ASP x SHM cesta k přátelství a ... 2/2

Během těch let jsme o sobě věděli první poslední. O svých rodinách, o svých snech, tajemstvích, i když já Scorpiusovi neřekl všechna. Zejména to, které si schovávám hluboko ve svém srdci a doufám, že on sám jednou zaslechne tichý šepot mé mysli, která se točí jen a jen kolem něj a sám pozná mé city k němu. Mým největším snem je, že ten šepot uslyší a že já uslyším stejný šepot jeho mysli a srdce. Ale to se nikdy nestane.

                Dlouhou dobu jsem poslouchal narážky na mé přátelství se Scorpiusem. Samo sebou o mé lásce k němu neměl nikdo nejmenší ponětí.

„Je to jen arogantní blb, který se potatil.“

„Nad všechny se povyšuje.“

„Malfoy se v něm nezapře.“

„Je to příšerný parchant. Absolutně nechápu, jak ses mohl s někým jako je on spřátelit.“

„Vždyť je ze Zmijozelu. Už to o něčem vypovídá.“ Tak tato věta byla poslední kapkou v mém poháru trpělivosti. Tohle už strýček Ron fakt přehnal. I když vlastně konečně řekl to, co si v naší rodině beztak mysleli všichni, ale báli se to říct nahlas. Zmijozel je kolej tvořená jen z potencionálních Smrtijedů, Černokněžníků, Vrahů a vlastně všeobecně zločinců. Proč nás tak všichni berou? Co je na nás tak moc hrozného, že jsme takhle odsuzováni?

Nadechl jsem se, nahodil kamennou masku, kterou jsem odkoukal od Solomonové a se zcela ledově děsivým a tichým hlasem, který bylo slyšet, aniž bych si musel nějak vynutit pozornost, protože po strýčkově větě zavládlo trapné ticho a všechny pohledy se stočily ke mně, jsem začal:

„Od rána do večera neposlouchám nic jiného, než vaše narážky na Scorpiuse a celkově Zmijozel. Takže bych k tomuto taky rád něco pověděl.“
„A-a-a-albusi?“ matce se třásl hlas. Ani se jí nedivím. tento způsob komunikace s okolím je kupodivu velice účinný.

„Takže za prvé. Scorpius se od Draca Malfoye, jak ho znáte ze svých školních let, naprosto liší. A pan Malfoy, je v ohledu našeho přátelství mnohem tolerantnější než vy. Za druhé. Pokud je mi dobře známo, naše rodinná historie taky neoplývá zrovna čistými hrdiny. Třeba děda Potter šikanoval jednoho slabšího studenta spolu s dalšími Poberty. Jeden z Pobertovkých vtípků málem skončil smrtí. Nemluvím ani o neustálém porušování školního řádu, kterých jste si, drazí rodičové, strýcové a tety, užili také dosytnosti. Nehledě na to, že díky Jamesovi přišel váš milovaný Nebelvír o nespočet bodů a to ani nemluvím o ukradnutém plášti a ztraceném Pobertově plánku, který je momentálně v rukou bůhví koho,“ na chvíli jsem přestal a všechny pohledy se stočili ke stále se více krčícímu Jamesovi. Chvíli jsem si užíval ten jeho výraz naprosté bezbrannosti a strachu, co přijde. Když už se otec nadechoval, aby něco řekl, přerušil jsem ho. S Jamesem si to mohou vyřídit později, kdežto já bych už slovo nemusel nikdy dostat.

„Za třetí. Mám jedno z jmen po studentovi Zmijozelu, jež se stal dokonce ředitelem školy, i když ne zrovna normální cestou. Navíc ho máte za hrdinu. Za čtvrté, bych chtěl jen podotknout, že i já patřím do této koleje. Kolej, kterou tak nenávidíte, aniž byste znali příběhy těch, co do ní patří. Nemusíte mi říkat, že vám nevadí, v jaké jsem koleji. Vadí vám celkově ta kolej. Mimochodem jsou v MÉ koleji studenti na vyšší intelektuální koleji, než ten váš slavný Nebelvír, plný takzvaných „chrabrých srdcí“. Nikdo z vás doopravdy nezažil to, co studenti Zmijozelu. Nikdo z vás nezažil tvrdou výchovu, rodiče Smrtijedy, rodiče v Azkabanu, taranii nečistokrevných. Vidíte jen rozmazlené aristokratické spratky, ale tak to není. My prostě neřešíme naivní zamilovanosti do idolu školy, který nám neopětuje city. Neřešíme jak co nejlíp obejít školní řád, kdo sní nejvíce knedlíků, kdo udělá největší výbuch v hodině lektvarů, kdo nejlépe podpálí Solomonové hábit, tak jako například Jamese se svou partou. Nemáte nejmenší tušení, s čím se musí každý jednotlivý student Zmijozelu potýkat. Jaké problémy řeší MÍ přátelé,“ měl jsem co dělat abych si udržel kamennou masku. Chtělo se mi brečet, z těch příběhů, co jsem ve Zmijozelu slyšel.

„Přesto všechno si dokážou zachovat tvář. Neukazovat svou bolest světu. Proto jsou jedněmi z nejzranitelnějších a nejkřehčích lidí v celém kouzelnickém světě.“

Domluvil jsem a odešel do svého pokoje, nechávaje tak za sebou celou rodinu v naprostém tichu. Jakmile za mnou zaklaply dveře, moje maska spadla a po tváři jsem nechal stéct těch pár slz, které se až zoufale draly na povrch. Nechápu, jak to Solomonová zvládá čtyřiadvacet hodin denně. Sedl jsem si za stůl a začal si vypisovat věci, které si musím sbalit do Bradavic. Nějak jsem se musel odreagovat.

********

                Čím déle jsem v přítomnosti Scorpiuse Malfoye, tím více se cítím nesvůj. Den ode dne ho miluji stále víc a víc. Ani nevím, jak je to možné. Jak může být hloubka lásky nekonečná. Jak strašně spalující je má touha jej chránit, sevřít v náručí, líbat a mnohem, mnohem víc …

„Nazdar,“ ozval se u ucha černovlasého chlapce sametový hlas. „Co si to tu píšeš?“

„Vůbec nic,“ vyštěkl černovlásek a zaklapl sešit v pevné vazbě. Blonďatý mladík si jej změřil podezřívavým pohledem od hlavy až k patě.

„Jasně. Jsi rudý jako ředkvička, takže to muselo být něco děsně perverzního,“ ušklíbl se mladý Malfoy. Nejmladší muž z rodu Potterů jej počastoval zlobným pohledem.

„Jen klid. Nikomu to na tebe nepovím,“ zvedl Scorpius ruce ve smířlivém gestu, „Už víš, koho pozveš na ples?“

„Cože to?“

„Na závěrečný ples, jako oslavu našeho úspěšného ukončení studia. Albuse Severusi Pottere, poslouchal jste proslov naší ředitelky, nebo jste jako vždy létal s hlavou v oblacích?“

„Ne neposlouchal, protože mám poslední čtyři roky plnou hlavu tebe, ty jeden idiote,“ pomyslel si Albus v duchu, ovšem nahlas by to nikdy nevyslovil.

„Hele, být tebou pozvu tu, která ti už nějakou tu dobu leží v hlavě. Možná je to poslední šance jí o svých citech říct,“ usmál se na něj Scorpius vstřícným úsměvem.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ odsekl opět Albus a vydal se k hradu.

„Samozřejmě že ne. Nedáváš pozor v hodinách, chodíš věčně s hlavou v oblacích, stále si něco čmáráš do toho svého deníku, nebo co to je, červenáš se, když na toto téma přijde řeč. Je to jasné. Do někoho ses nám zakoukal. Ale velice mě pohoršilo, že mi nevěříš natolik, abys mi řekl, o koho jde.“

„O tebe. Copak to nevidíš?“

„Hele jestli mi to neřekneš, budu muset hádat. Takže. Tvá sestřenka Rose?“

Albus přimhouřil oči ve vražedný pohled.

„Tak asi ne. A co třeba Solomonová?“ vyplázl na něj blonďák jazyk a černovlasý se držel, aby jej na místě nezabil.

„Jsi vážně idiot. Právě kvůli tomuto se to nikdy nedozvíš! I kdybys mi vyjmenoval celý seznam všech žijících žen a dívek, nikdy ti ani nenaznačím, o koho se jedná!“

„Protože žena to není, ty můj hlupáčku.“

„Hmmm. Takže je to kluk?“

„Děsně vtipné Malfoyi.“

„Jasně že ano!“ chtěl vykřičet do světa, ale nemohl.

„Takže my jsme přešli na oslovování příjmením? No to už je vážné.“

„Uděláš nejlíp, když zmlkneš.“

„Dobře, dobře. Už mlčím.“

„No proto.“

Černovlasý si nevšiml, jak se na tváři blonďatého chlapce mihl úzkostný stín. Ani nemohl. Nejmladší z Malfoyů si dával na skrývání citů dost záležet. Byl v tom nejlepší. Tedy až po Solomonové.