Oheň

Už jako malou mě bavilo sledovat oheň v krbu, plamínek svíčky nebo hořící zápalku. Oheň mě fascinoval, ale nikdy jsem nepřišla na to, čím. Jestli kvůli jeho žáru nebo proto, že se roztančil pokaždé, když zafoukal vítr…

Všichni napjatě sledovali polykače ohňů, jak si nechává oheň volně klouzat po rukou a ženu, jež právě jakoby z plic vyfoukla ohromný plamen. Na konci svého představení pak zapálili hranici, kolem které začali všichni přítomní tancovat. Byl to spíše takový větší táborák. Pozorovala jsem lidi kolem, až jsem zahlédla dívku s červenými vlasy. Její pronikavé oči se setkaly s mými. Nespouštěla ze mě oči ani po tom, co jsem uhnula pohledem. Lákala mě k sobě. Odhodlala jsem se a šla k ní. Ona se jen zasmála a utekla. Vše klem mě se začalo točit. Najednou jsem se ocitla v jakémsi parku. A právě tam seděla na lavičce ona. "Kdo jsi?" zeptala jsem se jí. Ona mi však neodpověděla. Sedla jsem si tedy vedle ní. "Je tu krásně nemyslíš?" promluvil poprvé. "To tedy je," řekla jsem a pozorovala tu nádheru kolem. Všude byly květiny všech barev. "Znám tvoje tajemství," otočila pohled směrem ke mně. Nechápavě jsem se na ní podívala. "Jaké?" zeptala jsem se a ona se na mě provokativně usmála. "Chceš mě políbit. Mě! Holku," začala se smát. Ale nebylo to jako posměch. Byl to roztomilý smích. Takový ten radostný. Zahleděla jsem jí do očí. Přestala se smát. Místo toho se ke mně začala pomalu přibližovat. Zavřela jsem oči. Otřela se jemně svými rty o ty mé. "Tak udělej to, po čem tak toužíš," špitla. Otevřela jsem oči, přitáhla jsem si jí za zátylek a dravě jí políbila. Nijak se nebránila ani se nelekla. Právě naopak. Polibky mi začala oplácet. Cítila jsem něco nového. Něco, co jsem necítila snad nikdy v životě. Samozřejmě jsem se už předtím líbala s klukem, ale tohle bylo jiné. Bylo to zvláštní. Když se naše rty rozpojily, zeptala se mě s jiskřičkami v očích: "Líbilo se ti to?" "Ano. A moc," zašeptala jsem, "škoda že jsi jenom sen." Sklonila jsem hlavu. "Nejsem jenom sen," usmála se. Zvedla jsem hlavu s nadějí a očekáváním ve tváři. "Jsem skutečná," pokračovala, "stačí mě pouze najít." "Kde tě mám hledat?" Než mi ovšem stačila odpovědět, probudila jsem se.

Nepamatuji si už tvář dívky ze snu. Ani barvu jejích očí. Jediné co mi zůstalo v paměti, jsou její červené vlasy a oheň, který je s ní spojený. Je možné zamilovat se do snu? A je možné, aby se ten sen pak stal skutečností? Já zatím doufám, že ji jednou najdu. Že znovu ucítím její rty, uslyším její smích a zahledím se do jejích očí. Snad se toho jednoho dne dočkám…