Když jsem byla malá, často jsem snila o nejrůznějších věcech. Nejčastěji asi o tajuplné zahradě, kde není nic, co by mi mohlo ublížit. Znala jsem ji z vyprávění mé Obaa-chan. Žila jsem s ní a Ojii-san na Okinawě. Matka zemřela při porodu a otec byl ve vězení. To že tam je, mi řekli, až když mi bylo 15. Nejspíše chtěli, ať mám normální dětství. Často jsem Obaa-chan utíkala a hledala zahradu z jejího vyprávění. Jednou jsem potkala na hřišti takovou zvláštní dívku. Šla jsem k ní."Konichiwa. Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se jí.
Ona se na mě podívala a odpověděla: " Cho. A jak ty?""Já se jmenuju Haruko," řekla jsem hrdě."Copak tu děláš Haruko? Přišla sis hrát?" Zavrtěla jsem hlavou. "Musím najít kouzelnou zahradu," řekla jsem jí. "Aha. A jak ta tvoje zahrada vypadá?" zeptala se mě s úsměvem. "Je celá modrá. Modré květiny, modří motýli a malý bílý altánek uprostřed. A nikdo tam nikomu neubližuje,"popsala jsem jí zahradu podle příběhu. Ta zvláštní dívka se na mě usmála a řekla: "Ta musí být krásná. Jednou bych ji chtěla taky vidět." "Ale já nevím, jak se tam dostat," řekla jsem sklesle. Ona se jen usmála a řekla: "No víš, když roztočíš deštník dostatečně rychle, mohla bys tam doletět." Vzhlédla k obloze a já udělala to samé. Nevím, co tam viděla, ale začala se usmívat. "Proč se usmíváš?" "Jen tak," řekla a podívala se na mě. Až teď jsem si všimla, že má nádherné modré oči. Byly tak pronikavé, že by je nikdo nepřehlédl. Zrcadlil se v nich ovšem smutek. Najednou vztáhla ruku a na její prst se posadil motýl. "Podívej," řekla a ukázala mi ho, "ten je určitě z té zahrady." Ten motýl byl modrý. Nikdy jsem takového neviděla. Když jsem se ho ale pokusila dotknout, uletěl. Dívaly jsme se mlčky směrem, kterým odletěl. Po chvíli se zvedla a řekla: "Asi taky budu hledat tu zahradu. Uvidíme, která z nás ji najde první," usmála se a odešla. Já se dívám směrem, kterým odchází, než mi zmizí z dohledu.
"Obaa-chan! Obaa-chan!" slyším volat svou vnučku. Sedím na vozíčku a ona ke mně přiběhne. "Podívej, co jsem našla," na tváři jí září úsměv a potom rozevře dlaně. Modrý motýl okamžitě uletí. "Ten byl krásný," říká mi a v očích má jiskřičky. "To teda byl," usměju se na ni, "úplně jako z toho příběhu o zahradě viď?" přikývne. "Obaa-chan, kdo je to támhle?" ukáže Sayuri směrem, kterým odletěl motýl. V dálce stojí dívka v modrých šatech a dívá se na nás. Usmívá se. Mám pocit, jako bych ji znala. "Zdá se, že jsem ji našla první," slyšela jsem hlas v mé hlavě. "To asi ano," řeknu nahlas a moje vnučka se na mě podívá, "Obaa-chan, ty ji znáš?" Jen se usmívám. Dívka se začne rozplývat. Malá Sayuri to s udiveným výrazem sleduje. "Pojď, půjdeme domů ano?" řeknu a ona přikývne. Je to už dávno a já jsem moc stará na dětské sny. Snad ale moje vnučka jednou najde kouzelnou zahradu, plnou modrých květů a motýlů, ve které je nyní i smutná dívka s pronikavě modrýma očima…
Žádné komentáře:
Okomentovat