ASPxSHM - 2.2 Smrt je možná jen dalším začátkem

                Tmavovlasý chlapec s brýlemi stál nad propastí.

„Ahoj, já jsem Albus Severus Potter, a ty?“ „Malfoy. Scorpius Hyperion Malfoy.“

„Pitomý Jamese,“

„Nechápu, jak vy dva můžete být příbuzní. On je takový idiot zatímco ty … Jsi vcelku v pohodě“

„Je to jen arogantní blb, který se potatil.“
„Nad všechny se povyšuje.“
„Malfoy se v něm nezapře.“
„Je to příšerný parchant. Absolutně nechápu, jak ses mohl s někým jako je on spřátelit.“
„Vždyť je ze Zmijozelu. Už to o něčem vypovídá.“

„Na závěrečný ples, jako oslavu našeho úspěšného ukončení studia. Albuse Severusi Pottere, poslouchal jste proslov naší ředitelky, nebo jste jako vždy létal s hlavou v oblacích? Hele, být tebou pozvu tu, která ti už nějakou tu dobu leží v hlavě. Možná je to poslední šance jí o svých citech říct.“ „Nevím, o čem to mluvíš.“ „Samozřejmě že ne. Nedáváš pozor v hodinách, chodíš věčně s hlavou v oblacích, stále si něco čmáráš do toho svého deníku, nebo co to je, červenáš se, když na toto téma přijde řeč. Je to jasné. Do někoho ses nám zakoukal. Ale velice mě pohoršilo, že mi nevěříš natolik, abys mi řekl, o koho jde.“

„Nikdo z vás doopravdy nezažil to, co studenti Zmijozelu. Nikdo z vás nezažil tvrdou výchovu, rodiče Smrtijedy, rodiče v Azkabanu, taranii nečistokrevných. Vidíte jen rozmazlené aristokratické spratky, ale tak to není. My prostě neřešíme naivní zamilovanosti do idolu školy, který nám neopětuje city. Neřešíme jak co nejlíp obejít školní řád, kdo sní nejvíce knedlíků, kdo udělá největší výbuch v hodině lektvarů, kdo nejlépe podpálí Solomonové hábit, tak jako například Jamese se svou partou. Nemáte nejmenší tušení, s čím se musí každý jednotlivý student Zmijozelu potýkat. Jaké problémy řeší MÍ přátelé. Přesto všechno si dokážou zachovat tvář. Neukazovat svou bolest světu. Proto jsou jedněmi z nejzranitelnějších a nejkřehčích lidí v celém kouzelnickém světě.“

„No tak, Albusi, je to přece tak snadné. Raz, dva, tři. Raz, dva, tři. Jak chceš jít na ples, když ani nezvládneš valčík?“  „Na žádný ples nechci!“ „Ale no tak. Propásneš příležitost s tou holkou.“ „Žádná holka není!“

„A není jediný, kdo si té změny všiml. Ale jako jediný kápl na to, čím to je.“„Na nic nekápl!“ „Ale jo. Červenáš se.“ „Dobře tak jo, ale jinak než si myslí.“ „Miluješ jeho, že je to tak?“ „pssst! Někdo by tě mohl slyšet.“ „Takže mám pravdu.“ „K mé nezměrné smůle ano.“ „Co s tím budeš dělat?“ „Nic.“ „Jak to myslíš, že nic? Měl bys mu to říct. Promluvit si s ním.“ „A k čemu by to bylo? Jen bych ztratil to, co už s ním mám.“ „A co s ním máš?“ „Pevné, dlouholeté přátelství. Jestli sis toho nevšimla, tak zrovna moc přátel nemám.“ „Já jen nechci, abys byl nešťastný Albusi.“ „Já vím, ale to už dávno jsem.“ „A nemůžu ti nějak pomoct?“ „Pomůžeš mi jedině tak, že o všem budeš mlčet.“

„Co je to vlastně za sešit?“ „Co prosím? Jaký sešit?“ „Ten, do kterého si pořád něco píšeš. A učivo to rozhodně není.“  „To je tajná věc.“ „Nevěříš mi?“ „Věřím, ale nechci, aby to kdokoliv četl.“ „Takže je to deník?“ „Jo. Něco takového.“ „A co tak nevýslovně tajného nesmím vědět?“ „Kdybych ti to řekl, už by to nebylo tajné.“ „Štveš mě. Kdysi jsme se se vším svěřovali.“ „Jednou ti to povím. Nebo líp, dám rovnou přečíst, ale teď ne.“ „A kdy?“ „Až budu připraven.“ „Na co?“ „Na to ti to říct. A až i ty budeš připraven to slyšet.“  „To je to tak strašné?“ „Víc, než si myslíš.“

„BUZERANTA VE SVÉM DOMĚ NESTRPÍM! TÁHNI! TÁHNI Z MÉHO DOMU! TO JE JEHO VINA! TOHO PARCHANTA ZMIJOZELSKÉHO! TÁHNI“  „Ale tati, není na tom nic špatného, já ...“ „TAK ODPORNÉ! TAK NECHUTNÉ! JAK JSEM NĚCO TAKOVÉHO MOHL SPLODIT! ZMIJOZELA A NAVÍC BUZERANTA! NE TO ROZHODNĚ NEMŮŽE BÝT MOJE VINA! TO JEHO!“

„Mami?“ „Sbal si věci a vypadni odtud.“ „I ty?“ „A co myslíš, že jako udělám? Že tě pochválím? Že budu skákat radostí  do vzduchu, že je moje dítě úchyl?“ „Ale mami, to není ...“ „Ty taky sklapni Lily.“ „Mami, nechcete to ještě s tátou nějak zvážit?“ „Jamesi a co chceš jako zvažovat? Jsme Potterovi, váš otec porazil největšího černokněžníka všech dob. Nemůžeme si dovolit, aby naše jméno spojovali s touhle ... touhle ... zrůdností.“ „Mami, nemyslíš, že ...“ „SKLAPNI JAMESI A BĚŽ DO SVÉHO POKOJE! LILY TY TAKY! ALBUSI SBAL SI, CO POTŘEBUJEŠ, VYPADNI A UŽ SE NIKDY NEVRACEJ!“

„Albusi, musím ti něco říct. Budeš mě nenávidět, ale já prostě musím. I když to znamená, že tě ztratím.Jednoho z posledních dvou lidí, které mám. Víš ... já ... já tě miluju“„Já tebe taky, Scorpiusi. A už hodně dlouho“

Jeden krok vpřed, který naučil duši ztěžklou temným stínem plným předsudků, bolesti, utrpení a zármutku opět létat. 

******************** 

          Na hřbitově panovalo naprosté ticho. Zamračená obloha a silný vítr všemu dodávali mrazivý pocit prostupující celým tělem až k srdci. Uklidňující ticho, teskná atmosféra a jediná postava v černém hábitu naproti mramorovým dvěma mramorovým náhrobkům. Zlaté písmo na nich hlásala „Draco Malfoy“ „Albus Severus Potter a Scorpius Hyperion Malfoy“. Žena v černém hábitu, v rukou kytice lilií svázané černou stuhou. Nečitelný výraz ve tváři, jediná osamělá slza.

Položila květy k náhrobkům a pomalu se rozplynula ve větru. Místo ní zůstal jen černý krkavec, který vzlétl do začínající bouře. Letěl vysoko. Letěl až k mrakům. Letěl v silném dešti. Letěl dokud jej nezasáhl blesk.