Bouřka

Stojím na kraji lesa a nastavuji tvář dešti. Všude kolem je tma. Jen blesk občas protne oblohu. Dlaň přitisknu k místu, kde mám srdce. Ten pocit je tu zas. Kolikrát už mě dohnal k slzám? Kapky deště kapky deště mi stékají po tváři. Za chvíli se ale mísí s něčím jiným. Se slzami. Bolí to. Tak moc to bolí a každým dnem víc a víc. Jak se mám z toho začarovaného kruhu dostat? Zatnu ruce v pěst, zavřu oči a bolestně křičím do hřmění a zvedajícího se větru. Chci ze sebe všechnu tu bolest vykřičet. Křičím a křičím, zatímco mi slzy stékají po tvářích jako vodopád. Mokré vlasy a oblečení se na mě lepí. Je mi to jedno. Dopadnu na kolena a rozbrečím se ještě víc. Nemůžu si pomoct. Nejde to zastavit. Ten proud emocí je až moc silný. Proč jsem byla tak pitomá? Proč vždycky nejdřív konám a pak přemýšlím? Proč si všechno tak idealizuju? Proč mi lidé dávají falešné naděje a proč těm nadějím tak bezmezně věřím? Proč všechno dopadne jinak, než si přeju? Proč? Jsem taková husa. Celá od bláta a promočená na kost se vracím domů. Rodiče se zhrozí a pošlou mě dát si horkou koupel. Ve vaně opět propuknu v pláč. Přitáhnu si kolena k hrudi a nechám slzy dopadat do vody. Vážně jsem dělala všechno špatně? Opravdu ti to bylo všechno tak proti srsti? Chceš, abych zmizela z tvého života? Vše jsem nejspíš pokazila. A proč? Protože jsem řekla nahlas, co cítím. Já vím, že velmi dětinsky a trapně, ale taková jsem já. Jiná být neumím. Na malou chvíli, jsem ocitla v ráji. Víš kdy? O co se tu snažím. Mluvím tu sama se sebou. Je vlastně k ničemu se tě teď ptát na to, co bylo. Je na nic si tu teď vylévat srdce, když k tobě se to nikdy nedostane. Musím přestat. Život jde dál a já musím taky. Musím hodit city a minulost za hlavu. Nikdo mi v tom nepomůže, musím to zvládnout sama. O to je to těžší. Pomalu usínám ve své posteli. Za okny už jen dešťové kapky bubnují o parapet. Z celé té bouřky zbyly už jen ty kapky a slzy, které už pomalu zasychají…