Duet I.

Každý den sedím za zavřenými dveřmi a poslouchám ten nádherný zvuk piana linoucí se z místnosti za nimi. Zprvu jsem si myslel, že miluju jen to, jak hraje. Až později jsem si uvědomil, že je to celá jeho existence, co mě tak přitahuje. Jeho hnědé oči, vlasy, jeho úsměv, který mě vždy zahřeje u srdce, i když nepatří mě. Hiroki. Ano jsem na kluky. Uvědomil jsem si to už dávno. Moji rodiče to vzali celkem v klidu, za což jsem rád, protože bych si nerad hledal nové bydlení. I když to otec musel chvíli rozdýchávat a matku mrzelo, že se nedočká vnoučat. Ale teď odbočujeme od toho hlavního faktu, že jsem se beznadějně zamiloval do chlapce, hrajícího jen pár metrů ode mě na piano. Chodím spolu s ním na konzervatoř už tři roky. Jsem s ním ve třídě, a přesto jsem se za tu dobu nebyl schopen vyznat ze svých citů k němu. Mám pocit, že jsem s ním snad za tu dobu neprohodil jediné slovo. Myslím, že si ani nevšiml, že existuju. Nejvíce se baví asi s Noriko. Dívkou s dlouhými havraními vlasy, bílou pletí, pronikavě zelenýma očima a opravdu nádhernou postavou. Díky tomu si vysloužila přezdívku "Sněhurka". Vůbec se tomu nedivím. Úplně na ten popis v pohádce sedí. Nikdy bych se jí nemohl rovnat. To jsem pochopil už první od prvního dne, kdy jsem ji poznal. Noriko také hraje na piano, ale krom toho ještě na příčnou flétnu a harfu. Báječně se k sobě hodí. Já hraji na housle, violu, violoncello a kontrabas. Smyčcové nástroje mě odjakživa fascinovaly nejen svým zvukem, ale i vzhledem. Tak strašně jsem si přál zahrát si s ním duet. Tohle přání se mi brzo splnilo.

"Rozdělím vás do dvojic, v nichž pak zahrajete nějaký duet. Je jedno co si vyberete. Upozorňuji, že z toho bude známka, která na 100% ovlivní závěrečnou. Takže to neberte na lehkou váhu," oznámil nám Senci hnedna začátku hodiny. "Nyní přečtu dvojice. Hoshiyama Yuki a Kuichi Hiroki, Kurosaki Noriko a …" jakmile přečetl mé a jeho jméno, strnul jsem. "Vážně můžu mít takové štěstí? Konečně se mu dostanu blíž," proběhlo mi v tu chvíli hlavou. Chtělo se mi radostí vyskočit, ale ovládl jsem se. Když sensei dočetl jména, rozhlédl se po třídě. Mohl tak vidět jak potěšené tak i zklamané tváře. "Má někdo nějaké námitky?" zeptal se. Hrklo ve mně. "Co když se Hiroki přihlásí?" Ale on se nepřihlásil. Nikdo se nepřihlásil. Senci se naposledy rozhlédl po třídě: "Dobrá tedy. Začneme s výukou."

Když konečně zazvonilo poslední zvonění a všichni vyběhli ven, já zůstal jako vždy ve třídě. Měl jsem ještě trochu času, než bude Hiroki hrát na klavír. Vždycky jsem si dával záležet na tom, abych přišel těsně po něm a odešel těsně před ním. Nechtěl jsem, ať si něčeho všimne. Nerad to přiznávám, ale možná jsem se i styděl. Opravdu jsem miloval, když hrál. A chtěl mu to říct, jenže jsem k tomu nikdy nenašel odvahu. Zavřel jsem oči a pokusil se představit si jak hraje. Jakoby mezi námi nebyly žádné dveře. Žádná stěna. Jak sedím vedle něj a poslouchám. Jak mě jeho vřelý úsměv hřeje u srdce. Ano, jeho úsměv jsem už mnohokrát spatřil. Bohužel, nikdy nepatřil mě. Ale možná jednou přecejen ano. Bylo to pár týdnů zpátky. Zasněně jsem na něj koukal při hodině, když tu do něj Noriko dloubla loktem a pokynula hlavou směrem ke mně. On se otočil. Naše pohledy se střetly a on se hned na to usmál. Sklopil jsem zrak a zrudnul tak, že bych mohl konkurovat rajčeti. Je mi trapně, když si na to vzpomenu. Musel si o mě myslet Shinigami ví co. Celý den jsem se mu pak obloukem vyhýbal. Musel jsem se nad tím pousmát. Ne. Nedělal jsem si žádné naděje. Uslyšel jsem mírné zaťukání na dveře od třídy. Otevřel jsem oči a spatřil toho, koho vídám ve svých snech. "Promiň, že tě ruším. Máš teď čas? Musíme probrat ten úkol," vlídně se usmál a já cítil, jak zase rudnu. Radši jsem odvrátil pohled. "Jo. Mám čas," skoro jsem to zašeptal. Měl jsem knedlík v krku a můj hlas se div netřásl. "Prima," uslyšel jsem pár spěšných kroků, pak mě popadl za ruku a táhl z učebny pryč. Sotva jsem stihl popadnout batoh. "Hele, co to děláš?" vykřikl jsem polekaně. "No musíme pohnout, pokud chceme ještě dneska něco stihnout," obrátil na mě hlavu, na tváři stále ten úsměv. Dotáhl mě přímo do učebny, u které jsem jej za dveřmi tajně poslouchal. Otevřel dveře a vtáhl mě dovnitř. Přisunul mi k pianu další židli, na kterou mě posadil. Sám se posadil na tu druhou. Nikdy jsem nedoufal, že bych mohl být vedle něj takhle blízko. "Tak jo. Napadlo mě pár skladeb, které bychom mohli zkusit a ty mi pak řekneš, ke které se hodí housle, viola, nebo violoncello. Basa se podle mě k pianu nehodí vůbec. Pokud by se teda nejednalo o jazz," řekl a začal hrát. "On věděl, na co hraju? Myslel jsem, že jsem pro něj vzduch," prolétlo mi šokovanou hlavnou. První skladba bylo "Kiss the rain" od Yirumy. Zavřel jsem oči a zkusil si k tomu v hlavě přiřadit, co by bylo nejlepší variantou. Tak jsem to udělal i u dalších skladeb jako Měsíční sonáta od Beethovena a asi nejznámější melodii Secret Garden. Když dohrál, zavládlo na chvíli trapné ticho.

"Tak?" zeptal se Hiroki po chvíli nervozně. "No, k té první mi nejvíce sedí cello, k měsíční sonátě bych dal taky nejradši cello a Secret Garden bych úplně vyškrtl, protože tu si beztak vyberou všichni, co mají v páru houslie a klavír," otevřel jsem oči, ale hleděl do země. B tuto chvíli mi podlaha připadala jako ta nejzajímavější věc na světě. "Dobře. Takže kterou si vybereme?" zeptal se a já se na chvíli zamyslel. "Nejvíc se mi asi líbí Kiss the rain," koutky úst se mi zvedly v mírný úsměv. Musel jsem vypadat jako idiot, když jsem furt jenom hleděl do země. "Prima. Takže, chceš začít cvičit? Hele, je něco zajímavého na podlaze?" zeptal se posměšně. Zrudl jsem, ale přecejenom jsem se konečně odhodlal zvednout hlavu. "Ne, vůbec nic," pokusil jsem se o úsměv, ze kterého musel vyjít spíše škleb nahánějící hrůzu. "Tak chceš cvičit?" zeptal se mě znovu a já jsem zavrtěl hlavou. "Nemám tu cello. Zítra si ho přinesu." "Ok. Chceš už jít domů?" Přikývl jsem. Vzal jsem si batoh a vyšel jsem ze dveří. Z místnosti se ozvala další z nádherných melodií. Tentokrát jsem ale odešel domů.