Sen vs realita 4/4

To, že jsou její rodiče rozvedení jsem věděla už dávno, i když o tom moc nemluvila. Já znala pouze její matku a otčíma, jež mi právě otevřel, a s udiveným výrazem mě pustil dál.

"Je doma…" ani jsem tu otázku nestačila doříct, když mě vyrušilo vrznutí dveří. Myslela jsem, že se v nich objeví její tvář, ale byla to pouze její matka. "Jela na dva týdny ke svému otci. Ona ti o tom neřekla? Asi jenom zapomněla," vykouzlila na tváři úsměv a ve mně hrklo. "Kdy odjela?" vychrlila jsem ze sebe a zapomněla jsem na veškeré vychování. Udiveně se na mě dívali.

Běžela jsem, jak nejrychleji to šlo k autobusové zastávce. Tak, tak jsem stihla autobus jedoucí na nádraží. Měla odjet vlakem. Mezi jejími rodiči, bylo zvláštní napětí plné sváru a vzteku, takže se další hádce mezi nimi chtěla vyhnout. Rozvody byly vždycky těžké, a ne každý je zvládal s chladnou hlavou. Obdivovala jsem její sílu a až teď si uvědomila, jak těžký musela mít život a já jí to zrovna dvakrát neulehčovala. Až teď mi konečně začalo všechno docházet. Teď teprve všechno do sebe zapadlo. Jak jsem mohla být tak hloupá? Tak slepá? Tak nevšímavá? Nervózně jsem poklepávala nohou. Cesta se dneska vlekla snad víc než obvykle. Konečně jsem dorazila na určenou zastávku a vyletěla jsem z autobusu jako raketa. Když jsem doběhla k nástupišti, vlak z něj zrovna vyjížděl. Běžela jsem chvíli vedle něj a vyhlížela v oknech červenou hlavu, ale nenašla jsem ji. To už vlak nabral rychlost a já se jen dívala, jak mi mizí v dáli. Nestihla jsem to. Propásla jsem možná poslední šanci, která mi zbyla. Sedla jsem si na nejbližší lavičku a tvář skryla do dlaní. Tak takhle bolí doopravdy zlomené srdce? Bylo mi do breku, ale nemohla jsem přece bulet na veřejnosti. "No tak holka. Seber se!" opakovala jsem si stále do kola.

"Co tady děláš?" vytrhl mě z myšlenek známý hlas a já ztuhla. Zvedla jsem hlavu a podívala se na tu, jíž onen hlas patřil. Stála tam s kufrem na kolečkách a koukala na mě tím smaragdovým pohledem, v němž jsem se ztratila už ten první den v nemocnici a v němž se ztrácím i teď. "Tys neodjela?" zachraptěla jsem a ona si mě změřila pohledem. "Ne, ještě ne. Vlak mi jede až za půl hodiny. Ale co tu děláš ty?" v hlase jí zněl vztek smíšený se smutkem. Na nic jsem nečekala a popadla ji za zápěstí. Druhou rukou jsem popadla kufr a táhla ji spolu s ním za sebou. Kupodivu se nebránila a odevzdaně mě následovala. Bylo mi v tu chvíli fuk, že se na nás lidé dívají a kroutí hlavami. Bylo mi jedno, že někteří utrousili nejapné poznámky. Teď pro mě totiž existovala jenom ona a nikdo jiný. Právě teď měla nastat ta chvíle, kdy nechám sny navždy za sebou a plně se ponořím do reality. Do jediné reality, kterou uznávám a to je realita s ní po boku. Dotáhla jsem ji za roh, kde nikdo moc nechodil a opřela ji o stěnu. Ruce jsem položila vedle její hlavy z obou stra, aby jí nenapadlo mi utéct. Hlavu jsem měla skloněnou a chvilku tam mlčky stála, než jsem se odhodlala promluvit.

"Nenávidím tě," zašeptala jsem a zvedla k ní svůj pohled. Dívala se na mě s mírným náznakem bolesti v srdci. Tohle zřejmě nečekala, ale já jí to musela říct. Říct jí všechno.

"Nenávidím sebe. Nenávidím to, kdo jsem a nenávidím to, čím jsi ty. Nechápu vůbec nic. Proč si mě nemohla nechat na pokoji? Proč si mě nenechala umřít? Proč si mě neopustila jako všichni ostatní. Proč?" po tváři mi stekla slza a ona se na mě dívala s jakýmsi pochopením. "Proč jsi mi vždycky povídala o naprostých blbostech, místo aby ses svěřila se svými problémy? Proč jsem já byla tak slepá? Proč sis kvůli mně přebarvila vlasy na červenou a vzdala se tak těch nádherných blond vlasů," slova mi z úst vycházela a pro mnohé by nedávala smysl, ale pro ni, pro ni smysl měla. Konečně jsem se jí otevřela a všechno jsem ze sebe vysypala. Když jsem svůj dlouho potlačovaný citový výlev ukončila, opřela jsem si čelo o její rameno a chvíli jsme tam tak stály, než jsem zašeptala ty dvě slova. "Miluju tě."

Její vlak odjel už před pěti minutami a ona tam přesto stála se mnou a objímala mě. Když jsem k ní konečně znovu zvedla svůj pohled, usmívala se. Nemohla jsem to vydržet a políbila ji. Její rty byly měkké, poddajné a chutnaly po jahodách. Celým tělem mi projela zvláštní vlna a já si ji za boky přitáhla blíže k sobě. Líbaly jsme se dlouho a upřímně mi bylo jedno, kolik lidí nás přitom mohlo vidět. Byla jsem šťastná jako už dlouho ne. Konečně jsem našla svou spřízněnou duši a doufám, že i životní lásku, i když kdo ví, co nám zítřek nachystá. Ale já teď nehodlám řešit, co bylo a bude. Já žiji touto chvílí, která se mi vryje do paměti navždy. A i kdyby to jednou byla pouhá vzpomínka, tak to stojí za to, protože je to realita a ta není nikdy tak zlá, jak se může zdát. Sny jsou sice krásné, ale nejsou skutečné a ten kdo jimi žije, nežil nikdy doopravdy. To je to, co jsem se naučila a co si zapamatuju do konce svých dní. A doufám, že si to zapamatují i ti, kteří právě dočetli příběh, jedné naprosto neznámé dívky.