Smutný zvuk kostelního zvonu se nesl po větru. Zástup černo-oděnců
doprovázel zesnulého na jeho poslední cestě. A že jich nebylo moc. Solomonová,
Scorpius H. Malfoy, Potterovi, nejmladší Weasleyovi (tj. Ron, Hermiona a jejich
děti), Luna Laskorádová a Neville Longbottom. Bylo velkým překvapením, že se
zde sešli. Možná, že Draco nebyl zas až tak nenáviděný, jak si všichni mysleli.
A možná, že zde byli pouze ze slušnosti.
***
V sídle Malfoyů panovalo tíživé ticho. Prázdnými studenými
chodbami profukoval ledový vánek, který připomínal všudy přítomné utrpení,
dávné časy zla a černé magie. Meluzína vyprávěla hrůzyplné příběhy o
Voldemortových stoupencích, blonďatém chlapci plačícím tajně ve svém pokoji,
který často nosil masku pýchy. Stovky nečitelných výrazů na portrétech,
majestátně vystavených na stěnách, které jakoby zamrzly, ztratily své kouzlo a
...
***
„Někde jsem
slyšel, že se duše zemřelých může proměnit a zůstat tak s těmi, co po něm
zůstali. Ukázat jim cestu, nenechat je samotné“ prohlásil zničehožnic Scorpius.
Ležel s Albusem Severus v trávě nedaleko propasti. Milovali
toto místo, bylo tu ticho a klid. Byl to jejich vlastní svět, kam se nikdo
neodvážil kvůli teskné atmosféře. Těm dvěma nevadila, protože jejich vlastní
nitra s okolní atmosférou splynula. Doplnila ji a vytvořila překrásnou
symfonii emocí.
„V co se
promění?“ zašeptal Albus Severus.
„To nelze
říct přesně. Někdo ve zvíře, jiný v lehký vánek. Záleží asi na tom, ve které kultuře se
nacházíš.“
„Takže je to
jen výplod něčí fantazie?“
„Možná ne.
Kdybys zemřel, v co by ses chtěl proměnit, abys své blízké navedl správným
směrem?“
„Nevím.
Vážně nevím. Myslíš, že se ti něco snaží naznačit tvůj otec ze záhrobí, nebo
proč o tom chceš mluvit?“
„Nevím,
jestli by mi měl můj otec, co sdělit. Své city k tobě už jsem vyznal a
přineslo ti to jen bolest,“ řekl Scorpius a pohlédl Albusi Severusovi do očí.
... „Albusi, musím ti něco říct. Budeš mě
nenávidět, ale já prostě musím. I když to znamená, že tě ztratím.Jednoho
z posledních dvou lidí, které mám. Víš ... já ... já tě miluju“ ...
„To neříkej.
Cítím to samé asi stejně dlouho a zavržení mé rodiny, není tvá chyba. Alespoň
můžeme být spolu.“
... „Já tebe taky, Scorpiusi. A už hodně
dlouho“ ...
„Ne, když si
budeš dělat takové věci,“ zašeptal Scorpius a konečky prstů přejel přes malé
jizvičky na Albusově zápěstí. Albus rukou ucukl a odvrátil pohled.
„Přestal
jsem, to přece víš. Poté co jsi mě nachytal a od té doby kontroluješ a počítáš,
jestli nějaká nepřibyla kdekoliv na těle.“
... „ALBUSI! PRO MERLINA! CO SIS TO UDĚLAL,
TY JEDEN IDIOTE! TO NA MĚ VŮBEC NEMYSLÍŠ? CO BYCH DĚLAL, KDYBYS UMŘEL?“ řval
Scorpius na Albuse, z jehož zápěstí stékala krev. Křičel a plakal zároveň ...
„Krkavcem,“
prohlásil zničehožnic Albus Severus.
„Cože?“
„Že kdybych
chtěl někomu z pozůstalých něco sdělit, chtěl bych být krkavcem.“
„Tak
krkavcem ...“
... „Nepřipadají ti krkavci nádherní?“
zeptala se najednou Iris sedící u okna a hledíc na černého ptáka ve sněhu. „Proč
myslíš?“ zeptal se nechápavě Scorpius. „Protože se přesně hodí k našim
duším.“
„Myslíš k lidským? A čím?“ „Ne, lidským. K té mé, tvé, Dracově a Albusově. Mohou létat, jsou svobodní, ale jejich černá barva je až příliš nápadná pro okolí v té všudypřítomné bílé. Dokážou však vydržet nepřízeň svého okolí. Vytrvat. Také jsou to nesmírně inteligentní ptáci.“ „Když myslíš.“ ...
„Myslíš k lidským? A čím?“ „Ne, lidským. K té mé, tvé, Dracově a Albusově. Mohou létat, jsou svobodní, ale jejich černá barva je až příliš nápadná pro okolí v té všudypřítomné bílé. Dokážou však vydržet nepřízeň svého okolí. Vytrvat. Také jsou to nesmírně inteligentní ptáci.“ „Když myslíš.“ ...
***
„Crucio! Někdo jako ty je ostudou pro celou kouzelnickou
společnost. Měl bys zhebnout Malfoy, tak jako tvůj fotr, jsi jenom odporný
póvl. Crucio! Dokonce jsi zkazil jednoho z Potterovic dětí! Nakazil jsi ho
tou nechutností, vymyl mu mozek, prokazuji celému světu službu.“
Tělo blonďatého chlapce se svíjelo v neúprosné bolestné
agónii. V očích prázdný, zastřený pohled. V myšlenkách pouze jedna
osoba. Už ani nekřičel, neplakal, nebyl toho schopen. Jen zíral do prázdna.
„Avada Kedavra!“
V sídle Malfoyů panovalo
tíživé ticho. Prázdnými studenými chodbami profukoval ledový vánek, který
připomínal všudy přítomné utrpení, dávné časy zla a černé magie. Meluzína
vyprávěla hrůzyplné příběhy o Voldemortových stoupencích, blonďatém chlapci
plačícím tajně ve svém pokoji, který často nosil masku pýchy. Stovky
nečitelných výrazů na portrétech, majestátně vystavených na stěnách, které jakoby
zamrzly, ztratily své kouzlo a ...
... zemřely spolu s posledním dědicem
vznešeného rodu Malfoy.
Žádné komentáře:
Okomentovat