Zrcadlo

Již po několikáté sedím před záhadným zrcadlem, jež jsem si s sebou přinesla do nového domova. Skrývá v sobě jisté kouzlo. Za tímto zrcadlem je svět, který se od našeho v mnohém liší. Svět, ve kterém bych mohla být konečně šťastná. Rodiče jsem nikdy nepoznala. Od mala putuju z jedné pěstounské rodiny do druhé a z druhé do třetí. Je to nekonečný začarovaný kruh. Jediné, co zůstává stejné, je nástěnné zrcadlo, jež se mnou putuje stále. Odraz v něm se mnou mluví. Je mi nejlepším přítelem i rodinou. Nemyslete si, že jsem blázen. I dnes večer spolu probíráme spoustu věcí…

"Kéž bych mohla být tam, na druhé straně. S tebou," vyřknu nahlas to, co mi leží v hlavě už nějaký ten pátek. "To není možné. A ty to moc dobře víš," usmíval se na mne můj vlastní odraz. " Já vím, ale přece. To opravdu neexistuje žádná možnost?" "Tvůj svět by ti chyběl." "Nechyběl. Tento svět mi přináší jen smutek a bolest. Tvůj svět přináší radost a útěchu." "To možná ano, ale ty patříš do svého světa a já zase do svého. Kdo ví, co by se stalo, kdybys přišla sem." "Takže ta možnost, že bych tam mohla tu je?" rozzářili se mi oči štěstím. "A-ano. Je tu jedna možnost, ale nebude to snadné," zřetelně jsem viděla zděšení v jejích očích. "Co? Udělám cokoliv," naléhala jsem dál. "Musíš projít zrcadlem. Bude to hodně bolet. Umřeš a tvá duše se přenese sem. Možná." "Jak to mám udělat?" "Rozbij zrcadlo."

Z pokoje se ozýval zvuk praskajícího skla. Vychovatelka vyběhla schody a trhnutím otevřela dveře dokořán. Domovem se rozlehl vysoký ženský jekot, načež se k pokoji sběhl hlouček lidí. Na zemi leželo tělo dívky ve střepech zrcadla a kaluži krve. Už jí nebylo pomoci.

Na druhé straně, tam v zemi za zrcadlem leží na zemi mrtvá dívka. Na tváři má ještě nezaschlé slzy a ozvěnou se pomalu nese poslední slovo, které vyřkla před smrtí. "Svoboda".

Naše odrazy, jsou jako naši otroci. Kdykoliv přijdeme k zrcadlu, oni tam jsou. Když si zamaneme, musí přiběhnout a dělat nám společnost. Touha po svobodě je silnější než touha žít.