Sen vs Realita 3/4

Stála jsem před ní málem s otevřenou pusou a nebyla jsem schopna vydat jedinou hlásku. V hlavě jsem měla totální guláš a nechápala jsem, jak se tohle mohlo stát. Ona jen nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou a koukala se do země.

"Co sis to udělala s vlasy?" zeptala jsem se jí, když jsem ten šok konečně rozdýchala.

"Ty sis všimla?" pípla jenom. Byla hrozně napjatá a mírně vystrašená.

"Toho bych si nevšimla jedině, kdybych byla slepá. Ta červená svítí na kilometr daleko," nemohla jsem si odpustit poznámku s mírně pobaveným tónem. Musela jsem tuhle situaci nějak odlehčit, protože jinak bych se asi zbláznila. "Proč ta náhlá změna? Já myslela, že máš svoje vlasy ráda," pokračovala jsem a ona ke mně zvedla svůj smaragdový pohled.

"Chtěla jsem prostě jenom změnu," už se tolik nebála.

"Úplně by stačil nějaký melír. Nemusela jsi je mít hned rudé."

"Ale já jsem tě jenom chtěla překvapit,"zněla trochu zklamaně.

"No tak to ti teda gratuluji. A zítra si je přebarvíš na černou? Vím, že máš můj deník a taky vím, o co se tu snažíš." Ano, byla jsem pořádně vytočená. Taky jsem měla důvod. Nesnášela jsem, když se někdo vrtal v mých záležitostech. Obzvláště, když se ona snažila proniknout do temných zákoutí mé mysli a mého života. Bála jsem se totiž, že by mě pak zavrhla, což bych nepřežila. Tentokrát bych svou smrt dotáhla až do konce. Už jen její blízkost mě ubíjela, jen jsem nechápala proč.

"Ty víš?" zeptala se udiveně s mírným ruměncem na tvářích.

"Ano vím, ale tohle ti vážně nevyjde. Vím, že máš můj deník a jestli tohle má být cesta, jak ze mě vydolovat, proč jsem se chtěla zabít, tak je to vážně hodně uhozené. Tohle citové vydírání na mě ale nezabírá, takže sis vlasy zničila úplně zbytečně. Měla jsem za to, že ti to došlo. Téma "MOJE SEBEVRAŽDA" je tabu," poslední větu jsem málem zakřičela a ona se lekla. Sklopila pohled a cosi zašeptala. "Co říkáš?" zeptala jsem se se vztekem v hlase. "Že vůbec nic nechápeš," zakřičela, otočila se a spěšně zamířila pryč. Nechala mě tam stát s vyjeveným a nic nechápajícím výrazem. Bylo to poprvé, co jsem ji slyšela křičet a poprvé, co jsem ji viděla plakat. Alespoň mi připadalo, že jí po tváři jedna slza stekla, když se otáčela. Bodlo mě při tom pohledu u srdce. Co to bylo za pocit? Vracela jsem se domů a celou dobu o tom přemýšlela. Vlastně ještě než jsem šla spát, probíhaly mi hlavou všechny vzpomínky na ní. Víčka se pomalu zavírala a já se propadala do říše snů.

"Takže ses vrátila?" pronesla jsem s jistou dávkou arogance v hlase a otočila se na dívku s černými vlasy, jež stála za mnou.

"Myslela jsem, že mě uvidíš ráda," usmála se nevinně a posadila se a já jsem si sedla vedle ní. Hleděly jsme mlčky na hladinu azurového jezera, ve kterém se odrážel krvavě rudý západ slunce. Přímo vedle mě byla ONA. Vrátila se a se mnou to ani nehnulo. Myslela jsem totiž na někoho úplně jiného.

"Víš, že jsi úplně slepá?" zasmála se po chvíli černovláska a já jen zvedla koutky úst v náznaku úsměvu. Ano byla jsem naprosto slepá. Tak slepá, že jsem neviděla ty velmi podstatné věci a všechno jsem tím zkazila. "Vím, ale co mám teď dělat?" nevěděla jsem si s tím rady. Nejenže jsem ignorovala city někoho, kdo mi byl nejblíže, ale já ignorovala dokonce vlastní city. Tolik jsem se jim bránila, tolik jsem se jich bála. A k čemu to bylo? K ničemu. "No měla bys jí rychle najít. Myslím, že si obě máte co vysvětlovat," měla pravdu. Ještě chvíli jsme tam seděly mlčky, než se sen začal rozplývat. "Děkuji ti," řekla jsem a podívala jsem se na ní. Ona se jen usmála, políbila mne na čelo a pak zašeptala pouhé "Sbohem," než se rozplynula stejně jako celý sen. Tentokrát už navždy.

Mě ještě čekala jedna důležitá věc, která nesnesla odkladu. Už jsem si byla svými city k ní jistá a byla jsem si jistá i jejími city ke mně. Psala jsem jí zprávy, abychom se sešly, ale neodpovídala na ně. Volala jsem jí, ale pokaždé mi to položila. Takhle se to táhlo celý týden a já už byla bezradná. Rozhodla jsem se proto jít rovnou k ní domů a nenechat se odbýt, protože jinak budeme nešťastné obě. Když mi ovšem otevřel její otčím, čekalo mě nemilé překvapení.