Sen vs realita 4/4

To, že jsou její rodiče rozvedení jsem věděla už dávno, i když o tom moc nemluvila. Já znala pouze její matku a otčíma, jež mi právě otevřel, a s udiveným výrazem mě pustil dál.

"Je doma…" ani jsem tu otázku nestačila doříct, když mě vyrušilo vrznutí dveří. Myslela jsem, že se v nich objeví její tvář, ale byla to pouze její matka. "Jela na dva týdny ke svému otci. Ona ti o tom neřekla? Asi jenom zapomněla," vykouzlila na tváři úsměv a ve mně hrklo. "Kdy odjela?" vychrlila jsem ze sebe a zapomněla jsem na veškeré vychování. Udiveně se na mě dívali.

Běžela jsem, jak nejrychleji to šlo k autobusové zastávce. Tak, tak jsem stihla autobus jedoucí na nádraží. Měla odjet vlakem. Mezi jejími rodiči, bylo zvláštní napětí plné sváru a vzteku, takže se další hádce mezi nimi chtěla vyhnout. Rozvody byly vždycky těžké, a ne každý je zvládal s chladnou hlavou. Obdivovala jsem její sílu a až teď si uvědomila, jak těžký musela mít život a já jí to zrovna dvakrát neulehčovala. Až teď mi konečně začalo všechno docházet. Teď teprve všechno do sebe zapadlo. Jak jsem mohla být tak hloupá? Tak slepá? Tak nevšímavá? Nervózně jsem poklepávala nohou. Cesta se dneska vlekla snad víc než obvykle. Konečně jsem dorazila na určenou zastávku a vyletěla jsem z autobusu jako raketa. Když jsem doběhla k nástupišti, vlak z něj zrovna vyjížděl. Běžela jsem chvíli vedle něj a vyhlížela v oknech červenou hlavu, ale nenašla jsem ji. To už vlak nabral rychlost a já se jen dívala, jak mi mizí v dáli. Nestihla jsem to. Propásla jsem možná poslední šanci, která mi zbyla. Sedla jsem si na nejbližší lavičku a tvář skryla do dlaní. Tak takhle bolí doopravdy zlomené srdce? Bylo mi do breku, ale nemohla jsem přece bulet na veřejnosti. "No tak holka. Seber se!" opakovala jsem si stále do kola.

"Co tady děláš?" vytrhl mě z myšlenek známý hlas a já ztuhla. Zvedla jsem hlavu a podívala se na tu, jíž onen hlas patřil. Stála tam s kufrem na kolečkách a koukala na mě tím smaragdovým pohledem, v němž jsem se ztratila už ten první den v nemocnici a v němž se ztrácím i teď. "Tys neodjela?" zachraptěla jsem a ona si mě změřila pohledem. "Ne, ještě ne. Vlak mi jede až za půl hodiny. Ale co tu děláš ty?" v hlase jí zněl vztek smíšený se smutkem. Na nic jsem nečekala a popadla ji za zápěstí. Druhou rukou jsem popadla kufr a táhla ji spolu s ním za sebou. Kupodivu se nebránila a odevzdaně mě následovala. Bylo mi v tu chvíli fuk, že se na nás lidé dívají a kroutí hlavami. Bylo mi jedno, že někteří utrousili nejapné poznámky. Teď pro mě totiž existovala jenom ona a nikdo jiný. Právě teď měla nastat ta chvíle, kdy nechám sny navždy za sebou a plně se ponořím do reality. Do jediné reality, kterou uznávám a to je realita s ní po boku. Dotáhla jsem ji za roh, kde nikdo moc nechodil a opřela ji o stěnu. Ruce jsem položila vedle její hlavy z obou stra, aby jí nenapadlo mi utéct. Hlavu jsem měla skloněnou a chvilku tam mlčky stála, než jsem se odhodlala promluvit.

"Nenávidím tě," zašeptala jsem a zvedla k ní svůj pohled. Dívala se na mě s mírným náznakem bolesti v srdci. Tohle zřejmě nečekala, ale já jí to musela říct. Říct jí všechno.

"Nenávidím sebe. Nenávidím to, kdo jsem a nenávidím to, čím jsi ty. Nechápu vůbec nic. Proč si mě nemohla nechat na pokoji? Proč si mě nenechala umřít? Proč si mě neopustila jako všichni ostatní. Proč?" po tváři mi stekla slza a ona se na mě dívala s jakýmsi pochopením. "Proč jsi mi vždycky povídala o naprostých blbostech, místo aby ses svěřila se svými problémy? Proč jsem já byla tak slepá? Proč sis kvůli mně přebarvila vlasy na červenou a vzdala se tak těch nádherných blond vlasů," slova mi z úst vycházela a pro mnohé by nedávala smysl, ale pro ni, pro ni smysl měla. Konečně jsem se jí otevřela a všechno jsem ze sebe vysypala. Když jsem svůj dlouho potlačovaný citový výlev ukončila, opřela jsem si čelo o její rameno a chvíli jsme tam tak stály, než jsem zašeptala ty dvě slova. "Miluju tě."

Její vlak odjel už před pěti minutami a ona tam přesto stála se mnou a objímala mě. Když jsem k ní konečně znovu zvedla svůj pohled, usmívala se. Nemohla jsem to vydržet a políbila ji. Její rty byly měkké, poddajné a chutnaly po jahodách. Celým tělem mi projela zvláštní vlna a já si ji za boky přitáhla blíže k sobě. Líbaly jsme se dlouho a upřímně mi bylo jedno, kolik lidí nás přitom mohlo vidět. Byla jsem šťastná jako už dlouho ne. Konečně jsem našla svou spřízněnou duši a doufám, že i životní lásku, i když kdo ví, co nám zítřek nachystá. Ale já teď nehodlám řešit, co bylo a bude. Já žiji touto chvílí, která se mi vryje do paměti navždy. A i kdyby to jednou byla pouhá vzpomínka, tak to stojí za to, protože je to realita a ta není nikdy tak zlá, jak se může zdát. Sny jsou sice krásné, ale nejsou skutečné a ten kdo jimi žije, nežil nikdy doopravdy. To je to, co jsem se naučila a co si zapamatuju do konce svých dní. A doufám, že si to zapamatují i ti, kteří právě dočetli příběh, jedné naprosto neznámé dívky.

Sen vs Realita 3/4

Stála jsem před ní málem s otevřenou pusou a nebyla jsem schopna vydat jedinou hlásku. V hlavě jsem měla totální guláš a nechápala jsem, jak se tohle mohlo stát. Ona jen nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou a koukala se do země.

"Co sis to udělala s vlasy?" zeptala jsem se jí, když jsem ten šok konečně rozdýchala.

"Ty sis všimla?" pípla jenom. Byla hrozně napjatá a mírně vystrašená.

"Toho bych si nevšimla jedině, kdybych byla slepá. Ta červená svítí na kilometr daleko," nemohla jsem si odpustit poznámku s mírně pobaveným tónem. Musela jsem tuhle situaci nějak odlehčit, protože jinak bych se asi zbláznila. "Proč ta náhlá změna? Já myslela, že máš svoje vlasy ráda," pokračovala jsem a ona ke mně zvedla svůj smaragdový pohled.

"Chtěla jsem prostě jenom změnu," už se tolik nebála.

"Úplně by stačil nějaký melír. Nemusela jsi je mít hned rudé."

"Ale já jsem tě jenom chtěla překvapit,"zněla trochu zklamaně.

"No tak to ti teda gratuluji. A zítra si je přebarvíš na černou? Vím, že máš můj deník a taky vím, o co se tu snažíš." Ano, byla jsem pořádně vytočená. Taky jsem měla důvod. Nesnášela jsem, když se někdo vrtal v mých záležitostech. Obzvláště, když se ona snažila proniknout do temných zákoutí mé mysli a mého života. Bála jsem se totiž, že by mě pak zavrhla, což bych nepřežila. Tentokrát bych svou smrt dotáhla až do konce. Už jen její blízkost mě ubíjela, jen jsem nechápala proč.

"Ty víš?" zeptala se udiveně s mírným ruměncem na tvářích.

"Ano vím, ale tohle ti vážně nevyjde. Vím, že máš můj deník a jestli tohle má být cesta, jak ze mě vydolovat, proč jsem se chtěla zabít, tak je to vážně hodně uhozené. Tohle citové vydírání na mě ale nezabírá, takže sis vlasy zničila úplně zbytečně. Měla jsem za to, že ti to došlo. Téma "MOJE SEBEVRAŽDA" je tabu," poslední větu jsem málem zakřičela a ona se lekla. Sklopila pohled a cosi zašeptala. "Co říkáš?" zeptala jsem se se vztekem v hlase. "Že vůbec nic nechápeš," zakřičela, otočila se a spěšně zamířila pryč. Nechala mě tam stát s vyjeveným a nic nechápajícím výrazem. Bylo to poprvé, co jsem ji slyšela křičet a poprvé, co jsem ji viděla plakat. Alespoň mi připadalo, že jí po tváři jedna slza stekla, když se otáčela. Bodlo mě při tom pohledu u srdce. Co to bylo za pocit? Vracela jsem se domů a celou dobu o tom přemýšlela. Vlastně ještě než jsem šla spát, probíhaly mi hlavou všechny vzpomínky na ní. Víčka se pomalu zavírala a já se propadala do říše snů.

"Takže ses vrátila?" pronesla jsem s jistou dávkou arogance v hlase a otočila se na dívku s černými vlasy, jež stála za mnou.

"Myslela jsem, že mě uvidíš ráda," usmála se nevinně a posadila se a já jsem si sedla vedle ní. Hleděly jsme mlčky na hladinu azurového jezera, ve kterém se odrážel krvavě rudý západ slunce. Přímo vedle mě byla ONA. Vrátila se a se mnou to ani nehnulo. Myslela jsem totiž na někoho úplně jiného.

"Víš, že jsi úplně slepá?" zasmála se po chvíli černovláska a já jen zvedla koutky úst v náznaku úsměvu. Ano byla jsem naprosto slepá. Tak slepá, že jsem neviděla ty velmi podstatné věci a všechno jsem tím zkazila. "Vím, ale co mám teď dělat?" nevěděla jsem si s tím rady. Nejenže jsem ignorovala city někoho, kdo mi byl nejblíže, ale já ignorovala dokonce vlastní city. Tolik jsem se jim bránila, tolik jsem se jich bála. A k čemu to bylo? K ničemu. "No měla bys jí rychle najít. Myslím, že si obě máte co vysvětlovat," měla pravdu. Ještě chvíli jsme tam seděly mlčky, než se sen začal rozplývat. "Děkuji ti," řekla jsem a podívala jsem se na ní. Ona se jen usmála, políbila mne na čelo a pak zašeptala pouhé "Sbohem," než se rozplynula stejně jako celý sen. Tentokrát už navždy.

Mě ještě čekala jedna důležitá věc, která nesnesla odkladu. Už jsem si byla svými city k ní jistá a byla jsem si jistá i jejími city ke mně. Psala jsem jí zprávy, abychom se sešly, ale neodpovídala na ně. Volala jsem jí, ale pokaždé mi to položila. Takhle se to táhlo celý týden a já už byla bezradná. Rozhodla jsem se proto jít rovnou k ní domů a nenechat se odbýt, protože jinak budeme nešťastné obě. Když mi ovšem otevřel její otčím, čekalo mě nemilé překvapení.

Sen vs Realita 2/4

Uběhly již tři týdny ode dne, kdy jsem se rozhodla skoncovat se svým životem. Neúspěšně, musím podotknout. Stalo se to, že mě někdo našel a zavolal sanitku. Proč se jenom musí ostatní lidé plést do mých věcí? Tehdy jsem to nechápala, až později…

…Probudila jsem se až v nemocnici, kde jsem se také dozvěděla, kdo byla ta "dobrá duše" jež mne zachránila před tou nádhernou smrtí. Nejprve jsem ani neotevřela oči a poslouchala pípání nemocničního přístroje. Pípal v pravidelných intervalech a to mě pomalu opět kolébalo do nádherného spánku, když tu náhle se ozval jiný zvuk. Vrznutí židle. A právě onen nečekaný zvuk mne donutil otevřít oči. Vedle mého lůžka spala na židli dívka. Hlavu měla položenou na mé posteli jen kousek od mého obličeje. Blond vlasy jí spadaly do tváře, takže jsem vůbec nepoznala, o koho jde. Působila na mě tak klidně a nevinně, jako anděl, jež se snesl z nebe. Neklidně se zavrtěla a pomalu otevřela své oči. Nyní jsem se ztrácela v nádherných očích barvy smaragdu, které na mě koukaly s čímsi skrytým. Usmála se na mě a já odvrátila tvář. Zřejmě až moc zbrkle, protože se mi zatočila hlava a opět jsem se propadla do hlubokého spánku…

V té nemocnici jsem strávila 14 dní, kdy za mnou každý den docházela. Byla na můj vkus až moc "živá". Ta radost a optimismus z ní jen sálali. Byla hrozně ukecaná a neodbytná. Vlastně mluvila jenom ona, protože už první dva dny bylo jasné, že ze mě nevydoluje jedinou větu. Nijak jí to nevadilo ani nebránilo v tom, aby mi o sobě řekla i ty nejmenší nejnepodstatnější detaily. Začínala mi už lézt krke, a když mi řekla, že chodí na stejnou školu jako já, zhrozila jsem se a v duchu žádala všechny svaté, ať mě ušetří. Jenže první týden pobytu už jí došla téma "JÁ" a začala mi povídat o věcech naprosto odlišných než ty předchozí. Dokonce z ní vylezly i inteligentní věty hodné zamyšlení. Můj názor na ni se úplně změnil a já jí poprvé začala odpovídat na její dotazy. Ovšem téma "Můj pokus o sebevraždu" bylo zcela tabu. Nosila mi úkoly, se kterými mi oddaně pomáhala, takže když jsem za další týden nastoupila do školy, byla jsem na tom s učivem o dost lépe než mí spolužáci. Myslela jsem, že s vrácením se do školy, zanikne i přátelství mezi mnou a onou blondýnkou, ale nestalo se tak. Vlastně byla téměř jediná, kdo se se mnou na naší škole bavil. Když už se jednou pokusíte obrat se o svůj vlastní život, ostatní vás mají za blázna, kterému je lépe se vyhnout. To jsem poznala, už když jsem vešla do třídy a všichni ustali v rozhovoru, hledíc na mě a cosi si našeptávajíc. Pro dobro všech ostatních i své vlastní jsem se posadila do té nejposlednější lavice u okna. Koukala jsem na svět tam venku a přemýšlela o nesmrtelnosti brouka, když tu se ozval známý hlas: "Ahoj, myslela jsem, že nepřijdeš." Přímo přede mnou stálo to sluníčko a na tváři jí hrál zářivý úsměv. "Nemůžu pořád zameškávat." Odpověděla jsem jí a pohled opět stočila k oknu. Neměla jsem právě teď moc náladu se vykecávat. Obzvláště, když na nás hleděla asi polovina třídy myslíc si bůhví co…

Nevím proč ani jak, ale staly se z nás … jak to nazvat … Best Friends? Či jak se tomu v dnešní době říká? Už to tak asi bylo. Vlastně ani nechápu, jak k tomu mohlo dojít a proč se někdo jako ona začal bavit s někým, jako jsem já. Od příchodu na střední jsem neměla žádné kamarády a s těmi ze základky jsem ztratila veškerý kontakt. Asi jsem byla vážně společensky úplně mimo. No řekněme, že jsem byla šťastná, i když jsem to nedávala moc znát. Šťastná. Ale pouze do té doby, než objevila u nás doma můj deník. Moje zápisy o snech s NÍ. S tou, kvůli jejíž ztrátě jsem se rozhodla zahodit svůj život. Nevěděla jsem, že ho našla. Byla jsem zrovna v kuchyni a připravovala něco k jídlu a pití. Měly jsme si pustit film. Když jsem se vrátila do mého pokoje, ona jen zaraženě seděla, a když jsem jí zamávala rukou před obličejem, trhla sebou a začala se omlouvat. Připadala mi během filmu taková zahloubaná. Podle mě ten film ani nesledovala. Hodinu po jejím odchodu mi připadalo, jako by mi z pokoje zmizelo něco důležitého. Když jsem otevřela vrchní šuplík svého stolu, přišla jsem na to co. Chyběl mi můj deník. Mé zápisy o dívce se střídavě rudými a černými vlasy. O dívce jež byla z mých snů, která se mi vryla do paměti i srdce. Zvláštní bylo, že jsem na ni tak nějak zapomněla. Jako by nikdy neexistovala. Ale k čemu by byl mé blondýnce deník o snech? Moment, vážně jsem řekla mé blondýnce? Už mi zřejmě hrabe. Ale proč mi vzala ten deník? Tohle mi vrtalo hlavou ještě dlouho do noci a dlouho poté, než jsme se opět setkaly. Něco se ale změnilo a já už z dálky poznala co…