Ten den bylo tak krásně. Ptáčci si venku prozpěvovali, studenti byli
zabraní do učiva na závěrečné zkoušky … prostě nádherný květnový den. Pro své
vlastní dobro, jsem se učil sám. Bylo pro mě čím dál těžší soustředit se na
učivo a ne na obraz dokonalosti, jež pokaždé sedával přede mnou. Ano uhádli
jste správně. Láska ke Scorpiusovi mě zatím neopustila a asi ani neopustí.
Musím se s tím prostě smířit a naučit se s tím žít …
********
„Proč už nechceš, ať
se učíme společně?“
„Blíží se naše úplně
poslední zkoušky v Bradavicích a bojím se, že místo učení celý čas
prokecáme problbneme.“
„To je Blbost. Nikdy
to tak nebylo, tak proč by se to mělo změnit právě teď?“ svraštil obočí
Scorpius.
„Ale teď je to prostě
jiné, než naše předchozí zkoušky. Tyhle jsou naše nejdůležitější a nejtěžší.“
„Těžší než NKÚ?“pozvedl
jedno obočí.
„Jsou to přece OVCE. Samo
sebou, že budou těžší.“
„Ani bych neřekl. A i
kdyby, tohle je …“ zasekl se a na jeho tváři se objevil důležitý a vševědoucí
výraz, „ … je v tom ta holka!“
„Jaká holka?“ nechápal
jsem.
„No přece ta, do které
ses zakoukal!“ zazubil se na mě.
Vyprskl jsem smíchy,
protože jsem si ho v tu ránu představil v dívčích šatech. Prostě,
když mě milovaná osoba mužského pohlaví obviňuje z lásky k ženskému
pohlaví a sám má trochu dívčí rysy, nemohl jsem si pomoct. Ta myšlenka mi
vyvstala na mysl zcela nečekaně. Ale musím uznat, že by byl v šatech
k sežrání.
„Tebe ten tvůj blud
ješě nepřešel?“ zeptal jsem se.
„Ne. Stejně jako tebe
nepřešla ta zamilovanost a zapírání.“
Měl pravdu. Nepřešla.
***
V klidu
jsem si vypisoval poznámky k lektvarům, když tu mě ze soustředění vytrhla
praskavá rána učebnic o stůl. Má sestra Lily.
„Řekneš mi, co se tu děje?“
„Co by se mělo dít?“ nechápal jsem ji.
„Kdo je ta záhadná holka, do které ses zamiloval?“
„Cože to?“ zamrkal jsem překvapeně.
„Takže znova a pomalu,“ sedla si naproti mně, „Kdo – je – ta
– holka – do – které – ses – zakoukal?“
„Promiň, ale nevím, o čem to mluvíš.“
„Aha. Takže Scorpius se jen tak náhodou zeptal, jestli o tom
něco nevím. To mi chceš říct?“
„Scorpius si jenom myslí, že jsem poslední dobou roztěkaný,
nesoustředěný a zasněný. No a přisuzuje to zamilovanosti, ale...“ nestačil jsem domluvit.
„A není jediný, kdo si té změny všiml. Ale jako jediný kápl
na to, čím to je.“
„Na nic nekápl!“ Vyštěkl jsem.
„Ale jo. Červenáš se.“
„Dobře tak jo, ale jinak než si myslí.“
„Miluješ jeho, že je to tak?“
„pssst,“ zděsil jsem se a rozhlédl se kolem, jestli někdo
náhodou neposlouchá, „někdo by tě mohl slyšet.“
„Takže mám pravdu,“ usmála se.
„K mé nezměrné smůle ano,“ povzdech jsem si. Jí snad nic
neunikne.
„Co s tím budeš dělat?“
„Nic.“
„Jak to myslíš, že nic? Měl bys mu to říct. Promluvit si
s ním.“
„A k čemu by to bylo? Jen bych ztratil to, co už
s ním mám.“
„A co s ním máš?“
„Pevné, dlouholeté přátelství. Jestli sis toho nevšimla, tak
zrovna moc přátel nemám.“
„Já jen nechce, abys byl nešťastný Albusi.“
„Já vím, ale to už dávno jsem.“
„A nemůžu ti nějak pomoct?“
„Pomůžeš mi jedině tak, že o všem budeš mlčet.
„Tak dobře,“ trochu posmutněle přikývla. Po chvíli se zvedla
a odešla. Opět jsem osaměl a tak jsem pokračoval v sepisování poznámek
v naději, že to alespoň minimálně odtáhneme mysl od Scorpiuse Hyperiona
Malfoye. Jestli to bude dál takhle pokračovat, asi mi pukne srdce a hlava se
rozskočí, ale za toto riziko, mi pár chvil strávených s blonďatým andělem,
opravdu stojí.
***
Na
odlehlém panství Malfoy Manor bylo všudypřítomné ticho. Člověk by se ani
nedivil. I přesto, že kdysi hýřilo panství životem a večírky s vytříbenou
společností, nyní nebyl rod Mylfoy ničím než jen rodem zrádců na straně pána
zla. Stejně jako mnoho dalších. Zvláštní, že rod Blacků se tomuto házení do
jednoho pytle vyhnul. Možná to mělo něco společného s tím, že slavný
„chlapec-který-přežil“ , měl jednoho Blacka za kmotra. Ať už to bylo jakkoliv,
nic to nezmění na faktu, že Malfoyové, ač velice zámožní, klesli na tu nejnižší
úroveň v očích všech čarodějů. Tedy skoro všech. Našlo se i pár výjimek,
ale skutečně jich byla pouze hrstka. Jedním z nich byl i Albus Severus
Potter, který se bavil s nejmladším členem této zapovězené rodiny. Draco
Malfoy, ačkoliv již v době studia choval k Potterům jistý odpor,
přijal Albuse Severuse bez větších cirátů. Dopomohlo tomu zejména to, že byl
mladý Potter přidělen do Zmijozelu. Již dávno si všiml, že jeho syn nepatří
mezi, takříkajíc, „normální“ chlapce a že mladému Potterovi, věnuje až přemíru
své pozornosti. Pokud šlo o tuto skutečnost, neviděl v tom žádný problém.
Malfoyové nikdy nebyli, co se týče těchto věcí, příliš kritičtí, což je celkem
překvapení, když uvážíme fakt, jak moc jsou neohleduplní a netolerantní ohledně
„čistoty krve“.
Draco Malfoy vešel do své pracovny, kde se mu
na stole nahromadila spousta dopisů z ministerstva, ze školy a
z Gringotovy banky. Čarodějové se postupem času snažili co nejvíc
přiblížit způsobu života mudlů, takže existovaly reklamní letáky a dopisy
z banky, kdy každý měsíc vypsali, kolik vlastně mají v trezoru
naspořeno (celkem vtipné, že se zatím nenaučili používat internet). Kromě
těchto úředních dopisů, jste mohli v hromádce najít také urážející či
dokonce výhružné dopisy. Malfoyové to holt neměli jednoduché. Lucius a Narcissa
již zemřeli, takže všechny ta tíha vinny padla na Draca. Zasedl za stůl a začal
poštu třídit na hromádky. Úřední dopisy na jednu hromádku, dopisy jiného ražení
na druhou a letáky rovnou do koše. Když se protřídil skrze tu změť papírů,
začal otevírat dopisy z hromádky jiného ražení. Jednak chtěl vědět, jaké
výhružky si vymysleli. Zdali si už osvojili nějakou originalitu, nebo se jedná
o další směs žvástů stylu „kolovrátek“, jednak mohlo být mezi výhružkami i něco
jiného. Třeba, že jej někdo zve na oběd a tak podobně. Moc v to nedoufal,
ovšem naděje umírá poslední. Pročítal a vyhazoval dopisy, až se dostal
k podivně vyhlížející obálce s písmem, které mu ani zdánlivě nebylo
povědomé. Čarodějové, kteří mu vyhrožovali, byli vesměs pořád ti samí.
„Že by nový ‚ctitel‘?“ zamumlal si Draco mimoděk a jal se
obálku otevřit. Jakmile vytáhl papír z obálky, projela jím hrozná křeč a
zhroutil se na podlahu. Celý svět se začal točit a nabýval stále divnější tvary
a barvy. Tisíce pavouků mu lezlo po celém těle a on se je ze sebe snažil
sundat, ale čím víc jich ze sebe dostal, tím víc se jich vrátilo. Krev se mu
vařila a cítil, jako by mu měla hlava co nevidět prasknout a pak ta tvář. Ta
odporná slizká tvář tvora, kterého doposud nikde neviděl. Ta obluda se na něj
sápala a za sebou zanechávala odpornou slizkou stopu a její pach způsoboval
ostré pálení v nose.
***
„Draco?“
rozlehl se domem ženský hlas. Žena s havraními vlasy prošla domem a
rozhlížela se, kam že se její domácí poděl. V těsném závěsu za ní byl
blonďatý chlapec, brzy již muž.
„Tati!“ zvolal Scorpius Malfoy, „Jsi doma?“ Nikdo jim
neodpověděl a pak slyšeli dutou ránu. Oba se rozeběhli k pracovně. Na zemi
se svíjel Draco Malfoy, měl pěnu u pusy a oči zalité rudou barvou.
„BĚŽTE ODE MĚ! NECHTE MĚ BÝT!“ řval a dál se svíjel pod
návalem obrovské bolesti.
„Co se děje?! Proboha! Co se stalo?“ Iris Solomonová, jindy
nečitelná, nyní trnula hrůzou a do očí se jí draly slzy.
„Scorpiusi, zavolej doktora!“
Když se Scorpius nepohnul z místa a dál v hrůze
hleděl na svého otce, rozhodla se, být důraznější.
„TAK SAKRA ZAVOLEJ DOKTORA, JINAK TU UMŘE!“
Na to už mladý Malfoy reagoval a vyběhl z pracovny.
***
„Jak je mu?“ zeptal se Scorpius, když vešel do nemocničního
pokoje u Sv. Munga. Iris zarytě mlčela, jen seděla u postele Draca Mafoye,
držela jej za ruku a smutným pohledem jej pozorovala. Scorpius si k ní
přisedl. Nastala dlouhá chvíle ticha, kdy oba nevěděli, co vlastně říct.
Nakonec se Iris odhodlala.
„Někdo na něj seslal obzvláště krutou kletbu. Neví, jak
dlouho bude žít, ale je jisté, že zemře,“ zašeptala a z očí jí kanuly
slzy. Scorpius ji objal kolem ramen. Dlouho předlouho seděli v tichu.
Žádné komentáře:
Okomentovat