Příběh lásky aneb beze smyslu

1: Kapky rosy se třpytí v trávě,

krátký příběh v sobě skrývají.

O lásce a její ztrátě,

stromy tiše zpívají.

Trojúhelník má hrany tři,

stejně jako počet postav.

Ocitneme se v rozepři,

O lásku chlapce…

2: …Tak tady zastav!

Tento příběh nudným zdá se být,

upravíme jej podle představ mých.

1: Tento příběh krásný jest,

líbil se lidem mnoha měst.

2: Právě! Je čas na změnu,

z chlapce uděláme Ozvěnu.

1: Ozvěnu? To hloupé je

a co z dívky, jež chlapce tajně miluje?

2: Němotu,

jelikož touží po něčem, co nemůže mít.

1: A co dál se bude dít?

Co s dívkou, jež je s chlapcem zasnoubená?

2: Bude z ní Hlas, sestro moje milá.

1: Nemá smysl, co teď díž.

2: Ale má!

Jen počkej a uvidíš.

Ozvěna s Hlasem ruku v ruce,

vyšli ze svého domu v Maloluce.

1: Maloluce?! To je šprým?

2: Nekomentuj! Došel i rým.

Pokračuji.

Němota je pozoruje zpoza stromu,

už na cvokárnu zralá je.

No řekněte, kdo v dnešní době,

svou tajnou lásku sleduje.

1: Ale sestro! To je zlé.

2: Už buď ticho dvojče mé!

Němota byla vzteky bez sebe

pokaždé, když ty dva viděla.

Její vztek už zatemnil i nebe…

1: …Tohle se přece nedělá!

Němota měla dobré srdce,

tohle není v původním příběhu.

2: "Nevdám se tak lehce!"

Řekla Němota a dala se do běhu.

Utíkala domů a chystala plán, jak zničit lásku těch dvou.

Však po pěti hodinách klesla jí víčka únavou

a plány nechala ležet na stole pod sebou.

Nepočítala totiž s nečekanou návštěvou.

Ozvěna z dobré vůle své,

zavolala do Opavy.

Tam kde bydlí bláznové,

tam, kde se pouští do jejich nápravy.

Hlas byl ten, co za nitky tahal,

obrovský stín na Němotu vrhal.

Žárlil na čas, který s ní trávila Ozvěna…

1: Tohle už je velká změna!

2: Nepřerušuj pořád!

Ještě není příběhu konec.

Jaký byla Ozvěna neřád,

dozvíš se také přec.

Ozvěna byla starý záletník,

již s mnoha lidmi Hlas podvedla.

Když na to Hlas přišel, vyházel si šatník,

sbalil kufr, s pláčem utek a zcvoknul se z toho, co Ozvěna provedla.

S Opavou vpředu,

věřte nebo ne,

setkal se s Němotou

ještě v tu středu.

1: Tahle verze příběhu je dosti šílená.

Uvážila jsi to dobře, sestro má?

2: Neboj se, závěr stejný to má.

Ty kapky rosy patří Hlasu.

Jsou to slzy, jež skanuly,

když zjistil, že jeho láska budoucnost nemá.

1: I tak je ten příběh přehnaný.

Já mám stále radši ten starý.

1,2: Tohle nebyl výmysl,

ale holý fakt.

Láska zmate mysl,

žárlivost rozum zatemní pak.

Však nevěra za všechno může,

nebýt jí kvetly by místo bodláků růže.