Šílenství

Noční vánek zlehka ovívá mou tvář. Jdu sama lesem, až dojdu na louku. Zčistajasna oblohu proťal blesk. Rozhlédnu se a zahlédnu černou postavu, která vzápětí zmizí. "Asi to byl jenom přelud" Pomyslím si. Najednou ale uslyším dívčí jekot. Začnu utíkat. Vběhla jsem zpátky do lesa a větve stromů mi podrápaly tváře. Nevěděla jsem, kde jsem a kudy vlastně běžím. Najednou jsem o něco zakopla a skutálela se z kopce dolů. Když jsem vstala s hrůzou jsem si uvědomila, kde jsem. Přímo přede mnou leželo tělo mrtvé dívky. Pomalu jsem se otočila. Hleděla jsem na tmavou postavu s nožem v ruce. Kapala z něj krev. Nebyla jsem schopna vydat jakýkoliv zvuk. Postava se začala přibližovat. Nebyla jsem sto se pohnout. Když byla přímo přede mnou, zděsila jsem se ještě víc. Hleděla jsem do své tváře. Pomalu jsem se otočila k mrtvole na zemi. Okamžitě jsem poznala dívku, kterou jsem už dlouho znala. Byla tak sladká, až se mi z toho chtělo zvracet. Vždycky se usmívala. Stále někomu pomáhala. Všichni ji měli rádi. Dohánělo mě to k šílenství. Nemohla jsem ji vystát. Nemohla jsem vystát, že ji měl rád i on. Patřil mě, nikomu jinému. Vždycky se o mě staral jedině on. Když řekl, že se o mě bude měsíc starat někdo jiný, protože se žení a potom jede na líbánky, zničilo mě to.

Najednou Jako bych procitla ze snu. Ocitnu se na místě, které dobře znám. Dva muži v bílých pláštích mě pevně drží. Já křičím a snažím se vymanit z jejich sevření. Přede mnou na zemi sedí ona a ztěžka dýchá. On ji objímá. Sundá si svůj bílý plášť a dá jí ho na ramena. Na zemi leží nůž, který má na sobě trochu krve. Muži v bílých pláštích mě odvádí pryč. Zavírají mě do vesty se sešitými rukávy. Položí mě na lehátko, ke kterému mě následně připoutají. Tahle místnost je mi dobře známá. Já vždycky čekám na tomhle děsivém místě, zatímco ta druhá jde spát. Ona ubližuje. Po tvářích mi stékají slzy. Nenávist, kterou já cítím, se promění v její šílenství. Ublížila už tolika lidem. Když se po dlouhé době uklidním, odvádí mě jedna z žen v bílém plášti do místnosti s býlími stěnami. Sednu si do rohu na postel, schoulím se ke kolenům a znovu propuknu v pláč. Jak dlouho, než její šílenství někoho zabije?