ASP x SHM - 1/2 smrt je možná jen dalším začátkem

Smutný zvuk kostelního zvonu se nesl po větru. Zástup černo-oděnců doprovázel zesnulého na jeho poslední cestě. A že jich nebylo moc. Solomonová, Scorpius H. Malfoy, Potterovi, nejmladší Weasleyovi (tj. Ron, Hermiona a jejich děti), Luna Laskorádová a Neville Longbottom. Bylo velkým překvapením, že se zde sešli. Možná, že Draco nebyl zas až tak nenáviděný, jak si všichni mysleli. A možná, že zde byli pouze ze slušnosti. 

***

V sídle Malfoyů panovalo tíživé ticho. Prázdnými studenými chodbami profukoval ledový vánek, který připomínal všudy přítomné utrpení, dávné časy zla a černé magie. Meluzína vyprávěla hrůzyplné příběhy o Voldemortových stoupencích, blonďatém chlapci plačícím tajně ve svém pokoji, který často nosil masku pýchy. Stovky nečitelných výrazů na portrétech, majestátně vystavených na stěnách, které jakoby zamrzly, ztratily své kouzlo a ...

***

„Někde jsem slyšel, že se duše zemřelých může proměnit a zůstat tak s těmi, co po něm zůstali. Ukázat jim cestu, nenechat je samotné“ prohlásil zničehožnic Scorpius.

Ležel s Albusem Severus v trávě nedaleko propasti. Milovali toto místo, bylo tu ticho a klid. Byl to jejich vlastní svět, kam se nikdo neodvážil kvůli teskné atmosféře. Těm dvěma nevadila, protože jejich vlastní nitra s okolní atmosférou splynula. Doplnila ji a vytvořila překrásnou symfonii emocí.

„V co se promění?“ zašeptal Albus Severus.

„To nelze říct přesně. Někdo ve zvíře, jiný v lehký vánek.  Záleží asi na tom, ve které kultuře se nacházíš.“

„Takže je to jen výplod něčí fantazie?“

„Možná ne. Kdybys zemřel, v co by ses chtěl proměnit, abys své blízké navedl správným směrem?“

„Nevím. Vážně nevím. Myslíš, že se ti něco snaží naznačit tvůj otec ze záhrobí, nebo proč o tom chceš mluvit?“

„Nevím, jestli by mi měl můj otec, co sdělit. Své city k tobě už jsem vyznal a přineslo ti to jen bolest,“ řekl Scorpius a pohlédl Albusi Severusovi do očí.

... „Albusi, musím ti něco říct. Budeš mě nenávidět, ale já prostě musím. I když to znamená, že tě ztratím.Jednoho z posledních dvou lidí, které mám. Víš ... já ... já tě miluju“ ...

„To neříkej. Cítím to samé asi stejně dlouho a zavržení mé rodiny, není tvá chyba. Alespoň můžeme být spolu.“

... „Já tebe taky, Scorpiusi. A už hodně dlouho“ ...

„Ne, když si budeš dělat takové věci,“ zašeptal Scorpius a konečky prstů přejel přes malé jizvičky na Albusově zápěstí. Albus rukou ucukl a odvrátil pohled.

„Přestal jsem, to přece víš. Poté co jsi mě nachytal a od té doby kontroluješ a počítáš, jestli nějaká nepřibyla kdekoliv na těle.“
 

... „ALBUSI! PRO MERLINA! CO SIS TO UDĚLAL, TY JEDEN IDIOTE! TO NA MĚ VŮBEC NEMYSLÍŠ? CO BYCH DĚLAL, KDYBYS UMŘEL?“ řval Scorpius na Albuse, z jehož zápěstí stékala krev. Křičel a plakal zároveň ...

„Krkavcem,“ prohlásil zničehožnic Albus Severus.

„Cože?“

„Že kdybych chtěl někomu z pozůstalých něco sdělit, chtěl bych být krkavcem.“

„Tak krkavcem ...“

... „Nepřipadají ti krkavci nádherní?“ zeptala se najednou Iris sedící u okna a hledíc na černého ptáka ve sněhu. „Proč myslíš?“ zeptal se nechápavě Scorpius. „Protože se přesně hodí k našim duším.“
„Myslíš k lidským? A čím?“ „Ne, lidským. K té mé, tvé, Dracově a Albusově. Mohou létat, jsou svobodní, ale jejich černá barva je až příliš nápadná pro okolí v té všudypřítomné bílé. Dokážou však vydržet nepřízeň svého okolí. Vytrvat. Také jsou to nesmírně inteligentní ptáci.“  „Když myslíš.“ ...

***

„Crucio! Někdo jako ty je ostudou pro celou kouzelnickou společnost. Měl bys zhebnout Malfoy, tak jako tvůj fotr, jsi jenom odporný póvl. Crucio! Dokonce jsi zkazil jednoho z Potterovic dětí! Nakazil jsi ho tou nechutností, vymyl mu mozek, prokazuji celému světu službu.“

Tělo blonďatého chlapce se svíjelo v neúprosné bolestné agónii. V očích prázdný, zastřený pohled. V myšlenkách pouze jedna osoba. Už ani nekřičel, neplakal, nebyl toho schopen. Jen zíral do prázdna.

„Avada Kedavra!“

V sídle Malfoyů panovalo tíživé ticho. Prázdnými studenými chodbami profukoval ledový vánek, který připomínal všudy přítomné utrpení, dávné časy zla a černé magie. Meluzína vyprávěla hrůzyplné příběhy o Voldemortových stoupencích, blonďatém chlapci plačícím tajně ve svém pokoji, který často nosil masku pýchy. Stovky nečitelných výrazů na portrétech, majestátně vystavených na stěnách, které jakoby zamrzly, ztratily své kouzlo a ...

... zemřely spolu s posledním dědicem vznešeného rodu Malfoy.

***

                Tmavovlasý chlapec s brýlemi stál nad propastí.

„Ahoj, já jsem Albus Severus Potter, a ty?“ „Malfoy. Scorpius Hyperion Malfoy.“

„Pitomý Jamese,“

„Nechápu, jak vy dva můžete být příbuzní. On je takový idiot zatímco ty … Jsi vcelku v pohodě“

„Je to jen arogantní blb, který se potatil.“
„Nad všechny se povyšuje.“
„Malfoy se v něm nezapře.“
„Je to příšerný parchant. Absolutně nechápu, jak ses mohl s někým jako je on spřátelit.“
„Vždyť je ze Zmijozelu. Už to o něčem vypovídá.“

„Na závěrečný ples, jako oslavu našeho úspěšného ukončení studia. Albuse Severusi Pottere, poslouchal jste proslov naší ředitelky, nebo jste jako vždy létal s hlavou v oblacích? Hele, být tebou pozvu tu, která ti už nějakou tu dobu leží v hlavě. Možná je to poslední šance jí o svých citech říct.“ „Nevím, o čem to mluvíš.“ „Samozřejmě že ne. Nedáváš pozor v hodinách, chodíš věčně s hlavou v oblacích, stále si něco čmáráš do toho svého deníku, nebo co to je, červenáš se, když na toto téma přijde řeč. Je to jasné. Do někoho ses nám zakoukal. Ale velice mě pohoršilo, že mi nevěříš natolik, abys mi řekl, o koho jde.“

„Nikdo z vás doopravdy nezažil to, co studenti Zmijozelu. Nikdo z vás nezažil tvrdou výchovu, rodiče Smrtijedy, rodiče v Azkabanu, taranii nečistokrevných. Vidíte jen rozmazlené aristokratické spratky, ale tak to není. My prostě neřešíme naivní zamilovanosti do idolu školy, který nám neopětuje city. Neřešíme jak co nejlíp obejít školní řád, kdo sní nejvíce knedlíků, kdo udělá největší výbuch v hodině lektvarů, kdo nejlépe podpálí Solomonové hábit, tak jako například Jamese se svou partou. Nemáte nejmenší tušení, s čím se musí každý jednotlivý student Zmijozelu potýkat. Jaké problémy řeší MÍ přátelé. Přesto všechno si dokážou zachovat tvář. Neukazovat svou bolest světu. Proto jsou jedněmi z nejzranitelnějších a nejkřehčích lidí v celém kouzelnickém světě.“

„No tak, Albusi, je to přece tak snadné. Raz, dva, tři. Raz, dva, tři. Jak chceš jít na ples, když ani nezvládneš valčík?“  „Na žádný ples nechci!“ „Ale no tak. Propásneš příležitost s tou holkou.“ „Žádná holka není!“

„A není jediný, kdo si té změny všiml. Ale jako jediný kápl na to, čím to je.“„Na nic nekápl!“ „Ale jo. Červenáš se.“ „Dobře tak jo, ale jinak než si myslí.“ „Miluješ jeho, že je to tak?“ „pssst! Někdo by tě mohl slyšet.“ „Takže mám pravdu.“ „K mé nezměrné smůle ano.“ „Co s tím budeš dělat?“ „Nic.“ „Jak to myslíš, že nic? Měl bys mu to říct. Promluvit si s ním.“ „A k čemu by to bylo? Jen bych ztratil to, co už s ním mám.“ „A co s ním máš?“ „Pevné, dlouholeté přátelství. Jestli sis toho nevšimla, tak zrovna moc přátel nemám.“ „Já jen nechci, abys byl nešťastný Albusi.“ „Já vím, ale to už dávno jsem.“ „A nemůžu ti nějak pomoct?“ „Pomůžeš mi jedině tak, že o všem budeš mlčet.“

„Co je to vlastně za sešit?“ „Co prosím? Jaký sešit?“ „Ten, do kterého si pořád něco píšeš. A učivo to rozhodně není.“  „To je tajná věc.“ „Nevěříš mi?“ „Věřím, ale nechci, aby to kdokoliv četl.“ „Takže je to deník?“ „Jo. Něco takového.“ „A co tak nevýslovně tajného nesmím vědět?“ „Kdybych ti to řekl, už by to nebylo tajné.“ „Štveš mě. Kdysi jsme se se vším svěřovali.“ „Jednou ti to povím. Nebo líp, dám rovnou přečíst, ale teď ne.“ „A kdy?“ „Až budu připraven.“ „Na co?“ „Na to ti to říct. A až i ty budeš připraven to slyšet.“  „To je to tak strašné?“ „Víc, než si myslíš.“

„BUZERANTA VE SVÉM DOMĚ NESTRPÍM! TÁHNI! TÁHNI Z MÉHO DOMU! TO JE JEHO VINA! TOHO PARCHANTA ZMIJOZELSKÉHO! TÁHNI“  „Ale tati, není na tom nic špatného, já ...“ „TAK ODPORNÉ! TAK NECHUTNÉ! JAK JSEM NĚCO TAKOVÉHO MOHL SPLODIT! ZMIJOZELA A NAVÍC BUZERANTA! NE TO ROZHODNĚ NEMŮŽE BÝT MOJE VINA! TO JEHO!“

„Mami?“ „Sbal si věci a vypadni odtud.“ „I ty?“ „A co myslíš, že jako udělám? Že tě pochválím? Že budu skákat radostí  do vzduchu, že je moje dítě úchyl?“ „Ale mami, to není ...“ „Ty taky sklapni Lily.“ „Mami, nechcete to ještě s tátou nějak zvážit?“ „Jamesi a co chceš jako zvažovat? Jsme Potterovi, váš otec porazil největšího černokněžníka všech dob. Nemůžeme si dovolit, aby naše jméno spojovali s touhle ... touhle ... zrůdností.“ „Mami, nemyslíš, že ...“ „SKLAPNI JAMESI A BĚŽ DO SVÉHO POKOJE! LILY TY TAKY! ALBUSI SBAL SI, CO POTŘEBUJEŠ, VYPADNI A UŽ SE NIKDY NEVRACEJ!“

„Albusi, musím ti něco říct. Budeš mě nenávidět, ale já prostě musím. I když to znamená, že tě ztratím.Jednoho z posledních dvou lidí, které mám. Víš ... já ... já tě miluju“„Já tebe taky, Scorpiusi. A už hodně dlouho“

Jeden krok vpřed, který naučil duši ztěžklou temným stínem plným předsudků, bolesti, utrpení a zármutku opět létat. 

Pokračování