Sedím na zábradlí mostu a shlížím na koleje pod sebou. Kolik lidí už přišlo o život tím, že skočilo. Zbavili se tím bolesti, která je tížila. Stačí skočit a zbavím se jí taky. Ta bolest, kterou cítím dnes a denně. Bolest z posměchu lidí okolo mě. Zlomené srdce, které se nikdy úplně nezahojí. Stále na něm zůstane jizva, která nezmizí. A kvůli čemu? Kvůli tomu že nejsem dokonalá. Kvůli tomu, že nesplňuji kritérium na lásku, které je v dnešní době tak vysoké. Slzy na polštáři ještě nestačily zaschnout. A každou noc přibývají nové. Bolest, kterou stvořila láska. Pocit, který by měl hřát a dávat radost, bodá a trhá duši na kusy. Zůstala už jen nenávist. Zavírám oči a v hlavě si přehrávám slova, která mě tak ranila. Slzy mi začínají stékat po tváři. Pomalu otevřu oči a podívám se na oblohu posetou hvězdami. Čím jsem si tu bolest zasloužila? Marně hledám ve vzpomínkách důvody. Přehoupnu nohy na opačnou stranu a seskočím ze zábradlí. Nohami dopadnu na most. Opráším se, otřu slzy a vydám se domů.
Bylo by tak snadné vzít si život. Ovšem až příliš snadné. Já se rozhodla bojovat. Bojovat s bolestí a smutkem. Protože o tomhle je život. Musíme bojovat, nebo ztratíme mnohem víc. Musíme otevřít dveře novým zítřkům a milovat každý další den. Brát si život, který nám byl dán, nedává smysl. Já se rozhodla žít…
Žádné komentáře:
Okomentovat