Nesmrtelnost

Seděla jsem ve ztemnělé místnosti. Jediné světlo, které se sem dostalo, procházelo skrze malý otvor ve zdi vysoko nade mnou. Mým lůžkem byla studená podlaha a děravá deka. Mým oděvem zase strhaná košile sahající ke kolenům. Nevím, jak dlouho jsem tam byla. Možná měsíce, možná léta. Přemýšlela jsem o minulosti. O době kdy jsem bývala šťastná, což bylo už tak strašně dávno. Čas se mě netýká. I kdybych prožila celá staletí, nic se nezmění. Já se nezměním. Jaký to démon posedl mé tělo, abych nestárla? Jaký to satan mi daroval nesmrtelnost? Lidé se ode mě odvrátili. Má vlastní rodina mne označila za kacířku a čarodějnici, kterou je hodno poslat na hranici. Utekla jsem a mnoho let se skrývala, než se objevili ONI.

Přivázaná k lůžku a zkoumána. Pitvy dělané za živa. Díky mému "daru" rychlého zhojení ran je mohli provádět častěji a častěji. Byli doslova posedlí mým výzkumem a já musela snášet stále větší a větší muka. Jediné čemu se při výzkumu vyhýbali, bylo srdce. Místo, které bylo mou "achilovou patou".

Jedné bezesné noci se z venku ozývaly příšerné zvuky. Střelba a bolestné skřeky lidí. Pak výbuch a zase střelba. Zacpala jem si uši a schoulila se do klubíčka na studenou podlahu. V hlavě mi zněla jediná věta: "Ať už s tím přestanou!" Slzy nešlo zastavit stejně jako zběsilý tlukot srdce a zrychlený dech. Měla jsem příšerný strach. Náhle se dveře mého "pokoje" otevřely a dovnitř vešli nějací muži se zbraněmi v rukou. Něco na mě křičeli, ale já jim nerozuměla jedinému slovu. Vše kolem se ničehož nic začalo točit a já upadla do bezvědomí.

Probudila jsem se na místě, které mi bylo povědomé. "Ne, to není to místo," ozval se tichý hlas v mé hlavě. Přesto bylo velice podobné místu, se kterým jsem si ho spletla. Lišilo se jen v malých detailech. Jeho účel byl ovšem stejný. Opět jsem byla připoutána řemeny k lůžku a čekala, až přijdou ONI. Chvíli na to se skutečně otevřely dveře a dovnitř vešli lidé v bílých pláštích. Viděla jsem úplně nové tváře, ale výraz v jejich tvářích prozrazoval, že přišli ze stejného důvodu, jako ti předešlí. Opět stejně nesnesitelná muka. Nebylo kam utéct.

Čas běžel dál a svět se postupem času měnil. Vznikla spousta vynálezů a proběhlo spoustu válek. Já se stěhovala z jedné laboratoře do druhé. Výzkum se stal snesitelnějším. Ztemnělý sklep s jediným oknem nahradila místnost s bílými stěnami bez oken. Strhanou a ušmudlanou košili zase bílá nemocniční. Studenou podlahu pak měkčí matrace a teplá deka. Princip ovšem zůstával stejný. Jestli jsem někdy bývala alespoň z části člověkem, ONI tu část zabili.

V zámku zachrastily klíče. Schovala jsem se za dveře a čekala, až vejde muž se zbraní, který mi nosí jídlo. Hned jakmile vešel, skočila jsem po něm a povalila ho na podlahu. Rukou jsem zašmátrala po jeho zbrani. Šlo to ztěžka, protože byl silnější než já. Nakonec se mi to stejně podařilo a já dřímala v rukou věc, která už usmrtila nejednoho člověka. Zamířila jsem a vystřelila. Mou bílou košili nyní zdobily rudé kapky krve. Vyběhla jsem z místnosti a za zvuku sirén se hnala chodbou. Na schodech jsem narazila na muže v bílém plášti. Pokusil se mě zastavit, ale já ho strčila ze schodů. V tu chvíli jsem měla v hlavě jedinou věc. Útěk. Před hlavními dveřmi už na mě čekala malá armáda připravená k útoku. Srdce mi zběsile bušilo a dech se zrychlil. Zavřela jsem oči a naposledy si v hlavě přehrála svůj život plný bolesti a utrpení. Zatnula jsem zuby a s očima stále zavřenýma se rozběhla proti nim. Ozvala se palba a já cítila bodavou bolest u srdce a kovovou pachuť krve v ústech. Tak takhle chutná svoboda?