Ležím v posteli a dívám se strop nade mnou. V sluchátkách mi zní pianové skladby, které jsem si nedávno stáhla do mobilu. V ruce svírám věc, kterou jsi mi dal. Najednou mi tváři steče slza. Setřu ji. Bože, já myslela, že je to za mnou. Vzpomínky se znovu vracejí. Vím, že si za vše můžu sama. Když se snažím utěšit tím, že i ty na tom máš svůj podíl, nejde to. Já můžu za to, že jsem se do tebe zamilovala. Bylo to bez důvodu. Nic jsi neudělal tak, že by mě to nutilo na tebe myslet. Prostě se to stalo. Já jsem si tu bolest z odmítnutí zavinila sama. Znova a znova. Stále jsem zkoušela, jestli se něco nezměnilo. Jestli si mě nezačal přece jenom milovat. Když jsem věděla, že ne. Dělala jsem jednu blbost za druhou. Hlavně když jsem ti napsala dopis. Ta byla ze všech největší. Bylo to k ničemu ještě víc, než cokoliv jiného, co jsem do té doby udělala. Ranila jsem se tím ještě víc, protože jsi to stejně nečetl. Místo tebe si to přečetli jiní a ti se nad tím velmi bavili. Řekni, proč si tak vědomě ubližuju ještě víc? Nenávidím se za to. Měla bych už z pohádek vyrůst. Nemyslíš? Na nějaký čas jsem ty pocity přebila něčím jiným. Něčím co mě na krátkou dobu velice naplňovalo. Začala jsem psát. Radost z toho, že se lidem má tvorba libí na chvíli zalepila tu ránu. Zahnala probrečené noci. A teď? Ty slzy a pocity jsou zase zpátky. Náplast se odlepila. Tu chvilkovou radost přebily staré pocity. Z celé té jednostranné lásky mi zbyly pouze ty slzy, které nyní dopadají na polštář…
Žádné komentáře:
Okomentovat