Zmijozel. Kolej, do níž jsem byl první den v Bradavicích přidělen.
Otec říkal, že to nevadí, že z každé koleje vycházejí velmi dobří
kouzelníci a čarodějky. Já sám mám jedno jméno po krátkodobém řediteli školy,
jenž patřil do Zmijozelu. Jestli jste ještě nepoznali, kdo jsem, tak se jmenuji
Albus Severus Potter. Syn slavného
„chlapce-který-přežil-a-zabil-Voldemorta“.
Občas není jednoduché být synem hrdiny a legendy kouzelnického světa. A
ještě horší, je mít staršího bratra, jehož všichni z Nebelvíru, Havraspáru
a Mrzimoru, mají za boha. Nikdy jsem nechápal proč vlastně. Ve svém pobytu
v Bradavicích porušoval školní řád, ve známkách byl holý průměr, i když
vlastně v Obraně proti černé magii celkem vynikal, ale ne zase nějak
extrémně a střídal dívky jako na běžícím páse. Mám dokonce pocit, že je měnil
častěji než ponožky. Scorpius mi jednou říkal, že „hajzlíci“ měli vždycky velký
úspěch a štěstí. ANO! Čtete správně. Nebojte se, nemáte nic s očima. Já a
Scorpius Hyperion Malfoy jsme se stali nejlepšími přáteli. Samo sebou až
postupem času. Ze začátku jsem byl pouhým synem slavného Harryho Pottera a on
zase synem Draca Malfoye. Synové těch největších rivalů minulé generace.
Vlastně nás dalo dohromady, jen několik náhod. I když si vlastně nejsem úplně
jistý, jestli bylo vše jen náhoda, nebo tomu někdo pomohl, abychom se
k sobě dostali. Učitelé nás v každé hodině posadili k sobě,
protože si nejspíše byli jistí, že jim nebudeme narušovat hodinu mluvením. A
měli pravdu. I přes to, že jsme patřili do stejné koleje a já se tím prakticky
odcizil vlastní rodině, tu stále zůstával problém „Harry vs. Draco“. Většinou jsme se snažili spíše
navzájem ignorovat, ale někdy jsme spolu prostě museli prohodit, alespoň pár
holých vět ohledně učiva. Zejména pak v hodině lektvarů. Jelikož od druhého
ročníku zavedli skupinové referáty a nás dva dali (zcela nečekaně) vždy
dohromady, nezbylo nám, než se začít bavit i v souvětích, i když se
konverzace stále týkala jen učiva. Dohromady, ve smyslu přátelství (nic víc,
nic míň, k mé nezměrné smůle), jsme se dali až někdy v březnu třetího
ročníku. Mohl za to můj bratr Jamese, což byla jediná věc v dosavadním
životě, za kterou jsem mu neskonale vděčný, i když v onu chvíli jsem ho
měl chuť spíše zabít.
********
Nedařilo se mi usnout, tak jsem
si řekl, že se trochu projdu po školních chodbách. Jelikož jsem neměl
k dispozici ani neviditelný plášť ani Pobertův plánek (na rozdíl od
Jamese, který ho o Vánocích ukradl z tátovy skrýše, Salazar ví kde), byl
to celkem risk. Věděl jsem, že dozor má profesorka Solomonová, která učí
lektvary a ta body kolejím za toulání se po večerce nestrhává. Strhává je ovšem
hojně v jiných situacích. Jako je používání silnějších kouzel mimo
vyučování, šikana, ničení školního majetku, útok na její osobu ať už slovní
nebo fyzický. Přímý nebo nepřímý. Ovšem ve školních trestech se vyžívá. Je vás
schopná poslat do Zapovězeného lesa, jen když se s ní srazíte na chodbě.
Ale zejména proto se studenti snaží spíše nedělat problémy. Jak jsem si všiml,
nikoho ani tak moc nezajímá, zdali jeho kolej vyhraje školní pohár, nebo přijde
porušováním školního řádu o body, které pracně vybojovalo famfrpálové družstvo
jeho koleje. Ne. Téměř všechny studenty pouze zajímá, jak se vyhnout osobnímu
pykání za své činy, jako je uklízení kabinetů, hlídání Protivy, práce pro
Hagrida, pitvání čehokoliv k hodinám lektvarů, atd. Samo sebou se na škole
najde i pár těch studentů, kterým na vítězství a prospěchu koleje záleží, ale
je jich poskromnu. Zejména to jsou členové famfrpálových družstev. Tím, že
Solomonová trestá obzvláště jednotlivce a kolejím strhává jen minimální počty
bodů, mají z ní studenti daleko větší respekt, než ze samotné ředitelky,
Minervy McGonagallové. Solomová
doslova nenávidí Potterovy a Weasleovy, včetně těch, co jsou s těmito
rodinami nějak pokrevně spříznění. Nejvíce ze všech ovšem Jamese mám pocit, že
ona přímo vyhledává příležitosti, jak jej potrestat. Zavařil si to sám, když jí
v každé hodině dává až přejasně najevo, že jsou mu lektvary i ona
kompletně ukradené. Vysmívá se jí do očí, ale pouze před publikem. Když se jí
ocitne tváří v tvář sám, je jako krotké vyděšené štěně. Ona tak děsivě na
lidi působí tou svou ledovou, děsivou, neměnnou maskou. Nikdo ze studentů ji
nemá rád, teda až na mě a Scorpiuse. Má dlouhé, lesklé, rovné havraní vlasy,
které nosí nejčastěji rozpuštěné a oči tak černé jako samotná nejtemnější
temnota. Pleť bílou jako čerstvě padlý sníh, což nádherně ladí v kontrastu
s tmavým oblečením, vlasy a očima. Černou nosí s velkou oblibou.
Občas ji oživí rudou, modrou, fialovou či zelenou. Na jejích rtech nemáte šanci
zahlédnout úsměv, což je jediná chybička v její jinak dokonalé kráse. Až
jsem se mnohdy divil, že se zatím žádný muž nepokusil tuto chladnou „Sněhurku“
získat. Možná za to mohla právě její chladná odměřenost, ale kdo se dneska bere
z lásky? Tím tuplem aristokraté, kteří mají své manželky spíše na ozdobu,
než k lásce. Myslím, že Solomonová by přijala nabídku váženého a bohatého
muže s gentlemanským chováním. Přece jenom sama působí dojmem, že láska je
pro ni naprosto cizí a nepotřebný pojem.
Ale
abych neodbočoval od vyprávění. James šel zřejmě také na noční procházku,
stejně jako Scorpius, u nějž mě to více než překvapilo. Šlo vlastně o souhru
náhod. James nejspíše někam spěchal, a když se za běhu snažil vyhnout
Scorpiusovi napálil to přímo do nejblíže stojícího brnění. (Samo sebou že měl
na sobě neviditelný plášť. Tak jsem se vlastně dozvěděl, že ho má.) V tu
chvíli jsem do stejné chodby zabočil. Rán byla tak hlasitá, že klidně mohla
probudit celý hrad. James ležel mezi jednotlivými částmi brnění a Scorpius na
něj hleděl jak zjara.
„C-co- ja-ja-jak…?“ zeptal se vyplašený Malfoy. Ano
čtete správně. Malfoy byl vyplašený. Dobře si to zapamatujte, protože tohle se
neděje každý den. O neviditelném plášti nejspíš ještě neslyšel. Ležel tam hned
vedle Pobertova plánku. Ozvaly se spěšné kroky a Jamese na sebe hodil
neviditelný plášť. Parchant jeden. Na rozloženém plánku jsem viděl, jak míří
pryč. Rychle jsem ho sebral ze země a schoval do kapsy hábitu.
„K-k-k-kam z-z-z-zmizel?!“ ptal se stále zmatený
Malfoy, ale to už k nám dokráčela Solomonová.
„Odebírám Zmijozelu dvacet bodů. Zároveň jste si oba
vysloužili měsíc školního trestu!“ spustila hned zostra. „A teď ukliďte to
brnění.“ Počkala, než brnění složíme a poté nás odvedla k naší koleji.
Všechno proběhlo mlčky.
********
„Pitomý Jamese,“ řekli jsme sborově, když jsme sundávali žvýkačky zpod
laviček na fanfrpálovém hřišti.
„Nechápu, jak vy dva
můžete být příbuzní. On je takový idiot zatímco ty …“ Scirpius se zasekl.
„Zatímco já?“ nedalo
mi to. Prostě jsem se musel zeptat, v čem jsem lepší než populární Jamese
Potter.
„Jsi v celku
v pohodě. Navíc se ani nevyžíváš v porušování školního řádu a na
Solomonovou jsi milý, na rozdíl od Jamese, který si snad dal za cíl, jí totálně
zlikvidovat nervy. Obdivuji její umění zachovávat si kamennou masku a vše řešit
s ledovým klidem. Až z toho jde hrůza.“
„Máma ji za to
nesnáší. Stejně jako zbytek naší rodiny. A že ji máme sakra velkou, když
k tomu připočítáš všechny máminy bratry. Říkají, že je jako Snape
v sukních.“
„No ona vlastně tak
trochu je.“
„Počkej, jak to
myslíš?“
„Znáš Prince-Lloydovy?“
„Něco mi to říká, ale
přesně nevím…“
„Jeden
z prastarých vážených aristokratických a čistokrevných rodin
v kouzelnickém světě. Z tohoto rodu pocházela matka Severuse Snapea,
která si vzala mudlu, tudíž byl Severus jakožto pouhý polokrevný čaroděj, rodem
zavržen. Stejně jako jeho matka. Iris Solomonová je čistokrevným a také
posledním potomkem Prince-Lloydů. Je to dcera jakého si bratrance Severuse přes
pár kolen, takže vlastně ani moc příbuzní nejsou.“
„Jak o tomhle víš?“
„No. Vychovávala mě od
mých pěti let, když se táta na nějakou dobu sesypal a nebyl schopný postarat se
ani sám o sebe.“
„Proč se o vás
nepostarala tvoje máma?“
Scorpius pozvedl obočí
nad mou otázkou.
„Moje máma odešla,
když mi bylo pět. Proto se otec sesypal. Bývalý Smrtijed, svědek mnoha hrůz,
kterých byli všichni kladní hrdinové ušetřeni, a ještě mu odešla žena
s milencem kamsi do Ameriky- dost na sebevraždu z šílenství, ale on
to ustál.“
„To jsem nevěděl.“
„Vážně ne? Je to
docela rozšířená informace. Divím se, že jste to ve vaší rodince nedali jako
bezvadnou historku na rodinných sešlostech.“
„To si jako myslíš, že
si užíváme neštěstí druhých?!“ vybuchl jsem.
„Proč by ne? Tvůj děda
se trápením slabších opravdu bavil. Jeden z důvodů, proč Solomonová
Pottery nenávidí. Protože i přesto, že se se Snapem prakticky nikdy nebavili,
zuřila, když se dozvěděla, jak mu bylo ubližováno. Je div, že má ráda tebe.“
„Můj děda?“
„Tvůj táta ti nikdy
nevyprávěl, co viděl ve vzpomínkách Severuse Snapea?
„Ne. Jak ses
k nim dostal ty?“
„Jednoduše. Měla je u
sebe Solomonová. Náhodou jsem je našel v jejích věcech. Vlastně i její
vzpomínky. Nevím, proč si je vytahuje z hlavy a ukládá do lahviček. Možná
je to ale proto, že si něco nechce pamatovat, nebo na to myslet. Zbytečně si pak
ubližuje.“
„Táta tam viděl jen
jeho vzpomínky ohledně jeho práce zvěda pro Brumbála a že bývali s babičkou nejlepší
přátelé.“
„Hmmm. Tvůj táta ti
toho asi neříká hodně co? Alespoň co se historie vaší rodiny týče. Třeba jak
tvůj děda Snapea šikanoval a že jedním vtípkem Siriuse Blacka Snape málem
přišel o život? Kdyby tvému dědovi neruply nervy a nespočítal si, že za vraždu
by bylo nejen vyloučení ale také Azkaban, bylo by po Snapeovi.“
„Ale proč by mi to
táta tajil?“
„Třeba ti nechtěl
kazit idol výborného čaroděje a hrdiny Jamese Pottera. Nebo nechtěl, aby se
vědělo, že se tvůj bratr jmenuje po dvou bastardech. Nebo vás prostě jen
nechtěl zatěžovat zbytečnými detaily vaší rodinné historie. Co já vím.“
„Dobře. Chápu. Co
nechápu je tvoje domněnka, že mě má Solomonová ráda. Pottery nenávidí, tak kde
jsi vzal takovou blbost? Teda jasně. Nedává mi školní tresty a nesráží body
v takovém měřítku jako Jamesovi, ale to bude spíše tím, že neporušuju
školní řád a nekazím lektvary.“
„Nenech se zmást. Má
tě ráda, to už za těch několik let co u nás žije, poznám.“
„Ona u vás žije?“
„Jo. Od mých pěti, jak
už jsem ti prve říkal. Poté co se díky ní táta zase vzchopil, už u nás zůstala.
Problém byl pouze ve chvíli, kdy se vrátila matka. Ten její jí odkopl kvůli
mladší a ona najednou pocítila mateřský a manželský pud. Teda alespoň tak to
tvrdila. Rozhodla se, že tu osobu, jež kazí mravní výchovu jejího čistokrevného
a aristokratického syna, a snaží se svést ženatého muže, protože je bohatý,
musí z našeho domu prostě vyhodit.“
„A jak to dopadlo?“
„No jak asi, když u
nás stále bydlí a matka si trajdá po světě s jiným milencem? Otec se
nechal rozvést. Matka nedostala ani scvrček z rodinného majetku Malfoyů.
Hele, pro dnešek už bych to zabalil. Žvýkačky už jsou pryč a čeká nás ještě ta
esej o vlkodlacích,“ Scorpius vstal, oprášil si kalhoty a vydal se
k hradu. Pak se náhle zastavil a otočil směrem ke mně.
„Tak jdeš?“
„Jo. Jasně.“
Hned
další den jsme šli spolu chodbou na snídani a nadšeně o něčem diskutovali.
Vlastně už si ani nepamatuji o čem. Co si ale jasně pamatuji, jsou ty pohledy, které
se k nám nevěřícně obracely a to nejen pohledy studentů. Stará
McGonagalová (kdysi pouhá profesorka, nyní již ředitelka Bradavic) se zastavila
v chůzi a zírala na nás málem s otevřenou pusou, stejně jako zbytek
učitelského sboru. Ovšem kromě Iris Solomonové, protože tu snad nevyvede
z míry vůbec nic. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že v jejím výrazu
není ani minimální náznak překvapení. Budila spíše dojem, jako by to už dávno
čekala. V hodinách jsme samoskou svou debatu zastavili, ale o přestávkách
jsme opět pokračovali. Je zvláštní, že si nepamatuji, o čem jsme se bavili.
Možná o více věcech, na tom nesejde. Ke konci třetího ročníku, se z nás
stali nerozluční přátelé a celá škola si na to tak nějak zvykla. Naše debaty
byly stále velmi rozvinuté, protože i když jsme se bavili víckrát o té samé
věci, nacházeli jsme stále nové postřehy a řešení. Není podstatné, jaká témata
jsme probrali. Důležité je, že už tehdy jsem byl schopen vnímat zejména jeho
sametový hlas, než co mi ten hlas říká. Obdivoval křivky jeho těla, překrásnou
tvář, nádherné oči, rty vyzívající k polibku. A tehdy jsem si to uvědomil.
Já se zamiloval do Scorpiuse Malfoye. Samosebou jsem mu to tehdy neřekl ani
nenaznačil. A vlastně je to tak dodnes. Ani nevím, jak mu tuto důležitou věc
sdělit. Bojím se, co by následovalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat