Výtah

 

Zaskuhral

dal se do pohybu

prvně netrefil

druhý pokus

prudce zabrzdil

minul znova o pár čísel

na třetí se zaskučením

trefil správný cíl

rozbitý výtah

co se snaží ze všech sil.

Vydra

 

Chodívá k nám velká vydra

někdy chování má tygra.

Na chytání ryb má přirozené vlohy,

však občas je zamění za lidské nohy.

Tak kousla mě velká vydra.

Mimika

 Ve vzdáleném koutě seděla a přála si být blíž. Byť ve víru dění, izolovaná od vnějšího, nabyla by vědomí, ale přesto tak vzdálená seděla v koutě. Nacvičený úsměv, všichni odhalí, že falešný, však když přestane hrát, tak zas zjeví se ta hrubá stěna mezi ní a zbytkem světa. Neumí to jinak, i když náhodou cítí se vážně šťastná a veselá, maska nepropustí pocit dál. Tak nezbývá než spolehnout se na ten nepřirozený škleb, jež v každém vzbudí jiný dojem, než si přála. Možná bude navždy sama, už naučila se s tím žít a budoucnost plánuje mimo dění světa. Někde v tichu, ve svém vlastním malém království, stráví i ta poslední léta a donutí se být v samotě jako doma, i když by tak ráda sdílela ten vzácný prostor s dalšími. Stačila by jedna zbloudilá duše, co přehlédne nacvičenou mimiku.

Jak připravit "občankáře"?

                    

             Do kotlíku nalijeme filosofii s religionistikou a necháme dojít do bodu varu. Přidáme nakrájenou politologii, přilijeme právo s historií a přidáme tři odměrky mezinárodních vztahů. To vše podusíme. Jakmile připravená směs získá náležitou barvu, přidáme pět špetek ekonomie. Za stálého míchání přisypeme psychologii, sociologii a etiku. Pokud máme raději složitější chutě, můžeme přidat také špetku logiky. Jakmile máme hotovo, podáváme Občankáře nejlépe s kulturní naukou. 

       Kéž by to bylo tak jednoduché. Když se podíváme do osnov základních škol k předmětu občanská výchova či na školách středních do osnov základů společenských věd, připomíná nám to na první pohled nesourodou změť řady oborů. Jak je možné, že tento předmět vyučuje jediný učitel? Jak již název článku napovídá, zaměřím se na přípravu učitele občanské výchovy a společenských věd pro budoucí povolání. 

Celková příprava učitelů, ať už absolventů pedagogických fakult či kantorů s několikaletou praxí, je velké téma, které se v souvislosti se současnou situací kolem viru Covid-19 a s nuceným přechodem škol na výuku distanční formou, objevuje v médiích a na sociálních sítích stále častěji. Tato náhlá změna ukázala mezery ve využívání širší palety možností výuky. U mnoha učitelů se ale také ukázalo, jaké kreativity jsou, z hlediska předávání znalostí svým žákům, schopni. Distanční výuka samozřejmě není aplikovatelná pro všechny ročníky základních a středních škol, hlavně co se týče prvního stupně ZŠ, nicméně se může do budoucna stát cenným pomocníkem při výuce. 

Jaká je však reálná příprava studentů pedagogických fakult? Jaká je příprava konkrétně studentů občanské výchovy a společenských věd pro výkon povolání učitele? Existují specifika pro přípravu učitele společenských věd? Nebo se využívá stejných postupů a fíglů jako pro obecnou přípravu učitele?

Je-li úkolem učitele kromě vzdělávání také výchova mládeže, pro učitele občanské výchovy to platí dvojnásob. Právě občanská výchova nabízí možnost vzdělávat v oblasti morální a lidské a vést žáky k tolerantnímu nadhledu a objektivitě. K vytvoření vlastního názoru na základě zhodnocení informací z více zdrojů, více úhlů pohledu. Mezi vlastnosti učitele společenských věd by bez pochyby měla patřit nestrannost, ochota učit se novým věcem, adaptace, schopnost aplikace teoretických znalostí do příkladů v současné situaci, které budou žákům blížší, objektivita, schopnost předkládat žákům situace z více pohledů, předložit žákům různé názory na konkrétní problematiky, byť s nimi osobně nesouhlasí, kreativita a kulturní rozhled. Samozřejmě jsem nevyjmenovala všechny vlastnosti, ale hlavně ty, které se mně osobně zdají nejpodstatnější.

To, že občanská výchova nepatří mezi předměty s přesně stanovenými parametry, je bez debat. Jedná se o multioborový předmět s potřebou neustálé aktualizace. Aby byl učitel občanské výchovy vzdělaný ve svém oboru stejně dobře, jako např. učitel českého jazyka či učitel fyziky, musel by mít nadpřirozené schopnosti.

V současnosti probíhá příprava budoucích učitelů ve strukturovaném studiu učitelství, jak v bakalářských studijních programech, tak v na navazujících magisterských programech. Kompetence učitelů lze chápat jako „obsahové rámce“, které popisují práci učitelů. V rozdělování kompetencí učitelů do skupin, se řada odborníků liší. Cíl je však pro všechny stejný. Je potřeba budoucího učitele dobře připravit jak v teoretické, tak v praktické rovině. Tedy součástí studia na vysokých školách jsou také předměty vyžadující účast studenta ve vyučování a následně samotné vyučování žáků, kdy si student má možnost vyzkoušet práci před tabulí nanečisto. Studenti pedagogických oborů tak nenastupují do profesního života s pocitem, že je někdo hodil bez varování do vody a řekl jim: „plav.“

Z mého vlastního pohledu je, i přes veškeré snahy, příprava učitelů pro budoucí profesní život nedostatečná. Počet hodin, které musí student v rámci praxí splnit, je žalostně malý. Asi nejideálnějším řešením se mi jeví navštěvovat bakalářské studium prezenčně a navazující magisterské studium dálkově s tím, že zároveň již nastoupíme jako např. asistent pedagoga na některé ze základních nebo středních škol. Jedná se možná o složitější postup, avšak učitele nejlépe připraví praktické zkušenosti, nikoliv pouze teorie. 

Samozřejmě záleží na každém jednotlivci, někdo má talent od přírody a nízký počet hodin v praxích pro něj není překážkou. Také existuje řada brigád, kde si můžeme jako budoucí kantoři odzkoušet vystupování před lidmi, např. jako průvodce. Konkrétně možnosti letní brigády na pozici průvodce jsem využila já, i když se jednalo o prohlídky v záchranné stanici, jejichž náplň, tedy výklad o volně žijících živočiších na území české republiky a postupy při záchraně opuštěných mláďat či zraněných jedinců, je mimo můj obor. Zkušenosti z této brigády mi pomáhají zbavovat se stresu z mluveného projevu před větším množství lidí, ale také mi pomáhá kontrolovat gestikulaci a mimiku. Neverbální komunikace je v profesi učitele hodně důležitá, protože z ní žáci nesmí pociťovat negativní emoce. Právě neverbální komunikace, dle mého názoru, u žáků vzbuzuje strach zeptat se nebo odpovědět na otázky učitele.

V souvislosti s předmětem společenské vědy či občanská výchova, je ve výuce preferována především vyučovací metoda na základě dialogů se studenty, narozdíl třeba od matematiky, kde je žákovi předloženo, jak příklady spočítat, byť je možností více. Občanská výchova je v hledání cest mnohem kreativnější. Dále se učitelům doporučuje propojovat učivo s jinými předměty v rámci kontextu. Není lepšího předmětu na školách pro ukázku, jak úzce spolu mohou ostatní předměty s různou náplní souviset. Pouhý výklad učitele žákům dostatečně nepomůže pochopit problematiky jednotlivých tematických okruhů obsažených v občanské výchově, a také nesplní funkci výchovy žáka v občana. Na místě je také využívat veškerou možnou multimediální techniku. Žáci více porozumí problematikám skrze praktické činnosti, hry, videa apod.

Příprava budoucích učitelů společenských věd se tedy v zásadě neliší od přípravy učitelů do jiných předmětů. Každý předmět má svá specifika a je potřeba na ně brát ohledy při přípravných praxích.

Jaký je váš názor na přípravu kantorů na budoucí povolání? Zdá se vám dostatečné? Vzpomenete si na nějaká specifika i pro jiné předměty než občanská výchova? Jaký by měl být podle vás učitel občanské výchovy a společenských věd? 

                 

               

Zdroje:

STANĚK, Antonín. Výchova k občanství v současné škole: profesní identita učitele výchovy k občanství. Praha: Epocha, 2009, 131 s. ISBN 978-80-7425-082-8. 

DYTRTOVÁ, R., KRHUTOVÁ, M. Učitel: Příprava na profesi. Praha: Grada Publishing, a.s., 2009, 128 s. ISBN 978-80-247-2863-6.

PEŠKOVÁ, Veronika. Role učitele společenských věd v současné společnosti. Olomouc: Univerzita Palackého, Pedagogická fakulta, 2017. Diplomová práce. 

Máte se?

       Postavila vodu na kávu. Kávu nesnášela, její chuť ji nutila šklebit se, a i když se snažila hořkost přebít spoustou cukru a mléka, stále to nebylo ono. Konvice cvakla, aby oznámila bod varu, sundala ji z nástavce a zalila směs rozpustné kávy s cukrem. Několik kapek z konvice netrefilo svůj cíl. Z lednice vytáhla mléko a přidala ho do hrnku, přičemž se jedna zbloudilá kapka připojila těm předchozím a postupně se do nich vpila. Vytvořila zajímavý obrazec a hledala si cestu jinam, jako by se jí nelíbilo, jak vypadá. Chtěla být zajímavější.

                „Wake up, …“ ozvala se melodie budíku, který zapomněla vypnout. Nestávalo se často, že by vstala před jeho zazvoněním. Chvíli jej nechala hrát, byla to velmi příjemná melodie a spíše připomínala ukolébavku. S hrnkem v ruce přešla k oknu a roztáhla žaluzie. Chvíli pozorovala, jak s východem slunce všechno ožívá, mírný vánek čechral žloutnoucí koruny stromů, modrá škodovka vyjíždějící ze zatáčky vydala škytavý zvuk. Kafe vypila na jeden zátah a hrnek postavila do dřezu. Zbytek rána splývá v jeden celek. Snídaně, sprcha, oblékání, balení věcí do kabelky. Kontrola, jestli něco nechybí. Mobil, klíče, peněženka, sluchátka, kapesníky, propiska, diář, sešit a plátěná taška na knihy. Má všechno, co potřebuje.

Vyšla ze dveří na chodbu, a zatímco zamykala dveře, zahlédla sousedku, která se právě vracela z ranního venčení psa.

„Dobrý den. Máte se?“ pozdravila ji

„Dobrý den, ále jako každý den. Ten podvraťák prostě nemůže počkat, až se vyspím. Co vy takhle brzo vzhůru? Vždyť je víkend, měla byste vyspávat.“

„Jedu si půjčit knížky do knihovny a dneska mají otevřeno jen dopoledne.“
„Aha. Tak to je pěkné. Ale já myslela, že knihovnu teď zavřeli kvůli rekonstrukci.“
„Ne, já jedu do Bílovce. V naší jsem ani neměla průkazku.“

„Ale neujede vám autobus? Jede už za pět minut,“ zeptala se sousedka, zatímco se dívala na své zlaté náramkové hodinky.
„Jede až v sedm dvacet pět.“
„Ne, to určitě ne. Minulý týden měnili jízdní řád. Jede určitě v sedm deset.“
„A do pr… Na shledanou!“ vystřelila z chodby rovnou ke schodišti, kde brala schody po dvou, aby se dostala co nejrychleji z paneláku.

Když vyběhla z domovních dveří, autobus už stál na zastávce a nabíral první cestující. Naštěstí se jich dnes rozhodlo jet do Bílovce hodně, takže měla pár vteřin k dobru. Nově nabytá úleva jí však dlouho nevydržela. V celé té rychlosti si nevšimla, že se jí rozvázala tkanička na botě, takže když už byla skoro u autobusu, přišlápla si ji druhou nohou a plácla sebou do, v ten moment perfektně umístěné, kaluže.

„Jste v pořádku?“ zeptal se pán, který se právě chystal jako poslední nastoupit.

„Ale jo. Jsem v pohodě,“ odpovídala, zatímco se sbírala ze země a zjišťovala škody. Trochu odřené dlaně a zašpiněné tmavší rifle s menší dírou v oblasti kolen. Dnes měla na sobě naštěstí černé triko, takže špinavá voda se na něm snadno ztratila. Zařadila se za pána, který právě platil lístek.

„Dobrý den,“ usmála se na řidiče autobusu a vytáhla průkazku, „máte se? Prosila bych na Besedu.“ Řidič zadal zastávku do přístroje a ona mohla kartičku přiložit ke čtečce, která zapípala a vydala účtenku.

„Děkuji,“ řekla, vydala se dál do autobusu najít volné místo, kde zapojila sluchátka do mobilu a na chvíli vypnula vnímání světa, dokud nedojeli na místo. 

                Návštěva knihovny se obešla bez problémů. Sice to jako vždy přehnala s počtem, takže už nyní věděla, že bude minimálně dvě z osmi vypůjčených prodlužovat, ale tentokrát si s sebou alespoň vzala tu plátěnou tašku. Posledně je všechny tahala v rukou.

                Ukázalo se, že jízdní řády se změnily daleko více než jen posunutím ranního spoje o deset minut. Její zpáteční spoj, se kterým počítala, byl zrušen úplně. Musela počkat na další, který měl jet za tři hodiny.

                Vydala se proto na náměstí k nejlepší kavárně, jakou znala, a kterou navštívil snad každý, kdo v Bílovci strávil školní léta. Ten, kdo spojil kavárnu, knihkupectví a galerii do jednoho místa, byl jednoduše génius.

Zatlačila zlehka do dveří a ozval se zvonek, který byl zavěšen nad nimi. Kavárna byla přeplněná, což byl v ranních hodinách neobvyklý stav. Možná nebyla jediná, kterou zaskočila změna jízdního řádu. Našla poslední volné místo pod obrazem, na kterém byli namalováni lidé sedící na barových židlích a číšník. Úplně vlevo seděl pán v zelené uniformě a popíjel kávu, zatímco s úsměvem pozoroval děti, které seděly vedle něj a číšníka. Číšník si zrovna čichal ke květině, kterou měla blonďatá dívka připevněnou k bílým šatům. Chlapec v bílém obleku a černých kalhotách seděl na vedlejší barové židli a v rukou držel, pravděpodobně její, růžový svetr, bílé rukavice a žlutou kabelku. Oba byli otočeni čelem k sobě. Tipovala, že dětem nemůže být více jak dvanáct let.

Posadila se na židli, která byla obrazu blíže, na tu druhou položila tašku s knihami a kabelku. Otevřela nápojový lístek, který ležel na stole před ní. Spíš než stůl, připomínal malou odkládací kulatou plochu, tak akorát na knihu, jeden šálek čaje nebo kávy a jednu malou konvici.

„Dobrý den, co si dáte?“ ozval se hlas těsně vedle ní. Trochu ji to polekalo, protože nebyla zvyklá na tak rychlou obsluhu. Vždyť sotva otevřela lístek. Podívala na původce hlasu a uviděla drobnou dívku s krátkými blond vlasy. Netipla by jí více jak patnáct let. Nikdy předtím ji tu ani nezahlédla, a to sem chodí celkem často. Asi nová brigádnice a očividně velký snaživec.

„Dobrý den, dala bych si čaj Morgenthau a dvě deci rozlévaného vína. Jaké máte zrovna otevřené?“ odpověděla servírce na otázku. Stejně by si po půlhodinovém pročítání lístku dala stejný čaj, jako vždycky. A víno jí může pomoct ve vymýšlení narozeninové básně pro bratrance. Rodinná tradice veršovaného přání se těžko porušovala.

„Máme Chardonnay nebo Modrý Portugal.“

„Tak poprosím to Chardonnay. Děkuji.“

                Než jí přinesla čaj a víno, rozhodla se čekání zkrátit prohlídkou regálů s knihami. Pečlivě pročítala názvy a autory, i když pochybovala, že zde od minulé návštěvy něco přibylo. Servírka jí mezitím přinesla objednávku na stolek.

Když si sedla zpátky, nohou nechtěně zavadila o vratký odkládací stolek a sklenička na něm se zakymácela. Tak tak ji stihla zachytit a zabránit tříštivému pádu na kachličky, bohužel se téměř celý obsah rozšplíchl kolem. Mokré skvrny od Chardonnay zdobily nejen podlahu a stolek, ale také sousední židli, a nádherně doplnily vzhled jejích riflí. Vytáhla ze své tašky papírové kapesníky a snažila se spoušť co nejrychleji uklidit. Trhla židlí dozadu, a při tom pohybu shodila obraz za svými zády ze zdi. Ztuhla při duté ráně, jak jeho rám narazil na podlahu. Celá kavárna teď upírala zvědavé pohledy přímo na ni a ji nenapadlo nic lepšího, než rozhodit ruce v teatrálním gestu alá „ta dá“, jaké používají kouzelníci, když dokončí trik. Mile se na všechny usmála a zeptala se: „Máte se?“

Nemáš strach?

Nezvládám

spočítat všechny hvězdy

s časem si hrát

uchopit do prstů mrak

kráčet po větru

stínem se stát

slova chrlit v tichu

v ruchu mlčet snáz

dřív odpovědět než se ptát.

Nemáš z toho strach?

Jak se máš?

Zdravím!

Jak se máš?

Máš se fajn.

Tak snad

nemusím se znova ptát

když se máš fajn

to je hned znát.

A co já?

Mám se fajn.

Tak snad

Nebudeš se znova ptát

když mám se fajn

a je to přece znát.

a ty se budeš tiše smát

Mám nápad

za všechny prachy

tak pojď se mnou

hledat blázny světa

kontrole se vymykají

zrovna jako já

pojď navštívíme jejich světy

a ptát se budem pozpátku

co má kdo rád

přetočíme spolu čas

tak budem vědět co dál

spočítáme hvězdy

pod děravou dekou

a ty se budeš tiše smát.

Pokus o haiku

Mrazivý vítr.

Než dojedeš do cíle,

spočítej hvězdy. 

Klec

Upřené pohledy plné touhy,
Náhodné doteky, scházení tajně,
Sladké sliby šeptané do ucha,
Vroucí polibky v dešti,
Dárky, co vždycky chtěla ...
A neví, že ji zamkl v kleci.

Tik tak

Příteli můj ...

Příteli můj, nejlepší z nejlepších,

dokážeš ve mně vždy vyvolat smích.

Příteli můj, nablízku vždy jsi mi,

společně žijeme pouze světy našimi.

Příteli můj, co objetím odháníš zlé sny,

tvá přítomnost prosvětlí šedivé dny.

Příteli můj, co tajné slzy mi utíráš,

střepy z mé duše pokaždé posbíráš.

Příteli můj, co miluješ mě na tisíc způsobů,

před všemi skryt odháníš veškerou zlobu.

Příteli můj, co mluvíš se mnou v každé možné chvíli,

tvým slovům rozumím jen já, tak moc jsme se sžili.

Příteli můj, spolu zvládneme vše hravě,

přece jenom žiješ pouze v mé hlavě.

Migrace z blog.cz

Zdravím, tento blog byl přesunut z blog.cz i s původními daty článků a komentáři.
To vše díky:
https://blog.veruce.cz/migrace-z-blog-cz-na-wordpress/

Vřele doporučuji! 👍 💛💛💛

Změny (jarní sonet)

V nejtemnější hodině noci tiše odchází,
Jen polibek na čelo v bolestivé předtuše.
Však loučení by odbyla jen ubohou frází,
Jež zlomila by člověka, vytrhla kus duše.

Morana tajemná. Bledá tvář, vlasy havraní.
Ukolébavkou svou ukládá k dlouhému spánku.
Šaty protkané slzami, skrývá se v ústraní.
Přestala psát na okno, hlas slyším jen ve vánku.

Vesna nezkrotná. Probouzí mne do dalšího dne.
Vlasy vlající s větrem, smích, rozpustilé dítě.
Vůně květů, ptáků písně o mládí, svobodě.

Šaty má z jinovatky a z kůže slunce jí žhne.
Přelétavá, začíná se chovat odtažitě.
Vzpomínky na obě nechávám divoké vodě.

Noro

Noro, vem si bonbon,
dnes to vadit nebude.
Noro, zavři oči,
ať nástrahy světa nespatříš.
Noro, zatanči,
ty můj krásný přelude,
Noro, zpívej píseň,
ať všichni vědí, že mi patříš.

Kdo jsi?

Kdo jsi?

V mém stínu se skrýváš.

Svou přítomnost jen mně netajíš,

Když příběhy tiše mi vyprávíš.

Kdo jsi?

V zrcadle se skrýváš.

Mou cestu nikdy nezkřížíš,

Však z odrazů na mne dohlížíš.

Okamžik strachu

Srdce strnulo v úleku

A tělem prošel děsu chlad.

Čas na vteřinu se zastavil,

Aby nabral rychlý spád.

Zaryl se do morku kostí,

Pocit mučivé úzkosti,

Když převrhla se židle.

Chce se mi spát ...

Chce se mi spát,

Jen nevím si s tím rady.

Myšlenky, starosti, strasti,

Volají, přímo křičí hlady, až pulzují mi spánky.

Bojuji s nimi,

Nemohu se jen tak vzdát.

Chtěla bych aspoň chvíli spát.

Sama

Malá holka,

na hřišti plném dětí je v centru dění,

a přesto sama se cítí.

Tak pláče, že ji něco bolí,

ale nikdo neslyší její nářek, nevidí její slzy.

Všichni se smíchem si hrají

a koukají skrze ni.

Proto vytvoří přítele ve své fantazii.

Malá holka s aktovkou,

spousta nových přátel,

a přesto sama se cítí.

Tak začne hodně mluvit a přehánět a hulákat,

 ale nikdo nechce slyšet slova v pozadí,

nevidí ty slzy v očích.

Všichni se smíchem nad ní mávnou rukou

a koukají skrze ni.

Proto znovu zavolá přítele z fantazie a nasadí mu aktovku,

aby s ní mohl chodit do školy.

Malá holka čerstvě v pubertě,

s pár přáteli, kteří se mění každou chvíli,

a přesto sama se cítí.

Tak zarývá nehty do kůže, aby rýhy byly vidět,

ale nikdo je nevidí, neslyší křik v jejím nitru.

Slzy své se učí skrývat.

Všichni se smíchem kolem ní a ona nasadí masku smíchu,

aby mohla být s nimi, přesto ji nevnímají

a koukají skrze ni.

Proto znovu zavolá přítele z fantazie a sundá mu aktovku,

nasadí moderní batoh a drží si jej po svém boku.

Mladá dívka,

pár přátel, co zdají se být praví,

a přesto sama se cítí.

Tak ryje špendlíkem do kůže, aby rýhy byly vidět,

ale nikdo je nevidí, nechce slyšet křik v jejím nitru,

nechce vidět bolest v očích.

Slzy své, ty skutečné, umí skrývat.

Všichni se smíchem kráčí a ona nasazuje masku smíchu,

aby mohla kráčet s nimi, ale oni ji nevnímají

a koukají skrze ni.

Proto znovu zavolá přítele z fantazie a sundá mu moderní batoh,

drží si jej po svém boku, aby odháněl noční můry.

Mladá dívka, vlastně dospělá, ale ne žena,

hledající nové přátele, domáhající se starých,

tak moc sama se cítí.

Cigareta v jedné ruce, alkohol v druhé.

Tak poprvé bere do rukou žiletku, aby tekla krev.

Ne mnoho, stačí jedna kapka.

Nikdo neviděl tu kapku, kterou nechala zaschnout,

nechtěli vidět táhlou jizvu na předloktí,

a tak koukali skrze ni.

Proto v jejím stínu skrýval se přítel z fantazie,

objímal ji v temných nocích, když pravé slzy řinuly se po tvářích.

Vlak

Ba-dum. Ba-dum. Ba-dum.

Vlak jede po kolejích a cestující v něm kolébá ke spánku. Za okny už je dávno tma. Černá neprostupná stěna, která brání komukoliv zahlédnout veškerá tajemství hlubokého lesa. Celý vlak je pohroužen do naprostého ticha, ať už se v kupé svítí nebo ne. Nikdo nechce narušit tu klidnou atmosféru, která zde panuje.

Ba-dum. Ba-dum. Ba-dum. Skříp.

Vlak projíždí ostrou zatáčkou a je slyšet táhlé skřípění kol na rozvrzaných kolejích.

Někde v zadní části prvního vagonu byste mohli slyšet dutou ránu, jak někdo spadl z lůžka, či štěkání labradora ve třetím vagonu, kterého prudká zatáčka probudila ze snění, následovaného pláčem dítěte z vedlejšího kupé, kterému se konečně podařilo uniknout noční můře a velké příšeře, jež se snaží vlak sníst.

Ba-dum. Ba-dum. Ba-dum.

Vlak se opět vrátil ke starému rytmu. Matka otírá slzy dítěti, objímá ho a konejšivě víská ve vlasech.

"Byl to jen sen," šeptá mu do ucha uklidňující slova.

Ba-dum. Ba-dum. Ba-dum.

Pes dostal chutnou hovězí kost, kterou pro něj jeho páni schovali do velkého černého kufru.

Ba-dum. Klap-klap. Ba-dum.

Chodbou v posledním vagonu se ozývá tiché klapání černých polobotek. Vysoký pán v černém kabátě a s cylindrem na hlavě prochází chodbou do dalších vagonů.

Ba-dum. Klap-klap. Ba-dum.

Jeho kroky skoro zanikají v dunivém zvuku vlaku.

Ba-dum. Klap-klap. Ba-dum.

Nezdá se, že by měl cíl, ke kterému míří. Spíše se loudá vlakem, snad aby zahnal nudu, nebo si prostě jen potřebuje protáhnout nohy, Prochází chodbami a míjí nejrůznější kupé, až dojde do třetího vagonu, kde se zastaví. Matka zrovna vypráví dítěti pohádku, aby ho znovu uspala. Muž v cylindru se zaposlouchá.

"Je to kouzelná zahrada, kde roste spousta květin nejrůznějších barev, tvarů a velikostí. Jsou tam květiny větší než stromy nebo menší než zrnko rýže," melodický ženský hlas muže donutí představit si onu pohádkovou zahradu.

"Také jsou tam velcí motýli. Jsou červení, žlutí a modří. Jaké mají ještě barvy?"

"Fialovou, zelenou, oranžovou a růžovou," zazněl tenký hlásek dítěte.

"Správně."Tady muž přestane poslouchat a pokračuje ve své cestě napříč celým vlakem.

Ba-dum. Klap-klap. Ba-dum.

Venku pomalu začíná svítat. Paprsky hladí po tváři cestující, kteří se začínají probouzet. Závěsy se rozevírají a v celém vlaku to najednou ožívá. Nastává konec klidné a tiché atmosféry. Rozléhá se zvuk rozhovorů, skřípění zipů, šustění. Ba-dum. Ba-dum.

Ba-dum. Dunění vlaku už nikdo nevnímá.

Muž s cylindrem došel na začátek vlaku, kde se otočil na podpatku a vrátil se zpátky. V jedněch dveřích se srazil se starším mužem, u jehož nohy vrtěl věrný labrador ocasem.

"Pozor! Přijíždíme k nástupišti..." rozezněl se pronikavý zvuk rozhlasu, který vytrhl ze snění zbylé spáče. Vlak se skřípením brzd zastavil. Lidé se nahrnuli ke dveřím ve snaze dostat se co nejrychleji ven. Chodby se naplnily k prasknutí cestujícími a zavazadly. Na nástupišti pak nastal hotový chaos. Vypadalo to jako v mraveništi. Lidé se proplétali v milionu cestiček, vrážejí do sebe, zakopávají.

Pán s černým cylindrem vzal do ruky deštník a kufr. Prodral se skrz dav mířící všemi směry. Minul matku s dítětem, která se právě snažila vytáhnout objemný kufr skrze malé dveře. Minul také starý pár s labradorem. Poté se vydal pryč.

Kdo to byl? Odkud? Kam šel? Na tom nezáleží. Tímto příběhem jen prošel a my se s ním už nesetkáme.