Jedna velká chyba přírody

Snad odjakživa si opravoval chyby. Tys je vlastně vyhledával. Neskutečně si mě tím štval. Nenáviděla jsem tě. No přiznejme si, že skoro každý náš rozhovor byl vlastně hádkou. Přesto ses mi nejednou vloudil do mysli. Vždycky jsi pro mě byl zvláštní. Zajímavý. Nevím proč. Chtěla jsem tě obejmout. Ale nešlo to. Při každém mém pokusu tě obejmou si utekl. Od ostatních ses ale obejmout nechal. Co to se mnou sakra bylo? Žárlila jsem? Na ně? V tu chvíli to nebylo možné. Nemohla jsem…

Jednou jsi mi řekl, že jsem "Jedna velká chyba přírody". Naštvalo mě to teda abnormálně. Vždy si věděl jak mě vytočit. To ale každý. Jsem takový choleričtější typ. Proč jsi mě ale nikdy neopravil? Proč si neopravil jednu velkou chybu přírody? Je to docela vtipné. Na jednu stranu jsi mě neuvěřitelně štval, ale na druhou jsem chtěla, abys mě opravil. Nevyznala jsem se sama v sobě. Což vlastně nebylo nic nového. Až po nějakém tom čase, jsem v tom začínala mít trochu jasno. Zapomněla jsem ti ovšem něco říct. Něco pro mě hodně důležitého a pro tebe nejspíš naprosto bezcenného. Naprosto obyčejná věta, kterou ale asi nikdy nevyslovím. Už nejednou jsem s ní něco pokazila. No sice nevím, co by se s ní dalo pokazit tady, když se mnou prakticky vůbec nemluvíš, ale zase na druhou stranu si nechci znova ublížit. Nechci udělat tu samou chybu znovu. Jak ironické. Vždyť já jsem chyba sama o sobě. Pokud tu větu budeš chtít někdy slyšet, přijď si pro ni. Pokud stojíš o to ji slyšet ode mě, požádej o to. Ale vím, že je marné v tohle doufat, protože ty ji slyšet nechceš. Přesto si ale přeji, aby ses jednoho dne ukázal ve dveřích a přišel tak opravit jednu velkou chybu přírody, kterou jsi jako jedinou nechal ladem…