze dveří. Z místnosti se ozvala další z nádherných melodií. Tentokrát jsem ale odešel domů.

Jak jsem se bála

Strach je něco, co mě provází celým životem. Bojím se mnoha věcí, ale tyto fóbie s postupem času slábnou. Jako fóbie ze schodů, z pavouků, myší, bubáků pod postelí a hadů. Jeden strach ovšem zůstává stále.

Probudila jsem se na velmi temném místě. Neviděla jsem nic, jen tmu kolem sebe. Necítila jsem horkost ani chlad. Neslyšela jediný zvuk. "Haló! Je tady někdo?" formulovaly rty bez jakékoliv hlásky. Vlastní hlas mě zradil. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Po tvářích mi začaly stékat slzy. "Kde jste kdo? Nenechávejte mě tu," volala jsem v duchu o pomoc. Schoulila jsem se do klubíčka a nechala slzy volně dopadat do temna. Temnota a samota. To jediné mi bylo v tu chvíli známé, kromě neuvěřitelného strachu. Třásla jsem se a nebyl nikdo, kdo by mě utěšil. V tom jsem uslyšela od někud z dáli známou melodii. Postavila jsem se a šla za tím zvukem. Na konci mé cesty byly dveře. Jen tak, uprostřed temnoty. Sesbírala jsem zbytky odvahy a otevřela je. Ocitla jsem se v bílé místnosti bez oken. Uprostřed seděla dívka s maskou na obličeji a v ruce držela hrací skříňku, ze které se linula ona melodie, jež mě sem přivedla. Maska, kterou měla na sobě, byla bez výrazu. Měla pouze dva otvory na oči. Zaklapla hrací skříňku a dveře za mnou se samy zavřely. Splynuly s bílou všude kolem, takže nebylo cesty zpět. Dívka mlčela a otočila hlavu mým směrem. Jen jsme se na sebe mlčky dívaly. Nic víc. Ale už jenom díky tomuto mě strach pomalu opouštěl. Ze snu mě vytrhlo zvonění budíku.

Můj život je dokonalý. Mám milující rodinu, přátele a žádné problémy. Možná proto se tak často zabývám prkotinami, až je to trapné. Jsem takový ten typ člověka, který je závislý na okolí a neschopný udělat cokoliv sám. Vyklepaný snad z úplně všeho, i když to na první pohled mnohdy není vidět. Bojím se, že se tento můj dokonalý život rozplyne. Že se něco pokazí. Nejvíce se ale bojím právě samoty. Toho, že nezbude nikdo, kdo by tu se mnou zůstal.

Cirkus

Sedím v přeplněném šapitó. Lidé a skoro vše okolo mě je rozmazané. Slyším pouze jásot a tleskání obecenstva. Uprostřed se houpe na hrazdě akrobatka. Všichni žasnou nad její ladností. Jásot utichl a všichni teď s napětím a očekáváním sledují její představení. Rozhoupe se a skočí salto. Těsně před tím než dopadne na zem, se vše kolem změní. Pomalu si uvědomuji, že tohle bude nejspíš jen sen.

Najednou sedím u stolu a naproti mně sedí dívka, kterou jsem nikdy dřív nespatřila. V ruce držíme kelímky s nějakým nápojem. Necítím jeho teplotu, necítím jeho vůni. Mohu jen odhadovat, že je to horký čaj, vzhledem k tomu, že z něj jde menší pára. Díky tomuto zjištění jsem se znovu ujistila, že sním. O něčem si povídáme, ale já vůbec netuším o čem. Jako bych neovládala vlastní tělo. Nevnímala svět okolo. Pouze tvář té dívky. Občas se mi zdá, že kolem nás projde známá tvář, ale okamžitě zapomenu která. Z ničehož nic si k nám přisedla další dívka. Podívala se na mě neutrálním pohledem, ze kterého vás ovšem mrazilo. "Já ji miluju," pronesla a zase odešla. Jsem tak zmatená. Druhá dívka, jako by ani nepostřehla vyrušení, pokračovala v naší debatě. Začala jsem si jí prohlížet. Měla černé vlasy. Počkat! Černé? Proč mě to tak udivilo? Zcela nečekaně se ke mně ta dívky naklonila a políbila mě. Rty jsem měla sevřené. Odtáhla se. "Ještě jsem to nezkoušela," sklopila jsem zrak. Ona se jen usmála. Zvedla se, posadila se vedle mě, dvěma prsty mi nadzvedla hlavu a zašeptala: "Jen otevři pusu a zbytek nech na mě". Opět spojila naše rty. Byl to zvláštní pocit. Už jsem ho jednou cítila, jen si nedokážu vybavit kdy. Líbaly jsme se opravdu dlouho a přesto se to zdálo jako chvilka. Když se naše rty rozpojily, ona se usmála a řekla: "Musím už jít". Zvedla se z lavičky a pomalu odcházela někam pryč. Bleskově jsem se zvedla, doběhla jsem ji, vzala za ruku a otočila ji čelem ke mně. Podívala jsem se jí do očí a pomalu začala přibližovat své rty k jejím, až se spojily ve vášnivém polibku. Ona se pomalu začala rozplývat stejně jako svět okolo. Bleskla jsem do jiného snu. Ona tam už ovšem nebyla.

Ráno mě probudil zvuk budíku. Líně jsem ho zaklapla a otočila jsem se na záda. V myšlenkách jsem zabloudila do včerejšího snu a podvědomě jsem přejela prsty po svých rtech. Ten polibek byl až neskutečně živý. Jako by byl skutečný. Kdo byla ta dívka s černými vlasy? Moment! Černými? Bleskově jsem si sedla a chytla se za hlavu. Neměla ta dívka z minulého snu červené? Proč má teď černé? Nebo je to snad jiná dívka? Nebo je jedno jak ta dívka, kterou hledám, vypadá? Co se to se mnou děje? Podívala jsem se na hodiny. Bylo tři čtvrtě na sedm. Vystřelila jsem z postele, bleskově se oblékla, vyčistila si zuby, popadla tašku a běžela na autobus. Stihla jsem to. Dokonce jsem měla ještě něco málo času. Oddechla jsem si, když v tom jsem koutkem oka zahlédla plakát na cirkus. Zarazila jsem se. Je to náhoda? Nebo to má nějakou souvislost? Mohou ty sny skutečně něco znamenat, nebo je to jen má fantazie? Souvisí spolu vůbec tyhle dva sny? Mohou se stát skutečností, nebo je to jen mé nejvnitřnější přání? Mohou spolu oheň a cirkus vážně nějak souviset? Mohou spolu souviset ty dvě dívky? Nebo je snad jen jedna? Jaký to má vlastně smysl?

Oheň

Už jako malou mě bavilo sledovat oheň v krbu, plamínek svíčky nebo hořící zápalku. Oheň mě fascinoval, ale nikdy jsem nepřišla na to, čím. Jestli kvůli jeho žáru nebo proto, že se roztančil pokaždé, když zafoukal vítr…

Všichni napjatě sledovali polykače ohňů, jak si nechává oheň volně klouzat po rukou a ženu, jež právě jakoby z plic vyfoukla ohromný plamen. Na konci svého představení pak zapálili hranici, kolem které začali všichni přítomní tancovat. Byl to spíše takový větší táborák. Pozorovala jsem lidi kolem, až jsem zahlédla dívku s červenými vlasy. Její pronikavé oči se setkaly s mými. Nespouštěla ze mě oči ani po tom, co jsem uhnula pohledem. Lákala mě k sobě. Odhodlala jsem se a šla k ní. Ona se jen zasmála a utekla. Vše klem mě se začalo točit. Najednou jsem se ocitla v jakémsi parku. A právě tam seděla na lavičce ona. "Kdo jsi?" zeptala jsem se jí. Ona mi však neodpověděla. Sedla jsem si tedy vedle ní. "Je tu krásně nemyslíš?" promluvil poprvé. "To tedy je," řekla jsem a pozorovala tu nádheru kolem. Všude byly květiny všech barev. "Znám tvoje tajemství," otočila pohled směrem ke mně. Nechápavě jsem se na ní podívala. "Jaké?" zeptala jsem se a ona se na mě provokativně usmála. "Chceš mě políbit. Mě! Holku," začala se smát. Ale nebylo to jako posměch. Byl to roztomilý smích. Takový ten radostný. Zahleděla jsem jí do očí. Přestala se smát. Místo toho se ke mně začala pomalu přibližovat. Zavřela jsem oči. Otřela se jemně svými rty o ty mé. "Tak udělej to, po čem tak toužíš," špitla. Otevřela jsem oči, přitáhla jsem si jí za zátylek a dravě jí políbila. Nijak se nebránila ani se nelekla. Právě naopak. Polibky mi začala oplácet. Cítila jsem něco nového. Něco, co jsem necítila snad nikdy v životě. Samozřejmě jsem se už předtím líbala s klukem, ale tohle bylo jiné. Bylo to zvláštní. Když se naše rty rozpojily, zeptala se mě s jiskřičkami v očích: "Líbilo se ti to?" "Ano. A moc," zašeptala jsem, "škoda že jsi jenom sen." Sklonila jsem hlavu. "Nejsem jenom sen," usmála se. Zvedla jsem hlavu s nadějí a očekáváním ve tváři. "Jsem skutečná," pokračovala, "stačí mě pouze najít." "Kde tě mám hledat?" Než mi ovšem stačila odpovědět, probudila jsem se.

Nepamatuji si už tvář dívky ze snu. Ani barvu jejích očí. Jediné co mi zůstalo v paměti, jsou její červené vlasy a oheň, který je s ní spojený. Je možné zamilovat se do snu? A je možné, aby se ten sen pak stal skutečností? Já zatím doufám, že ji jednou najdu. Že znovu ucítím její rty, uslyším její smích a zahledím se do jejích očí. Snad se toho jednoho dne dočkám…

Ten pocit

Mladí dělají spoustu blbostí. Nejčastěji se chtějí stát co nejdříve dospělými. Zkouší různé věci. Touha po poznání je zcela pohltí. A neříkejte, že je něco za vámi a je to minulost. Ten fakt tu stále bude. Možná nebudete litovat své chyby. Možná si dokonce budete připadat jako největší borec světa. Možná vás to ale bude užírat celý život. Stačí jediný večer, kdy ztratíte kontrolu a uděláte něco, čeho budete litovat. Kdy zajdete ven, kde budete čekat na to, co přijde. Ani si nepředstavíte, kam to zajde. Touha po poznání vás dožene až sem. Kdy nenápadně zajdete za roh, aby vás nikdo z kolemjdoucích nezahlédl s druhou osobou, která před chvílí přišla. Kdy s ní odejdete do stínů, kde si malinkou chvíli povídáte. Kde je vám vše jedno. Když cítíte rty toho člověka na svých. Kdy cítíte ruce tam, kde by být neměly, pokud mu to nedovolíte. Kdy pomalu rozepne zip na vaší bundě a pokračuje, když jej odstrčíte. Svádíte svůj vnitřní boj, kde nakonec prohrajete a poddáte se. Není vám to příjemné ale ani nepříjemné. Vlastně skoro nevnímáte, co se děje. Když tomuto všemu chybí city. Když slyšíte šeptat slovo "neboj se", ale neuklidňuje vás to. Kdy se odhodláte sami něco udělat a zeptáte se co. Kdy to skutečně uděláte. Když si kleknete. No právě v tuto chvíli, ztrácíte sami sebe. V tu chvíli si to ani neuvědomujete, ale po čase, vám to dojde. Po čase si uvědomíte, co se vlastně stalo. Můžete říkat, že je to minulost. Že to nic není. Ale ten pocit zde zůstane. Ten pocit, že to nikdy nezmizí. Ten pocit, že to uděláte znovu. Že nezvládnete říct ne. Ten pocit, že jste nevnímali člověka, který tam byl. Ten člověk pro vás byl v tu chvíli naprosto cizí. Ten pocit, když už tohle neznamená lásku, ale naprosto všední věc. Ten moment, kdy pro vás láska už vlastně nic neznamená. A láska fyzická se nedá nazývat láskou…

Tak nadné

Sedím na zábradlí mostu a shlížím na koleje pod sebou. Kolik lidí už přišlo o život tím, že skočilo. Zbavili se tím bolesti, která je tížila. Stačí skočit a zbavím se jí taky. Ta bolest, kterou cítím dnes a denně. Bolest z posměchu lidí okolo mě. Zlomené srdce, které se nikdy úplně nezahojí. Stále na něm zůstane jizva, která nezmizí. A kvůli čemu? Kvůli tomu že nejsem dokonalá. Kvůli tomu, že nesplňuji kritérium na lásku, které je v dnešní době tak vysoké. Slzy na polštáři ještě nestačily zaschnout. A každou noc přibývají nové. Bolest, kterou stvořila láska. Pocit, který by měl hřát a dávat radost, bodá a trhá duši na kusy. Zůstala už jen nenávist. Zavírám oči a v hlavě si přehrávám slova, která mě tak ranila. Slzy mi začínají stékat po tváři. Pomalu otevřu oči a podívám se na oblohu posetou hvězdami. Čím jsem si tu bolest zasloužila? Marně hledám ve vzpomínkách důvody. Přehoupnu nohy na opačnou stranu a seskočím ze zábradlí. Nohami dopadnu na most. Opráším se, otřu slzy a vydám se domů.

Bylo by tak snadné vzít si život. Ovšem až příliš snadné. Já se rozhodla bojovat. Bojovat s bolestí a smutkem. Protože o tomhle je život. Musíme bojovat, nebo ztratíme mnohem víc. Musíme otevřít dveře novým zítřkům a milovat každý další den. Brát si život, který nám byl dán, nedává smysl. Já se rozhodla žít…

Slzy

Ležím v posteli a dívám se strop nade mnou. V sluchátkách mi zní pianové skladby, které jsem si nedávno stáhla do mobilu. V ruce svírám věc, kterou jsi mi dal. Najednou mi tváři steče slza. Setřu ji. Bože, já myslela, že je to za mnou. Vzpomínky se znovu vracejí. Vím, že si za vše můžu sama. Když se snažím utěšit tím, že i ty na tom máš svůj podíl, nejde to. Já můžu za to, že jsem se do tebe zamilovala. Bylo to bez důvodu. Nic jsi neudělal tak, že by mě to nutilo na tebe myslet. Prostě se to stalo. Já jsem si tu bolest z odmítnutí zavinila sama. Znova a znova. Stále jsem zkoušela, jestli se něco nezměnilo. Jestli si mě nezačal přece jenom milovat. Když jsem věděla, že ne. Dělala jsem jednu blbost za druhou. Hlavně když jsem ti napsala dopis. Ta byla ze všech největší. Bylo to k ničemu ještě víc, než cokoliv jiného, co jsem do té doby udělala. Ranila jsem se tím ještě víc, protože jsi to stejně nečetl. Místo tebe si to přečetli jiní a ti se nad tím velmi bavili. Řekni, proč si tak vědomě ubližuju ještě víc? Nenávidím se za to. Měla bych už z pohádek vyrůst. Nemyslíš? Na nějaký čas jsem ty pocity přebila něčím jiným. Něčím co mě na krátkou dobu velice naplňovalo. Začala jsem psát. Radost z toho, že se lidem má tvorba libí na chvíli zalepila tu ránu. Zahnala probrečené noci. A teď? Ty slzy a pocity jsou zase zpátky. Náplast se odlepila. Tu chvilkovou radost přebily staré pocity. Z celé té jednostranné lásky mi zbyly pouze ty slzy, které nyní dopadají na polštář…

Jedna velká chyba přírody

Snad odjakživa si opravoval chyby. Tys je vlastně vyhledával. Neskutečně si mě tím štval. Nenáviděla jsem tě. No přiznejme si, že skoro každý náš rozhovor byl vlastně hádkou. Přesto ses mi nejednou vloudil do mysli. Vždycky jsi pro mě byl zvláštní. Zajímavý. Nevím proč. Chtěla jsem tě obejmout. Ale nešlo to. Při každém mém pokusu tě obejmou si utekl. Od ostatních ses ale obejmout nechal. Co to se mnou sakra bylo? Žárlila jsem? Na ně? V tu chvíli to nebylo možné. Nemohla jsem…

Jednou jsi mi řekl, že jsem "Jedna velká chyba přírody". Naštvalo mě to teda abnormálně. Vždy si věděl jak mě vytočit. To ale každý. Jsem takový choleričtější typ. Proč jsi mě ale nikdy neopravil? Proč si neopravil jednu velkou chybu přírody? Je to docela vtipné. Na jednu stranu jsi mě neuvěřitelně štval, ale na druhou jsem chtěla, abys mě opravil. Nevyznala jsem se sama v sobě. Což vlastně nebylo nic nového. Až po nějakém tom čase, jsem v tom začínala mít trochu jasno. Zapomněla jsem ti ovšem něco říct. Něco pro mě hodně důležitého a pro tebe nejspíš naprosto bezcenného. Naprosto obyčejná věta, kterou ale asi nikdy nevyslovím. Už nejednou jsem s ní něco pokazila. No sice nevím, co by se s ní dalo pokazit tady, když se mnou prakticky vůbec nemluvíš, ale zase na druhou stranu si nechci znova ublížit. Nechci udělat tu samou chybu znovu. Jak ironické. Vždyť já jsem chyba sama o sobě. Pokud tu větu budeš chtít někdy slyšet, přijď si pro ni. Pokud stojíš o to ji slyšet ode mě, požádej o to. Ale vím, že je marné v tohle doufat, protože ty ji slyšet nechceš. Přesto si ale přeji, aby ses jednoho dne ukázal ve dveřích a přišel tak opravit jednu velkou chybu přírody, kterou jsi jako jedinou nechal ladem…

Bouřka

Stojím na kraji lesa a nastavuji tvář dešti. Všude kolem je tma. Jen blesk občas protne oblohu. Dlaň přitisknu k místu, kde mám srdce. Ten pocit je tu zas. Kolikrát už mě dohnal k slzám? Kapky deště kapky deště mi stékají po tváři. Za chvíli se ale mísí s něčím jiným. Se slzami. Bolí to. Tak moc to bolí a každým dnem víc a víc. Jak se mám z toho začarovaného kruhu dostat? Zatnu ruce v pěst, zavřu oči a bolestně křičím do hřmění a zvedajícího se větru. Chci ze sebe všechnu tu bolest vykřičet. Křičím a křičím, zatímco mi slzy stékají po tvářích jako vodopád. Mokré vlasy a oblečení se na mě lepí. Je mi to jedno. Dopadnu na kolena a rozbrečím se ještě víc. Nemůžu si pomoct. Nejde to zastavit. Ten proud emocí je až moc silný. Proč jsem byla tak pitomá? Proč vždycky nejdřív konám a pak přemýšlím? Proč si všechno tak idealizuju? Proč mi lidé dávají falešné naděje a proč těm nadějím tak bezmezně věřím? Proč všechno dopadne jinak, než si přeju? Proč? Jsem taková husa. Celá od bláta a promočená na kost se vracím domů. Rodiče se zhrozí a pošlou mě dát si horkou koupel. Ve vaně opět propuknu v pláč. Přitáhnu si kolena k hrudi a nechám slzy dopadat do vody. Vážně jsem dělala všechno špatně? Opravdu ti to bylo všechno tak proti srsti? Chceš, abych zmizela z tvého života? Vše jsem nejspíš pokazila. A proč? Protože jsem řekla nahlas, co cítím. Já vím, že velmi dětinsky a trapně, ale taková jsem já. Jiná být neumím. Na malou chvíli, jsem ocitla v ráji. Víš kdy? O co se tu snažím. Mluvím tu sama se sebou. Je vlastně k ničemu se tě teď ptát na to, co bylo. Je na nic si tu teď vylévat srdce, když k tobě se to nikdy nedostane. Musím přestat. Život jde dál a já musím taky. Musím hodit city a minulost za hlavu. Nikdo mi v tom nepomůže, musím to zvládnout sama. O to je to těžší. Pomalu usínám ve své posteli. Za okny už jen dešťové kapky bubnují o parapet. Z celé té bouřky zbyly už jen ty kapky a slzy, které už pomalu zasychají…

Zrcadlo

Již po několikáté sedím před záhadným zrcadlem, jež jsem si s sebou přinesla do nového domova. Skrývá v sobě jisté kouzlo. Za tímto zrcadlem je svět, který se od našeho v mnohém liší. Svět, ve kterém bych mohla být konečně šťastná. Rodiče jsem nikdy nepoznala. Od mala putuju z jedné pěstounské rodiny do druhé a z druhé do třetí. Je to nekonečný začarovaný kruh. Jediné, co zůstává stejné, je nástěnné zrcadlo, jež se mnou putuje stále. Odraz v něm se mnou mluví. Je mi nejlepším přítelem i rodinou. Nemyslete si, že jsem blázen. I dnes večer spolu probíráme spoustu věcí…

"Kéž bych mohla být tam, na druhé straně. S tebou," vyřknu nahlas to, co mi leží v hlavě už nějaký ten pátek. "To není možné. A ty to moc dobře víš," usmíval se na mne můj vlastní odraz. " Já vím, ale přece. To opravdu neexistuje žádná možnost?" "Tvůj svět by ti chyběl." "Nechyběl. Tento svět mi přináší jen smutek a bolest. Tvůj svět přináší radost a útěchu." "To možná ano, ale ty patříš do svého světa a já zase do svého. Kdo ví, co by se stalo, kdybys přišla sem." "Takže ta možnost, že bych tam mohla tu je?" rozzářili se mi oči štěstím. "A-ano. Je tu jedna možnost, ale nebude to snadné," zřetelně jsem viděla zděšení v jejích očích. "Co? Udělám cokoliv," naléhala jsem dál. "Musíš projít zrcadlem. Bude to hodně bolet. Umřeš a tvá duše se přenese sem. Možná." "Jak to mám udělat?" "Rozbij zrcadlo."

Z pokoje se ozýval zvuk praskajícího skla. Vychovatelka vyběhla schody a trhnutím otevřela dveře dokořán. Domovem se rozlehl vysoký ženský jekot, načež se k pokoji sběhl hlouček lidí. Na zemi leželo tělo dívky ve střepech zrcadla a kaluži krve. Už jí nebylo pomoci.

Na druhé straně, tam v zemi za zrcadlem leží na zemi mrtvá dívka. Na tváři má ještě nezaschlé slzy a ozvěnou se pomalu nese poslední slovo, které vyřkla před smrtí. "Svoboda".

Naše odrazy, jsou jako naši otroci. Kdykoliv přijdeme k zrcadlu, oni tam jsou. Když si zamaneme, musí přiběhnout a dělat nám společnost. Touha po svobodě je silnější než touha žít.

Šílenství

Noční vánek zlehka ovívá mou tvář. Jdu sama lesem, až dojdu na louku. Zčistajasna oblohu proťal blesk. Rozhlédnu se a zahlédnu černou postavu, která vzápětí zmizí. "Asi to byl jenom přelud" Pomyslím si. Najednou ale uslyším dívčí jekot. Začnu utíkat. Vběhla jsem zpátky do lesa a větve stromů mi podrápaly tváře. Nevěděla jsem, kde jsem a kudy vlastně běžím. Najednou jsem o něco zakopla a skutálela se z kopce dolů. Když jsem vstala s hrůzou jsem si uvědomila, kde jsem. Přímo přede mnou leželo tělo mrtvé dívky. Pomalu jsem se otočila. Hleděla jsem na tmavou postavu s nožem v ruce. Kapala z něj krev. Nebyla jsem schopna vydat jakýkoliv zvuk. Postava se začala přibližovat. Nebyla jsem sto se pohnout. Když byla přímo přede mnou, zděsila jsem se ještě víc. Hleděla jsem do své tváře. Pomalu jsem se otočila k mrtvole na zemi. Okamžitě jsem poznala dívku, kterou jsem už dlouho znala. Byla tak sladká, až se mi z toho chtělo zvracet. Vždycky se usmívala. Stále někomu pomáhala. Všichni ji měli rádi. Dohánělo mě to k šílenství. Nemohla jsem ji vystát. Nemohla jsem vystát, že ji měl rád i on. Patřil mě, nikomu jinému. Vždycky se o mě staral jedině on. Když řekl, že se o mě bude měsíc starat někdo jiný, protože se žení a potom jede na líbánky, zničilo mě to.

Najednou Jako bych procitla ze snu. Ocitnu se na místě, které dobře znám. Dva muži v bílých pláštích mě pevně drží. Já křičím a snažím se vymanit z jejich sevření. Přede mnou na zemi sedí ona a ztěžka dýchá. On ji objímá. Sundá si svůj bílý plášť a dá jí ho na ramena. Na zemi leží nůž, který má na sobě trochu krve. Muži v bílých pláštích mě odvádí pryč. Zavírají mě do vesty se sešitými rukávy. Položí mě na lehátko, ke kterému mě následně připoutají. Tahle místnost je mi dobře známá. Já vždycky čekám na tomhle děsivém místě, zatímco ta druhá jde spát. Ona ubližuje. Po tvářích mi stékají slzy. Nenávist, kterou já cítím, se promění v její šílenství. Ublížila už tolika lidem. Když se po dlouhé době uklidním, odvádí mě jedna z žen v bílém plášti do místnosti s býlími stěnami. Sednu si do rohu na postel, schoulím se ke kolenům a znovu propuknu v pláč. Jak dlouho, než její šílenství někoho zabije?

Spi sladce, nee-chan!

Další den, kdy musím lhát a předstírat. Sejdu dolů po schodech na snídani. "Ohayo nee-chan," pozdraví mě má kopie. "Ohayo," usměju se na ni taky. Matka právě chystá snídani na stůl. Sednu si vedle své sestry a dám se do jídla. Po tom co dojím, okamžitě odejdu do svého pokoje, kde se převléknu a pár minut na to už odcházím ven. Nemám na to své sestře lhát a tajit jí pravdu. Kdyby se dozvěděla, že on miluje mě, zlomilo by jí to. Ale já ho také miluju. Časem jí to řeknu. Určitě. Procházím se městem a míjím spoustu lidí. Jako každý den se procházím až do setmění. Když se vrátím domů, zjistím, že matka někam odjela. Doma je jen sestra. Sedí v obýváku a hledí do prázdna. "Děje se něco?" zeptám se jí. "Co? N-ne. Jen jsem se zamyslela," usměje se na mě a já to nechám být. Vezmu si jídlo z ledničky a zamířím k sobě do pokoje. Zapnu si počítač a zkontroluju zprávy. Nic mi nepřišlo tak ho zase vypnu a jdu do koupelny. Pustím na sebe teplou vodu a nechám ji dopadat na mé tělo. Najednou jako bych slyšela klapnutí dveří. Neřeším to. Vylezu ze sprchy, usuším se a obléknu se. Když odcházím z koupelny srazím se na chotbě se sestrou. Jen se kolem mě prosmýkne se skloněnou hlavou. Ohlédnu se za ní, ale to už zmizela ve svém pokoji. Tuší snad něco? Zavrtím hlavou a jdu si lehnout. Asi kolem jedné ráno se probudím a vidím svou sestru stát před mou postelí. "Nee-chan, děje se něco?" neodpovídá. V ruce cosi svírá. Po chvíli po mě vystartuje a já cítím něco ostrého, na svém krku. "Zrádkyně," zařvala na mě. Zděšeně vytřeštím oči. Začnu se s ní prát, za což schytám několik škrábanců nožem. "Vzala si mi ho. Ty mrcho," povalila mě na zem a já obdržela několik bodných ran do břicha. "Gomen, gomen, chtěla jsem ti to říct. Ale ty jsi nemocná," do očí mi vhrkly slzy. "Nejsem. Proč s matkou pořád říkáte, že jsem nemocná? Řeklas to i jemu? To proto mě nechce?" "Ne. Jenom miluje mě. Nechtěla jsem ti ublížit," nevěděla jsem co dělat. Krev ze mě tekla proudem. "To ovšem neplatí o mě. Nee-chan," řekla s ďábelským hlasem. To ne. "Nedělej to, prosím" zašeptám. "Sbohem, Nee-chan," řekla zpěvavým hlasem a nůž mi zabodla do srdce. Ztrácím vědomí. Vše kolem mě pohltila tma. Už jenom z dálky slyším hlas, jak říká: "Spi sladce nee-chan," a vysoký, zděšený jekot…

Sakura

Když rozkvétají sakury, celé Japonsko se zahalí do narůžovělého pláště. Je to nejkrásnější období roku. "Onee-san?" zeptá se mě moje mladší sestra, když ji tlačím na vozíčku rozkvetlou alejí. "Hai?" "Ty stromy jsou krásné že?" usmála se na mě. "Hai," zašeptám. "Až se narodí moje dcera, bude se jmenovat Sakura," řekla a pohladila své rostoucí bříško. "Hontoni? To je krásné jméno," pochválím jí ho. "Vážně si to myslíš?" "Hai!" zasmějeme se. Bylo jí teprve 16 let. Byla na vozíčku a těhotná. Mnoho žen by se už složilo, ale ona ne. I po tom co jí to všichni rozmlouvali, se rozhodla dítě si ponechat. Pomáhala jsem jí, jak jen to šlo. Její kluk, otec dítěte, s tím nechtěl mít nic společného. Takhle je to ale u většiny podobných případů. Jí to ovšem nevadilo. Nebrečela, nekřičela, nehádala se s ním. Nechala ho jít. Byla vždycky až moc laskavá.

Seděla jsem v čekárně spolu s rodiči. Přišla k nám zdravotní sestra a do rukou nám podala miminko. Zatím co jej matka chovala, sdělila nám zdravotní sestra smutnou zprávu. Sestra porod nepřežila. Bylo to prý jasné od začátku. Měla velmi slabé srdce. Propukla jsem v pláč a matka s otcem také. "Omlouvám se ale, jak se bude dítě jmenovat? Její matka to nestačila říct," sklopila zdravotní sestra zrak. Vzala jsem si malou do ruky, aby mohl otec matku obejmout a utěšit. Nebyli teď schopni cokoliv říct. Jen truchlit. "Sakura. Jmenuje se Sakura,"řekla jsem a políbila holčičku na čelo.

"Oka-san, poběž za mnou. Musím ti něco ukázat." "Už běžím. Ale zpomal trochu," zasměju se. "Podívej. To je krása viď?" má jiskřičky v očích. "Hai. Je to nádherné."Stojíme před rozkvetlou alejí. Natáhnu se pro jeden růžový květ a dám jí ho do vlasů. "Víš, jak se jmenuje tenhle strom?" zeptám se jí. "Ne." Zavrtí hlavou. "Stejně jako ty," cvrnknu ji do nosu. "Sakura?" zeptá se nejistě. "Hai," usměju se na ni. Společně pak odcházíme domů. Moje sestra nechala v jedné knize založený dopis, pro případ, že by nepřežila porod. Stálo v něm, že si přeje, abych byla matkou její dcery. Nerozhodovala jsem se moc dlouho. Tys to věděla od začátku že Shizuko? Neboj se, postarám se o ni. Je celá po tobě. Hlavně je stejně laskavá jako ty. Ohlédnu se směrem k aleji. Když rozkvétají sakury, je to nejkrásnější období…

Ptáček v kleci

"Oto-san, povídej nám nějaký příběh," dožadovala se malá Aiko. "A jaký byste chtěli slyšet?" usmál jsem se na ni. "Nějaký, který jsme ještě neslyšeli," řekne Akira a Aiko nadšeně přikývne. "Dobře," sednu si na židli a dvojčata si lehnou do postelí…

Kdysi dávno žila v jednom království princezna, která byla nadmíru krásná. Všechny dívky blízkém i dalekém okolí jí její krásu záviděli. Jednou přišel do království princ z dalekého království a odvedl si ji do svého zámku. Měli spolu dvě děti. Protože ale byla tak krásná, chtěl si její krásu nechat pro sebe. Držel ji ve svém zámku jako ptáčka v kleci. Princezna se soužila. Toužila po čerstvém vzduchu, rozkvetlých loukách, lesích a svobodě. Princ jí to ovšem nedovolil. Nechtěl, aby mu ji někdo vzal. Bál se, že by našla někoho lepšího než je on a opustila jej. Jednou mu ovšem princezna utekla. Když to zjistil, vzal si koně a jel ji hledat. Míjel louky, lesy, pole až dorazil k vodopádu. Princezna stála nad vodopádem a potom skočila dolů. Před tím než spadla do vody, se ale stalo něco nečekaného. Proměnila se v malého ptáčka a odletěla pryč. Princ se vrátil do zámku a odnesl jejich děti hluboko do lesa, kde je nechal u jednoho malého domku. Děti své pravé rodiče už nikdy neviděli. Vyrůstaly u nové rodiny v domečku v lese…

"Oto-san, to byl moc smutný příběh," stěžoval si Akira. "Mě se líbil," oponovala mi Aiko. "Opravdu už své pravé rodiče nikdy neviděli?" zeptal se Akira sklesle. "Ne," zašeptal jsem a sklonil hlavu. Pak jsem se zvedl ze židle, políbil je oba na čelo a šel ke dveřím. "Oyasumi," zašeptal jsem. "Oyasumi, Oto-san," řekla dvojčata jednohlasně. Zhasl jsem světlo a zavřel dveře. "O čem si jim vyprávěl?" zeptala se mě moje manželka, když jsem vešel do kuchyně. "O jejich rodičích," řekl jsem jí. "Doufám, že si jim neřekl že…" "jejich matka spáchala sebevraždu, protože ji jejich otec týral? Že jejich otce zavřeli a je poslali do děcáku?" dokončím za ni. Přikývla. "Ne. Vyprávěl jsem jim to jako pohádku o ptáčkovi v kleci. Princezna se proměnila v ptáčka a uletěla a princ zanesl děti do lesa, kde je vychovala nová rodina." "Aha," oddechla si. "Jednou jim to ale budeme muset říct," řeknu trochu sklesle. "To ano, ale prozatím ne. Jsou ještě moc malí, aby to pochopili," přijde ke mně a obejme mě. "Asi máš pravdu," zašeptám jí do vlasů…

Obraz

Další nudná školní exkurze. Tentokrát je to galerie. Nechápu, proč tu musím tvrdnout. Nejradši bych si šel ven zapálit. Nepatřím zrovna k těm vzorným studentům. Jsem spíše problémový. Spolužáci si nadšeně prohlížejí obrazy, zatímco já jdu hledat místo, kde bych se zašil, než průvodkyně ukončí výklad o malířích, kteří ty čmáranice vytvořili. Některé vypadají opravdu hůř, než mé výtvory ze školky. Ušklíbnu se. Asi vůbec nerozumím umění. Najednou ale ve vedlejší místnosti uvidím velký obraz, který mě čímsi uchvátí. Sednu si na lavičku naproti něj…

"Oto-san?" "Hai?" "Jdu se podívat do té zadní místnosti," oznámím svému otci. "Hai," přikývne otec a dál poslouchal průvodkyni. Bylo mi asi pět. Když jsem přišel do zadní místnosti, byl tam pouze jeden obraz. Před ním stála dívka, která se opírala o berličky. Pomalu jsem přišel k ní. Všiml jsem si, že pláče. "Konichiwa," pozdravím nejistě. Lekne se a jedna berlička jí spadne na zem. Okamžitě se sehnu a podám ji jí. Otře si slzy. "Arigato," řekne a pak se znovu zahledí na obraz. Uvědomím si, že zírám na její nohu. No vlastně na jedinou nohu, kterou má. Podívá se na mě. Sklopím zrak a zčervenám. "Nejsi první, co na to zírá," otočí hlavu znovu k onomu obrazu. Něčím ji zřejmě fascinuje. "Znám jednoho pána, který taky nemůže chodit. Proč…proč nemáš jako on vozíček?" zeptám se nejistě. Vyjeveně se na mě podívá. Asi jsem se neměl ptát. Sklopí zrak a řekne: "Je v opravně." "Aha." Chvíli mlčíme. "Tenhle obraz je zvláštní, proto se mi tak líbí. Když mi bylo tolik co tobě, chodívala jsem se tu dívat se svojí mámou. Než umřela," prolomila ticho. "Jak umřela?" zeptal jsem se zvědavě. "Při požáru našeho domu se nadýchala zplodin. Já jsem to odnesla nohou, když na mě spadl strop," po tváři jí zase stékaly slzy. "Proč ti to tu vlastně povídám? Vždyť tě vůbec neznám," rozesměje se najednou. "Hikari-chan!," zavolala na tu dívku starší žena. "Už jdu Obaa-chan. Měj se," otočí se ke mně, "jsem ráda, že jsem ti to řekla. Nějak mi to pomohlo." Usmála se a pak se odbelhala pryč. "Hachiro, pojď, už jdeme," zavolá na mě otec.

"Vidím, že vás zaujal tento obraz," uslyším ženský hlas a trhnu sebou. "H-hai," vykoktám ze sebe, když spatřím ženu na vozíčku, která zrovna přijela. Jako bych ji už někde viděl. Než si však stačím vzpomenout, přijde do místnosti průvodkyně spolu s učitelkou a zbytkem mé třídy. "Tento obraz vytvořil neznámý autor. Nevíme co přesně na něm zachycuje…" "Ale má v sobě zvláštní kouzlo, nemyslíte?" přerušila ji žena na vozíčku. "Jistě Hoshiama-san," řekla průvodkyně a usmála se na ni. "Chtěla bych vám představit dceru majitele této galerie. Hoshiama Hikari," ukázala průvodkyně na ženu sedící na vozíčku. "No tímto obrazem naše prohlídka končí. Děkuji vám za návštěvu," řekla pak ještě průvodkyně a za potlesku třídy odešla.

O 6 let později…

"Lásko, pojď mi prosím pomoct," slyším hlas své o pár let starší ženy. "Už běžím," křiknu na ní. "Arigato," obdaří mě jedním ze svých nádherných úsměvů, když ji odnesu do ložnice. "To je samozřejmost Hikari," řeknu a políbím ji. "Není to samozřejmost." Den, kdy jsem ji poznal, mi v paměti zůstane už napořád. Díky jednomu obrazu jsme se poznali a poté opět setkali. Propojil naše životy. Právě v tom bylo jeho kouzlo…

Nii-san, věříš na anděly?

Soukám se do svého černého obleku. Nevnímám nic kolem sebe. Myšlenky mi zabloudily do minulosti….

"Nii-san! Nii-san!" utíká s pláčem ke mně. "Copak se stalo?" soucitně se na ni podívám. "Junko-chan si se mnou nechce hrát." "A pročpak?" dřepnu si před ni. "Řekla jsem, že si budeme hrát na princeznu a prince," plakala dál, "a ona řekla, že si na tohle hrát nechce." "Aha," usměju se na ni a pohladím ji po havraních hlasech. "A proč si nemůžete hrát na to, co chce ona?" "Protože si chce hrát na obchod a to zase nechci já…"

Bylo jí teprve 5 a mě už 15. Moje malá nevlastní sestřička. Moji rodiče byli rozvedení a otec si našel novou ženu. Odmala jsem ji chránil. Byla tak křehká.

"Nii-san?" "Hai?" "Čím by si chtěl být?" "E?" "Čím by si chtěl být?" "No, asi doktorem." "To je pěkné. Budeš skvělý doktor. Určitě." "A čím chceš být ty?" zeptal jsem se jí s úsměvem. "Andělem." Usmála se na mě. "Proč zrovna andělem?" divil jsem se. "Protože chrání. A taky bych zase viděla rodiče…"

V jejích osmi měli autonehodu. Přežila ji jenom ona. Po té se jí ujala má matka. Nemohla by ji nechat samotnou a já taky ne.

"Nii-san?" "Hai?" "Věříš na anděly?" Nikdy bych si nepomyslel, že se mě v jejím věku 14 let zeptá na něco takového. "Proč se ptáš?" "Jen tak. Tak jo nebo ne?" "Andělé neexistují. To bys už mohla vědět. Z pohádek si snad vyrostla ne?" "A víš jistě, že neexistují?" Nechápal jsem její podivné chování v poslední době.

Stojím v hloučku lidí spolu se svou matkou na místním hřbitově. "…Nyní uctíme památku zesnulé Hodetoshi Sory, která náš svět opustila ve věku pouhých 14 let…" Mnoho lidí mě a matce popřálo upřímnou soustrast. Později už jsem na hřbitov zůstal jen já. Začalo pršet. Obrátil jsem svou tvář vstříc těm kapkám. Částečně i proto, abych zamaskoval slzy. Najednou uslyším šepot jakoby z dálky: "Nii-san…" rozhlédnu se kolem. U brány hřbitova zahlédnu dívku s havraními vlasy v černých šatech. Nevidím jí do tváře. Najednou se ale rozplyne. Nemůžu uvěřit, svým očím. Ne určitě se mi to jenom zdálo. "Nii-san...,"ozve se znovu ten hlas, "věříš na anděly?"

Nevstupovat

Celý život v sobě skrývám své skutečné já. Své skutečné pocity, které by neměl nikdo vidět. Nikdo se nesmí dozvědět o mé minulosti, kterou jsem ukryla hluboko uvnitř sebe. Je to tak lepší. Nejen pro mě a mé pěstouny, ale i pro okolí. A pak si přijde on a snaží se tam dostat. Narušuje bariéru, kterou uvnitř sebe mám. Proč? Proč mě nemůže nechat být? "Miluji tě," jeho slova mi znějí v hlavě. Tohle není správné. Nesmí mě milovat. Nechci ho ve svém malém světě. Můj svět? Jenom temnota a stíny minulosti. Příšerné vzpomínky na strýce, který se mě po smrti rodičů "ujal". Nezbyla mi žádná šťastná vzpomínka. Od malička cítím jen bolest, utrpení a nenávist. A pak si přijde on a vše obrátí naruby. Cítím něco, pro mě dosud neznámého. Mám divné mravenčení v břiše pokaždé, když se na mě usměje. Nevím co to se mnou je. Zase je tu. Stojí přede mnou a jen na mě kouká. Nevím co říct. Pomalu se ke mně začíná přibližovat. Couvám před ním, až na svých zádech ucítím studenou zeď. Stojí teď přímo přede mnou. Pomalu se rty přibližuje k těm mým. Jemně se o ně otře a pak je spojí v polibek. "Tohle ne," pomyslím si. Nejde ale vzdorovat. Cítím se tak šťastně. Nejistě mu začnu polibky oplácet. Do očí mi, ani nevím proč, vhrknou slzy. Pocity, které v sobě tak dlouho úspěšně schovávám, on jedním polibkem odkryje. Odpojí naše rty a obejme mě. Sesunu se na zem a on se mnou. Stále mě objímá. Slzy mi tečou proudem. Nejde je zastavit. Bariéra uvnitř mě začíná pomalu opadat. Srdce mi buší jako o závod. "Miluju tě," zašeptám skoro neslyšně. On se jen usměje. Pohladí mě po tváři a slíbá všechny moje slzy. Hledí mi do očí, pak mě mírně políbí na čelo, vezme do náruče a odnese mě nahoru do pokoje. Opatrně mě položí na postel a sundává oblečení. Nechávám ho, ať si dělá, co chce. Je to tak opojné, sama si žádám víc. Je velmi něžný. Naše těla se proplétají. Zrychleně dýcháme a užíváme si tohohle výjimečného spojení. Je to tak nádherné. A já přesto stále brečím. Minulost se mi vrací znova a znova. Tohle je ale jiné. Jsou v tom city. Když je po všem, znaveně se svalí vedle mě. Ztěžka oddechuje a pak přes nás přehodí peřinu. V objetí pak usneme…

Probudím se asi ve tři ráno. Jen sen? Najednou se otevřou dveře. "Můžu k tobě mami?" zašeptá tichý hlásek mé dcery. "Samozřejmě," vydechnu a nadzvednu peřinu, aby si ke mně mohla lehnout. "Zdálo se mi o tátovi," zašeptá. Pohladím ji po vlasech. "Mě taky princezno. Mě taky." Obejmu ji a za chvíli už slyším, jak pravidelně oddechuje. Po tváři se mi skutálí slza. Byl jsi jediný, kdo otevřel dveře s nápisem "nevstupovat". Jediný kdo dokázal dostat ty pocity ven. Jediný koho jsem kdy milovala. Proč si musel odejít tak brzo? Proč si nás tu nechal samotné? Nevím, jestli bez tebe dokážu žít. Ale musím to zkusit. Už jenom kvůli naší dceři. Má tvé oči, úsměv, zvyky. Je celá po tobě. Vnáší mi do života stejné světlo jako ty. Nikdy na tebe ani jedna nezapomeneme…

Dětské sny

Když jsem byla malá, často jsem snila o nejrůznějších věcech. Nejčastěji asi o tajuplné zahradě, kde není nic, co by mi mohlo ublížit. Znala jsem ji z vyprávění mé Obaa-chan. Žila jsem s ní a Ojii-san na Okinawě. Matka zemřela při porodu a otec byl ve vězení. To že tam je, mi řekli, až když mi bylo 15. Nejspíše chtěli, ať mám normální dětství. Často jsem Obaa-chan utíkala a hledala zahradu z jejího vyprávění. Jednou jsem potkala na hřišti takovou zvláštní dívku. Šla jsem k ní."Konichiwa. Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se jí.

Ona se na mě podívala a odpověděla: " Cho. A jak ty?""Já se jmenuju Haruko," řekla jsem hrdě."Copak tu děláš Haruko? Přišla sis hrát?" Zavrtěla jsem hlavou. "Musím najít kouzelnou zahradu," řekla jsem jí. "Aha. A jak ta tvoje zahrada vypadá?" zeptala se mě s úsměvem. "Je celá modrá. Modré květiny, modří motýli a malý bílý altánek uprostřed. A nikdo tam nikomu neubližuje,"popsala jsem jí zahradu podle příběhu. Ta zvláštní dívka se na mě usmála a řekla: "Ta musí být krásná. Jednou bych ji chtěla taky vidět." "Ale já nevím, jak se tam dostat," řekla jsem sklesle. Ona se jen usmála a řekla: "No víš, když roztočíš deštník dostatečně rychle, mohla bys tam doletět." Vzhlédla k obloze a já udělala to samé. Nevím, co tam viděla, ale začala se usmívat. "Proč se usmíváš?" "Jen tak," řekla a podívala se na mě. Až teď jsem si všimla, že má nádherné modré oči. Byly tak pronikavé, že by je nikdo nepřehlédl. Zrcadlil se v nich ovšem smutek. Najednou vztáhla ruku a na její prst se posadil motýl. "Podívej," řekla a ukázala mi ho, "ten je určitě z té zahrady." Ten motýl byl modrý. Nikdy jsem takového neviděla. Když jsem se ho ale pokusila dotknout, uletěl. Dívaly jsme se mlčky směrem, kterým odletěl. Po chvíli se zvedla a řekla: "Asi taky budu hledat tu zahradu. Uvidíme, která z nás ji najde první," usmála se a odešla. Já se dívám směrem, kterým odchází, než mi zmizí z dohledu.

"Obaa-chan! Obaa-chan!" slyším volat svou vnučku. Sedím na vozíčku a ona ke mně přiběhne. "Podívej, co jsem našla," na tváři jí září úsměv a potom rozevře dlaně. Modrý motýl okamžitě uletí. "Ten byl krásný," říká mi a v očích má jiskřičky. "To teda byl," usměju se na ni, "úplně jako z toho příběhu o zahradě viď?" přikývne. "Obaa-chan, kdo je to támhle?" ukáže Sayuri směrem, kterým odletěl motýl. V dálce stojí dívka v modrých šatech a dívá se na nás. Usmívá se. Mám pocit, jako bych ji znala. "Zdá se, že jsem ji našla první," slyšela jsem hlas v mé hlavě. "To asi ano," řeknu nahlas a moje vnučka se na mě podívá, "Obaa-chan, ty ji znáš?" Jen se usmívám. Dívka se začne rozplývat. Malá Sayuri to s udiveným výrazem sleduje. "Pojď, půjdeme domů ano?" řeknu a ona přikývne. Je to už dávno a já jsem moc stará na dětské sny. Snad ale moje vnučka jednou najde kouzelnou zahradu, plnou modrých květů a motýlů, ve které je nyní i smutná dívka s pronikavě modrýma očima…