Jak jsem se bála

Strach je něco, co mě provází celým životem. Bojím se mnoha věcí, ale tyto fóbie s postupem času slábnou. Jako fóbie ze schodů, z pavouků, myší, bubáků pod postelí a hadů. Jeden strach ovšem zůstává stále.

Probudila jsem se na velmi temném místě. Neviděla jsem nic, jen tmu kolem sebe. Necítila jsem horkost ani chlad. Neslyšela jediný zvuk. "Haló! Je tady někdo?" formulovaly rty bez jakékoliv hlásky. Vlastní hlas mě zradil. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Po tvářích mi začaly stékat slzy. "Kde jste kdo? Nenechávejte mě tu," volala jsem v duchu o pomoc. Schoulila jsem se do klubíčka a nechala slzy volně dopadat do temna. Temnota a samota. To jediné mi bylo v tu chvíli známé, kromě neuvěřitelného strachu. Třásla jsem se a nebyl nikdo, kdo by mě utěšil. V tom jsem uslyšela od někud z dáli známou melodii. Postavila jsem se a šla za tím zvukem. Na konci mé cesty byly dveře. Jen tak, uprostřed temnoty. Sesbírala jsem zbytky odvahy a otevřela je. Ocitla jsem se v bílé místnosti bez oken. Uprostřed seděla dívka s maskou na obličeji a v ruce držela hrací skříňku, ze které se linula ona melodie, jež mě sem přivedla. Maska, kterou měla na sobě, byla bez výrazu. Měla pouze dva otvory na oči. Zaklapla hrací skříňku a dveře za mnou se samy zavřely. Splynuly s bílou všude kolem, takže nebylo cesty zpět. Dívka mlčela a otočila hlavu mým směrem. Jen jsme se na sebe mlčky dívaly. Nic víc. Ale už jenom díky tomuto mě strach pomalu opouštěl. Ze snu mě vytrhlo zvonění budíku.

Můj život je dokonalý. Mám milující rodinu, přátele a žádné problémy. Možná proto se tak často zabývám prkotinami, až je to trapné. Jsem takový ten typ člověka, který je závislý na okolí a neschopný udělat cokoliv sám. Vyklepaný snad z úplně všeho, i když to na první pohled mnohdy není vidět. Bojím se, že se tento můj dokonalý život rozplyne. Že se něco pokazí. Nejvíce se ale bojím právě samoty. Toho, že nezbude nikdo, kdo by tu se mnou zůstal.